Stagnuju

Chtěla bych napsat něco chytrýho, ale pravda je, že jen psát potřebuju, a vůbec nevím, co. Hlavou mi už týdny víří tolik myšlenek, že ani není v mých silách je roztřídit do škatulek, abych se v nich vyznala. Musím být stejně zmatečná jako moje hlava. Teď mi v ní třeba zní "I wanna run to you" protože v televizi běží Osobní strážce, kterého jsem nikdy neviděla a ani teď ho nesleduju, jenže to není v mých silách. To už je pravděpodobnější, že mi narostou křídla. A teď uplynulo několik hodin a já pořád nevím, jak chci pokračovat. Není to jedno? A je po víkendu. Pořád jsem toho moc nenapsala, nejde mi to. Nejde mi nic. Snažím se dělat všechno, co chci, tak jako se teď snažím psát, ale nic. Nejradši bych doma s maminkou sázela petunie, ale chci přece dodělat semestr, tak doma nejsem, ale pro dokončení semestru toho moc nedělám. Dobře, nádech výdech, začnu. Jenže se nadechnu a cítím tebe. Kde jsi? Aha, tady ne. Vlastní mozek se mě snaží oklamat. Jako když to vypadá, že jsem dostala skvělý nápad a pak se ukáže, že nebyl tak skvělý. Dobré nápady jsou nedostatkové zboží a já zrovna potřebuju být strašně kreativní a nápady jen hýřit. Zatím si kreativitu vybíjím s nůžkami před zrcadlem, když napravuju to, co mi na hlavě spáchala kadeřnice, ve výsledku se tomu možná nechá říkat účes. Taky bych měla dřív, než bude pozdě, projevit svou empatii, málokdo se mi v ní může rovnat, jenže to taky není pravda. Každý, kdo  mě chápe nebo se o to snaží, mě v ní tisíckrát předčí (si fandím). Ty, ten, který ví, jak na mě, a ta, která ví, že jí ani nikomu jinému nikdy nesvěřím všechno, a pak ještě pár podstatných lidí. Visí to mezi námi. Pak je tu nostalgie. Stačí projít odpoledním městem a je tady. Koukám na kluka s vrabčím hnízdem, znám ho, ale není odtud. Až když se usměje, je to Tom, kterého jsem naposled viděla, když byl malej kluk a dneska mu kupodivu sluší vousy. Jaro před šesti lety, dneska se neznáme. Volné hodiny, o kterých jsme chodili na kolonádu na nanuka. Laborky z biologie v parku. Uzavírání známek. Propovídaná odpoledne na náměstí, to jsme ještě nechodily na kafe. Koncerty v Martinovi. Nic z toho už se nevrátí. Vlastně, známky bych mohla uzavírat. Je to zvláštní, o kolik jsem jinde, ale v tom městě pořád žijou moje vzpomínky, a někdy se v nich zaseknu. Přitom, teď je hezky, jenom co bude, se trochu bojím, a asi proto mi nejde se hnout.

"Žádáme cestující, aby k příchodu na nástupiště použivali výhradně podchod na nástupiště"

A tím podchodem se zvonivě rozléhá klapot podpatků jedněch znovunalezených bot, které kráčí na nástupiště číslo 2, ke kterému přijede osobní vlak číslo          , ze směru          , ve směru          , upozorňujeme cestující, že v úseku         budou přepraveni autobusy. Podpatky nejdřív přešly, a znělo to spěšně, přestože jim vlak jel až za dvacet minut, napříč prázdnou nádražní halou. Od vchodu až pod stěnu z výjevy ze života socialistického dělnictva, které by tam možná nebyly, kdyby původní nádraží tohohle průměrně okresního města nerozbombardovali v dubnu roku 1945 Američani, kde si poté, co neochotná pracovnice společnosti         konečně otevřela okýnko, podpatky zakoupily lístek. Pak si našly na odjezdové tabuli příslušné údaje k příslušnému spoji a vydaly se směrem k podchodu. Dál už to znáte. Jenom cestou prázdným podchodem prázdného nádraží těm podpatkům vhrkly slzy do očí, když si vzpomněly na jednu filmovou scénu z prázdného podchodu už prázdného nádraží. Až ty podpatky dorazí do konečná stanice, prosíme, vystupte, zjistí, proč byly na začátku téhle co to je? znovuobjeveny. Jsou totiž strašně nepohodlné. Uvědomělý traktorista je  pevnou oporou družstva v boji proti vesnickému boháči a stejně tak jsou každé uvědomělé podpatky pevnou oporou v marném boji za delší nohy a snahu být skutečnou ženou.

