Začíná poslední noc roku 2015 a já začínám psát článek, ve kterém se chci nad tímhle, právě končícím rokem zamyslet. Nepíšu ho proto, že se to sluší, nebo proto, že to tak dělají všichni. Píšu ho proto, že mi přijde, že je to pár týdnů, co jsem seděla a přemýšlela, kam se poděl rok 2014. Ve skutečnosti je to přesně 365 dní a já teď přemýšlím, kam se poděl rok 2015. Vůbec nevím, jestli tenhle článek dopíšu ještě dneska, třicátého, nebo to stihnu během zítřka, nebo vyjde až v příštím roce.
Ještě před pár dny jsem byla přesvědčená, že 2015 byl celkem mizerný, nic moc rok. Opravdu se stalo pár věcí, na které nechci vzpomínat nebo které bych dokonce nejraději ze svého života vymazala. A pak se mi postupně začalo vybavovat TO hezké. A že toho nebylo málo. Stačí trochu optimističtější pohled a touha se z toho špatného poučit a brát věci tak, jak jsou. Najednou zjišťuju
2015 byl rok bohatý na zkušenosti, zážitky, hudbu, litaraturu, poznatky, poznatečky a poznání. Taky na probdělé noci a noci, které jsem prospala jako nemluvně.
2015 byl plný překvapení, zklamání, zábavy i smutku, ztracených iluzí a lámání srdce i ztracených předsudků.
2015 přinesl několik nových přátelství a kamarádství, některá starší ještě posílil, naopak pár kamarádství smetl ze stolu jako by nikdy neexistovala.
2015 mi taky ukázal moje limity. Ve všech oblastech. Hranice, za které když se dostanu, je z toho pořádný malér.
2015 mě do 2016 vyplivne úplně jinou, než jsem do něj byla vplivnuta 2014 a přece v něčem pořád stejnou, neponaučitelnou. Jako bych se ani ponaučit nechtěla. Chci. Co těch tři sta šedesát něco dní dokáže, že? Jsem chudší o několik iluzí, po letech s ofinou (cítím se znovu na 16) a plná odhodlání prožít následující rok naplno.
Naplno? Sama nevím, co to znamená, protože mi přijde, že za každý den, týden, období, které naplno prožiju a cítím se šťastná, platím daň stejně dlouhé doby, kdy nejsem schopná se přinutit ani dočíst knížku, kterou mám druhý týden rozečtenou, splnit, co jsem slíbila, nebo třeba napsat článek na blog. Jako bych vždycky z vrcholu spadla na dno a z něho se zase pomalu, po krůčkách na ten vrchol měla vyškrábat, občas uklouznout, zakopnout, přijít při tom o většinu sil. Pak si chvíli užívat výsluní a zase rychlý sešup.
Tak tedy co nejvíc naplno to půjde. A co nejlépe. Bez zbytečných překážek, které si po cestě na ten vrchol dokážu sama stavět před sebe, bez komplikací, které si dokáže můj mozek vymyslet.
Člověk má tendenci vnímat tu hranici, která se vytvoří mezi dvěma roky, když se zrovna střídají u moci, brát jako hranici. Dělicí čáru. Zeď. Kéž by to tak bylo a do nového roku se dalo vstoupit s čistým štítem a několika předsevzetími načmáranými na dlani. Ne ne, vlečeme si sebou do nového roku jako železnou kouli na noze všechny problémy, které jsme nevyřešili do 31. prosince, všechno, co nás trápilo a nepřestalo do silvestra trápit a budeme muset udělat všechny úkoly, které jsme odkládali a doufali, že se snad udělají samy. Ale stejně tak si sebou třeba v kufru neseme spoustu vzpomínek, radostí, fotek a drobných blbůstek, které mají co dočinění s právě končícím rokem.
2016 bude rokem významným. Možná přinese spoustu změn a všechno se otočí o 360 anebo se nezmění vůbec nic a můj život pojede pořád ve stejných kolejích. Bude plný rozhodnutí, kterých se bojím už teď, protože rozhodnutí jsou těžká. Nic překvapivého, ale jak mám vědět, jestli jít doprava nebo doleva. Co když se vydám jedním směrem a pak zjistím, že to byla chyba? A naopak taky. Čas se vracet nedá, protože všechny obraceče času Harry, Ron, Ginny, Lenka Hermiona a Neville na ministerstvu rozbili. Pak nezbývá nic jiného, než přijímat rozhodnutí jako trvalá a naučit se neřešit co by bylo kdyby. Snažit se, aby ta rozhodnutí byla ta nesprávnější, která v dané chvíli můžu učinit.
Už je silvestrovský večer a já už jsem asi napsala všechno, co jsem chtěla. Nějak se mi to vymklo z rukou a mám dojem, že článek je příliš dlouhý, příliš zvláštní a nepříliš ucelený. Kdo ho zvládne přečíst až sem, má u mě bonbon. A přání, ať si užije dnešní noc podle svých představ a hlavně - pravou.
čtvrtek 31. prosince 2015
pondělí 28. prosince 2015
V příštím životě
Poslední dobou mě často napadá, že v příštím životě...Co?
- Chci být asi zase holka, i když nevím, možná to ty chlapi mají v něčem snazší.
- Ovšem co se povahy týče, raději bych byla tvorem společenským, výřečným a optimistickým.
- Chtěla bych potkat ty samé lidi, které v tomhle, ale některé bych zase ráda vymazala.
- Až si budu v příštím životě volit své budoucí povolání, zvážím možnosti jako testovač postelí, ochutnavač čokolády, ochutnavač zmrzliny či kosmonaut.
- Taky budu poslouchat srdce, ne rozum, jsou z toho jenom problémy. Myslím, že když člověk dělá věci tak, jak je cítí, všechno je mnohem jasnější.
- Nebudu se snažit zaparkovat auto do garáže s ještě nezaschlým razítkem na řidičáku.
- V mladším školním věku se nebudu bát míče. Budu královna vybíjené!
- Budu se těšit do tanečních a pořádně si je užiju.
- Nebudu se nikdy snažit porozumět smyslu života, nedá se na něj přijít.
- A nebudu přemýšlet o takových blbostech, jako co chci nebo nechci v příštím životě.
O čtení | Knižní tag
Tenhle tag jsem objevila u Iris, zaujal mě, a protože jsem zrovna měla na práci spoustu věcí do školy, někdy začátkem prosince jsem ho vyplnila a zapomněla uveřejnit.
1. Oblíbená kniha z dětství
Úplně první knížka, kterou jsem sama přečetla, Mirka s Jirkou (anebo Jirka s Mirkou) sami doma. Pak Lucka s partou na putovním táboře, Děti z Bulerbynu.
2. Co právě čteš?
K dnešnímu dni mám rozečtené tři knížky, to už se mi dlouho nestalo. Minulý týden jsem ve vlaku cestou domů začala číst Markétu Lazarovou, skončila jsem asi v polovině. Jenže doma jsem začala číst Harryho Pottera a Fénixův řád, těšila jsem se do Bradavic celý týden. Ale víkend mi na něj nestačil (když jsem ho četla úplně poprvé, zvládla jsem ho za jeden den!) a jak známo, je to celkem bichle a mně se nechtělo ji na týden vézt do Plzně. Aspoň jsem odložila Siriusovu smrt. No a dnes jsem začala číst Čapkovy Hovory s TGM. Dívala jsem se na ně v baviččině knohovně od malička, a teď se mi hodí do školy, tak jsem to spojila.
3. Máš nějakou rezervaci v knihovně?
Mám, na jednu odbornou monografii, kterou potřebuju do školy. Beletrii si poslední dobou v knihovně moc nepůjčuju, dost knížek se mi nahromadilo doma.
4. Knižní zlozvyk?
Nepoužívám záložky. Snažím se o to, ale stejně ji čas od času vyndám a snažím se (marně) si zapamatovat stránku, na které jsem skončila.
5. Co máš právě půjčené z knihovny?
Cca 15 knížek, které potřebuju ke studiu.
6. Máš čtečku?
Mám. Přála jsem si ji vloni k Vánocům hlavně kvůli těm neustálým přesunům z domova do školy, kdy už tak vozím dost věcí. Nevyužívám ji ale tak moc, jak jsem si představovala. Čas od času ji vytáhnu, přečtu na ní dvě tři knížky a zase se vrátím ke klasice.
7. Preferuješ číst jen jednu knihu nebo víc knih najednou?
Téměř vždy čtu jen jednu, víc jich rozečtu výjimečně (jako třeba teď).
8. Změnily se tvé čtenářské návyky od té doby, co jsi začala blogovat?
Spíš bych řekla, že se mé čtenářské zvyky změnily od té doby, co jsem začala číst knižní blogy. Vždycky mě strašně nakopne třeba Bětka z Listárny, když se ve svém měsíčním shrnutí pochlubí množstvím přečtených knih.
9. Nejhorší kniha, co jsi tento rok četla?
Nečtu špatné knihy. Buď si vybírám opravdové jistoty, o kterých vím, že se mi budou líbit, nebo i když je ta knížka špatně napsaná, líbí se mi děj a naopak.
10. Oblíbená kniha, kterou jsi tento rok četla?
Bezpochyby Harry Potter, jinak bych ho, myslím, popáté nečetla. A Andělé všedního dne od Michala Viewegha. Doporučuju i pokud ho jinak nemáte rádi.
11. Jak často čteš knohy mimo svůj oblíbený žánr?
Téměř vůbec. Občas spolu s Harrym zabloudím do světa fantasy, ale to pravé fantasy mi uniká úplně.
12. Čteš někdy tu samou knihu vícekrát?
Mám pár takových stálic, viz bod 10. Pak třeba ještě Saturnin a jedna knížka, kterou mi mamka koupila asi k 12. narozeninám, jmenuje se Už neposlouchám za dveřmi. Ale jinak se snažím číst pořád další a další. Mám dojem, že kdybych četla dokola své oblíbené knížky, unikne mi spousta dalších, krásných.
13. Dokážeš číst v autobuse?
Pokouším se o to, ale většinou knížku musím zavřít tak po třech minutách, začít zhluboka dýchat a dívat se z okýnka. Ale vyřešila jsem tento problém audioknihami. Naopak ve vlaku mi čtení nedělá problém, naštěstí.
