Prolog (19. 10.)
Přemýšlím, kde začít, a dojdu k tomu, že asi tam, kde jsem skončila. Jenže to je kde? Tam, kde jsem fakt skončila neslavně a nepochopitelně? Ještě ne, o tom napíšu jindy. Někdy už o tom s někým dokážu mluvit.
Adresa: nebe (16. 12.)
Až jednou dojdu na konec cesty, musí tam být nebe. Jestli nebude, budu fakt naštvaná. Že celej život věřím na něco, co neexistuje. Že už si nikdy nedovyprávíme, to, co jsme nestihli, a že mě nikdo nenaučí mariáš.
Začalo to poslední červnový víkend, přijela jsem jen na neděli, zabalit se na tábor a zase frnknout, ale nefrnkla jsem. Seděla jsem u dědovy postele a dokola opakovala těch pár vět. Když jsem přišla, měl ještě radost, ale doktora zásadně odmítal, jako po kolikáté už? a za pár hodin už nemluvil vůbec. Teprve pak jsme navzdory přání jeho i jeho staršího syna, kterej narozdíl ode mě nezměnil plány a zdržel se jako vždycky pár desítek minut, zavolali záchranku. Mamka mě k sobě tiskla a opakovala těch pár vět. Sestřička od záchranky měla jasno - pán je vysušenej jako švestka. Jak to? Ještě před týdnem halekal na celej dvůr z plna hrdla.
Pak už jsme spolu za celý léto skutečně mluvili jen jednou, ale já neměla odpověď na otázku, kdy se budu vdávat, jen na tu, kdo je to ten kluk, já ho nikdy neviděl. Strašně jsem záviděla sestřičce, cos s ní recitoval při večeři Křišťálovou studánku, protože na mě už nemluvíš a postupně ani nereaguješ.
Léto byly ovocný přesnídávky s Makovou panenkou a Motýlem Emauelem v sáčku. Táborová svačina několikrát, protože byly v akci, a to jediný, co jsme dědovi mohli přinést na přilepšenou. Pak jsem zjistila, jak je to praktický, a kupovala nám je jako poslední záchranu na cesty.
Červenec, to byl ten telefonát a moje takhle přesně si to ale přece nepřál, odjezdy o poledňáku, ještě že máme posunutej čas.
Šeptání na dolních palandách. Poprvé od 4. třídy nahlas řeknu, kdo se mi tenkrát líbil. Tehdy jsem to udělala prvně i naposled, protože údajná kámoška to všem vykecala, ale po 18 letech se setkávám s pochopením. Caesarovskej profil!
Boží všechno, Kamil od Muchy u táboráku, princip pyramid a vy fotíte selfíčko beze mě, jak to? Vystřízlivění na pouti, bylo mi zima a blbě.
Dneska jsem zjistila, že mám na zadku pořád opařeninu o baterii z vedoucovský sprchy, která se mi povedla hned 30. června při prvním sprchování. To je příznačný. Celý moje tělo je plný táborových jizev, mám je místo tetování.
Poslední návštěvu v nemocnici si pamatuju naprosto přesně. Jela jsem sama s babi a rozjížděla se mi migréna. V respirátoru se mi tak dělalo ještě hůř, bylo vedro, lil ze mě pot, i když okno v pokoji bylo dokořán. Děda ani neotevřel oči, ale mohly jsme tam zůstat dýl. Kdyby mi nebylo tak blbě, zůstala bych, zůstaly bychom. Ale chtěla jsem hlavně pryč, nadechnout se a nezvracet.
Naprosto přesně si taky pamatuju, co jsem dělala v neděli odpoledne. Chodila jsem po Manhattanu a mátla vyšetřovatele. Měla oči jako Juliana. Bylo mi chladno, ačkoli nefoukal vítr a svítilo slunce. Jsou z toho dne moc hezký fotky. Večer bylo historické okénko a noc byla naprosto přelomová, místo spaní jsme mluvily tak do půl šestý. Po rozcvičce jsem si zmáčkla na kávovaru dvojitý velký a v klokance mi zavibroval mobil. Někdo mi píše! Petruš, můžeš přijít k bráně? Vím, co to znamená, a k bráně běžím. Jako když se ve filmu všechno kolem rozmlží a kamera snímá jenom hlavního hrdinu.
První slzy, co mi tekly, byly úlevy. Třeba, že už mi nebudeš muset říkat Pepíku, vodvez mě vodsud, dyť to je k nežití. Pak až přišel smutek. Celý ty bez pár dnů dva měsíce jsem nechápala, na co tam nahoře ještě čekaj.
Šumavskej parez už nikdy neuvidí tu krásnou Šumavu a políčko nedoorá. V krematoriu odmítli zahrát všech pět písniček, co si děda přál, a paní, co nás pak naprosto příšerně oslovovala vážená zarmoucená rodino, řekla, že zemřel o týden dřív.
Show must go on. Do agentskej brejlí se docela dobře brečí a mám nový rameno, do kterýho suším nudle. Dík!
Celý to nějak dotáhnu a až když jsem teď přiblížila fotky, vidím si to celý na očích. V kuchyni jsem řekla, že bylo skvělý, mít možnost se sem vracet. Skvělý ale hlavně bylo, že jsem musela fungovat, doma by to na mě padalo víc.
Ještě teď otevírám dveře, Šlágr hraje, ale křeslo za dveřma je prázdný a mě to překvapí. Učím se říkat jdu k babi.
Show jede dál. Hodně se směju. Mám hodně práce. Ťukám do klavíru něco jinýho než Ovčáky. Furt někde jsem, na to vůbec nejsem zvyklá. Žiju život trochu jinak. K nový kytaře se kupuju rovnou kabel. Zlehka se chystám na svou hudební kariéru.
Jestli jsem totiž letos dostala nějakou radu, kterou bych si měla vzít v srdci, tak měla bys s tím něco dělat. Akorát že ta jediná písnička, kterou jsem dovedla do hudební podoby, zní jako Chinaski, takže jsem s tím něco začala dělat ne úplně šťastně. Naposled se ptala pani, co se nestydí vzít si za svoje muzicírování pěníze, kde jsem přišla k takovýmu hlasu. Na svoji odpověď jsem fakt pyšná. Jsem jednou byla na houbách... (Ale nikdo mi nikdy neřek´, že když budu ťukat do klavíru, tak noty pochopím snáz než nad sešitem z hudební nauky.)
Jestli jsem totiž letos zjistila něco novýho, tak že hluboký přátelství se daj navazovat i před třicítkou. Protože před spřízněnou duší neutečeš.
Epilog (17. 12.)
Zapomněla jsem, jak se píše, ale troufám si opravovat slohovky. Končím před koncem. Je toho ještě spousta, něco v poznámkách v telefonu, něco na twitteru, něco v hlavě. Někdy zase budou, nový slova.
