Pozn. č. 2

Nerada se vyjadřuju k politice, ale tohle není jen o ní. 

Ve čtvrtek jsem byla mimo jiné v Obýváku Václava Havla. Když jsem přišla, Eriku Taberymu už se tleskalo a Ivan Havel za chvíli nebyl přes humbuk z ulice dobře slyšet, škoda. (Pokoušení, ze kterého četl, si asi přečtu sama). Řekla jsem si tedy, že když už slyším jen bubnování z Národní, napíšu alespoň nějaké moudro na psacím stroji. V kapse chytrý telefon, se kterým už poměrně obstojně zacházím a před sebou psací stroj, který neumím odsadit na nový řádek. Přitom se na něm u nás doma psalo všechno až do mých deseti, kdy nám byl slavnostně zapojen první počítač, a i já jsem se jako malá potřebovala cítit důležitě a jako úřednice jsem na něm psala. Ale zvládla jsem to. Ne perfektně, ale napsala jsem asi tohle. Dvě věty, které mi leží v hlavě už skoro čtyři roky.

Když jsem začala chodit do první třídy, visel na stěně portrét Václava Havla a paní učitelka nás v hodinách prvouky naučila, že tohle je náš pan prezident. V mém srdci jím zůstane navždy. 

Ten pán, jehož portrét se ve třídě objevil ve třetí třídě a visel tam ještě na začátku čvrťáku na gymplu, mým srdcem totiž nikterak nezacloumal. Jen jsem v tom čtvrťáku byla ráda, že i já se budu podílet na tom, kdo se stane jeho nástupcem. Sice jsem se podílela, ale ten můj jeden hlas nic nezmohl.

V televizi v obýváku u nás doma běží ČT 24, je sečteno asi 97 % hlasů a máme návštěvu. Na obrazovce se objeví člověk s hlavou na stranu, kterého si pamatuju, jak v jiné televizi říká, že odchází z politiky na odpočinek, na svou milovanou Vysočinu, a dcera našich známých, kteří politiku nesledují (a ani přes mé neustálé apely pořád ještě nechodí k volbám), která tehdy byla ve stejném věku, jako já, když "odešel" z politiky, se mě ptá: "Kdo je ten pán? Ten je srandovní." A já jí odpovídám: "Náš nový prezident." A v očích mě pálí slzy takové blbé hořkosti, protože na Hrad nepatří zeman, ale kníže, přece. A chybělo mu jen pár procent.

Ale skousla jsem to. Říkala jsem si, že nevadí, že tam nebude sedět slušný člověk, kterého si můžu vážit, který se nevykrucuje, když odpovídá na otázky a nesype z rukávu bonmoty a citáty, které si upravuje, jak se mu hodí. Že je to jenom pět let a že se snad náš nový prezident bude chovat podle toho, jakou funkci zastává. Jak jsem se pletla se mělo ukázat dřív, než jsem si mohla myslet.

O tom už však mluvit nechci. Těmi dvěma větami jsem totiž nechtěla říct, že jsem patetická pravdoláskařka, ale nic víc, než to, že mě děsí, že tak jako já jsem si jako dítě někam hluboko zaryla, že pan prezident je Václav Havel, a měla jsem štěstí, že jím byla taková Osobnost, pro mě jedna z mála, tak si dcera našich známých a tisíce dalších dětí hluboko do sebe zaryjí, že pan prezident je Miloš Zeman, a my, jako společnost, budeme mít smůlu, že se jim vzorem stal někdo, kdo není ani osobnost. A děsí mě i, že my, jako společnost, jsme to dopustili. 

V(z)hled

Celý život mi to bylo celkem jedno. Až v poslední době se táži: Proč vypadám tak, jak vypadám? Příliš jednoduchá otázka. Ne jednoduchá, ale jednoduchá. (Jednoduchá) Z genetiky si toho moc nepamatuju, až na to, že jsem neměla šanci mít jiné oči než modré a jiné vlasy než hnědé. Naprosto zákonité. A jasně. Ruce mám po babičce z tátovy strany, nos, rty a uši po tátovi, postavu jednoznačně po mamce a druhé babičce, prsty na rukou po mamce... (Ne jednoduchá) Jenže to ze mě nedělá toho člověka, kterým jsem. Člověka uvnitř tohohle těla, které je smontované ze součástek lidí, kteří by se třeba nikdy ani nepotkali, kdyby se nepotkali moji rodiče. Součástek ne vždy kompatibilních.

Někdy se náhodou zahlédnu v zrcadle, nebo před ním stojím a zírám na sebe docela cíleně, a přijde mi, že nevidím sebe. Nevidím toho člověka, který je pod povrchem. Nejde o krásu nebo ošklivost, dokonalou nebo nedokonalou postavu. Jde o to, že to tělo v tu chvíli patří někomu cizímu. Před tím zrcadlem stojí člověk - já, dívá se na odraz člověka, kterým by měl být, a vidí odraz člověka - cizího. Jako bych se nedokázala se svým tělem ztotožnit, když ho vidím. Takhle si tady v klidu sedím a jsem to já, ale zevnitř to tělo vnímám úplně jinak.

Někdy se náhodou zahlédnu v zrcadle, nebo před ním stojím a zírám na sebe docela cíleně, a přijde mi, že nevidím sebe. A najednou se něco změní a na bleskový okamžik nebo déle vím, že teď jsem to já. Jako bych se se svým tělem ztotožnila, když ho tak vidím. A vypadá přesně tak, jako když si tady v klidu sedím, vidím ho v zrcadle stejně jako zevnitř.