14. Oblíbené místo ke čtení?
Postel, houpací křeslo, kavárna a občas taky podlaha. Jsem takový podlahový člověk, prostě si sednu uprostřed místnosti, čtu si, učím se...
15. Zásady při půjčování knih?
Už si ani nepamatuju, kdy jsem někomu půjčila nebo si od někoho půjčila knížku. Ale předpokládám, že nad ní nebudeme svačit, ohýbat jí stránky, nedejbože v ní podtrhávat.
16. Děláš knihám oslí uši?
Ne!
17. Píšeš si na okraje stran poznámky?
Ne!
18. A do učebnic?
Ne!
19. Ve kterém jazyce čteš nejraději? V kolika dohromady to zvládáš?
V češtině, je to krásný jazyk. V angličtině čtu hlavně kvůli zdokonalení se v ní. A v němčině si na čtení netroufám.
20. Co musí kniha mít, aby sis ji zamilovala?
Zajímavý příběh, skvělý jazyk a něco nepopsatelného navíc.
21. Co musí kniha mít, abys ji doporučila dále?
Musí se mi líbit.
22. Oblíbený žánr?
Ach jo, tohle škatulkování. Spíš bych napsala "neoblíbené" žánry: fantasy, sci-fi, horor, úplně ta nejčervenější knihovna.
23. Žánr, který čteš nejméně, ale chtěla bys více?
Zase to fantasy. Já bych ho četla, zkoušela jsem to nesčetněkrát, ale mě to prostě nechytne.
24. Nejvíce inspirativní kniha, kterou jsi letos četla?
Šťastná kniha a Jak jsem sebrala odvahu, Havel, Moje pařížská revoluce, Vezměte s sebou květinu.
25. Oblíbená svačinka ke čtení?
Káva.
26. Jak často vybíráš knihy podle obálky?
Když jsem chodívala co měsíc do knihovny, vybírala jsem zásadně podle obálky a názvu. Posledních pár let si doma střádám vlastní knihovnu, tam už vybírám spíš podle kvality. I když k Vánocům jsem si koupila Do tmy od Anny Bolavé jen na základě překrásné obálky.
27. Jak často souhlasíš s negativní knižní kritikou?
Spíš mě většinou podnítí k tomu si knížku přečíst, abych si udělala vlastní názor.
28. Co psaní negativních recenzí?
Na všem se přece nechá najít něco hezkého.
29. Kdybys mohla číst v dalším cizím jazyce, který by sis vybrala?
Francouzštinu. Je to jazyk básníků a já bych si ráda přečetla to, co Milan Kundera napsal jen ve francouzštině.
30. Největší knižní výzva?
Asi jediná do jaké jsem se kdy zapojila byl den nepřečtených knih. A pak je tu moje osobní výzva přečíst všechny knížky, které mám doma, která je ale nerealizovatelná, protože pořád přibývají.
31. Největší knižní výzva, do které se bojíš jít?
To by byla asi ta, kterou bych si sama vytvořila. Stanovila bych si nějaká čísla, která by byla nereálná a já bych akorát byla ve stresu, že ji nesplním.
32. Oblíbený básník?
Poezii moc nečtu, to ale neznamená, že vůbec. Rozhodně se nedá říct, že bych měla oblíbeného básníka. Moc se mi líbila Ohnice Jiřího Ortena. Nebo blues Josefa Kainara. Láká mě Vladimíra Čerepková nebo třeba Václav Hrabě, ale zatím jsem se k nim nepročetla.
33. Kolik knih si obvykle půjčuješ z knihovny?
Kolem pěti.
34. Vrátila jsi už knihu do knihovny bez toho, abys ji přečetla?
A kolikrát.
35. Oblíbená knižní postava?
Ginny Weasleyová, Margo Roth Spiegelman, Saturnin, Tom z Vybíjené.
36. Oblíbený knižní záporák?
Teta Kateřina a Milouš, Smrt ze Zlodějky knih.
37. Knihy, které si obyčejně bereš na prázdniny?
Ty, na které během školního roku nebyl čas, někdy jsou to ještě ty, které jsem dostala k Vánocům.
38. Nejdelší doba, kterou jsi nečetla?
Kolem maturity a po ní. Tedy, četla jsem, ale povinnou četbu. A všichni víme, jak je povinná četba skvělá. Ona je, ale ten přívlastek povinná je děsivý. Takže celý čtvrťák na gymplu a pak než jsem se během prváku na VŠ vzpamatovala.
39. Kniha, kterou jsi nedokázala/nemohla přečíst?
Cokoli od Tolkiena. Strašně moc bych chtěla objevit tajemství Středozemě, rozečetla jsem Hobita i Pána prstenů, ale nedočetla. Obě krásně napsané, ale já se do nich nedokázala začíst.
40. Co tě dokáže při čtení vyrušit?
Když na mě začne někdo mluvit. Nikdy na mě nemluvte, když si čtu. Já taky nemluvím na ostatní čtenáře.
41. Oblíbená filmová adaptace?
Pokud se mi nějaká knížka hodně líbí, většinou se na film natočený podle ní vůbec nepodívám. Naopak se mi stává, že se podívám na film a až pak zjistím, že byl natočený podle knížky. Moc se mi líbil třeba Jeden den. Naopak jsem se po zhlédnutí Hřebejkových komedií s nadšením vrhla na jednu knížku Petra Šabacha a nebyla nic moc.
42. Adaptace, která tě totálně zkalamala?
Možná by zklamala, takže jsem se na ni raději nepodívala.
43. Jak často čteš spoilery?
Vůbec.
44. Nejvíc peněz kolik jsi najednou utratila v knihkupectví?
Kolem tisícovky.
45. Jak často knihu před čtením prolistuješ?
Prolistovávám spíš až během čtení.
46. Důvod, pro který bys knihu v polovině čtení vzdala?
Čtení vzdávám, pokud se do knížky nezačtu, nedokážu se vžít do děje, hledám důvody, proč nečíst.
47. Máš knihy ráda uspořádané?
Ano.
48. Skladuješ knihy doma, nebo je po přečtení posouváš dál?
Jak jsem psala, snažím se si vytvořit vlastní knihovnu, takže si kupuju opravdu jen knížky, o které stojím a které nechci nikomu dát.
49. Jsou knihy, kterým se vyhýbáš?
Asi sci-fi, horor, červená knihovna. A celkově brak. Neříkám, že občas není třeba přečíst si něco lehčího, ale to nutně neznamená špatného.
50. Kniha, která tě rozesmála?
Těch je. Saturnin, Poslední aristokratka, Vybíjená, například.
51. Kniha, která tě rozhněvala?
Takovou neznám.
52. Kniha, která tě rozplakala?
Vím přesně, o čem byla, četla jsem ji asi ve čtrnácti, ale nepamatuju si název ani autora. No a pak postupně od čtvrtého dílu pláču, když umírají postavy v Harrym Potterovi. Poměrně čerstvá zkušenost - u Ohnivého poháru jsem brečela, že umře Cedric už když začal třetí úkol.
53. Kniha, od které jsi neměla žádná očekávání a nakonec se ti líbila?
Zrovna Harry Potter, když už je o něm řeč. Nebo Memento.
54. Kniha, od které jsi očekávala moc, ale nakonec se ti nelíbila?
Takovou neznám.
55. Oblíbené čtení na odreagování?
Jakékoli. Oreaguji se čtením.
1. Oblíbená kniha z dětství
Úplně první knížka, kterou jsem sama přečetla, Mirka s Jirkou (anebo Jirka s Mirkou) sami doma. Pak Lucka s partou na putovním táboře, Děti z Bulerbynu.
2. Co právě čteš?
K dnešnímu dni mám rozečtené tři knížky, to už se mi dlouho nestalo. Minulý týden jsem ve vlaku cestou domů začala číst Markétu Lazarovou, skončila jsem asi v polovině. Jenže doma jsem začala číst Harryho Pottera a Fénixův řád, těšila jsem se do Bradavic celý týden. Ale víkend mi na něj nestačil (když jsem ho četla úplně poprvé, zvládla jsem ho za jeden den!) a jak známo, je to celkem bichle a mně se nechtělo ji na týden vézt do Plzně. Aspoň jsem odložila Siriusovu smrt. No a dnes jsem začala číst Čapkovy Hovory s TGM. Dívala jsem se na ně v baviččině knohovně od malička, a teď se mi hodí do školy, tak jsem to spojila.
3. Máš nějakou rezervaci v knihovně?
Mám, na jednu odbornou monografii, kterou potřebuju do školy. Beletrii si poslední dobou v knihovně moc nepůjčuju, dost knížek se mi nahromadilo doma.
4. Knižní zlozvyk?
Nepoužívám záložky. Snažím se o to, ale stejně ji čas od času vyndám a snažím se (marně) si zapamatovat stránku, na které jsem skončila.
5. Co máš právě půjčené z knihovny?
Cca 15 knížek, které potřebuju ke studiu.
6. Máš čtečku?
Mám. Přála jsem si ji vloni k Vánocům hlavně kvůli těm neustálým přesunům z domova do školy, kdy už tak vozím dost věcí. Nevyužívám ji ale tak moc, jak jsem si představovala. Čas od času ji vytáhnu, přečtu na ní dvě tři knížky a zase se vrátím ke klasice.
7. Preferuješ číst jen jednu knihu nebo víc knih najednou?
Téměř vždy čtu jen jednu, víc jich rozečtu výjimečně (jako třeba teď).
8. Změnily se tvé čtenářské návyky od té doby, co jsi začala blogovat?
Spíš bych řekla, že se mé čtenářské zvyky změnily od té doby, co jsem začala číst knižní blogy. Vždycky mě strašně nakopne třeba Bětka z Listárny, když se ve svém měsíčním shrnutí pochlubí množstvím přečtených knih.
9. Nejhorší kniha, co jsi tento rok četla?
Nečtu špatné knihy. Buď si vybírám opravdové jistoty, o kterých vím, že se mi budou líbit, nebo i když je ta knížka špatně napsaná, líbí se mi děj a naopak.
