Zobrazují se příspěvky se štítkemmůj tip. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemmůj tip. Zobrazit všechny příspěvky

pondělí 9. května 2016

3x3 hudební tipy od T

Po dlouhé době dnes mírně věcný příspěvek. Bez zbytěčných řečí vám povím, co v poslední době poslouchám. Že názvy mých hudebních nej posledního měsíce začínají stejným písmenem je čirá náhoda (pozn. autorky).

Zase po roce poslouchám Tata Bojs. Jsem zpomalená na jejich vlnu, občas mám pocit, že něžiji tak úplně ve své režii, a taky, že kdyby život měl smysl jasnější i já bych byl(a) trochu šťastnější, někdy se jen ztratím v překladu a vůbec, pusťte si je sami!




Teepee už jsem jednou zmiňovala a mileráda to udělám znovu. Jejich album Albatross je skvělé. Já taky wanna fly like an albatross to the sky a if you want, I will show you all the paintings in my heart a thinking about the future and what we gonna be.


 
 


Do třetice Traband. Vlastně netuším, co je tahle hudba zač, nechce se mi ji zařadit k nějakému žánru, ale náhodně jsem na ni narazila a převelice si oblíbila zejména pár písní. Úplně první každé jaro z velké dáli vlaštovky k nám přilétaly, pak sbor kajícných mnichů jde krajinou v tichu a pro všechnu lidskou pýchu má jen přezíravý smích a nakonec bolestí jednoho je druhého štěstí, co nelze vyslovit, to voní po neřesti a čas je šarlatán a věci sotva mění.




3x3=9 (tohle nemá vůbec žádný (skrytý) smysl)
A co takhle na jaře poslouchají mí čtenáři (i ti náhodní)?

pondělí 11. dubna 2016

Andělé a politika

Od sobotního předávání cen Anděl se skoro nemluví o ničem jiném. Nerozebírají se však vítězové jednotlivých kategorií, ale vystoupení Lenky Dusilové a Davida Kollera.

Na Anděly jsem se vždycky dívala ráda, narozdíl od Slavíků nejsou o popularitě a přece jenom si pořád zachovávají jistou úroveň. Tak jsem i letos zasedla před televizi, trochu se lekla úvodního vystoupení Slzy, zpěvák to trochu nevychytal s dechem, a saka Libora Boučka, ale jinak mi jeho moderování nijak nevadilo. David Koller se stal zpěvákem roku a já se podivila, že neznám nic z jeho alba ČeskosLOVEnsko, ta písnička, co hrála při nominacích nebyla vůbec špatná. Aha, už vím, odradil mě ten název.  Jo a moc nechápu, proč byl na zpěváka nominován Richard Krajčo, když nezpívá sólově, ale pod kapelou. Aneta Langerová a Svatá Kordula mi zlepšily náladu po prvním vystoupení a hurá dál.

Skupinou se překvapivě stal Kryštof, i když TataBojs jsou podle mě lepší. Ale naštěstí nevyhrála Slza. Dan Bárta a skvělá písnička Pruhy, musím slyšet znovu. Nejprodávanější album opět překvapivě Srdcebeat a objevem Bára Poláková. Za mě v konkurenci Slzy a Sebastiana jasný favorit. Při děkování milá, upřímná, dojatá,  nenafrněná. A pak to přišlo. Skvělé vystoupení Lenky Dusilové a pak najednou mezihra, Lenka odkládá kytaru, vstává a vytahuje nějaký papír. Toho, co řekla je plný internet, takže si to můžete kdekoli najít. Kdybych to měla shrnout, sdělila, že nesouhlasí s tím, že prezident naší země leze Číňanům do zadních partií. Teď jsem to trochu shodila, bylo to naprosto sofistikované vystoupení narozdíl od těch, která předvádí Zeman. Pak písničku dozpívala. A já byla v rozpacích, jestli si neměla tohle vyjádření schovat na chvíli, kdy předávala cenu a nerušit písničku. Teď jsem si jistá, že neměla. Z jednoho prostého důvodu. Všichni si myslí, že politika na předávání hudebích cen nepatří. Přesně tak. Kdyby tohle řekla a v další větě vyhlásila zpěvačku roku, nepatřilo by to tam. Nikdo by si nepamatoval, že zpěvačkou roku je Klára Vytisková, všichni by věděli jen o jejím názoru. S kterým se mimochodem plně ztotožňuji. Naopak tím, že zařadila tohle poselství do svého vlastního vystoupení bylo správné. Ona dostala čtyři minuty na vystoupení a kdyby se tam stavěla na hlavu, je to její věc. A ten potlesk byl zasloužený.