Z posledních pocitů

Celý můj život se k mojí spokojenosti smrskl na strašně málo, které ale znamená docela hodně. Mám svůj svět a moc přemýšlím. Kdybych se ve všem tak moc nepitvala, žilo by se mi daleko snáz. Každou chvíli je důležité něco jiného. Cítit co největší štěstí, umět dokonale vyžehlit košili, naučit se maminčiny knedlíky a babiččinu rajskou, přečíst všechny knížky, co máme doma, přestat se bát věcí, kterých není třeba se bát, být sama, ale vědět, že sama být nemusím, že kdykoli budu chtít, jsou tady lidi, dokonale uklidit a pak se snažit vytvářet tvůrčí bordel, jenže to jsem se za celý život nenaučila, naučit se pořádně šít, vystudovat s červeným diplomem, nebo aspoň vystudovat,naučit se francouzsky, smát se, pilovat angličtinu s němčinou, uběhnout víc než čtyři kilometry, třeba pět.

Dny jsou jako houpačka. Brečím od smíchu a za dvě hodiny od smutku. V pravé poledne dávám přednost srnečce, která ladně přejde silnici a má oči jednoho člověka. Snaží se mi osud něco naznačit tím, že se kolem mě objevují lidé týchž dvou jmen, nebo je to jen blbá náhoda? Prahnu po upřímnosti a sama jí nejsem schopná. Umí ublížit. Nevěřím, že pošťáci dodržují listovní tajemství a bavím se tím, jak se nebaví nad vtipnými pohlednicemi, které mi každoročně chodí.

Zase je léto, tak bilancuju. Co bylo dobře, co bylo špatně, kam mi ten život utíká? To se něčeho bojí, že tak chvátá? Třeba se bojí víc než já. Pořád se ženu za něčím, na co třeba vůbec nemůžu dosáhnout. Co chci od života?  Cítit co největší štěstí, umět dokonale vyžehlit košili, naučit se maminčiny knedlíky a babiččinu rajskou, přečíst všechny knížky, co máme doma, přestat se bát věcí, kterých není třeba se bát, být sama, ale vědět, že sama být nemusím, že kdykoli budu chtít, jsou tady lidi, dokonale uklidit a pak se snažit vytvářet tvůrčí bordel, jenže to jsem se za celý život nenaučila, naučit se pořádně šít, vystudovat s červeným diplomem, nebo aspoň vystudovat, naučit se francouzsky, smát se, pilovat angličtinu s němčinou, uběhnout víc než čtyři kilometry, třeba pět.

Je toho moc, ani tenhle seznam není kompletní. Před pár lety jsem měla o životě podobně legrační představy jako ten, který se ptal: "Hele, co je vejš něž vysoká škola?" "Nic, leda škola života." Kdybych si bývala vypracovala síťový graf, měla bych pro to teď důkaz.

Nejhorší je muset se rozhodnout, kdo budu. Když ty dvě kompatibilní části sebe rozdělím, jedné se vzdám, už nikdy nebudu kompletní. Řídím se srdcem, rozhoduju hlavou, ale ten rozhodující krok ven ze svého světa neudělám.

Cestující

S nástupem do hromadného dopravního prostředku se z matek, dcer, sester, bratrů, otců, synů, babiček, dědečků, kamarádů, spolužáků, známých i přátel, z nás všech, stávají pouzí cestující. Lidi, kteří jsou si cizí, najednou spojuje jejich cesta. Stráví spolu dvě minuty anebo taky dvě hodiny. Možná spolu nebudou mluvit, ale budou nuceni si navzájem narušit osobní prostor, protože na ten se v narvané tramvaji nehraje, budou se muset respektovat, domluvit, jestli okénko zůstane otevřené nebo se zavře. A v neposlední řadě se, co si budeme povídat, ucítí.

