U nás doma se nikdy neobjímalo. Nevím, odkud se ve mně vzalo
přesvědčení, že v ostatních rodinách se objímá, asi z filmů nebo
z návštěv babiččina bratra, kterej ji vždycky objal, dal upřímnou pusu na
tvář, žádný naznačování ze slušnosti, ale zároveň prostě bylo poznat, že jsou
to brácha a ségra, co se před padesáti lety rvali jako koně, řek jí: Milado
neser mi a vem si to, vnutil jí slaninu, co přivez, protože babička má
samozřejmě vařeno a přece je pozvala, tak co to vozí, ne? Jenže je mladší, tak
musí poslouchat. Ale jde o to, že se stejně objali, při příjezdu i při odjezdu,
i s tetou. U nás, což je druhá rodina,
než je z ní babička, se tohle nedělá. Takovej projev blízkosti a
důvěry si tady nikdy nikdo nedovolil. U nás se podávají ruce. Někdy si představuju, jak se z tohohle rodinnýho
vzorce s bráchama vymaníme a až se za pár let budeme scházet, normálně se
obejmeme.
Normálně: tak jako se objímám s lidma, co nejsou rodina. Dřív jsem to neuměla, ale pak jsem pochopila, že lidi, co jsou mi nejblíž můžu klidně obejmout, nic mi to neudělá, jenom zahřeje u srdce, a že tím můžu vyjádřit spoustu věcí. Proto když jsi se poprvé zeptal, jestli můžeš, chtělo se mi říct, že musíš, že mi blíž nikdo nebyl, ale měla jsem strašnej strach, abych to nezakřikla, a jenom jsem řekla, že jo.
Normálně: tak jako se objímám s lidma, co nejsou rodina. Dřív jsem to neuměla, ale pak jsem pochopila, že lidi, co jsou mi nejblíž můžu klidně obejmout, nic mi to neudělá, jenom zahřeje u srdce, a že tím můžu vyjádřit spoustu věcí. Proto když jsi se poprvé zeptal, jestli můžeš, chtělo se mi říct, že musíš, že mi blíž nikdo nebyl, ale měla jsem strašnej strach, abych to nezakřikla, a jenom jsem řekla, že jo.
Žádné komentáře:
Okomentovat