Zpěvačkou tedy Klara. Měla jsem radost. I z toho, že když přemýšlela, co ještě říct při děkovačce, vypadlo z ní: Jo, a souhlasím s Lenkou. Mimochodem ta čistá radost, která z ní sálala mě hodně zasáhla. A nesmělý potlesk Adriany Krndy v první řadě pobavil. Aby z toho neměla průšvih. Pak vystoupení Kryštofů, kteří poskakovali při Ty a já, jako by vůbec nevěděli, o čem zpívají. Skladbou roku Nafněná! Hurá. V konkurenci Srdcebeatu, Ty a já a Každýho rána měla podle mě největší šance, protože je to prostě něco jiného, něco hravého, něco originálního. Bára Poláková opět nezklamala, byla skvělá. Pak zpívala Ewa Farna. Pořád ještě do toho v hloubkách řeže jako Lucie Bílá, ale z jejích výšek mi běhá mráz po zádech.

Albem roku vyhlásil Miro Žbirka ČeskosLOVEnsko, takže David Koller měl příležitost opět si stoupnout na pódium a říct nám, že je rád, že není sám, kdo bude mluvit o politice. I s ním nemůžu nesouhlasit. Pak Bára Poláková a Nafrněná. Skvělé a autentické vystoupení. Shodou okolností jsm nedávno koukala na Kombo a byla unešená z jejích pohybů na pódiu. A ona se nalekla ani toho velkého a byla prostě svá. Do dvorany slávy vstoupil Michal Pavlíček, mimochodem, byla to právě Adriana Krnáčová (Praha nějak Anděly zaštítila), kdo ho vyhlašoval a kdo na otázku, co poslouchá, odpověděla v rozpacích čechoslověnštinou, že ČeskosLOVEnsko. Haha. (Pardon, nemohla jsem si to odpustit, ale po Kollerově kritice i Babiše mi to přijde ještě vtipnější). Takže hrála Země vzdálená, já byla dojatá, i když je to jediná písnička, kterou znám a o které vím, že je právě od Pavlíčka.

Pak následoval ještě extra pořad 25. Ceny Anděl, které ze všech vítezů Anděla v jednotlivých kategoriích vybrali ty nej za 25 let. Malinko překvapivý byl Dan Bárta coby zpěvák, ale Lucie Bílá a Lucie se daly čekat. Těžko říct, jestli by Lucie Bílá neměla vyhrávat jen ty Slavíky, přece jen by se dalo polemizovat o tom, jestli je nejlepší nebo nejznámější. A Lucie je prostě legenda.

Co napsat na závěr. Snad jen, že na všechny ty titulky, které se ptají, zda politika patří na vyhlašování hudebních cen, odpovídám ano. Ano, patří. Zvlášť v takové situaci, jaká nastala po zvolení současného prezidenta a postupně se vyhrocuje s každým jeho extempóre. Pořád ještě máme svobodu slova a pořád ještě mají, zvlášť známí, lidé možnost třeba prostřednictvím médií sdělit svůj názor. Podnítit lidi k tomu něco udělat. A proč nemohou využít přímého přenosu?

Nikdy by mě nenapadlo, že mi potečou slzy, když budu v televizi sledovat, co se děje v současné době. A ony tečou. Už ne jen u záběrů ze srpna a listopadů. Poprvé tekly, když se sčítaly hlasy v prezidentské volbě a já při sečtení 90% hlasů pochopila, že Karel už nemá šanci Zemana dohnat. A v posledních dnech tekly u sledování 168 hodin a Reportérů ČT. A ty od smíchu při Show Jana Krause s Michaelem Kocábem. Doporučuju všechny tři pořady. V tomto pořadí.




sobota 12. března 2016

Duo jako sázka na jistotu

Loňský podzim byl co se hudby týče skutečně objevný. Hned v babím létě jsem ve vodách zalovila ve vodách internetu a na hladinu vyplavali Calm Season a o něco později, když už stromy ztrácely listy, jsem náhodou v televizi zahlédla nejlepší pořad Kombo a v něm Kieslowski.

Calm Season = Terezie Kovalová a Adam Vopička. Skvělá violoncellistka a taky modelka a kytarista a zpěvák. Nejlepší přátelé, dvě desky, jedna anglická (Mosaic Views), jedna česká (Symboly). To je mimochodem naprosto skvělé rozdělení. Taky vizuálně nádherné a nápadité videoklipy. Texty, které někdy rvou srdce a hudba, za kterou by se nemusela stydět jiná esa hudební scény. Pak taky harmonie, klid.