10. Oblíbená kniha, kterou jsi tento rok četla?
Bezpochyby Harry Potter, jinak bych ho, myslím, popáté nečetla. A Andělé všedního dne od Michala Viewegha. Doporučuju i pokud ho jinak nemáte rádi.
11. Jak často čteš knohy mimo svůj oblíbený žánr?
Téměř vůbec. Občas spolu s Harrym zabloudím do světa fantasy, ale to pravé fantasy mi uniká úplně.
12. Čteš někdy tu samou knihu vícekrát?
Mám pár takových stálic, viz bod 10. Pak třeba ještě Saturnin a jedna knížka, kterou mi mamka koupila asi k 12. narozeninám, jmenuje se Už neposlouchám za dveřmi. Ale jinak se snažím číst pořád další a další. Mám dojem, že kdybych četla dokola své oblíbené knížky, unikne mi spousta dalších, krásných.
13. Dokážeš číst v autobuse?
Pokouším se o to, ale většinou knížku musím zavřít tak po třech minutách, začít zhluboka dýchat a dívat se z okýnka. Ale vyřešila jsem tento problém audioknihami. Naopak ve vlaku mi čtení nedělá problém, naštěstí.
14. Oblíbené místo ke čtení?
Postel, houpací křeslo, kavárna a občas taky podlaha. Jsem takový podlahový člověk, prostě si sednu uprostřed místnosti, čtu si, učím se...
15. Zásady při půjčování knih?
Už si ani nepamatuju, kdy jsem někomu půjčila nebo si od někoho půjčila knížku. Ale předpokládám, že nad ní nebudeme svačit, ohýbat jí stránky, nedejbože v ní podtrhávat.
16. Děláš knihám oslí uši?
Ne!
17. Píšeš si na okraje stran poznámky?
Ne!
18. A do učebnic?
Ne!
19. Ve kterém jazyce čteš nejraději? V kolika dohromady to zvládáš?
V češtině, je to krásný jazyk. V angličtině čtu hlavně kvůli zdokonalení se v ní. A v němčině si na čtení netroufám.
20. Co musí kniha mít, aby sis ji zamilovala?
Zajímavý příběh, skvělý jazyk a něco nepopsatelného navíc.
21. Co musí kniha mít, abys ji doporučila dále?
Musí se mi líbit.
22. Oblíbený žánr?
Ach jo, tohle škatulkování. Spíš bych napsala "neoblíbené" žánry: fantasy, sci-fi, horor, úplně ta nejčervenější knihovna.
23. Žánr, který čteš nejméně, ale chtěla bys více?
Zase to fantasy. Já bych ho četla, zkoušela jsem to nesčetněkrát, ale mě to prostě nechytne.
24. Nejvíce inspirativní kniha, kterou jsi letos četla?
Šťastná kniha a Jak jsem sebrala odvahu, Havel, Moje pařížská revoluce, Vezměte s sebou květinu.
25. Oblíbená svačinka ke čtení?
Káva.
26. Jak často vybíráš knihy podle obálky?
Když jsem chodívala co měsíc do knihovny, vybírala jsem zásadně podle obálky a názvu. Posledních pár let si doma střádám vlastní knihovnu, tam už vybírám spíš podle kvality. I když k Vánocům jsem si koupila Do tmy od Anny Bolavé jen na základě překrásné obálky.
27. Jak často souhlasíš s negativní knižní kritikou?
Spíš mě většinou podnítí k tomu si knížku přečíst, abych si udělala vlastní názor.
28. Co psaní negativních recenzí?
Na všem se přece nechá najít něco hezkého.
29. Kdybys mohla číst v dalším cizím jazyce, který by sis vybrala?
Francouzštinu. Je to jazyk básníků a já bych si ráda přečetla to, co Milan Kundera napsal jen ve francouzštině.
30. Největší knižní výzva?
Asi jediná do jaké jsem se kdy zapojila byl den nepřečtených knih. A pak je tu moje osobní výzva přečíst všechny knížky, které mám doma, která je ale nerealizovatelná, protože pořád přibývají.
31. Největší knižní výzva, do které se bojíš jít?
To by byla asi ta, kterou bych si sama vytvořila. Stanovila bych si nějaká čísla, která by byla nereálná a já bych akorát byla ve stresu, že ji nesplním.
32. Oblíbený básník?
Poezii moc nečtu, to ale neznamená, že vůbec. Rozhodně se nedá říct, že bych měla oblíbeného básníka. Moc se mi líbila Ohnice Jiřího Ortena. Nebo blues Josefa Kainara. Láká mě Vladimíra Čerepková nebo třeba Václav Hrabě, ale zatím jsem se k nim nepročetla.
33. Kolik knih si obvykle půjčuješ z knihovny?
Kolem pěti.
34. Vrátila jsi už knihu do knihovny bez toho, abys ji přečetla?
A kolikrát.
35. Oblíbená knižní postava?
Ginny Weasleyová, Margo Roth Spiegelman, Saturnin, Tom z Vybíjené.
36. Oblíbený knižní záporák?
Teta Kateřina a Milouš, Smrt ze Zlodějky knih.
37. Knihy, které si obyčejně bereš na prázdniny?
Ty, na které během školního roku nebyl čas, někdy jsou to ještě ty, které jsem dostala k Vánocům.
38. Nejdelší doba, kterou jsi nečetla?
Kolem maturity a po ní. Tedy, četla jsem, ale povinnou četbu. A všichni víme, jak je povinná četba skvělá. Ona je, ale ten přívlastek povinná je děsivý. Takže celý čtvrťák na gymplu a pak než jsem se během prváku na VŠ vzpamatovala.
39. Kniha, kterou jsi nedokázala/nemohla přečíst?
Cokoli od Tolkiena. Strašně moc bych chtěla objevit tajemství Středozemě, rozečetla jsem Hobita i Pána prstenů, ale nedočetla. Obě krásně napsané, ale já se do nich nedokázala začíst.
40. Co tě dokáže při čtení vyrušit?
Když na mě začne někdo mluvit. Nikdy na mě nemluvte, když si čtu. Já taky nemluvím na ostatní čtenáře.
41. Oblíbená filmová adaptace?
Pokud se mi nějaká knížka hodně líbí, většinou se na film natočený podle ní vůbec nepodívám. Naopak se mi stává, že se podívám na film a až pak zjistím, že byl natočený podle knížky. Moc se mi líbil třeba Jeden den. Naopak jsem se po zhlédnutí Hřebejkových komedií s nadšením vrhla na jednu knížku Petra Šabacha a nebyla nic moc.
42. Adaptace, která tě totálně zkalamala?
Možná by zklamala, takže jsem se na ni raději nepodívala.
43. Jak často čteš spoilery?
Vůbec.
44. Nejvíc peněz kolik jsi najednou utratila v knihkupectví?
Kolem tisícovky.
45. Jak často knihu před čtením prolistuješ?
Prolistovávám spíš až během čtení.
46. Důvod, pro který bys knihu v polovině čtení vzdala?
Čtení vzdávám, pokud se do knížky nezačtu, nedokážu se vžít do děje, hledám důvody, proč nečíst.
47. Máš knihy ráda uspořádané?
Ano.
48. Skladuješ knihy doma, nebo je po přečtení posouváš dál?
Jak jsem psala, snažím se si vytvořit vlastní knihovnu, takže si kupuju opravdu jen knížky, o které stojím a které nechci nikomu dát.
49. Jsou knihy, kterým se vyhýbáš?
Asi sci-fi, horor, červená knihovna. A celkově brak. Neříkám, že občas není třeba přečíst si něco lehčího, ale to nutně neznamená špatného.
50. Kniha, která tě rozesmála?
Těch je. Saturnin, Poslední aristokratka, Vybíjená, například.
51. Kniha, která tě rozhněvala?
Takovou neznám.
52. Kniha, která tě rozplakala?
Vím přesně, o čem byla, četla jsem ji asi ve čtrnácti, ale nepamatuju si název ani autora. No a pak postupně od čtvrtého dílu pláču, když umírají postavy v Harrym Potterovi. Poměrně čerstvá zkušenost - u Ohnivého poháru jsem brečela, že umře Cedric už když začal třetí úkol.
53. Kniha, od které jsi neměla žádná očekávání a nakonec se ti líbila?
Zrovna Harry Potter, když už je o něm řeč. Nebo Memento.
54. Kniha, od které jsi očekávala moc, ale nakonec se ti nelíbila?
Takovou neznám.
55. Oblíbené čtení na odreagování?
Jakékoli. Oreaguji se čtením.
neděle 27. prosince 2015
Podzim 2015
Je po Vánocích, za oknem jaro, tak proč si nezavzpomínat, jaký byl podzim? (Dřív jsem to nestihla).
Podzim přišel přesně se začátkem zimního semestru, nezačal tedy nijak vesele. Nesouviselo to jen se školou. Navíc podle mě začátku podzimu strašně chybělo babí léto. A správně podzimní byl až konec října a začátek listopadu. Jenže stejně jako letos chybí Vánocům vánoční atmosféra, chyběla podzimu podzimní atmosféra.
Byl hudebně bohatý. Objevila jsem takových interpretů! Nejprve Calm Season. Pak jsem dva týdny nedokázala poslouchat nic jiného než Muchu. Pak zase Kieslowski. Ty vystřídala Radůza. Nová alba Báry Polákové a Kláry Vytiskové mě bavila natolik, že mi je přinesl Ježíšek.
Ještě v říjnu jsem si držela prázdninové čtecí tempo, s narůstajícími povinnostmi ve škole jsem ho ztratila, ale Harryho Pottera jsem četla a čtu průběžně a pořád. Až dnes jsem se zasekla v Princi dvojí krve, protože Harry zrovna začal chodit s Ginny a blíží se Brumbálova smrt.
Prosinec byl skvělý. To jsem pro změnu nasadila vysoké tempo "socializační". Těch akcí, setkání. A všechny se vždycyk musí konat před Vánoci. Vynahradím si tak všechen čas během roku, kdy nikam nechodím. Připočtěme k tomu zápočty a už se nedivím, že jsem minulý víkend de facto prospala. A už týden si užívám klidu domova. Jenže už ne podzimního.
