sobota 31. prosince 2016

Co se sem v roce 2016 nevešlo, ale nechci o to své věrné čtenáře ochudit: Sbírka pocitů

I.

Tak tedy jela. Bára Poláková k tomu zpívala "jsem kráva" a bylo to to jediné, co v tu chvíli byla pravda. Dívala se na cestu, stromy se zelenaly nejvíc z celého roku a jí bylo na nic.
Tak tedy jela. Jen ona, kytara položená na zadní sedačce a v kufru nákup pro celou rodinu na celý víkend. Jely.
Známou cestou, kterou by mohla projet poslepu. Do téhle esíčkovité zatáčky podřadit a pak tam zpátky kopnout čtyřku, ať to sviští.
Podívat se doprava, jak nad městem vzdáleným vzdušnou čarou 6 kilometrů zapadá slunce, ucítit známé píchnutí někde u srdce a jet dál.

(vrcholné jaro)
 
II.

Mám dojem, že žiji život stejně jako běhám. Amatérsky.
Zapomínám pravidelně dýchat, tak mě za chvíli začne píchat v boku. Neumím běhat z kopce a když doběhnu na kopec, čekám nahoře na plíce, které mají zpoždění. Paralelní kompoziční postup.

Jenže co když to tak je. Zapomínám žít stejně jako běhat, když jsem přes zimu zalezlá v teple a netuším, kde mám botasky, a musím se to znova a znova učit. Jako když pak na jaře poprvé vyběhnu, zalapám po dechu a budu proklínat svou kondici. A do podzimu to třeba zase vytáhnu na osm kilometrů (vzpomínáte, jak jsem psala, že chci uběhnout víc než pět? Fakt jsem zvládla osm. Podle mě je to největší úspěch tohohle roku. Mnohem větší než ten dvoupísmenkový titul, který teď mohu používat a nepoužívám). A opravdu. Tak, jak běhám a běhám, až uběhnu pro mě neuvěřitelné číslo, tak žiju a žiju, až se mi i můj vlastní život zdá neuvěřitelný.

(jaro neznámo jaké a dnešní komentář)

III.

Ne každý den začíná obligátním dobrým ránem. Včerejšek třeba začal mými slovy: "Máme čtvrtek, čtrnáctého července, výročí pádu Bastily." Nebo dnešek. Taky moje slova: "Zase Francie...?" Další z rán do řady těch, na které jen tak nezapomenu. 

(netřeba datovat)


IV.

A mezitím (už nevím čím) si odskočím podepisovat sliby, o kterých netuším, zda jsem schopná je splnit a vyplňovat dotazníky, do kterých nevím, co vyplnit.

Proč jste se rozhodli pro naši fakultu?
a...
b...
c...
d...
Jiné: Protože narozdíl od mého předchozího akademického působiště tady máte v kabinkách na záchodech háčky.

Zaškrtla jsem prestiž univerzity a do jiného napsala nabízený obor. Vlastně je to pravda, ale stejně si nejsem ničím jistá. Pochybuju.

(babí léto)

Co se sem v roce 2016 nevešlo, ale nechci o to své věrné čtenáře ochudit: Dopis do nebe

O tom, kolik lidí letos opustilo tenhle svět toho bylo napsáno mnoho. A nebyli všichni slavní. Někteří za sebou nechali život trvající téměř celé století, hromadu dětí, vnoučat a pravnoučat, dům s velkou zahradou a vzpomínky v pamětech ostatních lidí, i v té mé. Jiní celý tenhle život měli před sebou. Bylo jim o rok víc než mně, nebo o pět let méně, a nestihli zažít ani opojný pocit z oslavy osmnáctin nebo z převzetí diplomu.
Vím, že je silvestr, že se má slavit, vítat nový rok, ten starý házet za hlavu, ale slavit to pořád ještě neumím a nemohla bych ho za hlavu hodit, dokud budu mít v šuplíku resty. Třeba neodeslaný dopis. Jenže v nebi nemají adresy...

Dobrý den, 

tak jak se vám tam nahoře líbí? Já věřím, že moc. Nohy už vás asi nebolí, že? To je dobře. Stejně jako to, že jste nemarodil moc dlouho. A umřel jste tou nejkrásnější smrtí, umřel jste, když jste spal. Co se vám asi zdálo?

Říká se, že pámbů dává život za život. Prý jste svoji pravnučku stihl vidět ten poslední den, ještě před tím, než vás odvezli do nemocnice, abyste tam usnul navždy. Dostala krásné jméno.

