pátek 1. května 2015

Být mladý je nebezpečné aneb jak jsem byla na Finále

O festivalu Finále jsem tady psala krátce před jeho začátkem. A nutno dodat, že zdaleka ještě není u konce.

Já už si sice užívám víkendu v Pošumaví a společnost mi dělají štosy poznámek, které se musím naučit na testy, které mě čekají příští týden, ale v Měšťanské besedě to pořád  ještě žije, jak sleduji na facebooku. 

Ale i přesto si svou návštěvu Finále v diáři můžu odškrtnout. Ve středu odpoledne jsem obětovala jednu nudnou přednášku a vydala se na projekci Míst. Jak už jsem psala, je to film, který jsem chtěla vidět už od podzimu, ovšem nějak to nevyšlo. Zaujalo mě, že děj je zasazen do devadesátých let, a vzhledem k tomu, že obvykle si nepouštím trailer ani si nečtu o ději filmu dopředu, jsem (už třeba podle fotografie níž) usoudila, že se bude jednat o oddechový film o kamarádech, kteří hledají své místo v životě a očekávala jsem happyend - tedy, že to místo najdou.


Šeredně jsem se pletla. Zpočátku tak film vypadá, ovšem děj se postupně zamotává a konec bych úplně happyendem nenazvala.

Ale od začátku. Místa jsou příběhem Adama, který moc neví co se sebou a občas potřebuje trochu postrčit. S tím mu pomáhá kamarád Marek. Schází se na střeše staré továrny, obráží hospody a hledají to svoje místo. Jak už to tak bývá, do jejich života vstoupí dívka. Dcera místního zbohatlíka Kaisera Anna, která Adamovi i Markovi zamotá hlavu.

To je taková ta prvotní zápletka, ale jak už jsem psala, děj se zamotá, zasáhnou do něj další postavy, okolnosti a ve finále vůbec nepůjde o to, kdo Annu získá.

Ale to už prozrazuji víc, než bych chtěla. Rozhodně vám Místa můžu doporučit. Je to film, který má nezaměnitelnou atmosféru, kterou pomáhá utvářet skvělá kamera (Cena české filmové kritiky) a za mě také hudba, která na mě hodně působila. A jeden bod navíc, týkající se nejen zvuku, je autentičnost. Když se ústřední trojice ocitne na koncertě, jste tam s nimi, odehrává-li se scéna kdesi u vodní elektrárny, ocitnete se tam také. A tak dále.

Kdybych chtěla být hnidopich, vadilo by mi, že postavy jsou ne vždy oblečeny úplně devadesátkově a že třeba hned v úvodním záběru na benzínku se vesele projíždějí dnešní auta. A taky jedna nedořešená dějová linie. Nebo minimálně nedostatečně dořešená.

Ale hnidopich nejsem a těším se až Místa uvidím znovu, abych zjistila, jestli jsem náhodou vyřešení té dějové linie nepřehlédla. A film sděluje něco úplně jiného, než jaká byla móda v devadesátých letech.


Filmový festival má oproti obyčejné návštěvě kina minimálně jednu výhodu. Po filmu následuje "beseda" s tvůrci. Ve středu nás pár v sále s režisérem Radimem Špačkem zůstalo a dozvěděli jsme se například, že už film viděl několiksetkrát, protože se setkává s názory, že film je dobrý i že je špatný, a chce pochopit, proč. A já tam seděla a věděla, že ten film je hodně dobrý a že o něm budu ještě dlouho přemýšlet. Říkala jsem si, že je dobře, že film vyvolal diskuzi, i když upřímně nechápu, co se na něm může někomu nelíbit.

Doma mi to ale nedalo, a tak jsem googlila a googlila, co se proboha komu na Místech nelíbí. Stačilo projít diskuzi na ČSFD, abych tuhle záhadu vyřešila. Ona totiž prý Místa nejsou tak dobrá jako předchozí film Radima Špačka Pouta. Sama soudit nemůžu, protože Pouta jsem neviděla (uvidíme, jak dlouho bude toto tvrzení platné), ale myslím, že není úplně fér ty filmy takhle porovnávat. Nebo jsme snad všichni odsoudili Hřebejkovy filmy následující po Pelíškách, protože nejsou jako Pelíšky? Ne, protože Pelíšky byly jenom jedny. A myslím, že stejně tak by to mělo být s Pouty/Místy.

A na závěr ještě jedna zajímavá věc o závěru filmu. Očekávala jsem ho asi čtyřikrát, než skutečně přišel. A nemyslím to špatně, jako že byl film nastavovaný, naopak mi to přišlo jako taková malá hra s divákem. Tak ty si myslíš, že tohle bude mít otevřený konec?


Kdepak. Musím říct, že byť jsem byla na jediném filmu, na Finále se mi líbilo a celkem teď lituji, že jsem poslechla svoje poctivástudentka já a neobětovala těch nudných přednášek víc. Rozhodně budu za rok s festivalem počítat dopředu a udělám si víc času, protože už vím, že to za to stojí.