úterý 18. února 2020

Asi dobrej mejdan

Pod Trojským mostem,
na schodech,
si někdo zapomněl
dvě lahve od vína,
pár plechovek
a jedno hrdlo.

neděle 2. února 2020

(Ne)vyznání

Píšu další článek už pár měsíců. Píšu ho v hlavě ráno cestou na tramvaj, dopoledne, když koukám na děti, jak píšou test, píšu ho, když procházím uličkama Albertu a večer, než usnu. Ale pořád jsem z něj nenapsala ani čárku, a tak je pořád červenec vždycky krátkej měsíc. Prosinec taky, protože trvá jenom do 20., pak už jsou Vánoce. Problém s dalším článkem je v tom, dostat ho z hlavy sem do toho okýnka, co se jmenuje Příspěvek.

Když už mám to okýnko otevřený a napsanej ten úvodní odstavec a začíná to vypadat slibně, stejně se do něj všechno, na co se ptá facebook pokaždý, když ho otevřeš, nevejde. A bude to zmatený.

Je mi 25 let


Je mi 25 let. Ve 13 jsem si myslela, že budu mít titul, vlastní bydlení, manžela a dvě děti. Sklony mít všechno dokonale naplánovaný jsem měla vždycky. Už čtyři měsíce mi prádlo nepere maminka.

Život funguje jinak než plány mýho třináctiletýho já. Je mi 25 let a kromě toho, že chci mít titul, vlastní bydlení, manžela a dvě děti, chci taky chodit do jazykovky, na irský tance, jet na road trip na jih a až tam dojedu, rozhodnout se, jestli dál pojedu na východ, nebo na západ. Logicky bych to měla stihnout třeba dřív než zakládání rodiny, ale ten pocit, co mám, když potkám kočárek nebo těhotnou osobu nebo dokonce chovám úplně novorozený miminko, kterej je jinej, než býval dřív, to nějak nechce pochopit. Chtěl by to všechno hned. Prý mám ještě čas, ale to si nemyslím. Svoje nejplodnější roky jsem nestrávila zvracením v prvním trimestru, ale na konci každého semestru. Takže ještě nemám ani ten titul. Měla bych předtím ještě dát svoje tělo do kupy, nestresovat se, začít cvičit jógu a vyrobit si břišní svaly, jet na roadtrip, protože to pak 20 let nepůjde, chodit do jazykovky, protože na to pak 20 let nebude čas...

Nejdřív je stejně důležitější se usadit. Když už se rozhodnu kde, zbyde na mě ráno v přetopené tramvaji místo jenom mezi dvěřma, nemám se čeho držet, nemůžu si ani sundat čepici z hlavy, po zádech mi do tří minut tečou potoky potu, a to rozhodnutí teče pryč s ním. Tohle odmítám celej život podstupovat. Ve svý podstatě nejsem stvořená pro život ve městě, ale to už se opakuju.

Aktuálně mám pocit, že si ještě musím užít a vynahradit všechno to, co jsem nestihla během vysokoškolských let, ale mám na to jenom dobu určitou, a o to jsem v těch věcech naléhavější.

Ticho


Ticho nesnesu. Když jsem sama, poslouchám cokoli, koukám na cokoli, jen abych nemusela slyšet nic. Když usínám sama, poslouchám cokoli na uspání. Nejraději rozhovory nebo záznamy z autorských čtení s Jiřím Hájíčkem. Často mluví o tom, jak se vylidňují vesnice. Toužím po tichu.

Když přijedu domů, nepouštím si před spaním nic. Poslouchám absolutní ticho a sleduju absolutní tmu. Když jdu pak ráno krmit, jediný, co slyším cestou do kravína, jsou moje kroky a vítr a směju se pak jako Ronja jenom proto, že ticho je.

Ze sna


Nedávno se mi zdálo o klukovi ze sna. Víš, kterýho myslím? Bylo to ten den, co jsme měli vánoční  koncert, tys tu nebyl, ale v tom snu jsi byl taky. Vypadal jako ten Němec, který si po prohlídce v Guinnessu se svým pivem sednul k nám s Charline, společně nás vyfotil a strašně se divil, že jsem z Česka a nechutná mi pivo, a ona mi pak celou cestu zpátky svojí lámanou angličtinou a legračníma grimasama vysvětlovala, že se mnou flirtoval. Ne s ní, okouzlující Francouzkou, ale se mnou, oplácanou Češkou v divně žlutým tričku.

Ten kluk ze sna- byl to divnej pocit. Jako kdybych celý den čekala, kdy se objeví. "Nepotřebuješ odvézt?" nebo "To tvoje sólo bylo bezvadný!" Nebo beze slova, jako v těch snech. Neukázal se. Nemohl.