                                     
 

 

 

 



Kieslowski o sobě říkají, že hrají urban folk. A ona to je vážně asi nejlepší definice jejich hudby. V jejich písních je mnoho skryto, v textech si každý najde to svoje. Zajímavé aranže jsou jako třešnička na dortu. 

 





A do třetice jako nepodzimní bonus jsou tady plzeňští teepee. Zaregistrovala jsem je díky tomu, že v lednu měli koncert v Klatovech, na který jsem sice nakonec nešla, ale v budoucnu si je určitě ujít nenechám. (Třeba 9. dubna, kdy budou křtít svůj debut).

 

 
 


Mám dojem, že tyhle dua prostě fungují. Že se v nich ty dva elementy (to jako mužský a ženský) tak hezky propojí a vyrovnají, až přinesou skvělý hudební zážitek.

PS: Omlouvám se za množství odkazů, ale je těžké vybrat jednu nejlepší písničku. Příjemný poslech!

čtvrtek 25. února 2016

Co poslouchám poslední dobou

Už strašně dlouho jsem nenapsala žádný hudební článek. A už strašně dlouho chci napsat článek, ve kterém shrnu, co poslouchám poslední dobou. Takže jistě chápete, že ta poslední doba se trochu prodloužila.


Kláru Vytiskovou si pamatuju jako trochu divnou, ztřeštěnou zpěvačku nějaký kapely. Až loni na jaře koukám, že vydala singl Home. Pecka. Našla jsem ještě Survival, Country Girl a čekala na to album, které prý vydává. Dostala jsem ho k Vánocům a je skvělé, svěží, hravé a přitom vážné a nostalgické. Má prostě všechno, co mít má.


Schválně sem dávám odkaz na Krávu a ne Nafrněnou, protože té je všude pořád ještě plno (a navíc máme krátce po Valentýnu...). Jenže album, na kterém si už dva měsíce ujíždím, nesložila žádná kráva, a už vůbec se o Báře Polákové nedá říct, že by byla nafrněná. Naopak, to album je vlastně strašně pokorné, skromné a milé. Obsahuje sice i tyhle dva hity, proti kterým vůbec nic nemám, naopak mě na jejich základě začala celá deska zajímat, ale rozhodne není stejné jako ony. Celkově je to album hlubší, melancholičtější, klidnější.

 

Že mám Lenny ráda už víte. Tuhle její novou písničku jsem slyšela ještě než k ní vyšel oficiální klip v trochu jiné aranži. Těžko říct, která je lepší. Tahle je na mě možná vzhledem k textu přespříliš veselá. Na druhou stranu mi právě touhle veselostí pomohla, když jsem cítila, že stojím at the corner out of his heart.
                              
                                                    


Na Emmu Smetanu jako zpěvačku bychom se měli dívat bez předsudků. Vidět ji jako krásnou ženu, která dozrála k tomu, že vydává album, začíná s čistým štítem, a ne jako moderátorku podzřelého zpravodajství, kterou by se svým vzděláním vůbec nemusela dělat.
Waiting je skvělá! Klip je skvělý! Těším se na album!


Malý princ, Vypsaná fixa a dětský sbor. Nejlepší kombinace. Děti napsaly texty písní o těch, které Malý princ potkal, Márdi napsal hudbu, společně je nazpívali a vzniklo úplně kouzelné album.


Objevila jsem electroswing, objevila jsem Mydy Rabycad. Co dodat víc?

 

A ještě jednou trochu Lenny. Upřímně tyhle nové Kryštofy moc nemusím. Poté, co jsem je po letech vzala na milost a zamilovala si třeba Svědomí, Rubikon a Střepy, přišli se Srdcebeatem a tomu já už nějak nerozumím. Až na dvě výjimky. Ty a já, kterou známe všichni, protože se prostě hraje všude. A Přiznání, duet právě s Lenny, kde vlastně poprvé zpívá česky. A není to jen tím jejím chraplákem, který tu písničku nádherně podbarvuje. Je to smyslem toho textu, rytmem, melodií, saxofony. Vším dohromady.


Tenhle článek je takový výběr toho nejlepšího, nejzajímavějšího, nejnovějšího. O dalších mých hudebních oblíbencích zase někdy příště.






pondělí 16. listopadu 2015

O čtení | Tip na čtení o státním svátku

Zítra máme 17. listopadu, to znamená volno celý den, skoro uprostřed týdne. Pokud nevíte z jakého důvodu, snad ani nepokračujte ve čtení.  Samozřejmě pokračujte i pokud to nevíte, chci se s vámi totiž podělit o tip na dvě knížky, které se týkají 17. listopadu 1989, takže máte šanci se to dozvědět.

