V nebi

Na nebe jsem začala věřit, když mi bylo šest. Do té doby jsem o něm věděla jen to, co o něm říkali v předpovědi počasí, to byl u nás nejčastěji běžící televizní pořad a Alena Zárybnická nejkrásnější paní, co se v televizi objevovala. Obloha dnes bude zatažená s přívalovými dešti, nebo oblačná s občasnými přeháňkami. 

Myslím, že hra na předpověď počasí byla jedna z prvních, které jsem si vymyslela. Stoupla jsem si ke skříni k imaginární mapě a hlásila. „Teplota bude kolem nuly, čekají nás sněhové přeháňky.“ S věkem jsem to dotáhla až k tomu, že jsem se v té mapě, co jsem si na skříň pověsila, vyznala, a i moje předpovědi nabyly vyšší úrovně. „Očekáváme příval studené fronty. Vítr bude foukat z jihozápadu rychlostí 20 metrů za sekundu a bio zátěž bude na dvojce.“ 

Když jsem ze skříně sundala mapu, mohla z ní být tabule, guma byla křídou a já paní učitelkou. Moji žáci byli imaginární. Dokázala jsem se díky tomu naučit na první písemku ze zemáku na gymplu, i když jsem to vůbec nechápala. Jenom jsem prostě dokolečka svým žákům přednášela poznámky ze sešitu. Právě kvůli zeměpisu jsem nakonec svůj sen stát se čtvrtou nejznámější meteoroložkou v republice pověsila na hřebík a zvolila dráhu perspektivnějšího povolání. O nebi tak vím jenom to, co jsem si zapamatovala z primy na gymplu, a zbytek si domýšlím. 

Na nebe jsem začala věřit, když mi bylo šest. V září jsem začala chodit do první třídy a věděla jsem, že děda je moc nemocnej, ale nevěděla jsem, že může umřít, ani co to umřít znamená. Nevěděla jsem, že ho někdy uvidím naposled, tak se na to nepamatuju. Pamatuju si poslední víkend, jak k nám přijela druhá babi, já poletovala po chodbě a když se ptala, kam odjíždíme, jsem jí říkala, že přece do Plzně. A ona jízlivě říkala: „Zase? Dyť jste tam byli minulej tejden.“ Byli. To byl děda ještě doma, slavili jsme mamky narozeniny, ale mezitím ho odvezli do nemocnice, protože zkolaboval. Dokonce jel i táta, ale já tomu nepřikládala žádnou váhu. 

Pak jsem stála, dneska už vím, že před nemocnicí, tehdy to pro mě byl jenom vysokej, šedivej barák, dospělí se u nás střídali. Nebylo to nijak veselý, ale mně to bylo jedno, protože když se jede k babičce a dědovi do Plzně, je to svátek. Tehdy to bylo naposled, kdy jsme jeli za babičkou a dědou, pak už vždycky jenom k babičce. 

Stojací hodiny v jejím obýváku se tu noc zastavily v půl pátý. Už osmnáct let shání hodináře, aby je opravil.

Pamatuju si v úterý telefon, a pak, jak jsme seděli jako tři hříbečci na gauči, proti nám naši v křeslech, mamka plakala a mluvil jen táta. Říkal, že děda umřel, tomu jsem nerozuměla, a že je teď v nebi, to už mi přišlo pochopitelný. Jenom nevím, jak jsem si to představovala. Ne, že odletěl, spíš jako že jeho duše letěla do nebe. 

Cítila jsem se výjimečně. Umřel mi děda, nikomu ve škole ještě ne. Nedávno jsem ve své pedagogické praxi zjistila, že o tom stejně otevřeně jako tehdy já v šesti, mluví děti v jedenácti. Jančila jsem, když mi na hlídání u tety Soni došlo, že to, že nás mamka ještě nevyzvedla, znamená jedině to, že je na pohřbu. Mezitím jsem se nějak dozvěděla, co to je, ale určitě ne od našich. Nikdy jsem se s dědou nerozloučila, takže je celý život se mnou. Jenom jsem ho nestačila poznat.

Na nebe jsem začala věřit, když mi bylo šest. A od té doby o něm nikdy nezapochybovala. Babička vždycky, když bylo něco hezkého, říkala, že děda sedí na obláčku a myslí na nás. Když se něco nepovedlo, tak mastil na obláčku karty a nedával pozor. Vždycky v těch důležitých okamžicích mýho života říkala, že by na mě byl pyšnej. Když jsem se dostala na gympl, v tanečních, když jsem maturovala, i promovala. Celá Plzeň by prý věděla, že jeho vnučka je bakalářka.

Nestačila jsem ho poznat, ale znám ho. Nosím jeho starý košile a svetry. Prý se dědí fobie a já se bojím výšek. A nesnáším konflikty. Dvaadvacítka je naše společný číslo. Nikdy na jeho narozeniny nezapomenu, ale na konci listopadu nevím, který den přesně, i letos jsem ho prošvihla. Už osmnáct let je mi blbý se zeptat a na tom výstřižku z novin z rubriky opustili nás je jenom datum pohřbu.

Dnes je zataženo s nízkou oblačností a v nebeský hospodě se hraje mariáš.

Samo-s-ta-tnost

Sama, ta samá,
jiná k tobě
ruce vzpínám
tebe objímám
k tobě jiná,
ta samá, sama.

Úryvky

"Dej tam tu druhou kazetu, stáhni okýnko a tady mi pojedeš," říkal táta. Tak jsem vyměnila jednu kazetu Turbo za druhou, stáhla okýnko, zařadila a jela.