Do takového vlaku, tramvaje, autobusu nastoupíme se svými radostmi, starostmi, strachy, bolestmi, ale ony tam nikoho nebudou zajímat. Každý se stejně pořád bude zajímat jen sám o sebe. Osmdesátiletou paní zajímá, jestli tam bude volné místo k sezení, nebo ji alespoň někdo mladší to místo uvolní, padesátiletý pán s aktovkou by si rád cestou do práce přečetl noviny, které si koupil v trafice u zastávky a já se budu snažit probojovat k vertikálnímu madlu, protože na to horizontální pod stropem nedosáhnu.

Ve skutečnosti má ale ta paní třeba starost o dceru, která leží v nemocnici a ten pán se těší, až po práci půjde s kamarádem na squash a pak na pivo.

A já? Mně tohle přijde vlastně strašně nelogické. Že nevím nic o té holčině, která se drží stejné tyče jako já, nevím, co je zač ten starý pán, kterému pomáhám vynést nákupní tašku na kolečkách a to nemluvím o těch lidech, kteří se na mě na vedlejší sedačce mačkají celou polovinou těla. Vždyť i když sedím vedle někoho, koho znám roky, dávám pozor, abych se ho nedotkla ani náhodou, třeba jen loktem.

Ta cesta přeplněnými autobusy, tramvajemi a trolejbusy nás otravuje. Vopruz, říkáme. A tak si ji zpříjemňujeme nebo krátíme. Sluchátka nebo něco ke čtení jsou jistota. Pozoruju všechny ty lidi, jak zvedají hlavy od knih a zamyšleně se dívají do prázdna, nebo se sluchátky v uších jako by byli v jiném světě koukají z okna. A pokaždé mě v tu chvíli napadne vytáhnout z tašky svoji knížku, kterou si číst nemůžu, protože mi to moje tělo nechce dovolit a nabídnout ji tomu čtenáři naproti: "Vyměníme si je? Přečtěte si anotaci nebo první stránku, třeba vás zaujme." A zarytým posluchačům bych nejradši podala svoje sluchátka, pustila jim do uší, co mám zrovna rozposloucháno a řekla: "A tuhle znáte? Co posloucháte vy?" Uznávám, asi bych v tuhle chvíli musela těm lidem kromě sluchátek podávat taky vatové tyčinky do uší, ale třeba by to za to stálo.

Nejsem si jistá, jestli někdy přijde den, kdy to udělám, ale třeba to udělá někdo z vás, kdo si tohle přečetl. A třeba objeví skvělou písničku, kapelu, knížku, nebo spisovatele. Třeba totiž tím, že se o ty spolucestující, kteří se nám cestou mihnou životem, nezajímáme, o něco přicházíme.

Kafe

Život je hořkej jako ranní kafe, do kterýho si nedáš cukr. Pak cítíš nepříjemnou pachuť na jazyku, dokud si nevyčistíš zuby. A je jenom na tobě, jestli si ho zítra ráno osladíš.

Nějaká jsem

Vyhýbám se lidem, jak můžu, a zároveň nevydržím sama se sebou. Jsem osamocená v davu.

Když jsem byla malá, zamotala jsem se do nekonečně dlouhých záclon v babiččině obýváku a byla princezna. Zkouším to, ale nefunguje to. Jsem už velká.

Dokud se zpívá, ještě se neumřelo. Jsem živá.

Hraju se životem karty, které mi sám rozdal a netahám z rukávu schovaný trumfy. Jsem až příliš poctivá.

Bojím se dělat velké kroky i malé krůčky, bojím se otočit, abych neviděla tu spoušť za sebou. Jsem nejistá.

Měla jsem v životě spoustu cílů, ale ze dne na den se staly nedosažitelnými. Jsem teď cílenevědomá.

Nic světoborného, ale lepší než být nijaká. 


Kromě toho jsem, protože lidem se vyhnout úplně nejde, v posledních pár dnech slyšela:

asi šestkrát, že jsem hodná. Nevím, co je to být hodná, ale říkají mi to často.

asi čtyřikrát, že jsem šikovná. To je taky nicmocříkající.

a během uplynulého roku jsem se jednou doslechla, že jsem nudná. To už je naprosto všeříkající a jednoho to zrovna nepotěší. Na druhou stranu se mi díky tomu dostalo asi největší satisfakce v oblasti mezilidských vztahů v životě (I can get a satisfaction - z vícero důvodů nemístný vtípek, který si z neznámého důvodu nedokážu odpustit). Totiž když ten člověk, o kterém jsem se to doslechla, poté, co jsme se lépe poznali, přehodnotil názor natolik, že jsem se později doslechla, že prý jsem skvělá. Kolikrát mi to řekl sám ani nepočítám. Až si říkám, jestli bychom se neměli vídat častěji, aby mi to připomínal. A taky si říkám, že jako skvělý (a navíc šikovný a hodný) člověk se přece nebudu trápit něčím, co už nezměním a že co mě nezabilo, to mě může jenom posílit.