Kdybych měla letošní podzim shrnout, řekla bych, že byl trochu nostalgický, trochu veselý, trochu osamocený a trochu společenský, vůbec nebyl čajový ale spíš kávový, spíš upršený než slunečný, trochu klidný i trochu uspěchaný, ale byl prožitý.
Podzim přišel přesně se začátkem zimního semestru, nezačal tedy nijak vesele. Nesouviselo to jen se školou. Navíc podle mě začátku podzimu strašně chybělo babí léto. A správně podzimní byl až konec října a začátek listopadu. Jenže stejně jako letos chybí Vánocům vánoční atmosféra, chyběla podzimu podzimní atmosféra.
Byl hudebně bohatý. Objevila jsem takových interpretů! Nejprve Calm Season. Pak jsem dva týdny nedokázala poslouchat nic jiného než Muchu. Pak zase Kieslowski. Ty vystřídala Radůza. Nová alba Báry Polákové a Kláry Vytiskové mě bavila natolik, že mi je přinesl Ježíšek.
Ještě v říjnu jsem si držela prázdninové čtecí tempo, s narůstajícími povinnostmi ve škole jsem ho ztratila, ale Harryho Pottera jsem četla a čtu průběžně a pořád. Až dnes jsem se zasekla v Princi dvojí krve, protože Harry zrovna začal chodit s Ginny a blíží se Brumbálova smrt.
Prosinec byl skvělý. To jsem pro změnu nasadila vysoké tempo "socializační". Těch akcí, setkání. A všechny se vždycyk musí konat před Vánoci. Vynahradím si tak všechen čas během roku, kdy nikam nechodím. Připočtěme k tomu zápočty a už se nedivím, že jsem minulý víkend de facto prospala. A už týden si užívám klidu domova. Jenže už ne podzimního.
Kdybych měla letošní podzim shrnout, řekla bych, že byl trochu nostalgický, trochu veselý, trochu osamocený a trochu společenský, vůbec nebyl čajový ale spíš kávový, spíš upršený než slunečný, trochu klidný i trochu uspěchaný, ale byl prožitý.
pátek 18. prosince 2015
#kratkekalhoty 18.12.2015 - průběžná reportáž
Letos poprvé jsem vyhrnula kalhoty. 18. prosince, k připomenutí Václava Havla. Každý rok jsem tuhle akci sledovala, ale znáte to, jednou jsem byla nemocná, jednou celý den trávila doma, až letos to vyšlo. Navíc mi rok od roku přijde důležitější připomenout si, že v čele státu může stát člověk důstojný, hodný úcty. Václav Havel takový byl a my bychom na to neměli zapomínat.
Proč ale tenhle článek? Je poledne a já od rána nekoukám lidem do očí jako obvykle, ale na kotníky. Provádím vlastně takový průzkum, tak se o něj s vámi podělím.
6:45 Stojím před zrcadlem a vymýšlím, jak kalhoty co nejlépe ohrnout. Schválně jsem si nevzala ty úplně obtažené, ale rovné, jenže ohrnout úzce nebo široce? Něco mezi. Zapomněla jsem si přivézt oxfordky, aby to mělo styl, takže nezbývá než obout zimní kotníkové boty a hurá na trolejbus.
7:00 Čekám na zastávce, kolem prochází několik lidí, žádný kolega, později v trolejbusu taky ne.
7: 15 V centru přesedám na tramvaj, říkám si, že možná tady. Ale zase jsem jediná ohrnutá. Určitě ve škole, jsme humanisté, někdo se najde.
7:20 Ve škole taky nikdo. Aha.
7:25 Hurá, jedna ze spolužaček, kterou znám spíš jen od vidění!
8:15 Zápočet za námi, děj se vůle boží, směr knihovna. Zase nikdo.
8:35 Poprvé za pět semestrů jsem místo přednášky v hospodě. Respektive kavárně. A poprvé ve slavném plzeňském Andělu (vlastně nevím, proč jsem tam nikdy nezašla). Jo a Plzeňáci, dnes večer tam hrajou Květy, takže pokud už nemáte naplánovanou jinou akci v místě svého bydliště jako já, vyražte a dejte mi vědět, jací byli. Každopádně za dvě hodiny v Andělu nikdo s ohrnutou nohavicí.
11:15 Jedu si na byt pro věci, na Vánoce domů. Zas nikdo. Zato já už si na to, jak se mi kalhoty vlní někde nad kotníky, zvykla.
12:45 Kupuju si lístek na vlak, nádraží plné lidí, ale nikdo nemá ohrnuté kalhoty.
12:55 Ve vlaku taky ne. Čtu Antikódy, které jsem si ráno půjčila v knihovně.
14:30 Přijíždím domů, pozastavuji se nad tím, že se nikdo nepozastavuje nad mými nohavicemi.
17:45 Objevuji se v Klatovech, kde během následujících několika hodin žádné jiné vyhrnuté kalhoty než ty své nespatřím.
Tak snad to za nás maloměšťáky dneska vytáhla pražská kavárna!
Den Václava Havla můžete sledovat na Twitteru, Facebooku i Instagramu, nebo si o něm přečíst u Brabikate, která se podílí na jeho organizaci.
A víte jak. Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Musí.
Na Lidovkách můžete napsat vzkaz Václavu Havlovi.
Proč ale tenhle článek? Je poledne a já od rána nekoukám lidem do očí jako obvykle, ale na kotníky. Provádím vlastně takový průzkum, tak se o něj s vámi podělím.
6:45 Stojím před zrcadlem a vymýšlím, jak kalhoty co nejlépe ohrnout. Schválně jsem si nevzala ty úplně obtažené, ale rovné, jenže ohrnout úzce nebo široce? Něco mezi. Zapomněla jsem si přivézt oxfordky, aby to mělo styl, takže nezbývá než obout zimní kotníkové boty a hurá na trolejbus.
7:00 Čekám na zastávce, kolem prochází několik lidí, žádný kolega, později v trolejbusu taky ne.
7: 15 V centru přesedám na tramvaj, říkám si, že možná tady. Ale zase jsem jediná ohrnutá. Určitě ve škole, jsme humanisté, někdo se najde.
7:20 Ve škole taky nikdo. Aha.
7:25 Hurá, jedna ze spolužaček, kterou znám spíš jen od vidění!
8:15 Zápočet za námi, děj se vůle boží, směr knihovna. Zase nikdo.
8:35 Poprvé za pět semestrů jsem místo přednášky v hospodě. Respektive kavárně. A poprvé ve slavném plzeňském Andělu (vlastně nevím, proč jsem tam nikdy nezašla). Jo a Plzeňáci, dnes večer tam hrajou Květy, takže pokud už nemáte naplánovanou jinou akci v místě svého bydliště jako já, vyražte a dejte mi vědět, jací byli. Každopádně za dvě hodiny v Andělu nikdo s ohrnutou nohavicí.
11:15 Jedu si na byt pro věci, na Vánoce domů. Zas nikdo. Zato já už si na to, jak se mi kalhoty vlní někde nad kotníky, zvykla.
12:45 Kupuju si lístek na vlak, nádraží plné lidí, ale nikdo nemá ohrnuté kalhoty.
12:55 Ve vlaku taky ne. Čtu Antikódy, které jsem si ráno půjčila v knihovně.
14:30 Přijíždím domů, pozastavuji se nad tím, že se nikdo nepozastavuje nad mými nohavicemi.
17:45 Objevuji se v Klatovech, kde během následujících několika hodin žádné jiné vyhrnuté kalhoty než ty své nespatřím.
Tak snad to za nás maloměšťáky dneska vytáhla pražská kavárna!
Den Václava Havla můžete sledovat na Twitteru, Facebooku i Instagramu, nebo si o něm přečíst u Brabikate, která se podílí na jeho organizaci.
A víte jak. Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Musí.
Na Lidovkách můžete napsat vzkaz Václavu Havlovi.
úterý 15. prosince 2015
pondělí 16. listopadu 2015
O čtení | Tip na čtení o státním svátku
Zítra máme 17. listopadu, to znamená volno celý den, skoro uprostřed týdne. Pokud nevíte z jakého důvodu, snad ani nepokračujte ve čtení. Samozřejmě pokračujte i pokud to nevíte, chci se s vámi totiž podělit o tip na dvě knížky, které se týkají 17. listopadu 1989, takže máte šanci se to dozvědět.
Obě se týkají jak Paříže tak Prahy, a navíc, autorky se v obou knihách potkávají.
Měly jak společný okruh přátel, tak de facto rodinné vztahy. S trochou nadsázky byla Andrea Sedláčková macechou Moniky Pajerové. Nějakou dobu žila s jejím otcem, fotografem Otou Pajerem. (To neznamená, že jsem nějaká drbna, všechno vím z obou knih.)
Přesto se v pár věcech i liší. Každá je psaná trochu jinak, jinak graficky koncipovaná. Obě jsem je četla už v lednu (dostala jsem je k Vánocům) a obě se mi, každá svým způsobem, moc líbily.
První z nich, Moje pařížská revoluce, je o emigraci Andrey Sedláčkové pár měsíců před Sametovou revolucí do Paříže. Že vám její jméno nic neříká? Vzpomeňte na filmy Musím tě svést, Rytmus v patách nebo Fair Play.
Léto 1989. Andree je dvaadvacet, studuje FAMU, schází se s přáteli v kavárně Slavie, píše do studentských časopisů a stojí před rozhodnutím, zda zůstat v nesvobodné zemi nebo emigrovat. Touží po rozletu, láká ji Paříž. Bez znalosti jazyka, zázemí začíná nový život. Má sice v Paříži spoustu známých, přátel, ale u nikoho nemůže zůstat natrvalo. Začíná od nuly, chodí do jazykovky, poznává město, lidi, žádá o azyl. Dostane ho 17. listopadu. Na průběh revoluce v Praze, kterou si tak toužebně přála, se chodí dívat v Paříži do výlohy obchodu s televizemi. A co teď? Má se vrátit? Nebude to zbabělost?
