Identita: Vůně

Nejsem na vůně nijak vysazená, tak jako na líčení a kosmetiku obecně, ale s každou vůní, kterou jsem kdy používala, mám to období spojený. První se mi vybaví ta, co mi dali bráchové k Vánocům, určila celej můj následující půlrok. Nebo ta od mamky, co jsem ji měla nejraději, ale byla z limitované edice, takže už to bude navždycky jen vzpomínka na vůni loňský zimy, kdy jsem si ani neodvážila vyslovit svoje winter wishes nahlas. Letošní jaro vonělo po třešňovým květu.

Když se navoníš tou vůní, je to jako vrátit se v čase. Taky si vzpomínám, jak mi došlo, že to, jak voní tvoje trika, když se o tebe opřu, nemá nic společného s tvou vůní, ani s tvou vůní, ale že takhle prostě u vás doma voní prádlo, že tak voní polštář, na kterým budu spát i ručník, co mi vyndáš ze skříně, že voní jinak než u nás po žlutým lenoru.

Doma to voní po dřevě, ale cítím to vždycky spíš, když přijedu po delší době. Pamatuju se, jak jsem se jako malá na tu vůni těšila, protože jsem ji cítila jen párkrát za rok, většinou o prázdninách, když se přijelo z chaty nebo z tábora. U babičky to voní úplně jinak, jinak na chatě, jinak v bytě a na návštěvách taky.
Nebo když se čeká na vlak u nás, nesmrdí tam nádraží, ani nic, ale jen voní tráva a trochu ty koleje.