Když dohrál Volnej pád a v něm chci umřít i žít, s tebou umírám rád říkal táta, kterej přepíná na jinej program, i když si princ a princezna na konci pohádky dají pusu, aby spolu mohli žít navěky, že teda nechápe, proč Turbo neprorazilo, ale Kabáti jo, když má Turbo tak krásný texty. "I ty jeden romantiku," říkám mu na to, jenže pak si uvědomím, že to nepochopí, že ironie a nadsázka nejsou jeho silnou stránkou, a že i ta písnička je možná o seskoku padákem.

V místnosti, kde čas běží jinak a Vánoce jsou tam už od září, dokola nacházím nové stejné pravdy. Holky říkaly, že Hory moc nemusí, já je můžu už jen pro tu jednu sloku.

Láska to je nebe něhy, úcta a strach,
že ublížíme druhému jen slůvkem snad,
hladina, kde může jen vážka tiše si hrát.

Jsem nostalgická. Kolikrát sem ještě půjdu? Kolik pátečních večerů ještě bude takových, jak je roky znám? Zatím sedím vedle lidí, o kterých nevím, jak se jmenujou, nebo znám právě jen jejich jméno. Naštěstí se atmosféra nemění, genius loci. Po tom barovém dýchánku je to mezi námi uvolněnější, i z toho, že nemůžeme najít noty jsou vtipy z jiný galaxie.

Za horkých letních nocí zdá se že život nikdy neskončí.

Nosím sem písničky, co mi mluví z duše, a nevím, jestli je to dobře. U některých by mě to nenapadlo, ale Kačenka u ohně o všech říkala, že musím. Cítíme je stejně.

Jenom láska ti otvítá můj svět.

Po letech jsme vytáhli Vánoce a mně došlo, že je poprvé budeme na koncertě hrát, a já nebudu o toulání bez konce jenom snít.

Skryjme jak se patří dvě šupiny kapří, snad nám jednu přijdou vhod,
třeba až nám kdosi v moři ranní rosy nabídne svůj doprovod,
nabídne toulání bez konce bez lhaní...

Konečně se naučím Bibli, ale stihneme ještě Laciný víno? Spát se chce je nedospáno.

Táta mi dal Turbo a každej kluk, kterej kolem mě v životě snad jenom prošel mi nechal v upomínku přinejmenším písničku. Na některou si ani nevzpomenu, jinou každou chvíli slyším z rádia a některý už zase dokážu slyšet a některý i zpívat.

Slovenský pop je niečo, čo by mali zakázať.

Nevím, jak jsem tu byla dlouho, protože žlutý hodiny na zdi jdou buď napřed, nebo pozadu, ale nikdy včas. V hrdle mám stejnej pocit, jako když jdeš ze cvičení. Na duši mám pocit, jako když jdeš z toho nejniternějšího rozhovoru, kde řekneš nejvíc, co jde. Shodím z ramen tíhu celýho světa, co mi na nich sedí. Drží se mě ty pocity ještě v autě, zpívám si, dávám pozor na srnky a než dojedu domů, mám svoje místo na světě. 

Až přijedu, bude nás o jednoho míň. Jako holka to chápu, jako sestra ne. Vymyslela jsem na to teorii:
Holky, co nemají vlastní zájmy, přátele, pouto ke svý rodině a začínají nový vztahy, když ještě nemají vyřešený ten minulý, pak sestrám kradou jejich bratry, protože s nima potřebujou trávit všechen čas, protože neumí být samy a nemají, co jiného dělat. Takhle se stane, že se svým bratrem půl roku pořádně nemluvíte, vlastně ho ani pořádně nevidíte, jenom vám jednou za měsíc pošle dvouslovnou esemesku, která se týká nějaký praktický věci, nekoukáte společně na filmy, ani vám nemá kdo pomoct s nemocným počítačem. 

Sice mám výčitky, když říkám promiň, ale my už jsme se domluvili, ale taky vím, že se kvůli tobě nevykašlu na ostatní lidi svého života, a svůj čas mezi vás co nejspravedlivěji dělím, a tvoje sestra by mě podle mojí teorie měla mít o to radši, protože jí někdy pomůžeš s úkolem z angličtiny nebo kultivuješ její filmový vkus.

Mám svůj svět, ty máš svůj, 
můj nakresli, svůj narýsuj. 
Pak máme ještě jeden
a v tom se spolu vždycky sejdem.

Tak se stane, že když se slaví sté narozeniny, nejsem s tebou. Ale náhodou mi začne hrát Mig 21. Když jsem ji slyšela v létě poprvé, vůbec jsem si nevšimla, že je ten text duchaplnější, než se zdá. Takový roztomilý hry se slovy. Vono by chtělo, aby nás zase nějakej Karel kryl.

Pak se vracím po týdnu do reality, dny už si zase začínají být podobné, to je dobře. Když jsem si stoupla před tabuli, zablesknul se takovej pocit správosti, že tohle je taky moje místo, kde je mi dobře a kde mám smysl. Můžu pak třeba při sdělování prázdninových zážitků improvizovaně pustit aspoň první dvě minuty Bohemian Rhapsody, protože půlka třídy neví, na čem byl David v kině. "Víte paní učitelko, to už je moc starý, my taky posloucháme anglický písničky, ale moderní." Tohle není starý, to já jsem stará konzerva, rak zpátečník.

Před čtyřmi měsíci jsem se tázala, koho napadlo pustit k ohňostroji ty Queeny - rachejtle začaly lítat do rytmu až s prvním love, takže si dokážete představit ten doják - když jsem se celej večer udržela a neuronila ani slzu, ale u tohohle jsem řvala jako kráva. - "Jako búú?"

Lidí, který mi takhle odpoví, se přece nemůžu vzdát. Potřebuju vás všechny.