neděle 27. prosince 2020

26. 12. 2020

Venku je bílá pohádka, na kopci jsme potkali kluka, vypadal jako Vladimír Polívka, na koni, měla jsem strach, že ho splašíme, tak jsme uhnuli, říkal mýmu psovi, že je fešák, mně neříkal nic, za ním jel kluk asi osmiletej na malým koni, poník to nebyl. Tím ovšem sociální interakce nekončily, na Štěpána si vždycky musím od toho, co mě vůbec nezná poslechnout, jak mám žít, poslouchám ho jenom proto, že máme společnou krev a příjmení. 

Kdo má mindráky, protože svůj život přežívá, tomu leží úspěch druhých v žaludku. Ale já jsem na svý bráchy nejpyšnější! Rozumíš? Tak si nech řeči příště pro sebe, protože já je budu bránit tak, že to nechceš zažít. Ztrácím tam čas, vlečou se všichni vycházkovým tempem, mrznou mi nohy, teprve když můžu utéct do Divin, je mi teplo, nebe je šmolkově modrý a nad obzorem růžový, je tak krásný světlo, že mám mobil v kapse a jenom si ho vtiskávám do hlavy, abych si ho pamatovala, až zas bude obloha šedivá. 

Je jedno, co je za den, všechny jsou stejně příjemně otupělé, nic se nemusí, jen se je. Mastí se karty, pije horká čokoláda, ven chodím sama, na čtení se nesoustředím, povídám. Smějeme se, blbneme, po třetí skleničcce vína o co, že si ho nepřidáš do přátel, udělala bych to i střízlivá, je to logický. Facebook už podle mě stejně dávno tuší, že tě miluju. S čerty nejsou žerty.

pátek 25. prosince 2020

25. 12. 2020

Kdybys tu byl, řekla bych ti, jak jsem ráda, že mám všechny nejbližší lidi pohromadě. Viděl bys, jak se mi rozmazala řasenka, když kluci rozbalili ty mikiny, a že je celej večer nesundali. Smál by ses s námi do jedné do rána a do dvou probíral vážné věci. Jirka by ti dal taky jedno zbrusu nové bezdrátové sluchátko a do něj pouštěl legraci z google překladače. Je docela těžký soustředit se při poslouchání na hru. Babuška je přesvědčená, že nám radí, kdo má jaké karty. Sice jsem cítila štědrověčerní atmosféru asi jen v tu chvíli, kdy jsme se načančaní sešli v kuchyni před večeří, ale stejně si neumím představit, že bychom byli spolu sami, nebo se nějak střídali. Zatím to má být takhle.

Vánoce byly až dneska ráno při pohledu z okna. Divila jsem se sněhu jako malý dítě a pak hned vyrazila nahoru na kopec, víš kam. Venku je pohádka a ty tu se mnou nejsi.

úterý 8. prosince 2020

Léto

Léto.

Bála jsem se, že bude poslední, celé pozdní jaro. Ne, že bych se bála vědomě, ale někde uvnitř mě ten strach byl. Až když jsem si v duchu odžila všechno, co se mohlo stát, jsem se objednala. Pak jsem odjela tam, kde lesy mají čísla.

Dokázala jsem to vytěsňovat, užít si to tam naplno. Dělat si legraci jako normálně. Smát se, až bolí břicho a pusa. Málem se platonicky zamilovat.

Sedmnáctiletej kluk říkal, že mám dobrej zadek, takže mi kdyžtak zbyde aspoň něco dobrýho. Jsem cynicky pozitivní.

Dolehlo to na mě, až když se začalo mluvit o odjezdu, protože ten znamenal sono. Najednou to nebylo až přijedu, ale pozítří, zítra. Měla jsem pocit, že se nebojím. Mořský čarodějnici jsem řekla, že nejvíc na světě se bojím toho, že jsem už některý věci propásla a některý už nikdy nezažiju. Jinak jsem nikomu neřekla nic. Musím jet dřív. Tečka.

Annu K. jsem si na cestu vybrala záměrně. Chtěla jsem slyšet Píseň o slzách. Chtěla jsem se hlavou opřít o okýnko, zavřít oči. Slzy jsou dobrý. Chtěla jsem kluka, co mě do mamocentra odveze. Vůbec nevím, jak jsem to odřídila. Křižovatka, kde hrála tahle písnička a pak až, kde zaparkuju?