Tudíž bych teď měla být i silná. Jestli jsem, ukáže čas.

Nesmysl beze smyslu

Dělám věci, které postrádají jakýkoli smysl, abych v budoucnosti vzdálené měsíc, dva, ale taky roky, mohla dělat věci smysluplné. A zatím se bezesmyslným stává můj život.

Než nastoupím do vlaku a když z něj vystupuji,

nohama stírám rez na kolejích. Vždycky v neděli v podvečer a ve čtvrtek po poledni. A pak ho kartáčkem drbu ze svých béžových bot.

Na mělčině

Slova můžou mít několik významů, a přesto zůstat úplně prázdná. Slova napsaná ale nikdy nevyřčená. Jen shluk náhodně někoho napadnutých slov. 

Slova bez intonace, melodie, barvy, pomlk, odkašlání, výrazu.

Slova bez jemné vrásky mezi očima, nebo pozvednutého koutku v mírném úsměvu.

Slova bez mrkání, gest, těkání očima, svraštělého čela, zaujetí v očích, nakrčeného nosu v záchvatu smíchu.

Mohou být vůbec správně pochopena? Jak moc jsou míněna vážně a jak moc nevážně?

Bereme slova na lehkou váhu, ale kolik skutečně váží? Šidíme samy sebe a na druhou misku vah přidáváme závaží podle toho, jak se nám zachce. Anebo jim tu váhu krademe, plýtváme s nimi stejně jako s igelitovými pytlíky a jednoho dne nám dojdou. Nebude je z čeho vyrábět. Vyschne nám v krku, dopíšou tužky a na dobu, kdy existovala slova, budeme nostalgicky vzpomínat.

Dělám to taky. Plýtvám slovy.

Vždyť kolik jsem jich jen sem napsala za poslední dobu? Kolik celkově? Kolika z nich asi někdo rozuměl? A kolik jsem jich řekla? Desetkrát méně? A kolik z těch vyřčených bylo míněno skutečně? Jedna věta?

Jako špatný textař ještě horších písní.

Očekává se ode mě, že budu něco říkat, tak mluvím a najednou zjišťuji, že mě nikdo neposlouchá. Že jediný, kdo má nastražené uši, je náš pes. Ale pravděpodobně ne proto, že by mě chtěl slyšet.

A když mám jedinečnou příležitost mluvit, slyším se jen plkat slova bez hlubšího významu. 

A když můžu psát, čtu po sobě ta samá mělká slova.

Kolik slov jsem asi vyplýtvala teď? 

Závody

Fakt nechápu, proč jako poměrně nesoutěživý člověk závodím s časem. Předem mi mělo být jasné, že prohraju. Občas jsem mu nadběhla, ale pak mi došel dech a on měl najednou zase navrch. Tak vyhrál, no. Na příště budu víc trénovat a nedaruju mu ani metr.

Špajz

Skladuji si krásné vzpomínky
ve špajzu svojí paměti.

Do zásoby, na horší časy. 

