neděle 31. března 2019

Můj svět

Nechtěla jsem, abys to nepochopil. Jenom to neumím pojmenovat, ty rozdíly.

Vadí mi povrchnost a vadí mi malichernosti. Nedává to tady pro mě smysl.

Pocity, co tady mám, se strašně špatně vysvětlujou. Dají se vztáhnout na všechny ty každodenní věci, co se kolem dějou, na těch se to pokouším dokola popsat.

Protože lidi tady mají úplně jinou mentalitu než já, protože já jsem z úplně jinýho světa, kterej oni neznají.

Nikdy jsem o tom nikde nemluvila. Říkáš, že jsem chytrá holka a očividně jsem byla chytrá holka už v útlém věku, protože jsem rychle  pochopila, že maminka prodává Němcům sádrový trpaslíky u silnice je normální povolání, ale tatínek je soukromý zemědělec, jak mě to doma pěkně naučili, je být za exota.

Nesnášela jsem předpřítomnej čas, protože I have never been to Croatia. I have never swam in the see. I have never been abroad. Jenom Mirka, co měla tátu nezaměstnanýho alkoholika a  mámu učitelku ve zvláštní škole odpovídala stejně jako já. Později jsem nesnášela Was hast du am Wochenende gemacht, protože jsem si musela vymýšlet, že Ich habe gelernt und ich habe das Buch gelesen. Nejenom proto, že bych německy neuměla to, co jsem o víkendu skutečně dělala.

Můj opravdovej svět je úplně na opačným pólu, než ten normální, ve kterém žijeme. O tom to mělo být, víš. Tam jsou kořeny a podstata všeho. Kdyby to tak nebylo, nemám blog ani tebe. Celý život mezi tím hledám balanc, snažím se to srovnat, a nejradši mám jasný hranice. Dlouhý přejezdy ze světa do světa slouží k přepnutí a přijíždím jiná.

V pátek večer přijedu z kytary a najdu mamku s Honzíkem v kravíně, sedí na plastový lavičce a hlídají. Už měla vodu, ale ještě neukázala nožičky a netlačí. Táta by možná chtěl dokoukat zprávy, ale jenom dojí večeři a přijde taky. Už je to tři hodiny, musíme ho vytáhnout, aby se neulilo. Mám nejlehčí úkol, držím ocas. Za dvacet čtyři hodin budu sedět v Národním, dojde mi a řeknu to nahlas. Honza protočí panenky. Ty vole, to dělala dycky.

Má pravdu. Ráda takhle přepočítávám a s tímhle je to neodmyslitelně spojený. Když jsem ve čtyři ráno odcházela po celý noci z drůběžárny, počítala jsem, že za čtyři hodiny začne zemák, protože chybět jeden den je divný a nevolnost i rodinný důvody by byly lež. Jít na ples po krmení: zout červený gumáky, sprcha, řasenka, šaty a červený lodičky. Dvě hodiny od opření vidlí o zeď jsem si dávala kabát do šatny.

Ale než jsem tohle zvládla taky hysterickej záchvat, že večer do drůbežárny nepůjdu, že když jsem s Vaškem, cítím ze sebe její smrad, nebo argument kdybys byl doktor nebo právník, taky bysme ti nemohli v práci pomáhat.

Nejsem vesničanka, ani vidlák. Jsem selka. Ve svý hluboký podstatě přes všechnu svoji manuální nezručnost a nelogický uvažování. Mám to v genech. Jsem z hospodářství s několikasetletou historií. Někdy z toho mám strach. Protože potřebuju k životu svůj kus půdy. Protože někdy mě přepadaj pocity, že jsem užitečnější, když nakrmím 80 krav, než když 20 dětí naučím skloňování přídavných jmen.

Lidem z druhýho světa, který rozumí úplně všemu, donekončna vysvětluju nutnost dotací, jak se chovají kuřata a jak se krávě dělá císařskej řez. Jsem alergická na vegetariány, co neví, jak se pozná kráva od býka, ale strašně rozumí utrpení těch zvířat, ale ne tomu, že se chovají přesně proto, že člověk je všežravec. Na ty, co jim chcípnul i kaktus, ale jí jenom bioeko. Ale taky na lidi, co si myslí, že žijou v sepětí spřírodou, když choděj bosí mezi vajglama, žvejkačkama a psíma hromádkama po asfaltovanjch chodníkách.

Zároveň jsem ráda, že jsem dcera zemědělce. Kterej má i syny. Protože jsem měla na výběr. V pátý třídě samý jedničky, takže gympl, takže chci být učitelka. Nikdy si nevezmu zemědělce. Chci jednou svoje děti o víkendu moct vzít na výlet anebo s nima hrát člobrdo. Chci si s nima večer povídat o tom, co zažili, a ne padat únavou. Chci je v létě moct vzít na koupaliště.

Jenže z toho mám i strach. Jak se žije normální život? Vždycky jsem to, co je u nás doma považovala za vymykající se normě. Co se dělá, když se ve čtyři přijde z práce a nemáš ještě děti? Jaký to je, když už je máš, je jim deset, v jednu skončí ve škole, a než ty přijdeš z práce, jsou doma samy? Jaký to je, když se ráno nemusí dohadovat, kdo nakrmí? Jaký to je, když se nemusí dohadovat, kdo nakrmí na Štědrej den ráno? Jaký to je jíst pokaždý celá rodina pohromadě a nemuset svýmu muži nebo synovi vozit oběd na pole?

Samý otázky, na který zatím neumím odpovědět. Můj svět v mý hlavě jsi ty. Dneska poprvý v životě vědomě zažiju změnu času. Ve dvě půjdu zkontrolovat naše rodičky a díky tý změně času tě už za jedenáct hodin obejmu ve stanici Praha hlavní nádraží na zatím neznámém nástupišti. V pondělí v osm nadiktuju diktát, který jsem si prozíravě připravila už ve čtvrtek. A budu doufat, že se mě nikdo v kabinetu nezeptá, co jsem dělala o víkendu. Proč se jako na poli sbírá  kamen?