Říkal jsi, že ty to nejsi. Jenže to není pravda. Víš, co se mi zdá snů?  Už vím, jak jsi na to přišel. Kluk ze sna totiž není to stejný jako dokonalý kluk. Dokonalý nemůže být nikdo. Já taky nejsem. (A možná nejsem ani ze sna.) Dokonalý kluk by měl z každýho kluka ze sna to nejlepší. Tehdy jsem ti to vysvětlit nemohla, teď musím.

Holka


Říkal jsi taky, že vypadám jako žena, ale uvnitř jsem malá naivní holka. Je to pořád
pravda.

Jsem kus ženský, a proto vypadám, že všechno zvládnu. Mám krásný velký prsa, nekomentuju to, (příště mu ten popruh rovnou povolím), ale už to vím. Kdyby mi před pěti lety někdo řekl, že si tohle fakt o sobě budu myslet, řekla bych mu, že za pět let budu mít krásný prsa jenom pokud si je nechám zmenšit. Teď mám krásný velký prsa a už se za ně nestydím.

Chci být strašně moc jako já, ale tetelím se blahem, když vypadám jako ta holka z Občanskýho průkazu. Vypadat jako Jenovéfa Boková je prostě víc než být originál.

Taky mám v sobě pořád touhu svýho náctiletýho já ohromit kluka třeba když povezu kolečko s hnojem, nebo budu sekat křovinořezem. Jako třeba ten pozdrav a pohled, když jsme na jaře sbírali kamen. Jako pohádka o Popelce, víš.


Pořád jsem víc holka. Žena budu teprve, až ty budeš chtít. Já vím., někdy se tvářím strašně samostatně. Všechno vím a jsem nejsilnější na světě. A pak na to najednou nemám sílu. Nemám sílu být silná... Jsi jedinej člověk na světě, kterej ví, že nejsem jenom kus ženský, ale taky křehká holka, která se světa bojí tak moc, že se ti chce jenom stulit do náruče, zavřít oči a nechat se hladit po vlasech.

Naše světy


Ze Zlodějů zelených koní jsem si vypsala jenom tohle:

"Víš, Karolíno, chtěl bych ti ukázat místa, co mám rád. A v týhle krajině jsem vyrůstal a hrozně moc pro mě znamená, že se tu teď procházím, a s tebou. Je to zvláštní pocit, kterej se mi vždycky vrací, když se dívám na lesy a na stráně kolem, na řeku a dejchám ten vítr ze stromů. Já jsem vždycky chtěl bejt lepší, kvůli tý krajině, že tu žiju a tak, že je to taková mírná a vlastně chudá, kamenitá zem... A když jsem s tebou, tak to je to samý, chci bejt lepší kvůli tobě, že s tebou můžu bejt, že jsi, že jsme se našli, že jsi taková, jaká jsi... Chtěl bych bejt lepší, že ty jsi jako něco nade mnou, jako když chodím tady kolem řeky a dívám se do nebe..."

"Pavle!"

"Já bych ti chtěl přesně vysvětlit, jak bysme měli  žít, víš, jak to cítím. Chci, abys byla šťastná, a pak i já budu šťastnej... Já myslím, že my dva můžeme žít ve vlastním světě, kde budou věci a lidi, který máme rádi, a tahle krajina, a nebude tam nic, co nám otravuje život, a že se můžeme vykašlat na to, co chtějí jiný, když to nechceme my. (...) Chci žít ve svým světě. (...) Jenže já chci svět, kterej je čistej, a středobodem jsi ty a kolem ostatní čistý věci, láska je čistá, kameny a jejich moc, příběhy a myšlenky, který někdo sepsal a kterejm věřím, čistý věci a myšlenky a geologickej čas a přírodní zákony..."

Rozumíš? Já jsem jako Pavel a ty jsi jako Karolína. Se stejnou naléhavostí jako on se ti usilovně už tři roky snažím ukázat celej svůj svět a všechno, co do něj patří. Vůbec mi to nejde. Jako kdybys z toho svého světa nechtěl vystrčit ani nos.

Seděla jsem v čajovně bylo mi strašně fajn, ale měla jsem neodbytnej pocit, že něco má být jinak. Pak jsem na to přišla - nebyl jsi tam ty.

Kořeny


Asi je to jeden z důvodů, proč mi na tom všem tak záleží. Kdysi jsem si zapsala: Už jsem dávno přesazená, ale zakořeněná jsem pořád hluboce doma.

Teď jsem začala zpracovávat odpověď na otázku, jak dlouho už v naší chalupě bydlí naše jméno. Moje prapraprapraprababička se jmenovala Anna a narodila se pravděpodobně v roce 1770.

(Nikdy jsem nezažila takový flow jako při pročítání matrik na portafontium.)


Nejkratší měsíc je vždycky únor.
Jo, a na začátku jsem tě vůbec nechtěla oslovovat.