Melancholie páteční noci

Ať nám ty chvíle lžou, že navždy zůstanou. Takových chvil mi lhalo a žádná nevydržela déle než jeden prchavý okamžik. Možná zažiju tisíce podobných, nebo dokonce stejných, ale už to nebudou zrovny ty chvíle. Třeba ještě někdy budu tancovat ve svetru po kolena po pokoji a ze střešního okna pozorovat večer měnící se v noc, ale nikdy už nebudu cítit to samé, co dneska. Smutek, obavy, vztek a touhu objímat. Že až budem mít oba jenom jedno přání, co budem chtít do konce konců, až do přiznání, bude přání každého z nás třeba úplně jiný a třeba nebudeme mít vůbec žádný. Nebudu asi ani myslet na to, jestli jsem někdy řekla "promiň". A jestli opravdu ne, měla bych to říkat teď, po takový době? A je důležitý ho říct? Není důležitější ti říct, jak moc jsi pro mě důležitý? Že jsi pořád jeden z těch, které považuju za své nejbližší? Možná. Poslední dobou není jistý vůbec nic, natož něco tak vrtkavýho jako moje city. Potřebovala bych je asi odložit na nějakou dobu do mrazáku, aby je přešla ta horečka posledních měsíců. A ještě bych měla o starost míň. Taky vím, že bych se neměla zabývat tím, co bude a žít tady a teď, ale strašně mi to nejde. Neumím to a žít podle návodu nejspíš moc nefunguje. Každej holt musí žít, jak nejlíp umí a smířit se s tím, že zrovna tohle je to jeho nejlíp. Znovu a znovu se ponaučovat z chyb, který nasekal a snažit se je příště neudělat. (V tom se musím ještě hodně zlepšit). A když se mu chce, klidně tancovat za střízliva sám se sebou a u toho zpívat o úlevě, kterou znamená přiznání. Kdybych ti třeba přiznala, že tě mám pořád moc ráda, ulevilo by se mi fakt hodně, jenže si jsem vědoma toho, že bych tím mohla klidně nasekat hodně velkou paseku. Přitom se v sobě pořád ještě nevyznám. Kdy přijde chvíle, kdy člověk rozumí sám sobě? Vždycky jsem si myslela, že to přijde s dospělostí, ale dospělá jsem už nějakej ten pátek a ten bordel ve mně je pořád větší a nepřehlednější. Tak nevím.

Recept na přežití do léta

Na přežití závěrečného semestru studia (snad) budeme potřebovat:

• hrst odvahy
• deset deka odhodlání
• půl kila pevné vůle
• pytlík vytrvalosti
• půl hrnečku zdravého selského rozumu
• špetku sebevědomí

Vše důkladně promícháme, až vznikne vláčné, nelepivé těsto. Pečeme nepřetržitě tři a půl měsíce, ideálně v hlavě. Podáváme se skvělými a bezstarostnými prázdninami. 

Smutek

Je mi smutno jako už dlouho ne. Vlastně mám dojem, že jsem smutná pořád, jenom si toho v kolotoči všedních dnů nestíhám všímat. Je toho moc, kolem mě samí strašáci. Číhají na mě z minulosti, i té docela daleké a přicházejí z budoucnosti. Přitom hluboká prázdnota, kterou nezaplní ani nic z toho, co mám  ráda. Ráno se probouzím a cítím úzkost, strach, že to nezvládnu. Pak se uklidňuju, že víc už proto udělat nemůžu. Večer se choulím do klubíčka, ani nevnímám, že mi po tvářích tečou slzy. První, druhá. Oči vyschly. Po pokoji leží rozházená spousta věcí, ale proč bych je měla uklízet, když se odpoledne zase musím sbalit a odjet? Jeden domov nestačí. Připadám si jak kočovník, všechno co potřebuju sbalím do jedné tašky a pendluju z místa na místo. Ve čtvrtek mám radost, že se zase vracím do toho opravdového domova, ale je to jen chvilková euforie, protože na ten druhý život se nedá jen tak zapomenout. Nemůžu udělat střih. Klapka, kamera, Život po stopadesáté třetí, akce a jedem. Nejde to, protože u zdi starý katedrály spí tví strážní andělé, co tě ale nezachrání, jsou to z pekla poslové. Snažím se tomu všemu dát řád, ale copak to jde? Jako bych odkládala život na potom. Jiné vnímání času. Jsem tam, kde jsem chtěla být, ale nevím, jestli jsem to ještě já. Přijdu si jako cizí člověk, jako by za mě jednal někdo jinej uvnitř a já přitom jeho jednání pozorovala a věděla, že už to nepůjde vrátit. Lepší už to nebude a bude líp.