Vy se v téhle době ocitnete spolu s ní, prostřednictvím jejích deníkových zápisků. Poskytne vám i svůj dnešní pohled na věc a navíc díky dopisům, které jsou knihou protkané, poznáte i její nejbližší.
Druhá z knih, Vezměte s sebou květinu, jejíž autorkou je Monika MacDonagh-Pajerová, vás zavede už do roku 1980. Její jméno vám je možná ještě méně povědomé, než jméno Andrey Sedláčkové. Stačí, když vám řeknu, že je sestrou Kateřiny Jacques a její dcera (to vám je asi jasné už podle obálky) je Emma Smetana?
Kniha je tedy záznamem deníků od roku 1980 až do začátku roku 1990. Z dospívající dívenky, která vyrůstá v intelektuálním prostředí se stává studentka filozofické fakulty, která se, už jako matka, stává mluvčí studentů během listopadových událostí.
Musím říct, že obě tyhle ženy obdivuji za to, jaká osobní i rodinná tajemství v knihách odkrývají. Díky tomu pro mě obě knížky nabírají úplně jiný rozměr. Konkrétně jde u Andrey Sedláčkové o jejího otce, který zastával zcela opačné názory než ona a víc se dozvíte v knížce. A u Moniky Pajerové jak o vztah s rodiči, tak s otcem její dcery. Dost otevřeně popisuje rozpory, hádky, své pocity ohledně nich.
Tahle osobní stránka dodává oběma knihám na autentičnosti. Kromě toho jsou svědectvím o životě emigranta i o české emigrantské komunitě v Paříži (Moje pařížská revoluce) a životu, studiu, vztazích v 80. letech a průběhu Sametové revoluce z trochu jiného pohledu (Vezměte s sebou květinu).
Obě vyšly
loni na podzim u příležitosti 25letého výročí Sametové revoluce. To není
jediná věc, kteráje spojuje. Obě vydalo nakladatelství Prostor. Obě
napsaly ženy, které se dokonce přátelily/přátelí. Obě jsou psány formou
deníku a na obálkách obou z nich je autorka na dobové fotografii.
Obě se týkají jak Paříže tak Prahy, a navíc, autorky se v obou knihách potkávají.
Měly jak společný okruh přátel, tak de facto rodinné vztahy. S trochou nadsázky byla Andrea Sedláčková macechou Moniky Pajerové. Nějakou dobu žila s jejím otcem, fotografem Otou Pajerem. (To neznamená, že jsem nějaká drbna, všechno vím z obou knih.)
První z nich, Moje pařížská revoluce, je o emigraci Andrey Sedláčkové pár měsíců před Sametovou revolucí do Paříže. Že vám její jméno nic neříká? Vzpomeňte na filmy Musím tě svést, Rytmus v patách nebo Fair Play.
Léto 1989. Andree je dvaadvacet, studuje FAMU, schází se s přáteli v kavárně Slavie, píše do studentských časopisů a stojí před rozhodnutím, zda zůstat v nesvobodné zemi nebo emigrovat. Touží po rozletu, láká ji Paříž. Bez znalosti jazyka, zázemí začíná nový život. Má sice v Paříži spoustu známých, přátel, ale u nikoho nemůže zůstat natrvalo. Začíná od nuly, chodí do jazykovky, poznává město, lidi, žádá o azyl. Dostane ho 17. listopadu. Na průběh revoluce v Praze, kterou si tak toužebně přála, se chodí dívat v Paříži do výlohy obchodu s televizemi. A co teď? Má se vrátit? Nebude to zbabělost?
Vy se v téhle době ocitnete spolu s ní, prostřednictvím jejích deníkových zápisků. Poskytne vám i svůj dnešní pohled na věc a navíc díky dopisům, které jsou knihou protkané, poznáte i její nejbližší.
Druhá z knih, Vezměte s sebou květinu, jejíž autorkou je Monika MacDonagh-Pajerová, vás zavede už do roku 1980. Její jméno vám je možná ještě méně povědomé, než jméno Andrey Sedláčkové. Stačí, když vám řeknu, že je sestrou Kateřiny Jacques a její dcera (to vám je asi jasné už podle obálky) je Emma Smetana?
Kniha je tedy záznamem deníků od roku 1980 až do začátku roku 1990. Z dospívající dívenky, která vyrůstá v intelektuálním prostředí se stává studentka filozofické fakulty, která se, už jako matka, stává mluvčí studentů během listopadových událostí.
Musím říct, že obě tyhle ženy obdivuji za to, jaká osobní i rodinná tajemství v knihách odkrývají. Díky tomu pro mě obě knížky nabírají úplně jiný rozměr. Konkrétně jde u Andrey Sedláčkové o jejího otce, který zastával zcela opačné názory než ona a víc se dozvíte v knížce. A u Moniky Pajerové jak o vztah s rodiči, tak s otcem její dcery. Dost otevřeně popisuje rozpory, hádky, své pocity ohledně nich.
Tahle osobní stránka dodává oběma knihám na autentičnosti. Kromě toho jsou svědectvím o životě emigranta i o české emigrantské komunitě v Paříži (Moje pařížská revoluce) a životu, studiu, vztazích v 80. letech a průběhu Sametové revoluce z trochu jiného pohledu (Vezměte s sebou květinu).
sobota 14. listopadu 2015
O čtení | Čtenářský deník; říjen
Na to, že byl říjen už celý školní měsíc, byl ze čtenářského hlediska velice úspěšný. Dost mu nahrávalo pravé podzimní počasí a taky moje prokrastinování. A co jsem tedy četla?
Harry Potter a Tajemná komnata /J. K. Rowling/
Do kouzelnického světa jsem zavítala už na konci září a zůstala v něm i na začátku nového měsíce. Tajemná komnata byl vždycky můj nejméně oblíbený díl. Nechápu proč! Je úplně stejně kouzelná jako ostatní díly.
"O tom, jací doopravdy jsme, Harry, mnohem vííc, než naše schopnosti vypovídá to, co si sami zvolíme." Albus Brumbál
Nana /Émile Zola/
K Naně mám zvláštní vztah. Začala jsem ji číst vloni touhle dobou, zasekla se asi šedesát stran před koncem a nemohla se prokousat dál. Odložila jsem ji a nedočetla. Pořád mě lákala z poličky s knížkami na přečtení, tak jsem po ní sáhla. Četla se mi zase celkem obtížně, zvlášť proto, že francouzština je pro mě španělská vesnice, a tak jsem netušila, jestli Fauchery je Fóčery, Fóšery a nějak mě to, že těm jménům nerozumím rušilo. Navíc tím, jak pro mě byla neznámá, hodně se mi pletla. Jenom od F se jmenovalo několik postav, takže jsem místy měla v hlavě pěkný guláš. Ale podařilo se mi ho občas zamíchat, takže se nepřipálil a já si vychutnala zejména krásný jazyk i Nanin příběh.
Harry Potter a vězeň z Azkabanu /J. K. Rowling/
Přece nemůžu číst pořád jen Harryho, říkala jsem si. Tak jsem třetí díl pro jistotu přečetla za jeden den, abych neměla výčitky.
Želary /Květa Legátová/
Jozova Hanule /Květa Legátová/
Želary je jeden z mých oblíbených filmů, a tak jsem se na jeho knižní předlohy chytala už delší dobu. Začala jsem povídkovým souborem Želary, který vypráví příběhy lidí žijících v Želarech, jednotlivé povídky jsou střípky, které do sebe po přečtení zapadnou. Takže když se do Želar podíváte znovu s Jozovou Hanulí, znáte už tuhle svéráznou horskou vesnici, její obyvatele, tamní poměry. Krásné čtení.
Poslední aristokratka /Evžen Boček/
Po dlouhé době audiokniha. Veronika Kubařová jako Marie Kostková z Kostky je naprosto perfektní. Navíc i ta knížka je jako stvořená pro audioverzi. Nepříliš složitá, vtipná, skvělá. Těším se na Aristokratku ve varu.
Harry Potter a Tajemná komnata /J. K. Rowling/
Do kouzelnického světa jsem zavítala už na konci září a zůstala v něm i na začátku nového měsíce. Tajemná komnata byl vždycky můj nejméně oblíbený díl. Nechápu proč! Je úplně stejně kouzelná jako ostatní díly.
"O tom, jací doopravdy jsme, Harry, mnohem vííc, než naše schopnosti vypovídá to, co si sami zvolíme." Albus Brumbál
Nana /Émile Zola/
K Naně mám zvláštní vztah. Začala jsem ji číst vloni touhle dobou, zasekla se asi šedesát stran před koncem a nemohla se prokousat dál. Odložila jsem ji a nedočetla. Pořád mě lákala z poličky s knížkami na přečtení, tak jsem po ní sáhla. Četla se mi zase celkem obtížně, zvlášť proto, že francouzština je pro mě španělská vesnice, a tak jsem netušila, jestli Fauchery je Fóčery, Fóšery a nějak mě to, že těm jménům nerozumím rušilo. Navíc tím, jak pro mě byla neznámá, hodně se mi pletla. Jenom od F se jmenovalo několik postav, takže jsem místy měla v hlavě pěkný guláš. Ale podařilo se mi ho občas zamíchat, takže se nepřipálil a já si vychutnala zejména krásný jazyk i Nanin příběh.
Harry Potter a vězeň z Azkabanu /J. K. Rowling/
Přece nemůžu číst pořád jen Harryho, říkala jsem si. Tak jsem třetí díl pro jistotu přečetla za jeden den, abych neměla výčitky.
Želary /Květa Legátová/
Jozova Hanule /Květa Legátová/
Želary je jeden z mých oblíbených filmů, a tak jsem se na jeho knižní předlohy chytala už delší dobu. Začala jsem povídkovým souborem Želary, který vypráví příběhy lidí žijících v Želarech, jednotlivé povídky jsou střípky, které do sebe po přečtení zapadnou. Takže když se do Želar podíváte znovu s Jozovou Hanulí, znáte už tuhle svéráznou horskou vesnici, její obyvatele, tamní poměry. Krásné čtení.
