úterý 22. března 2016

A jak to bude dál?

Je to k nevíře, ale včera jsme mohli slavit rok mého aktivního blogování. Včera to byl rok od noci, kdy jsem nemohla spát, nervy měla v kýblu a řekla si, že nastal ten pravý čas na to, začít psát tenhle blog poněkud intenzivněji.

Nervy v kýblu mám pořád, nebo spíš zase, ale jinak se spoustu věcí změnilo! Díky blogu a twitteru, který jsem si současně založila, se mi za poslední rok rozšířily obzory jako nikdy předtím. A zároveň se jeden rok mého života dokázal vměstnat do 39 článků a 277 tweetů. Nebýt twitteru, neposlouchám Vypsanou fixu a pořád žiju v přesvědčení, že to rozhodně není hudba pro mě. Neznala bych ani VR/Nobody a neměla co poslouchat, když jsem smutná. A tak nějak bych mohla pokračovat. Twitter a lidi na něm pomohli prorazit spoustu tabu, zdí, který jsem si kolem sebe postavila. Na druhou stranu jsem chytila tweetovou nemoc a o všem přemýšlím tak, aby se to vešlo do 140 znaků.

A blog? Má 1843 zobrazení a mezinárodní úspěch. Tenhle týden třeba Jižní Korea. Malinko si z toho dělám legraci. Uvědomila jsem si totiž důležitou věc. Když začnete psát blog a chcete za každou cenu spoustu čtenářů, je dobrý o tom blogu říct minimálně svým nejbližším, ideálně ho třeba nasdílet na svém facebooku. Jenže já už ty čtenáře nechci. Možná první měsíc jsem si myslela, že udělám do světa díru jako když sem spadl asteroid a umřeli dinosauři, ale hodně rychle jsem si uvědomila, že v době, kdy bloguje každý třetí a vloguje každý druhý, není úplně snadné "prorazit" a uvědomila si znovu prvotní myšlenku, se kterou jsem blog založila. Že bude o tom, co mě baví, naplňuje, o tom, jak žiju. Že se za pár třeba kouknu, co jsem poslouchala v té a té době. A ano, sklouzla jsem malinko i k tomu, co jsem nechtěla, občas si tady vylévám srdíčko. A taky pořád ještě nechci, aby ho četl někdo, kdo mě zná osobně. Navíc ještě pořád upřednostňuju offline svět.

A co se tedy chystám napsat v nejbližší době? Pominu-li bakalářku, se kterou musím hodně pohnout a dokončit ji, chtěla bych věnovat jeden článek tomu, co jsem přečetla od posledního knižního článku, jeden článek věnuji ženám, další zimě, která už snad konečně skončila, pak tady mám pár dalších hudebních tipů a plno dalších nápadů, které ale opravdu budou muset počkat a ustoupit studijním povinnostem.

Pevně věřím, že jestli to tady někdo čte pravidelně, zůstane mi věrný (může se i přihlásit v komentářích) a budu se snažit, aby si i v budoucnu početl.

Krásné jaro!

P.S. Podle mě není náhoda, že jsem začala tuhle nepopsanou stránku popisovat v první jarní den. Je to skvělá příležitost k novým začátkům.



sobota 12. března 2016

Duo jako sázka na jistotu

Loňský podzim byl co se hudby týče skutečně objevný. Hned v babím létě jsem ve vodách zalovila ve vodách internetu a na hladinu vyplavali Calm Season a o něco později, když už stromy ztrácely listy, jsem náhodou v televizi zahlédla nejlepší pořad Kombo a v něm Kieslowski.

Calm Season = Terezie Kovalová a Adam Vopička. Skvělá violoncellistka a taky modelka a kytarista a zpěvák. Nejlepší přátelé, dvě desky, jedna anglická (Mosaic Views), jedna česká (Symboly). To je mimochodem naprosto skvělé rozdělení. Taky vizuálně nádherné a nápadité videoklipy. Texty, které někdy rvou srdce a hudba, za kterou by se nemusela stydět jiná esa hudební scény. Pak taky harmonie, klid.

