Vystoupím z vlaku a ovane mě horký vzduch. Po dlouhé
rozvaze dovezu kufr do úschovny; za pár hodin se sem vrátím a budu v cestě
pokračovat, lenost ho s sebou vézt zvítězí. Když vylezu z metra,
zastávka autobusu zeje prázdnotou, takže je mi jasný, že si počkám. Autobus mi
ujel před třema minutama a interval už je dvacet. Rozhlídnu se; čekat se mi
tady vážně nechce. Nacpu pytel s chráničema do batohu, o kterém jsem
myslela, že už má vyčerpanou kapacitu, odepnu z něj helmu a rozložím
kolobrndu. Aspoň z toho, že na ní budu po Praze jezdit nebudou jenom planý
řeči. Vjedu do teplý letní noci – těm už jsem odvykla – u Cross clubu je cítit
tráva, ne ta co se poseče, a tam se taky naposledy vyhýbám lidem, pak už jsem
královna celýho chodníku.
Je to taková bilanční jízda. Loni jsem takhle jednou
odpoledne sedla na kolo a ujela trasu, o který jsem myslela, že už ji nikdy
neušlápnu, a vyříkala si to sama se sebou všechno; dvakrát velkou kofolu do
půllitru i tu noc po mých dvaadvacátých narozeninách a vůbec celý to léto plný Honzů
a Tomášů.
Definovat lásku. Kačenka jednou řekla, že jsem zaláskovaná,
to je nejpřesnější pojmenování toho stavu. Jsem pořád, nepřestanu být jen
proto, že už se to nepředpokládá, protože jsme spolu skoro tři roky. „A pořád
dobrý?“ A proč by jako nemělo? Předpokládá se, že mi spadly růžový brejle a už
je to špatný. Nový vztahy jsou jako nový kabelky. Po dvou letech se ošoupou a
je třeba je vyměnit, jsem mezi holkama za exota, protože mě můj kluk pořád
baví.
Líbí se mi, jak to funguje v angličtině. Jak se do
lásky spadne. Jeden den nic a druhej den jsi v lásce. To je ta definice.
Nebo „když přijel, běžela jsem dolů a proběhla kuchyní, kde stál, tak rychle ven,
že jsem si ho nevšimla.“ Kdybys přijel ty, měla bych to stejně. Jo, jednou jsem
z těch stejných schodů úplně normálně šla dolů, ten rok to byla strašná
ponorka, on najednou stál pod nimi „ahoj, miláčku“ a já mu ze šestýho schodu
spadla přímo do náruče. Vím to tak přesně, protože to bylo ze schodu, nad
kterým visí ta fotka, na kterou jsem se nemohla dívat, protože mu to na ní tak
sluší. Je rozdíl mezi láskou a touhou někoho vidět. Tehdy jsem ještě nevěděla,
že budu mít kluka, kterej za mnou na tábor nebude chtít přijet, a já nebudu
chápat proč.
Láska je říkat o tom, co tehdy stál v kuchyni i víc než
dvacet let po je ho smrti můj. Pokaždý mě to bolí taky, už od tý chvíle, kdy mi
řekla, že cestou od holiče kontrolovala svůj novej účes v zrcátku, který
spadlo na chodník, přesně vím, na který ulici, a za dva dny se to stalo.
Pokaždý, když řekne manžel mě napadne, jaký to je, s tím celý život žít.
Vědět, že to celý mohlo bejt jinak. Podobný jako když jsem četla Dešťovou hůl a
modlila se, abych nikdy tohle nezažila, abychom vzpomínky měli pro sebe pořád
společně.
Bolí mě, když někdo, i ty, bere to, co mezi námi je, na
lehkou váhu. To posvátný pouto, který se vůbec nemuselo vytvořit, nebýt pár
náhod. Proto je mi tak vzácný. Nedokážu tě milovat míň jenom proto, že jsme
spolu dva a tři čtvrtě roku, takže už to nemůže bejt jako na začátku. Může.
Miluju tě pořád přesně takovýho, jakej jsi, i v tý chvíli, kdy nadávám, že
si muchláš trika přehozený přes opěradlo židle, na který sedíš, nebo když
stojím deset minut připravená k odchodu a ty se vracíš pro peněženku, vyčistit
zuby, pro mobil. I v tý, kdy s tebou nemluvím, protože jsi rozhodl,
že to pití je moc drahý. Jednou jedinkrát jsem usínala na krajíčku postele,
protože jsem nechtěla být s tebou, nechápala jsem, co jsi mi zrovna řekl,
ale byla vděčná, že nemáme gauč, na který bych si přelehla. I když mi nikdy
nebudeš zpívat pod oknem, protože si myslíš, že to neumíš, nenapíšeš mi
básničku, protože budeš přesvědčenej, že pořád není dost dobrá, neřekneš mi, že
pro mě sneseš modrý z nebe, protože to prostě není možný, a přestože si
nejsem jistá, jakej máš vztah k dětem. Protože takový jsi a to je láska.
Mrzí mě, že už mi nepíšeš tak jako dřív, už to nejsou dopisy, proto ti radši
volám, abych tě slyšela a fakt věděla, že tě mám.
Jedu v autě, Zrní Dva a
neměla jsem si tehdy pouštět ten rozhovor, ve kterým se vysvětluje, o čem ta
písnička je. Kdokoli se mě zeptá, věřím-li na lásku, tak řeknu jo. Jenže mám
silnici zamženou, protože nevím, co ty. Třeba ti stačí spolu se držíme a držet
se budeme. Proto mám o nás vždycky největší strach, když spolu nejme, když
nevidím pohledy a necítím pohlazení. Nepotřebuju slova a ujištění, potřebuju
tebe.
Navzdory tomu zase odjíždím, hned první den vyřešíme znamení
zvěrokruhu – kdyby tentokrát přijel taky, řekl by, že jsem změnila kritérium
pro výběr spoluoddíláka z výšky na znamení. Celej tejden sleduju, jak jsou
stejní a fascinuje mě, jak to umí s dětma. Takovej pedagogickej typ. Tam, kde
mě dochází trpělivost, zasahuje s největší empatií. Já jsem typ domácí,
taková máma - asi nejvyšší čas, abych toho nechala, ani jsem nebrečela při
zatloukání napínáčků.Vždycky se budeme znát.
Zatím nevím, kdy zase profrčím Holešovice na koloběžce, protože se ještě nechci vzdát svýho šumavskýho já. Zase nevím, co bude za deset měsíců, možná začne úplně jinej život. Na to, co bude za týden, nemyslím.
Červenec utekl tak rychle, že než jsem to napsala, už bude
konec srpna.