Opravdový svět

Z tůtoho světa pocházím. Tůto je moje přirozené prostředí.

Když do něj přijíždím, koukám z okýnka vlaku na pohlednici od Lady.

Někdy nevím, jak tu atmosféru tady vyjádřit, ale ještě v tom vlaku mi začne hrát Fixa
 
Tady to někde je, tady to musí být.
Break point nebo nic.
Prchavý okamžik.
A cítím, že to mám
a můžu si to vzít, jen nevím, jak to říct.

Prostě klid a mír a ticho.

a vyjádří to za mě.  Úplně přesně. Tempem, zvukem, náladou, vším.

Kopec se tam sjíždí v režimu snow, i když už v jiném světě po sněhu není ani památky.

Jedu do nejbližšího města na po dlouhé době kafe. V tom městě je večer koncert, ale na ten nejdu, protože v tomhle městě, kde už o mně určitě slyšela i klika od  toho novýho klubu, kde ten koncert je, se na koncert nedá jít samostatně, protože totady vypadá divně. Tak sedím na tom kafi, a vedle u stolu svoje kafe pijou dva ze čtyř Honzů, to je lepší než jejich koncert, nikdo jinej v týhle kavárně, nejhipsterštější v tomhle městě, ale zrovna tu sedí  lidi, co pak půjdou na výstavu Milana Knížáka, takže nejsou hipsteři, určitě jim ji poradili v tom klubu, nebo Lukáš Hejlík, kterej ji nepochybně doporučuje na svý gastromapě, kterou jsem nikdy neviděla, jenom o ní mám povědomí, nejspíš neví, kdo jsou.

V opravdovým světě můžu věřit, že "budeš Šklíba, ale musíš se celej tábor takhle usmívat" je myšleno úplně upřímně.

Do kopce se jede v režimu snow a lock a při zavírání vrat se kontroluje, že Velkej vůz je ještě pořád na obloze. Fakt mě to udivilo, nevěděla jsem, proč se od srpna schovával.

Spí se v naprostý tmě. Naprostý. A v naprostým tichu. Naprostým.

Chodí se v trávě a bahně a nevadí to, protože pak se rohožka vyklepe k ořechu.

Měla jsem strašnou chuť jít druhej den sáňkovat, ale skoro všechno roztálo, tak jsem jenom se psem vylezla na hromadu odhrnutýhho sněhu, ležela na zádech, koukala do korun ořechů a na nebe, celej dvůr je odsud úplně jinej, a pak kutálela sudy dolů a to moudrý zvíře sedělo nahoře a koukalo, co to jako ty lidi jsou schopný provádět.

Ve čtyři ráno jezdím na koloběžce.

Na procházce se psem zpívám a za pět kilometrů nepotkám nikoho. Ani auto.

Nehrajou se tady hry, můžu bejt všechny moje já najednou a nemusím nic schovávat, předstírat, hrát.

Protože tůto je můj opravdovej svět.

Jiný svět

Někdy mi přijde, že do tohohle světa moc nepatřím.

Stojím před regálem v supermarketu a nevím, která vajíčka koupit, protože pro vajíčka se odjakživa chodí do kurníku (nakonec jsem vybrala česká M, ale byla hrozně malá. Naše slepice asi snáší XL nebo co).

Stojím bezradně se sklenicí od okurek, ve které už zbyl jenom lák a nemám kompost, kam bych ho došla vylít (vylila jsem ho do záchodu, snad je to tak správně).

Nikdy bych nevyplivla žvejkačku na chodník.

Nikdy bych si do bytu nepořídila zvíře.

Kdybych si někdy pořídila do bytu psa, sbírala bych po něm na ulici a nikdy bych se nezbavila pocitu, že ho týrám.

Koukám z okna kabinetu do zahrady školky, která ale vůbec není zahradou, protože tam není ani kousek trávnaté plochy. Všude tam mají takovou tu plochu, co vypadá jako antuka, ale je moderní, a tak od ní ty děti nejsou oranžové. Mě to pohoršuje a co tomu teda říkají biomatky?

Aktuálně řeším, co s rohožkou. Kdybych ji koupila, vyřešila bych špinavou podlahu kolem dvěří, ale kdybych ji koupila, kam bych ji vyklepávala? Jak to lidi ve městě s rohožkama dělají? Klepou je z okna v devátým patře? A co když bydlí nad chodníkem? Zeptám se.

Říkáme si

Slovo říct
se musí, nesmí, může
pak vysvlečená z kůže
neutýct

Slovo říct
nejde vzít zpátky:
nevyřknout
neslyšet

Nepochopíš
vysvětlím
Nepochopím
vysvětlíš
Rozumíme

Vztah jako vysvětlovat
jinak skončíme neporozumění
Slovo jako strach
...
Vypláznu srdce
na jazyku
"miluju tě"
 Na oplátku
Dostanu pusu
do dlaně
zamykám lásku