Vlastně vůbec nejsem zvyklá chodit k doktoru. U zubařky to znám, na gynekologii taky, a nikam jinam nepotřebuju. Najednou jsem stála pod cedulí a hledala, kam jít. Labyrint. U okýnka, kde nechám pětistovku, vím, že jsem správně. Jdu na řadu dřív, protože jsem přišla dřív. To se mi uleví.

Šero. Kdyby to nebylo buď, anebo, bylo by to na vtipnou historku, jak mě doktor šteloval, jak se správně položit na lehátko. Uzliny jsou čistý, jinak mu přes roušku moc nerozumím. Jenom se mi uleví.

Celou tu dobu byl největší můj strach z toho, že je to trest za to, jak jsem ta prsa neměla ráda. A on není. Jenže pak když čekám pro jistotu na mamograf, mi stejně do krku spadne knedlík. Myslím na fotku, co mám v tašce a na vzkaz na její druhý straně, co mě ráno rozbrečel, to je jenom pár hodin? Jsem úplně jinde. Na úplně jiný lodi. Polykám slzy, kolem mě chodí samý starší ženský, všechny sem chodí jak já k zubaři, protože jim to platí pojišťovna, jsem tu jediná pod padesát, a divně na mě koukaj, protože ten strach je na mě vidět, oči musím mít zamžený. Mamograf je na další vtipnou historku, ale strašně rychlej, a pak mi najednou mladej doktor vysvětluje, co je to fibroadenom, já už to ale dávno vím, protože jsem se teoreticky připravila na všechny varianty. Venku si přečtu zprávu a jeho jméno.

Petrové jsou moji andělové.

Nemusela bych tímhle začínat, jenže tohle celé moje léto určilo (a ještě teda Jananas). Užila jsem si ho jinak. Najednou jsem zase měla zpátky život na dobu neurčitou a věděla jsem, že to není samozřejmost. V noci jsem si dokola četla ty vzkazy na fotkách a brečela štěstím, i když jsme spolu skoro tři dny skoro nemluvili, protože jsem strašná úča a proto jsme každej někdy na jiný lodi, štěstím, že ještě můžu cítit (strach, bolest, štěstí, tvoje ruce na svým těle), štěstím, že se můžu ještě neurčitě krát platonicky zamilovat a odmilovat, štěstím, že to včera nebyl můj poslední táborák v životě, štěstím, že stihnu přečíst tu hromadu knížek a můžu si kupovat další, štěstím.

Když další den stojíme u stánku se sukněma, ani na vteřinu neváhám, jestli si mám tu nejhezčí koupit. Žádný příští léto, kdy ji taky ještě unosím, ještě včera nemuselo být a teď je. Tady a teď žiju ještě asi další týden, pak zakopnu nohama zase o rovnou zem.

Ty fotky ti samozřejmě ukazuju a ty jsi zase strašně diskrétní a vzkazy na druhý straně si nepřečteš. Prohlížíš si obličeje a říkáš, že tenhle je nějakej divnej. Náhodou, má moc pěknej nos, řeknu jenom, protože se dost blbě popisuje, jak mě mrazilo v zádech, když mě v roli vzal jemně za zápěstí. Ten nos jsem tajně pozorovala celejch deset dní, doufám teda, že tajně. Mám zvláštní štěstí na motýly a on si přisedne na schod pode mnou s harmonikou a hraje tak, že bych té písničce nejradši připsala ještě aspoň nekonečně slok. Takový chvíle nemají končit. Hezky zpívám, díky. Improvizuje se mnou takhle každej večer, většinu těch písniček ani nezná, v kostkovaný košili, co nosí pořád. Už třetí den vyjde najevo, že je v roli padouch, v duchu si dávám facepalm. Mýho zápěstí by se bez toho nikdy nedotknul. Taky se začne ukazovat, že je vlastně docela protivnej. Navíc dřív chodil s ------, takže by nepřicházel v úvahu. Takže v zádech už mě zamrazí jen na diskotéce, když tančí salsu tak, že jen na sucho polknu a couvám. Vidím ho od tý doby před očima pokaždý, když hraje Despacito.

