sobota 17. prosince 2022

Říkám si, že brečet, když máte týden před Vánoci rýmu jako trám, není úplně praktický, tak to napíšu. Proměním slzy ve slova a vzniknou slozy.

Prolog (19. 10.)

Přemýšlím, kde začít, a dojdu k tomu, že asi tam, kde jsem skončila. Jenže to je kde? Tam, kde jsem fakt skončila neslavně a nepochopitelně? Ještě ne, o tom napíšu jindy. Někdy už o tom s někým dokážu mluvit.

Adresa: nebe (16. 12.)

Až jednou dojdu na konec cesty, musí tam být nebe. Jestli nebude, budu fakt naštvaná. Že celej život věřím na něco, co neexistuje. Že už si nikdy nedovyprávíme, to, co jsme nestihli, a že mě nikdo nenaučí mariáš. 

Začalo to poslední červnový víkend, přijela jsem jen na neděli, zabalit se na tábor a zase frnknout, ale nefrnkla jsem. Seděla jsem u dědovy postele a dokola opakovala těch pár vět. Když jsem přišla, měl ještě radost, ale doktora zásadně odmítal, jako po kolikáté už? a za pár hodin už nemluvil vůbec. Teprve pak jsme navzdory přání jeho i jeho staršího syna, kterej narozdíl ode mě nezměnil plány a zdržel se jako vždycky pár desítek minut, zavolali záchranku. Mamka mě k sobě tiskla a opakovala těch pár vět. Sestřička od záchranky měla jasno - pán je vysušenej jako švestka. Jak to? Ještě před týdnem halekal na celej dvůr z plna hrdla. 

Pak už jsme spolu za celý léto skutečně mluvili jen jednou, ale já neměla odpověď na otázku, kdy se budu vdávat, jen na tu, kdo je to ten kluk, já ho nikdy neviděl. Strašně jsem záviděla sestřičce, cos s ní recitoval při večeři Křišťálovou studánku, protože na mě už nemluvíš a postupně ani nereaguješ. 

Léto byly ovocný přesnídávky s Makovou panenkou a Motýlem Emauelem v sáčku. Táborová svačina několikrát, protože byly v akci, a to jediný, co jsme dědovi mohli přinést na přilepšenou. Pak jsem zjistila, jak je to praktický, a kupovala nám je jako poslední záchranu na cesty. 

Červenec, to byl ten telefonát a moje takhle přesně si to ale přece nepřál, odjezdy o poledňáku, ještě že máme posunutej čas. 

Šeptání na dolních palandách. Poprvé od 4. třídy nahlas řeknu, kdo se mi tenkrát líbil. Tehdy jsem to udělala prvně i naposled, protože údajná kámoška to všem vykecala, ale po 18 letech se setkávám s pochopením. Caesarovskej profil! 

Boží všechno, Kamil od Muchy u táboráku, princip pyramid a vy fotíte selfíčko beze mě, jak to? Vystřízlivění na pouti, bylo mi zima a blbě. 

Dneska jsem zjistila, že mám na zadku pořád opařeninu o baterii z vedoucovský sprchy, která se mi povedla hned 30. června při prvním sprchování. To je příznačný. Celý moje tělo je plný táborových jizev, mám je místo tetování.

Poslední návštěvu v nemocnici si pamatuju naprosto přesně. Jela jsem sama s babi a rozjížděla se mi migréna. V respirátoru se mi tak dělalo ještě hůř, bylo vedro, lil ze mě pot, i když okno v pokoji bylo dokořán. Děda ani neotevřel oči, ale mohly jsme tam zůstat dýl. Kdyby mi nebylo tak blbě, zůstala bych, zůstaly bychom. Ale chtěla jsem hlavně pryč, nadechnout se a nezvracet.