Jsou okamžiky, pro které stojí za to žít

Jsou okamžiky, pro které stojí za to žít. Tak třeba, když vylezete ven po celém dni, kdy se snažíte toho co nejvíc naučit, mrzí vás, že jste odpoledne nešli na plánovanou procházku se psem sněhobílou krajinou, a zjistíte, že bude úplněk, měsíc září na tu bílou nádheru, svítí pár hvězd, vy stojíte úplně sami po kotníky ve sněhu, kolem je naprosté ticho, a vy se začnete na místě točit s hlavou zakloněnou a vzpomenete si, že nedávno jste na tomhle místě leželi ve spacáku, pozorovali Perseidy, a že to vlastně bylo minulý rok v srpnu, dvanáctého, před půl rokem, když měly Klárky svátek, a že ještě míň nedávno jste odtud pozorovali o půlnoci novoroční ohňostroje ze všech okolních vesnic, lehce ovíněni, nohy vám klouzaly na náledí a vy jste stejně tancovali na písničku, která zněla jenom vám v hlavě. Všechno to ne úplně milé je asi daň za tyhle chvíle. Ale stojí to za to.

Dva tisíce 15.

Začíná poslední noc roku 2015 a já začínám psát článek, ve kterém se chci nad tímhle, právě končícím rokem zamyslet. Nepíšu ho proto, že se to sluší, nebo proto, že to tak dělají všichni. Píšu ho proto, že mi přijde, že je to pár týdnů, co jsem seděla a přemýšlela, kam se poděl rok 2014. Ve skutečnosti je to přesně 365 dní a já teď přemýšlím, kam se poděl rok 2015. Vůbec nevím, jestli tenhle článek dopíšu ještě dneska, třicátého, nebo to stihnu během zítřka, nebo vyjde až v příštím roce.

Ještě před pár dny jsem byla přesvědčená, že 2015 byl celkem mizerný, nic moc rok. Opravdu se stalo pár věcí, na které nechci vzpomínat nebo které bych dokonce nejraději ze svého života vymazala. A pak se mi postupně začalo vybavovat TO hezké. A že toho nebylo málo. Stačí trochu optimističtější pohled a touha se z toho špatného poučit a brát věci tak, jak jsou. Najednou zjišťuju

2015 byl rok bohatý na zkušenosti, zážitky, hudbu, litaraturu, poznatky, poznatečky a poznání. Taky na probdělé noci a noci, které jsem prospala jako nemluvně.

2015 byl plný překvapení, zklamání, zábavy i smutku, ztracených iluzí a lámání srdce i ztracených předsudků.

2015 přinesl několik nových přátelství a kamarádství, některá starší ještě posílil, naopak pár kamarádství smetl ze stolu jako by nikdy neexistovala.

2015 mi taky ukázal moje limity. Ve všech oblastech. Hranice, za které když se dostanu, je z toho pořádný malér.


2015 mě do 2016 vyplivne úplně jinou, než jsem do něj byla vplivnuta 2014 a přece v něčem pořád stejnou, neponaučitelnou. Jako bych se ani ponaučit nechtěla. Chci. Co těch tři sta šedesát něco dní dokáže, že? Jsem chudší o několik iluzí, po letech  s ofinou (cítím se znovu na 16) a plná odhodlání prožít následující rok naplno.

Naplno? Sama nevím, co to znamená, protože mi přijde, že za každý den, týden, období, které naplno prožiju a cítím se šťastná, platím daň stejně dlouhé doby, kdy nejsem schopná se přinutit ani dočíst knížku, kterou mám druhý týden rozečtenou, splnit, co jsem slíbila, nebo třeba napsat článek na blog. Jako bych vždycky z vrcholu spadla na dno a z něho se zase pomalu, po krůčkách na ten vrchol měla vyškrábat, občas uklouznout, zakopnout, přijít při tom o většinu sil. Pak si chvíli užívat výsluní a zase rychlý sešup.

Tak tedy co nejvíc naplno to půjde. A co nejlépe. Bez zbytečných překážek, které si po cestě na ten vrchol dokážu sama stavět před sebe, bez komplikací, které si dokáže můj mozek vymyslet.


Člověk má tendenci vnímat tu hranici, která se vytvoří mezi dvěma roky, když se zrovna střídají u moci, brát jako hranici. Dělicí čáru. Zeď. Kéž by to tak bylo a do nového roku se dalo vstoupit s čistým štítem a několika předsevzetími načmáranými na dlani. Ne ne, vlečeme si sebou do nového roku jako železnou kouli na noze všechny problémy, které jsme nevyřešili do 31. prosince, všechno, co nás trápilo a nepřestalo do silvestra trápit a budeme muset udělat všechny úkoly, které jsme odkládali a doufali, že se snad udělají samy. Ale stejně tak si sebou třeba v kufru neseme spoustu vzpomínek, radostí, fotek a drobných blbůstek, které mají co dočinění s právě končícím rokem.