Jste každej úplně jinej, má to, co ty ne, a ty máš to, co nemá on, ale největší rozdíl je v tom, že on tu je a ty tu nejsi. Tábornice ve mně by si nejspíš vybrala úplně jinýho kluka. Mám strach, že když tábornici ve mně neznáš, neznáš mě celou.

Když jsme poprvé slavili tvoje narozeniny, díval jsi se na mě přes světlo svíčky a říkal, že u ohně musím být nádherná. Jenže u toho ohně jsi se mnou nikdy neseděl a letos tam zrovna navíc seděl pohlednej kluk s hezkým nosem, co se párkrát dotkl hřbetu mý ruky, protože jsem byla kronikář. K. jsem pak jenom řekla, že jsem nikdy neuměla poznat, že mě kluk balí, ale že mám dva dny starej důkaz jsem se jí nepochlubila. Nemám na to prostě senzory. Proto jsem potřebovala, abys řekl můžu tě obejmout? a abys mi oznámil, že vedle mě jenom tak nepůjdeš a chytil mě za ruku. Proto jsi můj jedinej kluk. Náznaky jsem buď nepochopila, nebo je viděla tam, kde nebyly, jako naposled. Mezi tyhle dvě možnosti ses vešel jen ty, chytil mě za ruku a vedeš mě tím velkým světem, abych se neztratila, a na deset dní mě vždycky pustíš do mýho jinýho světa, kterej asi nechceš poznat.

Zbytek léta sestavujeme nábytek, realizuju svoje sny o konečně začneme žít normální život, ne provizorní. Samozřejmě nechám se realizovat i své selské já, to, co běhá za krávama po loukách a prázdní oves, který ho štípe do nohou, čuchá seno. Suší se ještě na konci července, dávno po začátku žní. Táta říká, že bůh nemůže existovat, protože by nedopustil, aby nemohl usušit.

Já ale vím, že bůh nemůže existovat, protože kdyby jo, nedopustil by, aby umírali rodiče malých dětí. Je červenec a dva lidi, co nám ještě o Vánocích na koncertě tleskali, už tady nejsou. A pak mi naskočí v messengeru zpráva od toho, co umřel skoro před rokem, na vteřinu se mi srdce zastaví. Máte výročí přátelství, nechceš mu napsat? Ráda bych, pořád mu dlužím za tu pizzu, ale nevím, kam. Nikdy nezapomenu poslední věc, co mi řekl. Taková banální pravda!

Dostanu kolo po bráchovi a nechápu, jak jsem mohla tak dlouho pořádně nikam nejet. Jela bych na konec světa! Dávno už vím, že úplně stejně potřebuju chodit. Jít dokud můžu, nezastavovat.

Poslední víkend prázdnin se vlastně docela dost opiju, zpíváme do rána, já dost falešně, pak jdeme kilometr doprovodit ještě po tmě malou holku, která už je dospělá, a když za sebou v neděli večer zabouchneme dveře bytu, ze kterýho jsme přes léto dokázali udělat doma, rozbrečím se ti na rameni. Tak moc se novýho začátku bojím. A taky jsem po těch pár hodinách spánku dost unavená.

Poslední záchvěv léta zažiju v půlce září. Kašperky jsou boží! Ve vzduchu je sice cítit podzim, ale parta je letní. Ve tři dorazíme na oběd a O. se při čekání na něj ptá, komu z nás už to tiká, mě jmenovitě. Tiká, už pár let, odpovím. Poprvé v životě piju gin s tonicem a nechápu, jak je to možný. Zpívám zase do rána a druhej den ti z toho na instagramu pouštím storýčka. Dají se storýčka cizích lidí nějak uložit? Nevím to, takže nemám tu památku jako ti, co nehráli. Atmosféra vystižena na 150%. Je to nejlepší závěr tohohle léta, co bylo tak opravdový, jak má léto být, i když bylo bez výletů a dovolený, bylo v něm všechno, co být má. Jenom si myslím, že bylo úplně jiný, než to tvoje, a je mi líto, že jsme se tak minuli, že jsme společně vlastně jenom skládali další a další kusy nábytku.