Obě vyšly loni na podzim u příležitosti 25letého výročí Sametové revoluce. To není jediná věc, kteráje spojuje. Obě vydalo nakladatelství Prostor. Obě napsaly ženy, které se dokonce přátelily/přátelí. Obě jsou psány formou deníku a na obálkách obou z nich je autorka na dobové fotografii.


Obě se týkají jak Paříže tak Prahy, a navíc, autorky se v obou knihách potkávají.
Měly jak společný okruh přátel, tak de facto rodinné vztahy. S trochou nadsázky byla Andrea Sedláčková macechou Moniky Pajerové. Nějakou dobu žila s jejím otcem, fotografem Otou Pajerem. (To neznamená, že jsem nějaká drbna, všechno vím z obou knih.)

Přesto se v pár věcech i liší. Každá je psaná trochu jinak, jinak graficky koncipovaná. Obě jsem je četla už v lednu (dostala jsem je k Vánocům) a obě se mi, každá svým způsobem, moc líbily.

První z nich, Moje pařížská revoluce, je o emigraci Andrey Sedláčkové pár měsíců před Sametovou revolucí do Paříže. Že vám její jméno nic neříká? Vzpomeňte na filmy Musím tě svést, Rytmus v patách nebo Fair Play.

Léto 1989. Andree je dvaadvacet, studuje FAMU, schází se s přáteli v kavárně Slavie, píše do studentských časopisů a stojí před rozhodnutím, zda zůstat v nesvobodné zemi nebo emigrovat. Touží po rozletu, láká ji Paříž. Bez znalosti jazyka, zázemí začíná nový život. Má sice v Paříži spoustu známých, přátel, ale u nikoho nemůže zůstat natrvalo. Začíná od nuly, chodí do jazykovky, poznává město, lidi, žádá o azyl. Dostane ho 17. listopadu. Na průběh revoluce v Praze, kterou si tak toužebně přála, se chodí dívat v Paříži do výlohy obchodu s televizemi. A co teď? Má se vrátit? Nebude to zbabělost?

Vy se v téhle době ocitnete spolu s ní, prostřednictvím jejích deníkových zápisků. Poskytne vám i svůj dnešní pohled na věc a navíc díky dopisům, které jsou knihou protkané, poznáte i její nejbližší.

Druhá z knih, Vezměte s sebou květinu, jejíž autorkou je Monika MacDonagh-Pajerová, vás zavede už do roku 1980.  Její jméno vám je možná ještě méně povědomé, než jméno Andrey Sedláčkové. Stačí, když vám řeknu, že je sestrou Kateřiny Jacques a její dcera (to vám je asi jasné už podle obálky) je Emma Smetana?

Kniha je tedy záznamem deníků od roku 1980 až do začátku roku 1990. Z dospívající dívenky, která vyrůstá v intelektuálním prostředí se stává studentka filozofické fakulty, která se, už jako matka, stává mluvčí studentů během listopadových událostí.

Musím říct, že obě tyhle ženy obdivuji za to, jaká osobní i rodinná tajemství v knihách odkrývají. Díky tomu pro mě obě knížky nabírají úplně jiný rozměr. Konkrétně jde u Andrey Sedláčkové o jejího otce, který zastával zcela opačné názory než ona a víc se dozvíte v knížce. A u Moniky Pajerové jak o vztah s rodiči, tak s otcem její dcery. Dost otevřeně popisuje rozpory, hádky, své pocity ohledně nich.

Tahle osobní stránka dodává oběma knihám na autentičnosti. Kromě toho jsou svědectvím o životě emigranta i o české emigrantské komunitě v Paříži (Moje pařížská revoluce) a životu, studiu, vztazích v 80. letech a průběhu Sametové revoluce z trochu jiného pohledu (Vezměte s sebou květinu).

úterý 20. října 2015

Jak mě dostal hlas Bereniky Kohoutové


Asi před dvěma měsíci jsem znovu viděla jeden ze svých oblíbených filmů Rytmus v patách. A konečně jsem si u něj vzpomněla, co mě to napadlo, když jsem se na něj dívala naposledy. Že Berenika Kohoutová sakra dobře zpívá. Abyste rozuměli, v tom filmu hraje zpěvačku a zpívá ústřední píseň.
Rytmus v patách

Trošku jsem pak zapátrala, jestli toho náhodou nezpívá víc a ona dokonce vydala celé album. Jmenuje se Berenika Meets Jazz a je hodně zajímavé. Opravdu nejde přeslechnout to setkání s jazzem, ale ještě něco navrch. Nápad, vtipné texty, u kterých se, pravda, občas až červenám, a hlavně Bereničin hlas. Ten mě prostě dostal.