2016 bude rokem významným. Možná přinese spoustu změn a všechno se otočí o 360 anebo se nezmění vůbec nic a můj život pojede pořád ve stejných kolejích. Bude plný rozhodnutí, kterých se bojím už teď, protože rozhodnutí jsou těžká. Nic překvapivého, ale jak mám vědět, jestli jít doprava nebo doleva. Co když se vydám jedním směrem a pak zjistím, že to byla chyba? A naopak taky. Čas se vracet nedá, protože všechny obraceče času Harry, Ron, Ginny, Lenka Hermiona a Neville na ministerstvu rozbili. Pak nezbývá nic jiného, než přijímat rozhodnutí jako trvalá a naučit se neřešit co by bylo kdyby. Snažit se, aby ta rozhodnutí byla ta nesprávnější, která v dané chvíli můžu učinit.

Už je silvestrovský večer a já už jsem asi napsala všechno, co jsem chtěla. Nějak se mi to vymklo z rukou a mám dojem, že článek je příliš dlouhý, příliš zvláštní a nepříliš ucelený. Kdo ho zvládne přečíst až sem, má u mě bonbon. A přání, ať si užije dnešní noc podle svých představ a hlavně - pravou.

V příštím životě

Poslední dobou mě často napadá, že v příštím životě...Co?

• Chci být asi zase holka, i když nevím, možná to ty chlapi mají v něčem snazší.

• Ovšem co se povahy týče, raději bych byla tvorem společenským, výřečným a optimistickým.

• Chtěla bych potkat ty samé lidi, které v tomhle, ale některé bych zase ráda vymazala.

• Až si budu v příštím životě volit své budoucí povolání, zvážím možnosti jako testovač postelí, ochutnavač čokolády, ochutnavač zmrzliny či kosmonaut.

• Taky budu poslouchat srdce, ne rozum, jsou z toho jenom problémy. Myslím, že když člověk dělá věci tak, jak je cítí, všechno je mnohem jasnější.

• Nebudu se snažit zaparkovat auto do garáže s ještě nezaschlým razítkem na řidičáku.

• V mladším školním věku se nebudu bát míče. Budu královna vybíjené!

• Budu se těšit do tanečních a pořádně si je užiju.

• Nebudu se nikdy snažit porozumět smyslu života, nedá se na něj přijít.

•   A nebudu přemýšlet o takových blbostech, jako co chci nebo nechci v příštím životě.

Podzim 2015

Je po Vánocích, za oknem jaro, tak proč si nezavzpomínat, jaký byl podzim? (Dřív jsem to nestihla).

Podzim přišel přesně se začátkem zimního semestru, nezačal tedy nijak vesele. Nesouviselo to jen se školou. Navíc podle mě začátku podzimu strašně chybělo babí léto. A správně podzimní byl až konec října a začátek listopadu. Jenže stejně jako letos chybí Vánocům vánoční atmosféra, chyběla podzimu podzimní atmosféra.

Byl hudebně bohatý. Objevila jsem takových interpretů! Nejprve Calm Season. Pak jsem dva týdny nedokázala poslouchat nic jiného než Muchu. Pak zase Kieslowski. Ty vystřídala Radůza. Nová alba Báry Polákové a Kláry Vytiskové mě bavila natolik, že mi je přinesl Ježíšek.

Ještě v říjnu jsem si držela prázdninové čtecí tempo, s narůstajícími povinnostmi ve škole jsem ho ztratila, ale Harryho Pottera jsem četla a čtu průběžně a pořád. Až dnes jsem se zasekla v Princi dvojí krve, protože Harry zrovna začal chodit s Ginny a blíží se Brumbálova smrt.

Prosinec byl skvělý. To jsem pro změnu nasadila vysoké tempo "socializační". Těch akcí, setkání. A všechny se vždycyk musí konat před Vánoci. Vynahradím si tak všechen čas během roku, kdy nikam nechodím. Připočtěme k tomu zápočty a už se nedivím, že jsem minulý víkend de facto prospala. A už týden si užívám klidu domova. Jenže už ne podzimního.

