Abych vám řekla pravdu, měla jsem o sobě vyšší mínění. Myslela jsem, že jsem člověk zodpovědný, který si umí jít za svým. Když jsem se jednoho krásného květnového dne roku 2014 rozhodla, že si založím tenhle blog, nelenila jsem, hned to udělala, sepsala úvodní článek a plánovala sepsání dalších.
Jenže založit si blog v květnu nepatří k nejinteligentnějším nápadům vysokoškoláka. Ono by se zdálo, že blog může sloužit jako skvělá prokrastinační pomůcka, ne však v případě, kdy jste líní i na přihlášení do bloggeru.
Tak proběhlo úspěšně letní zkouškové a já plánovala, že o prázdninách budu mít na psaní času...Haha. Dopadlo to stejně jako ve zkouškovém, jen příčina byla jiná. A na podzim zase začal kolotoč přednášek, seminářů, návštěvy knihovny, studovny a koncertu!
Nadšeně jsem se chopila příležitosti a slíbila si, že tentokrát už blog rozjedu. Sepsala jsem nový článek, původní úvodní vymazala a byla připravena vrhnout se do aktivního blogového života. Jenže mi v tom zase cosi bránilo. Zápočty, Vánoce, zkoušky. Je to pořád dokola.
Až dnes asi nastala vhodná konstelace hvězd a já si řekla, že do třetice všeho dobrého už to musím zvládnout.
Po shrnutí poněkud
více chudé historie tohoto blogu (a skoro roku mého života v kostře) se můžeme konečně přesunout k tomu, co jsem vám slíbila v nadpisu. Tedy k tomu, že se představím.
Zatím toho o mně příliš nevíte. Asi jen to, že jsem byla na koncertě Zrní a že se pohybuji někde kolem Plzně. A taky, že se jmenuji Petra.
Tak asi začnu od začátku.
Ahoj, jsem Petra, je mi 20 let a žiji v Plzeňském kraji. Již druhým rokem studuji vysokou školu a mezi mé zájmy patří hudba, knihy, pojídání čokolády a spaní.
Ano, takhle bych to mohla napsat, ale nechci. Problém je v tom, že jak to chci napsat nevím.
Mohla jsem začít tím, že jsem introvertní melancholik, který miluje ironii, svou rodinu, slunečné počasí, české filmy, deštivé počasí, zpěv a hru na kytaru, nikdy neviděl žádný horor, velmi rád chodí do divadla, méně rád do kina a nemůže vystát kouření a lidi co všude byli, všechno tam viděli a všechno ví.
Taky byste možná rádi věděli, že toto je v mém životě už třetí a doufám, že poslední blog, jehož jsem tvůrcem. A že jeho název vznikl jako reakce na citát:
We do not remember days, we remember moments. Protože jsem snílek a celkem taková citlivá duše, ze všeho si pamatuji spíš záblesky a především svoje pocity, ale ne podstatné věci a to jsem tehdy chtěla změnit. A chci pořád. Proto bych tady ráda uváděla takový "občasník" s názvem
Den, který..., který by mi měl pomoci významné dny zdokumentovat.
Bacha na mě, určitě už jste pochopili, že jsem celkem velká slibotechna.
Sice si píšu deník, jenže ten se překvapivě jen hemží mými dojmy a pocity a kloudný zápis aby tam pohledal. Ale je pravda, že občas si potřebuji
pokecat s někým inteligentním (rozuměj sama se sebou) a k tomuto účelu deník slouží báječně.
Předešlý odstavec byl názornou ukázkou mé ironie, žádám vás tedy: berte mě, prosím, s rezervou. Deník mi hodně pomáhá v utřizování myšlenek a života vůbec.
A klidně bych si třídila myšlenky dál i tady, ale bojím se, že bych se do tohohle textu zamotala ještě víc, proto raději půjdu spát.
Dobrou noc a u dalšího článku AHOJ.