Když pak v týdnu jedu z práce, do autobusu nastoupí malej kluk. Vlasy mu nad čelem rostou úplně stejně jako tobě. Celej prostě vypadá, jako kdyby si tvoje devítiletý já odskočilo z tý fotky, co máš vystavenou v pokoji. Pere se s rouškou, která se mu zamotala do poněženky a klíčů, co mu visí na krku. Je tak roztomilej, že se málem rozbrečím a v tu chvíli mi dojde, že mi to netiká, ale buší. 

Pak už začne podzim a tak se poplácávám po rameni, že jsem léto shrnula dřív, než skončí.

středa 15. července 2020

Vztahový propletenec III

Pokračování pokračování jedné mýdlové opery.

Slečna A pochopila, že mladý muž M je kretén, kterému není rovno, a již delší dobu je ve vztahu s mladým mužem N. Když se na něj dívá, jihne.

Mladý muž B se v tichosti oženil se slečnou L. Líbání nejspíš nepatří mezi jeho priority. Slečna A zažívá pocit, jež každý může zažít maximálně jednou (tedy za předpokladu, že se vám první láska neožení víckrát).

Mladý muž D a slečna G ve spokojeném vztahu spokojeně kynou. Spolu. Zdá se, že mladý muž D je definitivně usazen.

Mladý muž F se stal otcem. Víme z doslechu.

Slečna E je nyní ve vztahu s mladým mužem O, který ji přebral mladému muži, jemuž nenáleželo označení, ještě předtím, než stihl zasáhnout do děje.

Mladý muž H z děje definitivně vypadl.

Mladý muž J a slečna K se konečně rozhodli, kde budou žít, a začali tím, že si v novém bytě sestavili skříň.


neděle 12. dubna 2020

Čekáš, co bude

V úterý, týden po jarnách prázdninách nabalíš dětem všechny učebnice a sešity, ne, čítanku nepotřebují, a řekneš jim na shledanou co nejdřív. Některé tě přijdou obejmout, kdyby to viděl Adam Vojtěch! Další dva dny jdeš normálně do práce, uklidíš ve třídě, co jde, a pak sedíš za katedrou, koukáš na zvednuté židle a je to smutek.

O víkendu ještě předstíráš, že se nic neděje, pak čekáš na čtvrteční poradu, která se zruší. A co teď? Jistě, pracuješ, zjišťuješ, jak fungují videokonference, ale říkáš si, že do konce března se to nějak zvládne, no dobře, tak možná do Velikonoc, ale na delší dobu to určitě nebude. Domů určitě nepojedeš, chvíli to vydržíš. Mamka tě zásobuje fotkami čerstvě narozených telat (naučila se WhatsApp) a statistikou narozené/zbývající.

Čekáš, co bude. Už vedeš s dětmi webináře, proměnila jsi způsob zadávání, čteš kvanta článků o tom, jak učit na dálku. V ruce šiješ roušky z kostkovaného ubrusu z chaty. Když přijde e-mail, že predikce je květen/červen a shání se dobrovolníci, kteří budou v případě potřeby hlídat děti záchranářů, dojde ti, že ty se nepřihlásíš, protože by to znamenalo, že ta telata uvidíš až na pastvě.

Čekáš, co bude. V pokoji o pár metrech čtverečních, cesta na záchod a do kuchyně je jako výlet. Cvičíš, někdy i dvakrát denně. Čteš. Prokrastinuješ. Posloucháš Davida Stypku (hudební megatip!) Máš dělat všechno to, na co normálně není čas, ale tvůj život se krom toho, že nejdeš do práce a z práce, nijak nezměnil. Vyhovuje ti to(?) Jednou až dvakrát týdně přineseš velký nákup. Když jde tvůj kluk do práce, máš úplně jiný režim. Neměla bys nosit jídlo seniorům? Neměla bys jet darovat krev? Všechno vyhodnotíš jako riziko. Tak ty nejedeš nakoupit vlastní babičce, abys ji potenciálně nenakazila, ale půjdeš potenciálně nakazit cizí lidi?