Kdybych měla letošní podzim shrnout, řekla bych, že byl trochu nostalgický, trochu veselý, trochu osamocený a trochu společenský, vůbec nebyl čajový ale spíš kávový, spíš upršený než slunečný, trochu klidný i trochu uspěchaný, ale byl prožitý.

#kratkekalhoty 18.12.2015 - průběžná reportáž

Letos poprvé jsem vyhrnula kalhoty. 18. prosince, k připomenutí Václava Havla. Každý rok jsem tuhle akci sledovala, ale znáte to, jednou jsem byla nemocná, jednou celý den trávila doma, až letos to vyšlo. Navíc mi rok od roku přijde důležitější připomenout si, že v čele státu může stát člověk důstojný, hodný úcty. Václav Havel takový byl a my bychom na to neměli zapomínat.



Proč ale tenhle článek? Je poledne a já od rána nekoukám lidem do očí jako obvykle, ale na kotníky. Provádím vlastně takový průzkum, tak se o něj s vámi podělím.

6:45 Stojím před zrcadlem a vymýšlím, jak kalhoty co nejlépe ohrnout. Schválně jsem si nevzala ty úplně obtažené, ale rovné, jenže ohrnout úzce nebo široce? Něco mezi. Zapomněla jsem si přivézt oxfordky, aby to mělo styl, takže nezbývá než obout zimní kotníkové boty a hurá na trolejbus.

7:00 Čekám na zastávce, kolem prochází několik lidí, žádný kolega, později v trolejbusu taky ne.

7: 15 V centru přesedám na tramvaj, říkám si, že možná tady. Ale zase jsem jediná ohrnutá. Určitě ve škole, jsme humanisté, někdo se najde.

7:20 Ve škole taky nikdo. Aha.

7:25 Hurá, jedna ze spolužaček, kterou znám spíš jen od vidění!

8:15 Zápočet za námi, děj se vůle boží, směr knihovna. Zase nikdo.

8:35 Poprvé za pět semestrů jsem místo přednášky v hospodě. Respektive kavárně. A poprvé ve slavném plzeňském Andělu (vlastně nevím, proč jsem tam nikdy nezašla). Jo a Plzeňáci, dnes večer tam hrajou Květy, takže pokud už nemáte naplánovanou jinou akci v místě svého bydliště jako já, vyražte a dejte mi vědět, jací byli. Každopádně za dvě hodiny v Andělu nikdo s ohrnutou nohavicí.

11:15 Jedu si na byt pro věci, na Vánoce domů. Zas nikdo. Zato já už si na to, jak se mi kalhoty vlní někde nad kotníky, zvykla.

12:45 Kupuju si lístek na vlak, nádraží plné lidí, ale nikdo nemá ohrnuté kalhoty.

12:55 Ve vlaku taky ne. Čtu Antikódy, které jsem si ráno půjčila v knihovně.

14:30 Přijíždím domů, pozastavuji se nad tím, že se nikdo nepozastavuje nad mými nohavicemi.

17:45 Objevuji se v Klatovech, kde během následujících několika hodin žádné jiné vyhrnuté kalhoty než ty své nespatřím.

Tak snad to za nás maloměšťáky dneska vytáhla pražská kavárna!


Den Václava Havla můžete sledovat na Twitteru, Facebooku i Instagramu, nebo si o něm přečíst u Brabikate, která se podílí na jeho organizaci.

A víte jak. Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Musí.

Na Lidovkách můžete napsat vzkaz Václavu Havlovi.

Čekání

Čekám na den,
kdy všechny malichernosti
začnou být malichernostmi.

Čekám na den,
kdy ráno vyjde Slunce
a večer nezapadne.

Čekám na den,
kdy si lidé přiznají,
že ne vždy mají pravdu.

Čekám na den,
kdy krásné věci
nebudou končit.

Čekám na den,
kdy život začne mít
ten opravdový smysl.

Čekám na den,
kdy nepromarním
jedinou jeho minutu.

Čekám na den,
kdy přijde člověk,
který se nesmazatelně vryje
do mého...čeho?

Čekám na den,
kdy nebudu
čekat na nic.