Tři. Toho dne pro mě do školky nepřijela maminka jako vždycky, ale vyzvedli mě děda s babuškou, už po o! Naložili mě do modré škodovky a odvezli do ráje. Měla jsem barevný pruhovaný pásek a radostí vylezla do patra po těch zvláštních schodech a pak se bála dolů, babička mě musela snést.
K obědu jsou nudle s mákem.
Čtyři, čerstvě. Mamka má před termínem porodu, tak jsme u
babičky s dědou, aby si užila poslední chvíle klidu, než bude mamkou
trojnásobnou. Nosím červenou sukni s bílými puntíky a pod ní legíny, jako
Dáda přece (babička mi to dodneška nezapomíná připomínat). Chodím tak i do vsi
na nákup, zatímco Jirka se veze v nákupní kárce. Cestu zpátky šlape po
svých.
K obědu je rajská s knedlíkem.
Pět. Čekám na břehu pod olší v tmavomodrých tečkovaných
šatičkách, jak mi babička nařídila. Předtím jsem doběhla pro paní Šímovou, že
děda spadnul a babička ho sama nezvedne. Pocit důležitosti. Vzduchem lítají
slova jako plicní a chemoterapie, ale já věřím báchorce o tom, že je děda teď
ostříhaný na ježka jenom proto, aby měl stejný účes jako táta a kluci. Chodíme
telefonovat domů do budky, máme na to vlastní peníze ve velké červené
peněžence.
K obědu je bramboračka.
Šest. Myslím, že v tomhle roce koupili ob chatu
Pilných. Učíme Ondru hrát na schovku a Člověče, nezlob se, děda sedí
v rohu na terase a dohlíží na nás. Naposledy. Vařím ve víčkách od šlehaček
ve spreji z lískových listů a oříšků. Babička si pořídila žlutý mobil,
kdyby se něco stalo.
K obědu jsou šunkofleky.
Osm. Povodně 2002. Jsem tady s babuškou sama, tráva je
divně bahnitá a poprvé a naposled v životě vidím nejsilnější ženu na světě
se slzami v očích. Sklepy po velké vodě vždycky vyklízel děda. Skrz mříž ale musí dovnitř vlézt Marek, já se
bojím.
K obědu je houbovka.
Dvanáct. První vyznání lásky. Hodila jsem ho do kamen. Byl
zrzavej, ošklivej, blbej a ke všemu fotbalista.
K obědu je rajská s kolínkama.
Třináct. Hrajeme v patře flašku. „Ondrášku jdeme, je
skoro dvanáct hodin.“ Dělala jsem si za to z Ondry srandu ještě několik
let.
K obědu je kuřecí řízek.
Šestnáct. Vůbec se mi nestýská. Není to divný? Před spaním
čtu klukům z Harryho Pottera, Jirka mi na to vyrobil graffiti záložku.
K obědu je smažák.
Sedmnáct. Naposledy hromadně na prázdniny. Po týdnu
odvoláni. Překotné loučení. K ničemu.
K obědu jsou plněný knedlíky.
…Červené závěsy na okýnkách v podkroví. Dupot, když ti
někdo chodí nad hlavou. Pudink ke snídani. Každý rok nový nafukovací míč na
fotbal. Hlavně ho nekopni do řeky. - Kdo tam jde? - Podej mi hrábě. Vždycky jsem
v bráně, nechtějí se mnou hrát línej tenis. Mastíme karty. Vymalováváme
auta a tak. Pořádám Superstar. Škatulata, hejbejte se. Seču trávu ruční
sekačkou a za pár let dávám pozor, abych nepřesekla kabel. Pro vodu do studánky
k Lindušce. V dálce svítí Radyně. Když prší, není vidět, ale jakmile
zahlídneš její obrys, je jasný, že za chvíli je po dešti. Kola na vodě. Vůně
nafukovacího člunu po mamce z Tuzexu. Když jdeš po betonových schodech na terasu, ví
to všichni. Modrá kadibudka. Mytí ve žlutým škopku, kontrola klíšťat. Plavíme
se na duši. Na procházku na Kozel, když se jde na Hájek, jako bonus je
zmrzlinovej pohár, když na nákup do Nezvěstic, tak je to lepší přes řeku a po
polňačce. Vždycky jsem chtěla jet na nákup na modré esce po babičce pro chleba
a polárkáče, jako mamka, když jsme byli malí, ale než jsem vyrostla, má ten
krám otevřeno asi hodinu denně a vyplatí si stavit se cestou sem v Tescu na Rokycanský.