Poslední aristokratka /Evžen Boček/
Po dlouhé době audiokniha. Veronika Kubařová jako Marie Kostková z Kostky je naprosto perfektní. Navíc i ta knížka je jako stvořená pro audioverzi. Nepříliš složitá, vtipná, skvělá. Těším se na Aristokratku ve varu.
úterý 10. listopadu 2015
Čekání
Čekám na den,
kdy všechny malichernosti
začnou být malichernostmi.
Čekám na den,
kdy ráno vyjde Slunce
a večer nezapadne.
Čekám na den,
kdy si lidé přiznají,
že ne vždy mají pravdu.
Čekám na den,
kdy krásné věci
nebudou končit.
Čekám na den,
kdy život začne mít
ten opravdový smysl.
Čekám na den,
kdy nepromarním
jedinou jeho minutu.
Čekám na den,
kdy přijde člověk,
který se nesmazatelně vryje
do mého...čeho?
Čekám na den,
kdy nebudu
čekat na nic.
kdy všechny malichernosti
začnou být malichernostmi.
Čekám na den,
kdy ráno vyjde Slunce
a večer nezapadne.
Čekám na den,
kdy si lidé přiznají,
že ne vždy mají pravdu.
Čekám na den,
kdy krásné věci
nebudou končit.
Čekám na den,
kdy život začne mít
ten opravdový smysl.
Čekám na den,
kdy nepromarním
jedinou jeho minutu.
Čekám na den,
kdy přijde člověk,
který se nesmazatelně vryje
do mého...čeho?
Čekám na den,
kdy nebudu
čekat na nic.
pondělí 2. listopadu 2015
Jaký je život bez chytrého telefonu
První placaté telefony se v mém okolí začaly objevovat řekněme před pěti lety. Zírala jsem na ně jako blázen, kde jako mají tu klávesnici a zírám dodnes. Vlastním tlačítkovou Nokii, která umí psát esemesky, telefonovat, nastavit budíka, má stopky, kalendář a kalkulačku, a dokonce fotoaparát o 3,2 MPx. Jo a taky slot na paměťovku, vstup pro sluchátka a hudební přehrávač. Co víc obyčejný smrtelník potřebuje ke štěstí?
To už teď vím. Triliony aplikací, přední foťák na selfíčka, připojení k internetu vždy a všude... a to je tak všechno. Jsem důkazem, že i bez toho všeho se dá celkem plnohodnotně žít.
Občas ale narazím. Zhruba před rokem jsem se v zahraničí dostala do kolektivu, kde se mě všichni ptali, jestli mám Whatsapp. Ehm, ne? Všichni tuhle aplikaci měli a odmítali mi psát normální esemesky, protože za ty musí platit.
On stačí i den, který trávím od rána do večera ve škole. Kolem poledne někdo vykřikne: "Už jsou vypsaný termíny na doplň předmět!" A já vím, že půjdu na ten první, protože se prostě zapíšu až doma v sedm večer.
Nedávno jsem autem vyjela na neznámé místo, vytiskla jsem si mapu, pečlivě si v ní vyznačila trasu, a pak si tu mapu s sebou zapomněla vzít. Bloudila jsem po vesnicích, kde nebylo živáčka a netušila, kudy tam, kam chci. Proklínala jsem se v tu chvíli, že u sebe nemám telefon s nějakou chytrou mapa aplikací, která by mě navigovala.
I přes těch pár menších útrap mi za to ten život bez chytrého telefonu stojí. Po ulicích chodím s hlavou zdviženou a ne zabořenou v displeji a tak mi neunikají takové ty maličké krásy života, s přáteli se pořád ještě scházím raději na kafi a popovídáme si, než abychom si spolu psali, a když si povídáme, tak u toho nešmejdím po internetu.
Sice nepřidám fotku na instagram, protože to můj mobil prostě neumí a tweet, který mě odpoledne napadne, večer občas nedonesu v hlavě domů, zato si v trolejbusu cestou domů místo zkontrolování facebooku přečtu pár stránek knížky, při odepisování na zprávu mi nehrozí srážka s pouliční lampou a šetřím si nervy, když ve škole nefunguje wifi (nevěřili byste, co ti lidi dělají, když se jim nedaří připojit). Navíc mi stačí mobil nabít jednou za týden až deset dní, zatímco třeba spolužáci se rvou o jedinou zásuvku ve třídě, aby si ho ten den už podruhé dobili. Jo, a když mi telefon náhodou spadne, nehrozí, že by se mu po displeji roztáhla pavučina.
To už teď vím. Triliony aplikací, přední foťák na selfíčka, připojení k internetu vždy a všude... a to je tak všechno. Jsem důkazem, že i bez toho všeho se dá celkem plnohodnotně žít.
Občas ale narazím. Zhruba před rokem jsem se v zahraničí dostala do kolektivu, kde se mě všichni ptali, jestli mám Whatsapp. Ehm, ne? Všichni tuhle aplikaci měli a odmítali mi psát normální esemesky, protože za ty musí platit.
On stačí i den, který trávím od rána do večera ve škole. Kolem poledne někdo vykřikne: "Už jsou vypsaný termíny na doplň předmět!" A já vím, že půjdu na ten první, protože se prostě zapíšu až doma v sedm večer.
Nedávno jsem autem vyjela na neznámé místo, vytiskla jsem si mapu, pečlivě si v ní vyznačila trasu, a pak si tu mapu s sebou zapomněla vzít. Bloudila jsem po vesnicích, kde nebylo živáčka a netušila, kudy tam, kam chci. Proklínala jsem se v tu chvíli, že u sebe nemám telefon s nějakou chytrou mapa aplikací, která by mě navigovala.
I přes těch pár menších útrap mi za to ten život bez chytrého telefonu stojí. Po ulicích chodím s hlavou zdviženou a ne zabořenou v displeji a tak mi neunikají takové ty maličké krásy života, s přáteli se pořád ještě scházím raději na kafi a popovídáme si, než abychom si spolu psali, a když si povídáme, tak u toho nešmejdím po internetu.
Sice nepřidám fotku na instagram, protože to můj mobil prostě neumí a tweet, který mě odpoledne napadne, večer občas nedonesu v hlavě domů, zato si v trolejbusu cestou domů místo zkontrolování facebooku přečtu pár stránek knížky, při odepisování na zprávu mi nehrozí srážka s pouliční lampou a šetřím si nervy, když ve škole nefunguje wifi (nevěřili byste, co ti lidi dělají, když se jim nedaří připojit). Navíc mi stačí mobil nabít jednou za týden až deset dní, zatímco třeba spolužáci se rvou o jedinou zásuvku ve třídě, aby si ho ten den už podruhé dobili. Jo, a když mi telefon náhodou spadne, nehrozí, že by se mu po displeji roztáhla pavučina.
úterý 20. října 2015
Jak mě dostal hlas Bereniky Kohoutové
Asi před dvěma měsíci jsem znovu viděla jeden ze svých oblíbených filmů Rytmus v patách. A konečně jsem si u něj vzpomněla, co mě to napadlo, když jsem se na něj dívala naposledy. Že Berenika Kohoutová sakra dobře zpívá. Abyste rozuměli, v tom filmu hraje zpěvačku a zpívá ústřední píseň.
Rytmus v patách
Trošku jsem pak zapátrala, jestli toho náhodou nezpívá víc a ona dokonce vydala celé album. Jmenuje se Berenika Meets Jazz a je hodně zajímavé. Opravdu nejde přeslechnout to setkání s jazzem, ale ještě něco navrch. Nápad, vtipné texty, u kterých se, pravda, občas až červenám, a hlavně Bereničin hlas. Ten mě prostě dostal.
Lásko
Frnda
Labutě
Vodnářka
pondělí 19. října 2015
O čtení | Čtenářský deník; září
Představuji vám zbrusu novou rubriku Čtenářský deník, v které vás budu každý měsíc seznamovat s knížkami, které jsem přečetla. Dlužím vám září, tak pojďme na to.
Analfabetka, která uměla počítat /Jonas Jonasson/
Ačkoli nejsem zrovna znalec severské literatura (jediné, co mi něco říká jsou děti z Bullerbynu), přinesl mi loni Ježíšek Analfabetku. Oslovil mě název, líbila se mi obálka a od Vánoc jsem se na ni chystala. Proto mi přišlo příznačné, rozečíst ji na Den nepřečtených knih. Zhltla jsem ji během dvou dnů. Něco tak absurdního, inteligentně vtipného a zajímavého zároveň jsem už dlouho nečetla. A myslím, že už je zcela jasné, co budu pod stromečkem hledat letos. Tušíte správně - zmizelého Stoletého staříka.
Paper Towns /John Green/
Další dluh Ježíškovi jsem splatila přečtením Paper Towns. Louskala jsem je přes týden, protože, popravdě, nejzajímavější na nich byly začátek a konec. Díky tomu se mi ta knížka líbila, i když Quentinovo fňukání, že miluje Margo, nádechy nosem, výdechy pusou a neustálé rozebírání všeho s kamarády mi lezly trochu na nervy. Na druhou stranu, Margo se stala jednou z mých nejoblíbenějších knižních postav.
Havel /Michael Žantovský/
Pár životopisů už jsem v životě přečetla. Byly všechno - nudné, nezáživné, zdlouhavé, jen ne zajímavé, vtipné, podněcující, živé, čtivé. Takový je jen Žantovského Havel. Pravda, jsem trochu předpojatá, protože když nad sebou tak přemýšlím, nejsem nic jiného, než pravdoláskař a slovy toho, jenž v současné době okupuje Pražský hrad, dokonce i kavárenský povaleč, který už je ale jako abstinent a vegetarián dávno mrtvý, ale jedna takováhle bichle mi pomohla dát dohromady všechny střípky z naší moderní historie, které už znám a poznala jsem díky ní Václava Havla nejen jako prezidenta, jak si ho matně pamatuji z dětství, ale jako dramatika, myslitele, člověka se všemi klady i zápory a především Osobnost v pravém smyslu slova.
"Olga byla skála a Havel to musel vědět, už když psal dopis otci."
"Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl bez ohledu na to, jak to dopadne." Václav Havel
"K mnoha paradoxům obestírajícím Václava Havla patří skutečnost, že i když nebyl nábožensky založený, byl to člověk víry."