Čekáš, co bude. Internet je plnej inspirativních tipů, co dělat v karanténě. Jak být produktivní v karanténě. Jak využít čas v karanténě. Nejvíce času strávíš tím, že je všechny přečteš. Zprávy čteš padesátkrát denně, navzdory doporučením, jak zůstat v karanténě pozitivní. Haha. Doufáš, že jsi negativní. (Půlka školy byla o járňákách v Itálii). Počítáš nakažené, máš pocit, že musíš být co nejopatrnější, to znamená, že domů nepojedeš - k čemu by bylo, že jsi za poslední týden byla jednou v Lidlu, když pak sedneš do metra a vlaku? Táta musí do Berouna. Honzík pojede s ním, tak by tě přivezli. Já myslela až tak v pátek, už ve středu? Tak jo.

Honza profrčí Prahu jako by popaměti. Za dvě hodiny pes málem přeskočí vrata, když tě vidí. Pozná tě i přes roušku. Koronáč přijel. Ne, jasně, že k dědovi s babi nepůjdeš, moc dobře víš, že narozeni ve 30. letech jsou nejrizikovější skupina, zítra půjdou odpoledne ven, ty vezmeš psa, budeš stát na metry. Ticho a vzduch. Než si vydrhneš ruce, děda se opírá o futra vchodových dvěří. Kočko! A co to máš za hadr přes hubu? Jéje! Vypadá vesele, slzí radostí. Vysvětluješ mu co, proč, jak. Nic se nezměnilo.

Druhý den ti vypráví, že to stojí za hovno. Do osmdesáti to jde, do pětaosmdesáti se to dá vydržet, nad pětaosmdesát už člověk neni k ničemu, jenom se plouží, to by měla bejt povolená ta anastázie. Směješ se a odmítneš mu říct, jak je to slovo správně.

Před půlnocí jdeš zkontrolovat krávy a jsi to ty, kdo objeví nejdřív tele, ještě mokré, a pak i jeho mámu s výhřezem dělohy. Voláš domů, volejte doktora. Kdepak, tady jsi teď nejužitečnější. Na to se totiž zapomíná, že zemědělec nedostane home office, a je taky v první linii. Doktor, co objede celej okres, nemá roušku, jenom igelitový rukáv jako vždycky.

Za pár dní jdeš k dědovi, pořád s rouškou, čteš mu, on na oplátku dvě hodiny vzpomíná. Ještě před měsícem došel do kravína podívat se na telátka. Teď už ne. Už nechodí ven tak často jako dřív. Usadí se u křížku hned ten první den, co vypadá jako jarní (včera zimní bunda, dneska tričko). Nenechá si vysvětlit, že ofoukne, a druhý den naříká, že neměl nikam chodit. Každý den mu chodíš číst z Povídek malostranských a nabádáš, že nesmí ven na tak dlouho.

Ve čtvrtek vstaneš, děda sedí s tátou v kuchyni. Na roušku jsi zapomněla. Doma jsi týden, tak snad. A jak hospodaří ti ze sousední vsi? - Hospodaří? To  bys měl vidět, jaký jsou to hospodáři. Igelity z balíků roztrhaný po celý louce a normálně ji zvláčeli. Petruška tě tam odveze autem, ať to vidíš. - Tak jo, tak jo. 

Do auta to jde nad tvoje očekávání. Pak stojíte na kopci, nevystoupíte, koukáte do krajiny a na ty igelity, prasata. Nu, co, pojedeme, my jim to uklízet nebudem! zavelí děda. Ale vezmeš mě ještě na telátka!

Zastavíš až před vraty, pomůžeš dědovi ven. Levou rukou se přidržuje zábrany, v pravé má hůlku. Nejde. Šoupe nohama vždycky o půl chodidla, po deseti takových krocích zastaví a nabírá dech. U šestého kotce si nesedne, ale spadne na lavičku. Sedíš tam s ním dobře půl hodiny, já mam tak silný nohy, jako špalky, a voni mě neunesou, pak dědu za ruku vytáhneš z lavičky a nevíš, jak dojde zpátky, protože teď se nemá vlevo čeho chytit. Kupodivu tě nechá chytit ho v podpaží, pomalu ho vedeš, časté pauzy, do auta mu pravou nohu naložíš málem násilím. Nedokáže ji zvednout. Chce se ti brečet, nemůžeš. Před pěti lety sám otelil krávu, před čtyřmi nakrmil 60 bejků, před rokem sem došel, když měl horší den, tak s hůlkou. Ještě před dvěma měsíci by se nenechal vést ani si pomoct do auta.