Jeden z důvodů, proč to vůbec píšu a nepitvám to jenom sama v sobě, je ten, že si poslední dobou uvědomuju, nebo spíše vnímám, že jsem hodně lidem sympatická (hodně lidem, ne hodně sympatická). Jenže ne já, ale můj obličej. Nebo já celá. Ale ještě před tím, než vidí do mě. Vidí mě tedy jako já sebe v druhém případě? Vyzařuju já zevnitř nějak ven? Anebo naopak. Je sympatický jen ten můj zjev a já zevnitř už ne? Nebo ne tolik?

Celé jsem to za sebe mohla nechat říct Olgu: "Kdybych se nikdy neviděla v zrcadle a měla vylíčit svůj zevnějšek podle toho, jak se sama znám zevnitř, vůbec by se to nepodobalo tomu, jak vypadám! Jsem někdo úplně jiný, než jak vypadám!" Už to za mě udělal Milan Kundera.

Jaký je život s chytrým telefonem

Není to tak dávno (aha, rok), co jsem tady popisovala, jak se mi žije s tlačítkovou Nokií, co se tak akorát vejde do ruky, úplně s přehledem do kapsy a umí volat a psát esemesky, dokonce i fotit. Byly jí necelé čtyři roky a už nevydržela to, co dřív. Často byla, chudák holka, unavená, a tak se sama vypnula, tělo už taky nebylo v nejlepším stavu, odpadával zadní kryt a kvůli tomu i baterka. Nechtěla jsem ji nechat trpět, než přijde konec, a vzala tedy své lehce vydělané peníze a vydala se pro jejího nástupce.

A tak mám teď telefon, který umí daleko víc, než potřebuji ke štěstí. Lidi okolo teď nebavím historkou o tom, jak jsme hráli basket a já se omylem trefila do koše, ale (naopak) historkou o tom, jak jsem na mobilu poprvé byla na facebooku a dokonce omylem nic neolajkovala. Jediný, kdo mě chápe, je moje babička, která se sice nebála koupě dotykového telefonu už před pár lety, jenže teď má taky pár měsíců nový, a představ si, ono je to tam jinak, než na tom starém. Utěšujeme se navzájem, že to není námi, ale těmi telefony.

V mnohém je teď můj život řekněme jednodušší. Přece jen mobil zkontroluju minimálně večer, když si nastavuji budík a díky chytrosti telefonu si zároveň přečtu třeba i e-mail o tom, jaké materiály si mám přinést na seminář třeba za dva dny. Musím říct, že nesedět na semináři bez oněch materiálů jako se mi to stávalo dřív, protože kdo má tu schránku pořád kontrolovat, je pro toho šprta ve mně pořádný posun vpřed. Platí to i naopak, občas jsem v učebně seděla jediná, když jsem měla štěstí, tak ještě s nějakým nešťastníkem, protože ráno vyučující poslal zprávu o své nemoci, a já opravdu nemám ve zvyku u snídaně kontrolovat věci do školy.

Občas mi ale práce s telefonem život mírně zkomplikuje. Taková ta automatická oprava slov, o které jsem ještě nezjistila jestli a jak jde vypnout za mě místo stihla jsem to odesílá štíhlá jsem to, nebo mi jen tak zmizí všechny kontakty, a když se ukřivděně svěřím kamarádům, dozvím se jen "A ty je nemáš zálohovaný?" "Nevím, mám je doma napsaný v notýsku." Takže tak. Ne, vážně, já chápu, proč si mám zálohovat rozepsanou seminárku, ale jak a proč mám proboha zálohovat kontakty uložené na SIM kartě?

Zkrátka mám teď takové "nikdy jsem si nepřipadala blbější" období. On ten telefon je totiž fakt chytrý. A teď mě omluvte. Jdu trénovat selfíčka.

Pozn. č. 1

Moc se mi líbí takové ty řeči o tom, že člověk nemá žít minulostí, ale soustředit se na přítomnost. Žít tady a teď. Moc hezké. Jenže minulost tě dožene.

Vrazíš do ní v tescu někde mezi jogurty a mraženou zeleninou. Nebo ti pak jako by nic napíše na facebooku ahoj, jak se máš? a vysmátej smajlík. Když si myslíš, že už od ní máš pokoj, sedí v posluchárně o řadu výš, výraz v tváři stejně nadřazený a ani ti neodpoví na pozdrav. A po přednášce ji necháš projít davem na Spálené a na jazyku přitom cítíš lahodnou chuť makovníku. Nebo ji najdeš v kapse zimního kabátu, vypranou, když ho na podzim poprvé vytáhneš ze skříně a za chvíli na tebe kouká ze strany s 24. týdnem letošního roku, to když po prázdinách otevřeš diář.

Minulost zkrátka neodstřihneš. Dál bude tvou součástí a neutečeš před ní ani na druhém konci světa. Ono to totiž vůbec nejde. Kdybych nikdy neochutnala ten makovník, asi by se v mém životě nic nezměnilo, rozhodně ne nic podstatného. Ale kdybych nikdy nepotkala toho, kdo píše ahoj, jak se máš? a vysmátej smajlík, byla bych někdo úplně jiný. Chyběl by mi jeden ze základních stavebních kamenů a kdyby ho teď někdo vytáhl, rozkývala bych se a pak třeba zůstala na šikmo jako věž v Pise. Kdyby pak někdo vytáhl další z nich, zbořila bych se úplně. Chápete?