Jak jsem sebrala odvahu /Barbora Šťastná/
O tom, jak jsem četla Šťastnou knihu jsem vás nadšeně informovala před prázdninami. Takže vás jistě nepřekvapí, že jakmile Báře Šťastné vyšla další kniha, upalovala jsem pro ni do knihkupectví. Knížka o tom, jak Bára sebrala odvahu je možná ještě vtipnější a inspirativnější, než její prvotina (anebo se mi to jen zdá, tak jako tak jsou obě skvělé). Upřímně, nejsem zrovna odvážlivec a mám strach ze spousty věcí, které jsou pro leckoho úplně běžné. A Bára taky. A tak mi poradila, jak dělat z cizích lidí přátele, jít naproti dobrodružství, jak se radovat, i když vím, že je to jen na chvilku. Prostě, každý den seberat odvahu k nějaké maličkosti, a být pak šťastnější.
"Život je jako nový klobouk. Nevíte, jak vám sluší, dokud si ho zkoušíte jen doma před zrcadlem."
Harry Potter a kámen mudrců /J. K. Rowling/
Harryho Pottera už jsem nečetla pár let a upřímně, jak čas letí, stýská se mi po jeho světě víc a víc. Zrovna na mě nějak moc začaly doléhat dospělácké starosti, když jsem sáhla do knihovny pro Kámen mudrců. A řeknu vám, že číst tu knížku staršíma očima není vůbec špatné, nalézám v ní přesně ty moudrosti, které dítě přehlédne.
"Od toho okamžiku však byli s Hermionou Grangerovou kamarádi. Jsou věci, které musíte prožít společně, abyste toho druhého začali mít rádi a omráčit horského trolla, vysokého dvanáct stop k takovým věcem určitě patří."
Analfabetka, která uměla počítat /Jonas Jonasson/
Ačkoli nejsem zrovna znalec severské literatura (jediné, co mi něco říká jsou děti z Bullerbynu), přinesl mi loni Ježíšek Analfabetku. Oslovil mě název, líbila se mi obálka a od Vánoc jsem se na ni chystala. Proto mi přišlo příznačné, rozečíst ji na Den nepřečtených knih. Zhltla jsem ji během dvou dnů. Něco tak absurdního, inteligentně vtipného a zajímavého zároveň jsem už dlouho nečetla. A myslím, že už je zcela jasné, co budu pod stromečkem hledat letos. Tušíte správně - zmizelého Stoletého staříka.
Paper Towns /John Green/
Další dluh Ježíškovi jsem splatila přečtením Paper Towns. Louskala jsem je přes týden, protože, popravdě, nejzajímavější na nich byly začátek a konec. Díky tomu se mi ta knížka líbila, i když Quentinovo fňukání, že miluje Margo, nádechy nosem, výdechy pusou a neustálé rozebírání všeho s kamarády mi lezly trochu na nervy. Na druhou stranu, Margo se stala jednou z mých nejoblíbenějších knižních postav.
"I wanted to stop peeing but couldn´t, of course. Peeing is like a good book in that it is very, very hard to stop once you start."
"Just remember that sometimes, the way you think about a person, isn´t the way they actually are."
"Aren´t you worried about, like, forever?"
"Forever is composed of nows," she says.
"Nothing ever happens like you imagine it will," she says.
Havel /Michael Žantovský/
Pár životopisů už jsem v životě přečetla. Byly všechno - nudné, nezáživné, zdlouhavé, jen ne zajímavé, vtipné, podněcující, živé, čtivé. Takový je jen Žantovského Havel. Pravda, jsem trochu předpojatá, protože když nad sebou tak přemýšlím, nejsem nic jiného, než pravdoláskař a slovy toho, jenž v současné době okupuje Pražský hrad, dokonce i kavárenský povaleč, který už je ale jako abstinent a vegetarián dávno mrtvý, ale jedna takováhle bichle mi pomohla dát dohromady všechny střípky z naší moderní historie, které už znám a poznala jsem díky ní Václava Havla nejen jako prezidenta, jak si ho matně pamatuji z dětství, ale jako dramatika, myslitele, člověka se všemi klady i zápory a především Osobnost v pravém smyslu slova.
"Olga byla skála a Havel to musel vědět, už když psal dopis otci."
"Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl bez ohledu na to, jak to dopadne." Václav Havel
"K mnoha paradoxům obestírajícím Václava Havla patří skutečnost, že i když nebyl nábožensky založený, byl to člověk víry."
Jak jsem sebrala odvahu /Barbora Šťastná/
O tom, jak jsem četla Šťastnou knihu jsem vás nadšeně informovala před prázdninami. Takže vás jistě nepřekvapí, že jakmile Báře Šťastné vyšla další kniha, upalovala jsem pro ni do knihkupectví. Knížka o tom, jak Bára sebrala odvahu je možná ještě vtipnější a inspirativnější, než její prvotina (anebo se mi to jen zdá, tak jako tak jsou obě skvělé). Upřímně, nejsem zrovna odvážlivec a mám strach ze spousty věcí, které jsou pro leckoho úplně běžné. A Bára taky. A tak mi poradila, jak dělat z cizích lidí přátele, jít naproti dobrodružství, jak se radovat, i když vím, že je to jen na chvilku. Prostě, každý den seberat odvahu k nějaké maličkosti, a být pak šťastnější.
"Život je jako nový klobouk. Nevíte, jak vám sluší, dokud si ho zkoušíte jen doma před zrcadlem."
Harry Potter a kámen mudrců /J. K. Rowling/
Harryho Pottera už jsem nečetla pár let a upřímně, jak čas letí, stýská se mi po jeho světě víc a víc. Zrovna na mě nějak moc začaly doléhat dospělácké starosti, když jsem sáhla do knihovny pro Kámen mudrců. A řeknu vám, že číst tu knížku staršíma očima není vůbec špatné, nalézám v ní přesně ty moudrosti, které dítě přehlédne.
"Od toho okamžiku však byli s Hermionou Grangerovou kamarádi. Jsou věci, které musíte prožít společně, abyste toho druhého začali mít rádi a omráčit horského trolla, vysokého dvanáct stop k takovým věcem určitě patří."
úterý 13. října 2015
Léto 2015
Cože? Poslední příspěvek z 2. září? Ten čas nějak utíká! Léto, o kterém chci psát, se nějak podezřele rychle přehouplo v podzim, před pár dny začal semestr a ejhle, trvá už skoro měsíc. A já si chystala, že poslední letní den dopíšu článek, ve kterém svoje léto shrnu. Píšu, píšu a najednou počítač zčernal. Error. V opravně si pobyl dva týdny, chudák. Nemám data a mám nový operační systém. A nejen, že jsem nemohla zveřejnit ten článek, nemohla jsem nic. Na jednu stranu jsem si ten život bez počítače užívala, na druhou - začátek semestru, všechny informace na školním portále a já stojící frontu ke třem počítačům v knihovně, abych se podívala, jaké materiály si mám připravit na tenhle seminář, jakou knížku přečíst na jiný a mohla bych pokračovat. Ale teď už si pojďme zavzpomínat na ty prázdniny!
Každý rok na konci prázdnin si říkám, že tohle byly ty nejlepší prázdniny, jaké jsem zažila. A každý další rok mám pocit, že tyhle prázdniny překonaly ty loňské nejlepší. Letos tomu není jinak.
Kdybych měla letošní prázdniny shrnout do bodů, tak:
Každý rok na konci prázdnin si říkám, že tohle byly ty nejlepší prázdniny, jaké jsem zažila. A každý další rok mám pocit, že tyhle prázdniny překonaly ty loňské nejlepší. Letos tomu není jinak.
Kdybych měla letošní prázdniny shrnout do bodů, tak:
- jsem poznala asi tak 1327548 nových lidí. Všechny milé, zajímavé, z některých jsou teď známí, z některých kamarádi, z některých přátelé.
- přesto jsem se utvrdila, že stará přátelství jsou ta nejpevnější.
- mám asi stejně vzpomínek a nezapomenutelných zážitků jako nově poznaných lidí.
- jsem se nasmála v průměrném počtu prosmátých minut/hodina nejvíc ve svém životě.
- ačkoli jsem si myslela, kdovíjak moc jsem o prázdninách četla, přečetla jsem jen osm knížek.
- jsem sice nezažila ono velké dobrodružství (i když, co to vlastně je?), ale spoustu menších - jezdila jsem po okolí na kole, rozvážela moudra z knih, to mě neuvěřitelně bavilo, nacházela místa, o kterých jsem do té doby neměla ponětí a užívala si atmosféru okamžiku.
- jsem prázdniny a vlastně i léto zakončila opravdu tím nejlepším způsobem.
Jak? Koncertem Zrní v Zach´s Pubu v Plzni. Ještě ten den ráno jsem se doma rozmýšlela, jestli se mi opravdu chce do Plzně jet. Ještě, že jsem nezaváhala, nasedla na vlak a za pár hodin už stála v dešti na malém dvorku, kousek od pódia, a nechávala se unášet skvělými melodiemi. Jestli mě tohle nenabilo energií na celý rok dopředu, tak nevím, co jiného by mohlo.
Byla to krásná tečka za krásným létem, na které mám ty nejkrásnější vzpomínky.
Přidávám pár mobilových momentek i nemomentek :)
 |
| #moudrazknih |
 |
| Srpnová vyjížďka na kole |
 |
| Čekala jsem na zpožděný vlak na Zrní v té nejlepší společnosti |
 |
| I takhle končívají moje výlety na kole. S deníkem u rybníka. |
 |
| Noční Plzeň ze čtvrtého patra |
středa 2. září 2015
Kouzlo letních nocí
Léto má nepopsatelné kouzlo. Pro každého znamená něco jiného. Pro někoho koupání, zmrzlinu, pro jiného cestování, pro dalšího grilovačky nebo hudební festivaly.
A já? Miluji letní noci. Lehávám v trávě a pozoruji hvězdné nebe, nebo se usadím v otevřeném okně a čtu si. Letní noci znamenají i sezení u táboráku, hraní na kytaru a často se pak protáhnou v letní rána, kdy pozoruji východ slunce a těším se na další den. A co teprve ty noci, kdy po týdnech neúprosných veder prší a já poslouchám bušení dešťových kapek do střešního okna a spokojeně usínám.