U vrat neprotestuje, když řekneš seď, odvezu tě do dvora. Zajedeš tři kroky ke schodům před vchodem. Děda si otevře, myslí si, že se zvedne o hůl. Nejde to. Pomoct nechce, jen podat klacek opřený u studny. Nejde to. Obejmeš ho a zvedneš. Visí na tobě plnou vahou a říká ještě. Teprve teď si všimneš, že má kolena pořád pokrčená. Vytáhneš ho ještě výš. Pomalu, ty dva schody ke dveřím ti připadají jako osmitisícovka. Děda se opře o zeď, vydýchává se, pak se vydá ke schodům. Místo, aby je vyšel, ztěžka dosedne na první z nich, protože na zápraží leží pes. Ten se lekne a uteče. Alíčku, já myslel, že tu budeme spolu. Znovu ho zvědáš jako z auta, tentokrát rovnou nahoru. Hlavu ti přimáčkne na prsa. Děkuju holčičko. Schody zvládne a nahoře řekne. Přijdeš mě zejtra ostříhat? - To víš, že jo. 

Kdyby se tě pak mamka neptala, proč jsi ho vezla až ke vchodu, nemusela bys to říct nahlas, a obešlo by se to bez slz. Nic se nezměnilo, to jsi jen zapomněla, že na svých bratrech a rodičích měsíc nepoznáš, ale na dědovi jo. Nejhorší pro něj je, že má hlavu dobrou, jenom ty nohy ho zradily. To vždycky říkal, že je nejhorší, co se lidem může stát.

Večer mu čteš, poprvé v ložnici, leží už v šest. Dobrou noc, ať tě blechy štípou celou noc.

V pátek ho ostříháš, v sobotu jde zase ke křížku, na chvíli, zjistit, jak roste oves, dneska, v neděli, na Boží hod, po obědě nasadíš ve dveřích jistej a veselej tón. Děda sedí na gauči jako vždycky, ale kouká, nespí. Tak spustíš. Tak co dědo? Jak to dneska jde? Co kačena? Byla, byla? Sedáš si na židli. Zkusíš to hlasitěji. Měli jste kachnu, dědo? My jo, já jsem nacpaná, dobrota! Babi otevírá dveře. Máš tu návštěvu! - Kohopa? Petru? Dál tě vnímá, prý spal, za deset minut mu zase padají víčka. Ven nechce, tak ať odpočívá, nanavečer zase přijdeš.

Sedíš na zahradě, píšeš, ačkoli jsi tu chtěla pracovat, čekáš, co bude a máš strach, protože jak jsi ty Nerudovy povídky četla napřeskáčku podle délky, tak už ti chybí jen Pan Ryšánek a pan Schlegl a Svatováclavská mše, a protože nenavrhuješ nakopávací injekci jako někteří po telefonu, ale jsi přesvědčená, že nejlepší by bylo, kdyby přišla ta Anastázie. Beztak měla, Stázička, tenkrát u muziky květovaný modrý šaty a celá hospoda se za ní otáčela!

úterý 18. února 2020

Asi dobrej mejdan

Pod Trojským mostem,
na schodech,
si někdo zapomněl
dvě lahve od vína,
pár plechovek
a jedno hrdlo.

neděle 2. února 2020

(Ne)vyznání

Píšu další článek už pár měsíců. Píšu ho v hlavě ráno cestou na tramvaj, dopoledne, když koukám na děti, jak píšou test, píšu ho, když procházím uličkama Albertu a večer, než usnu. Ale pořád jsem z něj nenapsala ani čárku, a tak je pořád červenec vždycky krátkej měsíc. Prosinec taky, protože trvá jenom do 20., pak už jsou Vánoce. Problém s dalším článkem je v tom, dostat ho z hlavy sem do toho okýnka, co se jmenuje Příspěvek.

Když už mám to okýnko otevřený a napsanej ten úvodní odstavec a začíná to vypadat slibně, stejně se do něj všechno, na co se ptá facebook pokaždý, když ho otevřeš, nevejde. A bude to zmatený.

