Kávová pusa

Kafe jsem včera rozhodně neplánovala. Jenže lidi, co skáčou pod vlak nebo pod metro se neohlíží na plány ostatních lidí. Z Vltavský, kde pořád hraje harmonikář mezi policejníma autama, už nejedu tramvají, vrátím se na Stross pěšky, zpátky do práce se mi ještě nechce, ještě nemusím, tak jdu na nekřesťansky drahý a malý kapučíno. Dám si na něj skořici, ta je zadarmo, a plánuju si den znova. Pak si vedle sednou tramvaják a tramvajačka, kafe mají na jednom tácu, a když ho oba dopijou, líbají se a mlaskají u toho jako Leonardo di Caprio v českým dabingu. Dvěma kuřákům prý taky nevadí se líbat, ale mýmu bráchovi nevadí líbat kuřačku. Mně nevadí líbat svýho kluka, když pije pivo, a mýmu klukovi vadí mě líbat, když piju kafe.
Včera se mi do plánů nevešel, ale dneska jsem si vyčistila zuby a pojedu za ním.

Po nás?

Umřel pan Cvrliky. Retweetnul poslední tweet, sdílel poslední článek, ale nevěděl, že jsou poslední. Vůbec nevím, kdo to byl. Když jsem na twitteru ještě byla, párkrát jsem od něj dostala srdíčko a původně jsem si myslela, že ten účet spravuje víc lidí, že jeden člověk to nemůže zvládnout. 

Taky jsem si myslela, že je mu nanejvýš tak osmadvacet, je možná trochu osamocený, tak si kolem sebe vytvořil takovou komunitu. A on už asi v životě něco prožil, tak věděl, proč šířit lásky a tolerance plno. Chtěla jsem mu tam někdy napsat příspěvek, ale tápala jsem o čem. Už nenapíšu.

Internety způsobují díry do prázdna. Výkřiky do tmy. Po nás všech jednou zbydou plné e-mailové schránky, rozžité životy na facebooku a jinde, rozečtené knížky na goodreads nebo třeba účet v knihkupectví nebo eshopu se spodním prádlem. Články v rozepsaných, které si nikdy neměl nikdo přečíst, a spousta banálních i nebanálních konverzací, o kterých taky nechceme, aby je četl někdo třetí. Přesto se chováme, jako bychom byli nesmrtelní. 

Zahlcujeme virtuální prostor vatou, děláme v něm pěkný binec, a nic nás nenutí ho uklízet, protože nevíme, kde končí, jako vesmír, a všechno se tam vejde anebo schová. Někdy si ve svém kousku toho prostoru dělám pořádek. Odstraňuji zbytečné účty. Mažu aspoň reklamní e-maily. Zveřejňuji články z konceptů, které je mi líto zahodit. 

Uklidňuje mě vědomí, že zaneřádí jen úplně malinký zlomek internetu, ten můj blog plný článků, z nichž některé stojí za nic a některé za něco. A že tenhle malý kousek vesmíru se protíná s jinými vesmíry, takže se ten můj trochu rozšíří. 

Pozvu na kafe kluka z jiné inerciální vztažné soustavy, který kafe nepije a krásně líbá, a vytvoříme vlastní inerciální vztažnou soustavu. Tady taky vytvářím novou galaxii. Spojuju ty, co by se z masa a kostí nepotkali, ale jejich přezdívky se znají a minimálně to, že tohle teď čtete vás spojuje. 

Pak mám pocit, že psaní taky k něčemu je. Bez něj bych si neposlechla geniální písničky a neprohlídla fotky, které nechápu, jak vznikají. I když to, jestli tady po  mně něco zbyde, je relativní.