A dnes najednou vkládám do gramofonu Luise Armstronga, otevřeným střešním oknem chvíli pozoruji temné mraky plující po obloze, a pak při svitu lampičky sedím zabalená v dece v houpacím křesle. A je mi jasné, co to znamená. Léto pomalu ale jistě předává své žezlo podzimu, vždyť i listy už začínají opadat a vypadá to, že tropické teploty už nás také opustily.
Najednou se přistihnu, že se na ten podzim vlastně těším. Těším se, až budu zmrzlé nohy zahřívat vlněnými ponožkami a popíjet skvělé kafe, které jak se bude blížit zima stále častěji budu nahrazovat čajem. A taky se těším na podzimní večery a noci, jejichž kouzlo spočívá právě v choulení se v dece při svitu svíček, popíjení čaje a čtení.
A já? Miluji letní noci. Lehávám v trávě a pozoruji hvězdné nebe, nebo se usadím v otevřeném okně a čtu si. Letní noci znamenají i sezení u táboráku, hraní na kytaru a často se pak protáhnou v letní rána, kdy pozoruji východ slunce a těším se na další den. A co teprve ty noci, kdy po týdnech neúprosných veder prší a já poslouchám bušení dešťových kapek do střešního okna a spokojeně usínám.
A dnes najednou vkládám do gramofonu Luise Armstronga, otevřeným střešním oknem chvíli pozoruji temné mraky plující po obloze, a pak při svitu lampičky sedím zabalená v dece v houpacím křesle. A je mi jasné, co to znamená. Léto pomalu ale jistě předává své žezlo podzimu, vždyť i listy už začínají opadat a vypadá to, že tropické teploty už nás také opustily.
Najednou se přistihnu, že se na ten podzim vlastně těším. Těším se, až budu zmrzlé nohy zahřívat vlněnými ponožkami a popíjet skvělé kafe, které jak se bude blížit zima stále častěji budu nahrazovat čajem. A taky se těším na podzimní večery a noci, jejichž kouzlo spočívá právě v choulení se v dece při svitu svíček, popíjení čaje a čtení.
pondělí 10. srpna 2015
O čtení | Žítkovské bohyně
S nostalgickým pocitem vzpomínám na červencová horka a na to, jak
jsem se těšila, až se trochu ochladí. No, všichni víme, jak to dopadlo.
Proč o tom ale píšu. Celý jeden červencový týden jsem strávila pod stromem na zahradě a četla. A četla. Asi jsem to hroko chtěla začíst. A tak jsem konečně přečetla Žítkovské bohyně, které jsem dostala k Vánocům.
Už dlouho jsem se do žádné knížky tak nezačetla. Seděla jsem s Dorou v archivu a listovala svazky, procházela Moravskými Kopanicemi, i když jsem v téhle části naší republiky nikdy nebyla a celou dobu netoužila po ničem jiném, než si sbalit batoh a hned po přečtení se tam vydat. A mrzelo mě, že se mi Bohyně nedostaly do rukou dřív.
Hledala jsem pak o knize i téhle oblasti nějaké informace na internetu, a když jsem se dočetla, jak se do Žítkové valí turisti nejen z Čech, od toho nápadu jsem upustila. Snad někdy. Až mi najednou těch místních bylo líto. Po staletí si tam v klidu žijí a najednou jim tam kvůli, sice báječné, knize, začnou proudit davy zvědavců. Na druhou stranu věřím, že je to místo s nějakou zvláštní energií a že skrývá nějaké tajemství. A jak jsem psala, někdy bych se tam velmi ráda podívala.
A stejně ráda si znovu přečtu Žítkovské bohyně. Kateřina Tučková má vytříbený styl psaní a nos na zajímavá témata. A mě dost láká její Vyhnání Gerty Schnirch, které jako audioknihu načetla Vilma Cibulková.
Ale zpět k Žítkovským bohyním. Je to opravdu silný příběh, který ve vás něco zanechá. Pokud vás doteď míjel, jako mě donedávna, přečtěte si ho, nebudete litovat.
Proč o tom ale píšu. Celý jeden červencový týden jsem strávila pod stromem na zahradě a četla. A četla. Asi jsem to hroko chtěla začíst. A tak jsem konečně přečetla Žítkovské bohyně, které jsem dostala k Vánocům.
Už dlouho jsem se do žádné knížky tak nezačetla. Seděla jsem s Dorou v archivu a listovala svazky, procházela Moravskými Kopanicemi, i když jsem v téhle části naší republiky nikdy nebyla a celou dobu netoužila po ničem jiném, než si sbalit batoh a hned po přečtení se tam vydat. A mrzelo mě, že se mi Bohyně nedostaly do rukou dřív.
Hledala jsem pak o knize i téhle oblasti nějaké informace na internetu, a když jsem se dočetla, jak se do Žítkové valí turisti nejen z Čech, od toho nápadu jsem upustila. Snad někdy. Až mi najednou těch místních bylo líto. Po staletí si tam v klidu žijí a najednou jim tam kvůli, sice báječné, knize, začnou proudit davy zvědavců. Na druhou stranu věřím, že je to místo s nějakou zvláštní energií a že skrývá nějaké tajemství. A jak jsem psala, někdy bych se tam velmi ráda podívala.
A stejně ráda si znovu přečtu Žítkovské bohyně. Kateřina Tučková má vytříbený styl psaní a nos na zajímavá témata. A mě dost láká její Vyhnání Gerty Schnirch, které jako audioknihu načetla Vilma Cibulková.
Ale zpět k Žítkovským bohyním. Je to opravdu silný příběh, který ve vás něco zanechá. Pokud vás doteď míjel, jako mě donedávna, přečtěte si ho, nebudete litovat.
středa 5. srpna 2015
Kterak jsem rozdávala moudra
I dnes jsem vyrazila na kole poznávat okolí své rodné vísky, ovšem
tentokráte jsem si cestu zpříjemnila o další menší dobrodružství.
Připravila jsem si totiž pár mouder z knih, která jsem rozsévala cestou. Pokud se teď divíte, o co jde, odkážu vás k Jane, která spolu s Basterou připravila skvělý projekt #moudrazknih. Přesně něco pro mě. Zajímavé pasáže či citáty z knížek si vypisuji do speciálního zápisníku, a tak jsem ho jen otevřela a vybrala pár těch, která jsem dnes vzala s sebou.
Chtěla jsem je s sebou vzít už na začátku týdne, kdy jsem byla v Plzni, ale zapomněla jsem, takže jsem se rozhodla obohatit o ta nejlepší moudra obyvatele okolních vesnic, případně turisty, kterými se to tady jen hemží.
Proto jsem hned první moudro izolepou přilepila na turistickou mapu, druhé jsme položila na lavičce na návsi, třeba si počte některá z místních babiček. Nakonec jsem zamířila do Velhartic. Tamní hrad znám jako své boty, ovšem z naučné stezky vedoucí od něj k Werichově chatě jsem znala jen část, celou jsem ji, kdo ví proč nikdy neprošla. A proč si ji neprojet celou a nezanechat na ní nějaké to moudro, že? Jedno na informační tabuli a jedno na stole na jejím konci.
Nelze opomenout krásnou přírodu, která Velhartice obklopuje. Rozhodně i tip na výlet i pro vás - jak hrad tak stezka stojí za to.
„Jen jestli nemají pořád pravdu ti nepraví lidé.“
„Člověk nikdy nemůže vědět, co má chtít, protože žije jen jeden život a nemůže ho nijak porovnávat se svými předchozími životy, ani ho opravit v následujících životech.“
„Ulice byla plná lidí, ale ani kdyby byla prázdná, nemohla by být cizinka víc sama.“
„Je láska i to, čeho se dokážeme pro druhé vzdát? Nebo jen to?“
Arnošt Lustig: Colette. Dívka z Antverp
Připravila jsem si totiž pár mouder z knih, která jsem rozsévala cestou. Pokud se teď divíte, o co jde, odkážu vás k Jane, která spolu s Basterou připravila skvělý projekt #moudrazknih. Přesně něco pro mě. Zajímavé pasáže či citáty z knížek si vypisuji do speciálního zápisníku, a tak jsem ho jen otevřela a vybrala pár těch, která jsem dnes vzala s sebou.
Chtěla jsem je s sebou vzít už na začátku týdne, kdy jsem byla v Plzni, ale zapomněla jsem, takže jsem se rozhodla obohatit o ta nejlepší moudra obyvatele okolních vesnic, případně turisty, kterými se to tady jen hemží.
Proto jsem hned první moudro izolepou přilepila na turistickou mapu, druhé jsme položila na lavičce na návsi, třeba si počte některá z místních babiček. Nakonec jsem zamířila do Velhartic. Tamní hrad znám jako své boty, ovšem z naučné stezky vedoucí od něj k Werichově chatě jsem znala jen část, celou jsem ji, kdo ví proč nikdy neprošla. A proč si ji neprojet celou a nezanechat na ní nějaké to moudro, že? Jedno na informační tabuli a jedno na stole na jejím konci.
Nelze opomenout krásnou přírodu, která Velhartice obklopuje. Rozhodně i tip na výlet i pro vás - jak hrad tak stezka stojí za to.
„Jen jestli nemají pořád pravdu ti nepraví lidé.“
Radek John: Džínový svět
„Člověk nikdy nemůže vědět, co má chtít, protože žije jen jeden život a nemůže ho nijak porovnávat se svými předchozími životy, ani ho opravit v následujících životech.“
Milan Kundera: Nesnesitelná lehkost bytí
„Ulice byla plná lidí, ale ani kdyby byla prázdná, nemohla by být cizinka víc sama.“
Markus Zusak: Zlodějka knih
„Je láska i to, čeho se dokážeme pro druhé vzdát? Nebo jen to?“
Arnošt Lustig: Colette. Dívka z Antverp
Co vy? Zapojili jste se, nebo chystáte zapojit do tohohle (nejen) knihomolského projektu?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)