                                     
 

 

 

 



Kieslowski o sobě říkají, že hrají urban folk. A ona to je vážně asi nejlepší definice jejich hudby. V jejich písních je mnoho skryto, v textech si každý najde to svoje. Zajímavé aranže jsou jako třešnička na dortu. 

 





A do třetice jako nepodzimní bonus jsou tady plzeňští teepee. Zaregistrovala jsem je díky tomu, že v lednu měli koncert v Klatovech, na který jsem sice nakonec nešla, ale v budoucnu si je určitě ujít nenechám. (Třeba 9. dubna, kdy budou křtít svůj debut).

 

 
 


Mám dojem, že tyhle dua prostě fungují. Že se v nich ty dva elementy (to jako mužský a ženský) tak hezky propojí a vyrovnají, až přinesou skvělý hudební zážitek.

PS: Omlouvám se za množství odkazů, ale je těžké vybrat jednu nejlepší písničku. Příjemný poslech!

pátek 11. března 2016

Melancholie páteční noci

Ať nám ty chvíle lžou, že navždy zůstanou. Takových chvil mi lhalo a žádná nevydržela déle než jeden prchavý okamžik. Možná zažiju tisíce podobných, nebo dokonce stejných, ale už to nebudou zrovny ty chvíle. Třeba ještě někdy budu tancovat ve svetru po kolena po pokoji a ze střešního okna pozorovat večer měnící se v noc, ale nikdy už nebudu cítit to samé, co dneska. Smutek, obavy, vztek a touhu objímat. Že až budem mít oba jenom jedno přání, co budem chtít do konce konců, až do přiznání, bude přání každého z nás třeba úplně jiný a třeba nebudeme mít vůbec žádný. Nebudu asi ani myslet na to, jestli jsem někdy řekla "promiň". A jestli opravdu ne, měla bych to říkat teď, po takový době? A je důležitý ho říct? Není důležitější ti říct, jak moc jsi pro mě důležitý? Že jsi pořád jeden z těch, které považuju za své nejbližší? Možná. Poslední dobou není jistý vůbec nic, natož něco tak vrtkavýho jako moje city. Potřebovala bych je asi odložit na nějakou dobu do mrazáku, aby je přešla ta horečka posledních měsíců. A ještě bych měla o starost míň. Taky vím, že bych se neměla zabývat tím, co bude a žít tady a teď, ale strašně mi to nejde. Neumím to a žít podle návodu nejspíš moc nefunguje. Každej holt musí žít, jak nejlíp umí a smířit se s tím, že zrovna tohle je to jeho nejlíp. Znovu a znovu se ponaučovat z chyb, který nasekal a snažit se je příště neudělat. (V tom se musím ještě hodně zlepšit). A když se mu chce, klidně tancovat za střízliva sám se sebou a u toho zpívat o úlevě, kterou znamená přiznání. Kdybych ti třeba přiznala, že tě mám pořád moc ráda, ulevilo by se mi fakt hodně, jenže si jsem vědoma toho, že bych tím mohla klidně nasekat hodně velkou paseku. Přitom se v sobě pořád ještě nevyznám. Kdy přijde chvíle, kdy člověk rozumí sám sobě? Vždycky jsem si myslela, že to přijde s dospělostí, ale dospělá jsem už nějakej ten pátek a ten bordel ve mně je pořád větší a nepřehlednější. Tak nevím.

čtvrtek 3. března 2016

Recept na přežití do léta

Na přežití závěrečného semestru studia (snad) budeme potřebovat:
  • hrst odvahy
  • deset deka odhodlání
  • půl kila pevné vůle
  • pytlík vytrvalosti
  • půl hrnečku zdravého selského rozumu
  • špetku sebevědomí
Vše důkladně promícháme, až vznikne vláčné, nelepivé těsto. Pečeme nepřetržitě tři a půl měsíce, ideálně v hlavě. Podáváme se skvělými a bezstarostnými prázdninami.