Naprosto přesně si taky pamatuju, co jsem dělala v neděli odpoledne. Chodila jsem po Manhattanu a mátla vyšetřovatele. Měla oči jako Juliana. Bylo mi chladno, ačkoli nefoukal vítr a svítilo slunce. Jsou z toho dne moc hezký fotky. Večer bylo historické okénko a noc byla naprosto přelomová, místo spaní jsme mluvily tak do půl šestý. Po rozcvičce jsem si zmáčkla na kávovaru dvojitý velký a v klokance mi zavibroval  mobil. Někdo mi píše! Petruš, můžeš přijít k bráně? Vím, co to znamená, a k bráně běžím. Jako když se ve filmu všechno kolem rozmlží a kamera snímá jenom hlavního hrdinu.

První slzy, co mi tekly, byly úlevy. Třeba, že už mi nebudeš muset říkat Pepíku, vodvez mě vodsud, dyť to je k nežití. Pak až přišel smutek. Celý ty bez pár dnů dva měsíce jsem nechápala, na co tam nahoře ještě čekaj.

Šumavskej parez už nikdy neuvidí tu krásnou Šumavu a políčko nedoorá. V krematoriu odmítli zahrát všech pět písniček, co si děda přál, a paní, co nás pak naprosto příšerně oslovovala vážená zarmoucená rodino, řekla, že zemřel o týden dřív. 

Show must go on. Do agentskej brejlí se docela dobře brečí a mám nový rameno, do kterýho suším nudle. Dík!

Celý to nějak dotáhnu a až když jsem teď přiblížila fotky, vidím si to celý na očích. V kuchyni jsem řekla, že bylo skvělý, mít možnost se sem vracet. Skvělý ale hlavně bylo, že jsem musela fungovat, doma by to na mě padalo víc.  

Ještě teď otevírám dveře, Šlágr hraje, ale křeslo za dveřma je prázdný a mě to překvapí. Učím se říkat jdu k babi. 

Show jede dál. Hodně se směju. Mám hodně práce. Ťukám do klavíru něco jinýho než Ovčáky. Furt někde jsem, na to vůbec nejsem zvyklá. Žiju život trochu jinak. K nový kytaře se kupuju rovnou kabel. Zlehka se chystám na svou hudební kariéru. 

Jestli jsem totiž letos dostala nějakou radu, kterou bych si měla vzít v srdci, tak měla bys s tím něco dělat. Akorát že ta jediná písnička, kterou jsem dovedla do hudební podoby, zní jako Chinaski, takže jsem s tím něco začala dělat ne úplně šťastně. Naposled se ptala pani, co se nestydí vzít si za svoje muzicírování pěníze, kde jsem přišla k takovýmu hlasu. Na svoji odpověď jsem fakt pyšná. Jsem jednou byla na houbách... (Ale nikdo mi nikdy neřek´, že když budu ťukat do klavíru, tak noty pochopím snáz než nad sešitem z hudební nauky.) 

Jestli jsem totiž letos zjistila něco novýho, tak že hluboký přátelství se daj navazovat i před třicítkou. Protože před spřízněnou duší neutečeš. 

Epilog (17. 12.)

Zapomněla jsem, jak se píše, ale troufám si opravovat slohovky. Končím před koncem. Je toho ještě spousta, něco v poznámkách v telefonu, něco na twitteru, něco v hlavě. Někdy zase budou, nový slova.

středa 7. září 2022

7. září 2022

Všichni jsou už v Mexiku, buenos dias, já taky jdu. Řekl si náš velkej šéf, šumavskej parez, před víc než dvěma týdny a odešel.  

Dneska je ti devadesát, dědo, a my neslavíme. Ale tam nahoře ti určitě hrajou pěknou muziku, Růži z Texasu a Ruty šuty pěkně od podlahy. 

Tak spánembohem!

pondělí 29. srpna 2022

Kupuju vám dárek do novýho bytu, úplně náhodou jsem ho potkala v obchodě, a v tu chvíli mě znova objímáš na rozloučenou a nevíš, že já vím, žes mě nikdy tak nezklamal a nenasral zároveň. Nenafackovala jsem ti jenom proto, že jsem pěknej sobec. Kdybych nebyla, vzala bych si na to stoličku, blbečku.