Je mi 25 let


Je mi 25 let. Ve 13 jsem si myslela, že budu mít titul, vlastní bydlení, manžela a dvě děti. Sklony mít všechno dokonale naplánovaný jsem měla vždycky. Už čtyři měsíce mi prádlo nepere maminka.

Život funguje jinak než plány mýho třináctiletýho já. Je mi 25 let a kromě toho, že chci mít titul, vlastní bydlení, manžela a dvě děti, chci taky chodit do jazykovky, na irský tance, jet na road trip na jih a až tam dojedu, rozhodnout se, jestli dál pojedu na východ, nebo na západ. Logicky bych to měla stihnout třeba dřív než zakládání rodiny, ale ten pocit, co mám, když potkám kočárek nebo těhotnou osobu nebo dokonce chovám úplně novorozený miminko, kterej je jinej, než býval dřív, to nějak nechce pochopit. Chtěl by to všechno hned. Prý mám ještě čas, ale to si nemyslím. Svoje nejplodnější roky jsem nestrávila zvracením v prvním trimestru, ale na konci každého semestru. Takže ještě nemám ani ten titul. Měla bych předtím ještě dát svoje tělo do kupy, nestresovat se, začít cvičit jógu a vyrobit si břišní svaly, jet na roadtrip, protože to pak 20 let nepůjde, chodit do jazykovky, protože na to pak 20 let nebude čas...

Nejdřív je stejně důležitější se usadit. Když už se rozhodnu kde, zbyde na mě ráno v přetopené tramvaji místo jenom mezi dvěřma, nemám se čeho držet, nemůžu si ani sundat čepici z hlavy, po zádech mi do tří minut tečou potoky potu, a to rozhodnutí teče pryč s ním. Tohle odmítám celej život podstupovat. Ve svý podstatě nejsem stvořená pro život ve městě, ale to už se opakuju.

Aktuálně mám pocit, že si ještě musím užít a vynahradit všechno to, co jsem nestihla během vysokoškolských let, ale mám na to jenom dobu určitou, a o to jsem v těch věcech naléhavější.

Ticho


Ticho nesnesu. Když jsem sama, poslouchám cokoli, koukám na cokoli, jen abych nemusela slyšet nic. Když usínám sama, poslouchám cokoli na uspání. Nejraději rozhovory nebo záznamy z autorských čtení s Jiřím Hájíčkem. Často mluví o tom, jak se vylidňují vesnice. Toužím po tichu.

Když přijedu domů, nepouštím si před spaním nic. Poslouchám absolutní ticho a sleduju absolutní tmu. Když jdu pak ráno krmit, jediný, co slyším cestou do kravína, jsou moje kroky a vítr a směju se pak jako Ronja jenom proto, že ticho je.

Ze sna


Nedávno se mi zdálo o klukovi ze sna. Víš, kterýho myslím? Bylo to ten den, co jsme měli vánoční  koncert, tys tu nebyl, ale v tom snu jsi byl taky. Vypadal jako ten Němec, který si po prohlídce v Guinnessu se svým pivem sednul k nám s Charline, společně nás vyfotil a strašně se divil, že jsem z Česka a nechutná mi pivo, a ona mi pak celou cestu zpátky svojí lámanou angličtinou a legračníma grimasama vysvětlovala, že se mnou flirtoval. Ne s ní, okouzlující Francouzkou, ale se mnou, oplácanou Češkou v divně žlutým tričku.

Ten kluk ze sna- byl to divnej pocit. Jako kdybych celý den čekala, kdy se objeví. "Nepotřebuješ odvézt?" nebo "To tvoje sólo bylo bezvadný!" Nebo beze slova, jako v těch snech. Neukázal se. Nemohl.

Říkal jsi, že ty to nejsi. Jenže to není pravda. Víš, co se mi zdá snů?  Už vím, jak jsi na to přišel. Kluk ze sna totiž není to stejný jako dokonalý kluk. Dokonalý nemůže být nikdo. Já taky nejsem. (A možná nejsem ani ze sna.) Dokonalý kluk by měl z každýho kluka ze sna to nejlepší. Tehdy jsem ti to vysvětlit nemohla, teď musím.

Holka


Říkal jsi taky, že vypadám jako žena, ale uvnitř jsem malá naivní holka. Je to pořád
pravda.