Vstanu první z dětí, v kamnech už je zatopeno a na terase se příjemně sedí. Ty
schody do patra, kloužou a je nejlepší slézat z nich pozadu. Takové tu
mají ve všech chatách, bez zábradlí, spíš jako žebřík. Chodit do lesa na houby.
Chodit do lesa na dříví. Vždycky večer televize. Jsi chytřejší než paťák?
Policejní akademie. Horákovi. Jedinkrát jsem viděla Třicet případů majora
Zemana, Studnu. Ještě několik let se mi o tom zdálo a bála jsem se lidí se
sekerou v ruce. Kdyby šla řeka nahoru, musíme utíkat do lesa, to pak jde
rychle. Lesní jahody za chatou. Na skalky opatrně. Na louku natrhat babušce
kytičku. Seance u houpačky. A vyšlapaný důlky v trávě – pod houpačkou a
tam, kde byla druhá brána. Babička pere v řece na valše (to jsem byla fakt
maličká). Pak ta sláva, když se zavedla voda, máme i sprchu! Růžový plastový
sandále do vody po dědovi. Buřty s úplně jiným kečupem, než kupuje mamka. Úplně
jiný kameny než u nás doma! Pudeme pod mostem? O každý chatě, kolem který jsme prošli, nám babička vyprávěla o lidech, co tam jezdili. V kiosku mají nanuky, pak i
zmrzlinu a pizzu a pak zkrachujou. Na oheň raději k Medvědům nebo
k Tuleňům, ke Komárům ne, víte proč. Kuchyň, co babička se strejdou
vyrobili na míru. Ratanový křesílka. Vůně – dřevnatá a vlhká. Prst
přibouchnutej okenicí, au. Zvláštní teplo uvnitř, když venku prší. Je tam pro
nás všechny málo místa, ale to nevadí, hrajeme člobrdo. Vyhlížet maminku,
jestli už nejde u Zuchů. Věci od auta a do auta vozit na kárkách.
Nezapomenutelnej výšlap na Radyni, každej místní nám radil jinou cestu, a pak
tam byly schody, ze kterých jsme měla závrať, takže jsem tam šla zbytečně...
Naposledy jsem v létě na chatu jela o prázdninách po
maturitě. Už si ani nepamatuju, asi jen na pár dní. To mě naposledy vzbudilo
šumění lesa z jedné a šumění řeky z druhé strany. Pak už jen párkrát,
když jsem zrovna měla čas, pomoct shrabat listí. V létě jsou nějak
důležitější jiné věci. Asi mám pocit, že ta chata, kterou postavil můj pradědeček, tady stála vždycky a vždycky
stát bude, zatímco to, co v létě zažívám, se už opakovat nemusí, ale
nebude. Ještě příští rok a pak ji prodám. Dám vám ten velkej modrej stůl. Vy
tam stejně nikdo nebudete jezdit. Zvažuju pro a proti, jak jsem teď unavená
z věčnýho pendlování a jestli se dá ještě na skalkách koupat. Jirka říká,
do toho musíš vrazit půl mega, aby ti to nespadlo na hlavu, nebo neshořelo od
elektriky, vynášet suchej záchod taky není nic moc -
Odvezu si tam odtud šicí stroj, jehož deska mi sloužila jako noční stolek, sešit v tvrdých deskách, ve kterým je vymalovanej kus mýho dětství, a vzpomínky na spoustu hezkých dnů o prázdninách u dědečka a babičky, jak si to babuška přála.