"Žádáme cestující, aby k příchodu na nástupiště použivali výhradně podchod na nástupiště"

A tím podchodem se zvonivě rozléhá klapot podpatků jedněch znovunalezených bot, které kráčí na nástupiště číslo 2, ke kterému přijede osobní vlak číslo          , ze směru          , ve směru          , upozorňujeme cestující, že v úseku         budou přepraveni autobusy. Podpatky nejdřív přešly, a znělo to spěšně, přestože jim vlak jel až za dvacet minut, napříč prázdnou nádražní halou. Od vchodu až pod stěnu z výjevy ze života socialistického dělnictva, které by tam možná nebyly, kdyby původní nádraží tohohle průměrně okresního města nerozbombardovali v dubnu roku 1945 Američani, kde si poté, co neochotná pracovnice společnosti         konečně otevřela okýnko, podpatky zakoupily lístek. Pak si našly na odjezdové tabuli příslušné údaje k příslušnému spoji a vydaly se směrem k podchodu. Dál už to znáte. Jenom cestou prázdným podchodem prázdného nádraží těm podpatkům vhrkly slzy do očí, když si vzpomněly na jednu filmovou scénu z prázdného podchodu už prázdného nádraží. Až ty podpatky dorazí do konečná stanice, prosíme, vystupte, zjistí, proč byly na začátku téhle co to je? znovuobjeveny. Jsou totiž strašně nepohodlné. Uvědomělý traktorista je  pevnou oporou družstva v boji proti vesnickému boháči a stejně tak jsou každé uvědomělé podpatky pevnou oporou v marném boji za delší nohy a snahu být skutečnou ženou.

Melancholie páteční noci

Ať nám ty chvíle lžou, že navždy zůstanou. Takových chvil mi lhalo a žádná nevydržela déle než jeden prchavý okamžik. Možná zažiju tisíce podobných, nebo dokonce stejných, ale už to nebudou zrovny ty chvíle. Třeba ještě někdy budu tancovat ve svetru po kolena po pokoji a ze střešního okna pozorovat večer měnící se v noc, ale nikdy už nebudu cítit to samé, co dneska. Smutek, obavy, vztek a touhu objímat. Že až budem mít oba jenom jedno přání, co budem chtít do konce konců, až do přiznání, bude přání každého z nás třeba úplně jiný a třeba nebudeme mít vůbec žádný. Nebudu asi ani myslet na to, jestli jsem někdy řekla "promiň". A jestli opravdu ne, měla bych to říkat teď, po takový době? A je důležitý ho říct? Není důležitější ti říct, jak moc jsi pro mě důležitý? Že jsi pořád jeden z těch, které považuju za své nejbližší? Možná. Poslední dobou není jistý vůbec nic, natož něco tak vrtkavýho jako moje city. Potřebovala bych je asi odložit na nějakou dobu do mrazáku, aby je přešla ta horečka posledních měsíců. A ještě bych měla o starost míň. Taky vím, že bych se neměla zabývat tím, co bude a žít tady a teď, ale strašně mi to nejde. Neumím to a žít podle návodu nejspíš moc nefunguje. Každej holt musí žít, jak nejlíp umí a smířit se s tím, že zrovna tohle je to jeho nejlíp. Znovu a znovu se ponaučovat z chyb, který nasekal a snažit se je příště neudělat. (V tom se musím ještě hodně zlepšit). A když se mu chce, klidně tancovat za střízliva sám se sebou a u toho zpívat o úlevě, kterou znamená přiznání. Kdybych ti třeba přiznala, že tě mám pořád moc ráda, ulevilo by se mi fakt hodně, jenže si jsem vědoma toho, že bych tím mohla klidně nasekat hodně velkou paseku. Přitom se v sobě pořád ještě nevyznám. Kdy přijde chvíle, kdy člověk rozumí sám sobě? Vždycky jsem si myslela, že to přijde s dospělostí, ale dospělá jsem už nějakej ten pátek a ten bordel ve mně je pořád větší a nepřehlednější. Tak nevím.

Smutek

Je mi smutno jako už dlouho ne. Vlastně mám dojem, že jsem smutná pořád, jenom si toho v kolotoči všedních dnů nestíhám všímat. Je toho moc, kolem mě samí strašáci. Číhají na mě z minulosti, i té docela daleké a přicházejí z budoucnosti. Přitom hluboká prázdnota, kterou nezaplní ani nic z toho, co mám  ráda. Ráno se probouzím a cítím úzkost, strach, že to nezvládnu. Pak se uklidňuju, že víc už proto udělat nemůžu. Večer se choulím do klubíčka, ani nevnímám, že mi po tvářích tečou slzy. První, druhá. Oči vyschly. Po pokoji leží rozházená spousta věcí, ale proč bych je měla uklízet, když se odpoledne zase musím sbalit a odjet? Jeden domov nestačí. Připadám si jak kočovník, všechno co potřebuju sbalím do jedné tašky a pendluju z místa na místo. Ve čtvrtek mám radost, že se zase vracím do toho opravdového domova, ale je to jen chvilková euforie, protože na ten druhý život se nedá jen tak zapomenout. Nemůžu udělat střih. Klapka, kamera, Život po stopadesáté třetí, akce a jedem. Nejde to, protože u zdi starý katedrály spí tví strážní andělé, co tě ale nezachrání, jsou to z pekla poslové. Snažím se tomu všemu dát řád, ale copak to jde? Jako bych odkládala život na potom. Jiné vnímání času. Jsem tam, kde jsem chtěla být, ale nevím, jestli jsem to ještě já. Přijdu si jako cizí člověk, jako by za mě jednal někdo jinej uvnitř a já přitom jeho jednání pozorovala a věděla, že už to nepůjde vrátit. Lepší už to nebude a bude líp.

Jsou okamžiky, pro které stojí za to žít

Jsou okamžiky, pro které stojí za to žít. Tak třeba, když vylezete ven po celém dni, kdy se snažíte toho co nejvíc naučit, mrzí vás, že jste odpoledne nešli na plánovanou procházku se psem sněhobílou krajinou, a zjistíte, že bude úplněk, měsíc září na tu bílou nádheru, svítí pár hvězd, vy stojíte úplně sami po kotníky ve sněhu, kolem je naprosté ticho, a vy se začnete na místě točit s hlavou zakloněnou a vzpomenete si, že nedávno jste na tomhle místě leželi ve spacáku, pozorovali Perseidy, a že to vlastně bylo minulý rok v srpnu, dvanáctého, před půl rokem, když měly Klárky svátek, a že ještě míň nedávno jste odtud pozorovali o půlnoci novoroční ohňostroje ze všech okolních vesnic, lehce ovíněni, nohy vám klouzaly na náledí a vy jste stejně tancovali na písničku, která zněla jenom vám v hlavě. Všechno to ne úplně milé je asi daň za tyhle chvíle. Ale stojí to za to.