Jsem kus ženský, a proto vypadám, že všechno zvládnu. Mám krásný velký prsa, nekomentuju to, (příště mu ten popruh rovnou povolím), ale už to vím. Kdyby mi před pěti lety někdo řekl, že si tohle fakt o sobě budu myslet, řekla bych mu, že za pět let budu mít krásný prsa jenom pokud si je nechám zmenšit. Teď mám krásný velký prsa a už se za ně nestydím.

Chci být strašně moc jako já, ale tetelím se blahem, když vypadám jako ta holka z Občanskýho průkazu. Vypadat jako Jenovéfa Boková je prostě víc než být originál.

Taky mám v sobě pořád touhu svýho náctiletýho já ohromit kluka třeba když povezu kolečko s hnojem, nebo budu sekat křovinořezem. Jako třeba ten pozdrav a pohled, když jsme na jaře sbírali kamen. Jako pohádka o Popelce, víš.


Pořád jsem víc holka. Žena budu teprve, až ty budeš chtít. Já vím., někdy se tvářím strašně samostatně. Všechno vím a jsem nejsilnější na světě. A pak na to najednou nemám sílu. Nemám sílu být silná... Jsi jedinej člověk na světě, kterej ví, že nejsem jenom kus ženský, ale taky křehká holka, která se světa bojí tak moc, že se ti chce jenom stulit do náruče, zavřít oči a nechat se hladit po vlasech.

Naše světy


Ze Zlodějů zelených koní jsem si vypsala jenom tohle:

"Víš, Karolíno, chtěl bych ti ukázat místa, co mám rád. A v týhle krajině jsem vyrůstal a hrozně moc pro mě znamená, že se tu teď procházím, a s tebou. Je to zvláštní pocit, kterej se mi vždycky vrací, když se dívám na lesy a na stráně kolem, na řeku a dejchám ten vítr ze stromů. Já jsem vždycky chtěl bejt lepší, kvůli tý krajině, že tu žiju a tak, že je to taková mírná a vlastně chudá, kamenitá zem... A když jsem s tebou, tak to je to samý, chci bejt lepší kvůli tobě, že s tebou můžu bejt, že jsi, že jsme se našli, že jsi taková, jaká jsi... Chtěl bych bejt lepší, že ty jsi jako něco nade mnou, jako když chodím tady kolem řeky a dívám se do nebe..."

"Pavle!"

"Já bych ti chtěl přesně vysvětlit, jak bysme měli  žít, víš, jak to cítím. Chci, abys byla šťastná, a pak i já budu šťastnej... Já myslím, že my dva můžeme žít ve vlastním světě, kde budou věci a lidi, který máme rádi, a tahle krajina, a nebude tam nic, co nám otravuje život, a že se můžeme vykašlat na to, co chtějí jiný, když to nechceme my. (...) Chci žít ve svým světě. (...) Jenže já chci svět, kterej je čistej, a středobodem jsi ty a kolem ostatní čistý věci, láska je čistá, kameny a jejich moc, příběhy a myšlenky, který někdo sepsal a kterejm věřím, čistý věci a myšlenky a geologickej čas a přírodní zákony..."

Rozumíš? Já jsem jako Pavel a ty jsi jako Karolína. Se stejnou naléhavostí jako on se ti usilovně už tři roky snažím ukázat celej svůj svět a všechno, co do něj patří. Vůbec mi to nejde. Jako kdybys z toho svého světa nechtěl vystrčit ani nos.

Seděla jsem v čajovně bylo mi strašně fajn, ale měla jsem neodbytnej pocit, že něco má být jinak. Pak jsem na to přišla - nebyl jsi tam ty.

Kořeny


Asi je to jeden z důvodů, proč mi na tom všem tak záleží. Kdysi jsem si zapsala: Už jsem dávno přesazená, ale zakořeněná jsem pořád hluboce doma.

Teď jsem začala zpracovávat odpověď na otázku, jak dlouho už v naší chalupě bydlí naše jméno. Moje prapraprapraprababička se jmenovala Anna a narodila se pravděpodobně v roce 1770.

(Nikdy jsem nezažila takový flow jako při pročítání matrik na portafontium.)


Nejkratší měsíc je vždycky únor.
Jo, a na začátku jsem tě vůbec nechtěla oslovovat.