Öresundsbron

Jsem Kodaň a ty 
můj most do Malmö
vyslovuje se to
jako když chceš dát někomu pusu
jenže ty se tak strašně nerad líbáš.

čtvrtek 26. května 2022

Nikomu to neříkej


Někdy bych zase chtěla
ucítit
vůni tvýho těla.

Někdy bych chtěla ještě
uprostřed (jarního) deště
pod deštníkem stát
a
ochutnat tvoje sliny
(bez pocitu viny).

Někdy bych konečně chtěla
vpíjet (konečky prstů)
strukturu tvý kůže
(jestli se to může).

Někdy bych chtěla zas
(aspoň v hlavě) uslyšet
tvůj hlas.

Někdy bych chtěla říct:
Asi tě-
(dál už nic).

pondělí 24. ledna 2022

Mám teď takový období

 Byl to jako by slavnostní den. Vstala jsem brzy, zapletla si cop, po dlouhý době, na kopci jsem se podívala do protějších kopců, zhluboka se nadechla, rozjela, chvilku byla úplně volná a pak mi ruplo v koleni. Ruptura od slova rupnout. Naštěstí jsem vyrostla na Ordinaci v růžový zahradě, kde řešili rupturu sleziny po každé bouračce, tedy v každém druhém díle, tudíž vím, co to znamená. (Jen kloubní pouzdro si představuju úplně jinak. Asi jsem spíš měla koukat na Nemocnici na kraji města.) Jednoduše - začínám být mistr v umění komplikovat si život. Všichni kolem mě se konečně našli, já jsem se sama sobě docela ztratila. 

Novej rok je logická startovní čára pro jinej začátek, o berlích sotva lezu, startuju z polohy ležmo. Jakž takž to jde, ale ta paralýzy, blok, nebo co to je, trvá. Mám strašně malou kapacitu. Když dojdu na její hranici, vypínám se. Ráno začnu znova a když vyčerpám kapacitu, vypnu se. Ve tři, v šest, v půl osmý. Vypnu. Nefunguju. Rytmus. Udržet se v klidu. Tep taky. Občas nezvládnu. Řvu v autě, slzy tečou snad za poslední rok. Nepamatuju se, kdy naposled. Úplně obyčejný věci, automatický, jsou to, co dělá život životem. Třeba kdybych sjela ten kopec a nespadla. Nebo bych ho nesjížděla a byla s tebou. Nebo bych šla na procházku a rozsekala se na náledí. Celý dětství mi říkali: kdyby nebylo kdyby, nebyly by chyby. Hned jak budu moct vylezu na horu a do uší si pustím Šumavský otčenáš. 

Pochybuju a minimálně dvakrát denně nevím, co mám dělat. Když mi bylo pět, mamka v mým věku věděla a uměla úplně všechno. Seberu veškerou svojí odvahu a poprvý v životě postavím na plotnu papiňák. Séře mě (to se u nás doma říká a není to sprostý) princip celýho světa. Osm let jsem při fyzice dosazovala do vzorečků, který jsem se šprtala nazpaměť a nechápala, co jsem vypočítala, ostatně to nikdo ani nechtěl, šlo jen o správný výsledek. Kapitolu o tlaku jsem nepochopila, návod k tomu hrnci jo. Když zjistím, že se děti v osmičce učí vytvářet rozpočet, moje srdce plesá, protože já se sice ve škole našprtala definici ekonomiky, ekonomie, měny a peněz, dostala jedničku, ale co mám dělat, když mi přijde výplata netuším. O daňovým přiznání nemluvě, co je to kontokorent a akontace mi zůstává utajeno. Telefonování mě děsí tím víc, čím jsou lidi na druhý straně protivnější. Ale vy k nám nepatříte, tak co prudíte? - Ale paní, nic jako spádovou nemocnici podle mě dostupných informací český zákon minimálně 30 let nezná, tak mi neříkejte, kam patřím nebo nepatřím, a buďte ráda, že chci k vám. (Jsem samozřejmě neřekla, slušně poděkovala a omluvila se za půlminutový zdržení.) Česko - země 21. století. Máme Vojtu Dyka, ale slavíkem je s velkou pompou Marek Ztracený. Umcacataráda, je to paráda.