Lásko


Frnda



Labutě

Vodnářka


pondělí 10. srpna 2015

O čtení | Žítkovské bohyně

S nostalgickým pocitem vzpomínám na červencová horka a na to, jak jsem se těšila, až se trochu ochladí. No, všichni víme, jak to dopadlo.

Proč o tom ale píšu. Celý jeden červencový týden jsem strávila pod stromem na zahradě a četla. A četla. Asi jsem to hroko chtěla začíst. A tak jsem konečně přečetla Žítkovské bohyně, které jsem dostala k Vánocům.

Už dlouho jsem se do žádné knížky tak nezačetla. Seděla jsem s Dorou v archivu a listovala svazky, procházela Moravskými Kopanicemi, i když jsem v téhle části naší republiky nikdy nebyla a celou dobu netoužila po ničem jiném, než si sbalit batoh a hned po přečtení se tam vydat. A mrzelo mě, že se mi Bohyně nedostaly do rukou dřív.

Hledala jsem pak o knize i téhle oblasti nějaké informace na internetu, a když jsem se dočetla, jak se do Žítkové valí turisti nejen z Čech, od toho nápadu jsem upustila. Snad někdy. Až mi najednou těch místních bylo líto. Po staletí si tam v klidu žijí a najednou jim tam kvůli, sice báječné, knize, začnou proudit davy zvědavců. Na druhou stranu věřím, že je to místo s nějakou zvláštní energií a že skrývá nějaké tajemství. A jak jsem psala, někdy bych se tam velmi ráda podívala.

A stejně ráda si znovu přečtu Žítkovské bohyně. Kateřina Tučková má vytříbený styl psaní a nos na zajímavá témata. A mě dost láká její Vyhnání Gerty Schnirch, které jako audioknihu načetla Vilma Cibulková.

Ale zpět k Žítkovským bohyním. Je to opravdu silný příběh, který ve vás něco zanechá. Pokud vás doteď míjel, jako mě donedávna, přečtěte si ho, nebudete litovat.

středa 5. srpna 2015

Kterak jsem rozdávala moudra

I dnes jsem vyrazila na kole poznávat okolí své rodné vísky, ovšem tentokráte jsem si cestu zpříjemnila o další menší dobrodružství.

Připravila jsem si totiž pár mouder z knih, která jsem rozsévala cestou. Pokud se teď divíte, o co jde, odkážu vás k Jane, která spolu s Basterou připravila skvělý projekt #moudrazknih. Přesně něco pro mě. Zajímavé pasáže či citáty z knížek si vypisuji do speciálního zápisníku, a tak jsem ho jen otevřela a vybrala pár těch, která jsem dnes vzala s sebou.

Chtěla jsem je s sebou vzít už na začátku týdne, kdy jsem byla v Plzni, ale zapomněla jsem, takže jsem se rozhodla obohatit o ta nejlepší moudra obyvatele okolních vesnic, případně turisty, kterými se to tady jen hemží.

Proto jsem hned první moudro izolepou přilepila na turistickou mapu, druhé jsme položila na lavičce na návsi, třeba si počte některá z místních babiček. Nakonec jsem zamířila do Velhartic. Tamní hrad znám jako své boty, ovšem z naučné stezky vedoucí od něj k Werichově chatě jsem znala jen část, celou jsem ji, kdo ví proč nikdy neprošla. A proč si ji neprojet celou a nezanechat na ní nějaké to moudro, že? Jedno na informační tabuli a jedno na stole na jejím konci.


 Nelze opomenout krásnou přírodu, která Velhartice obklopuje. Rozhodně i tip na výlet i pro vás - jak hrad tak stezka stojí za to.


 


„Jen jestli nemají pořád pravdu ti nepraví lidé.“
Radek John: Džínový svět




„Člověk nikdy nemůže vědět, co má chtít, protože žije jen jeden život a nemůže ho nijak porovnávat se svými předchozími životy, ani ho opravit v následujících životech.“

                                                           Milan Kundera: Nesnesitelná lehkost bytí

 





„Ulice byla plná lidí, ale ani kdyby byla prázdná, nemohla by být cizinka víc sama.“

Markus Zusak: Zlodějka knih
 




„Je láska i to, čeho se dokážeme pro druhé vzdát? Nebo jen to?“
                                                                                              Arnošt Lustig: Colette. Dívka z Antverp





Co vy? Zapojili jste se, nebo chystáte zapojit do tohohle (nejen) knihomolského projektu?