Nepatřím nikam. Existuju ve svým vlastním vzduchoprázdnu, tváříš se někdy, že nepatřím ani k tobě. Mám tak zažitý stereotypy, že chci patřit tobě, být tvová. Jsem jenom tvoje, jenže ty jsi solitér, kdybys to dopustil, budu ti překážet jak koule u nohy. V některých věcech vlastně nejsme moc kompatibilní. Když odjedeš, jako první uklidím stůl, konečně jsem zde člověkem, ale rozhodně před sebou nemám čistý stůl. Letos první víkend ne doma, nebudu mít klid a nic nepřečtu. Potřebuju příběhy. Hltám jeden za druhým a nemůžu přestat. V pátek ráno vstanu a v sobotu ráno jdu spát. Noc mezi svými. Pátek má 24 hodin, tak je sobotní odpoledne krásně líný. Jdu na první opatrnou procházku a dvacet minut nemyslím na nic jinýho než jak střídat nohy. Taková samozřejmost jako chůze, takže si jí začneš vážit, až když přes tři týdny pořádně chodit nemůžeš. Nejradši bych nemyslela. Mám teď takový období. V diáři poctivě odškrtávám, eviduju všechno, co jde. Režim, rytmus. Zachovat klid. Vydržet. Přečkat.

středa 5. ledna 2022

Kdybych ti letos psala vzkaz na fotku, napsala bych, že

s tebou chci každej večer do konce léta u ohně sedět u ohně a zpívat Včelín. Že s tebou chci každej večer do konce léta u ohně zpívat. Máš takovejch lidí jako já v životě x, já mám jenom tebe. Kradu tě ostatním, užívám si, jak se na sebe musíme napojit, sehrát se, mrkáš a jenom já vím, co to znamená. 

Mám pro tebe slabost, když se podíváš tím pohledem, je to jako když na mě valí oči zlobivej desetiletej Kryštof. 

Děkuju, žes mi kdysi řekl, že mám hezký prsa, protože když jsi mi v další větě řekl, že krásně zpívám, konečně jsem tomu uvěřila, protože jsem měla stoprocentní jistotu, že nelžeš. Jak jsou velký ovšem vědět nepotřebuješ, tak už se smiř s tím, že ti to neřeknu. 

Těžko se mi definuje vztah, kterej k tobě mám, protože je speciální, ale není to ani skoro jako brácha, ani obyčejnej kamarád, ani nejlepší kamarád. Jsi jeden z mých velmi oblíbených lidí. Mám velmi málo velmi oblíbených lidí. Jsi jedinej člověk na světě, kterýmu jsem řekla mamtěráda

Měl jsi pravdu. Plujeme každej na jiný lodi. Jednou za rok se sejdeme v přístavu a pak každej plujeme svým směrem. Jedinej důvod, proč se na to těším, je možná mamutí objetí. Nedokázala jsem se soustředit na to, co tancujem, dokud jsem si nevzpomněla, že jsou to Poletíme? Celej rok mi chybíš. 

Tvoje holka není takovou, jakou se zdála být. A jsem ráda, že jezdí s náma. 

Děkuju svýmu minulýmu já, že tenkrát moc nepřemýšlelo a řeklo jo a že se tě přestalo bát. O hodně bych přišla. 

Na tu fotku by se mi to nevešlo. Jednou ti to třeba všechno řeknu.

léto - zima 2021