Mrzí mě, že jsem vás tak dlouho neviděla. Naposledy loni v létě. Přišel jste mi otevřít branku a říkal jste, že z cuket je výborná polívka a ty rajčata nechte ještě pár dní na okně, ať dostanou barvu. Ani ve snu by mě nenapadlo, že je to naposled, co k vám na kole jedu pro zeleninu, 35 stupňů, pod kopcem za minutu, nahoře za půl hodiny. Že než to příští rok stihnu, než vůbec stihne ta zelenina dozrát, půjdu do květinářství a budu prosit smuteční, tady z těch chryzantém. Ano, dejte, prosím, černou stuhu. Nikoho to nenapadlo. Vždyť jste měl naplánovanou oslavu devadesátin. A pořád jste kolem nás jezdil ve svém červeném autíčku, jednou jste se zastavil a vyprávěl nám ve stínu ořešáku na naší zahradě, jak k vám do hospody za totáče, jó holka, to ty nemůžeš pamatovat, chodili vojáci a zrubali se tak, že pro ně ze základny museli přijet. 

Z nějakého důvodu vás mám za hrozně moudrého člověka, a to jsme nikdy nemluvili o ničem moc moudrém. Salát je nejlepší s octem a my nejsme moc polívkový, děláme z cukety vošouchy. Snad vám ta moudrost koukala z očí, snad jste si prožil svoje a věděl o světě tolik, že se vám to do těch očí vepsalo. A kromě moudrosti vám z těch očí koukala taky lidskost. Svítily v nich malé plamínky, které patřily klukovi, který před sedmdesáti lety protáčel holky u muziky a našel mezi nimi tu, se kterou oslavil diamantovou svatbu.

Nevím, jestli do vaší zahrady ještě někdy pojedu pro salát. Snad vaše děti a vnoučata sklidí letošní úrodu, kterou jste zasel a zasázel ještě vy, a pak třeba rozeberou skleník a radši místo něj zasadí túji anebo vykopou pískoviště pro děti. 

Tak mi v tom nebi všechny pozdravujte, jo?

Naschledanou


(6. 6. 2016)

čtvrtek 29. prosince 2016

Co se sem v roce 2016 nevešlo, ale nechci o to své věrné čtenáře ochudit: Čtenářský deník

Bývaly doby, kdy jsem se sem snažila zaznamenávat knihy, které jsem přečetla. Jsou dávno pryč. Tak jsem alespoň vybrala něco jako "the best of" tohohle roku.

Už nevím, kde jsem četla sousloví trojlístek z Violy, ale přesně tenhle trojlístek jsem letos přečetla a přesně tenhle trojlístek se mi zaryl do srdce i paměti. Inka Machulková, Vladimíra Čerepková, Václav Hrabě. V tomto pořadí. Zamkni les a pojď byla úplně první kniha tohohle roku, kterou jsem přečetla. Potom postupně Zimní derviš, Nabíledni prázdno, a pak teprve Blues pro bláznivou holku. Dávala jsem si s ním načas celý život. Protože nejdřív jsem věděla, že to bude krásné, ale že bych se nejdřív měla naučit číst poezii. Pak už jsem sice věděla, že něco jako umět číst poezii je kravina (můj osobní poznatek), ale zase jsem měla protivnou vyučující teorie literatury, která ty Hrabětovy nádherné verše používala k rozvíjení našich asociačních schopností a nejspíš jí vadilo, že myslím jako on. Nebo že mám takové asociace jako on. (Moc to zobecňuju). Jo a Horečka je taky úžasná. Pak jsem během roku ještě četla Probuzené hráče a Barvy. A zrovna mám půjčený Neúplný čas mokré trávy, ale šetřím si ho a čtu životopis Vladimíry Čerepkové, beatnické femme fatale od Alice Horáčkové, který mi přinesl Ježíšek. (Už nikdy si pod stroměčkem nesmím říct, že si přečtu fakt jenom prolog).

(...)
Kolik je té chryzantémě?-
dívčí pokoj, zatížený na smutek,
se ptá.
Okolo křehký svět,
ve kterém se stárne.
Jen očití svědkové přicházejí
a odcházejí,
někteří beze slov.
Inka Machulková, Oslovení (Zamkni les a pojď) 

                                                                                                      K čemu mě to navádíš
                                                                                                      zašeptal písař 
                                                                                                      a vtiskl si kloubouk
                                                                                                      hlouběji do čela

                                                                                                      Snad měla chtít víc
                                                                                                      I. M., Nemilostná (Probuzení hráči) 
 
 Zkoušková období přejí krátkým knihám. Třeba Tracyho tygrovi. Napsala jsem si: krásná kniha, kterou pochopíš na konci.

 Únor patřil dvěma románům Petry Soukupové - K moři a Zmizet, syrové, věcné, krátké věty a skvělá psychologie postav, a Do tmy od Anny Bolavé. Skutečně bolavá kniha, která mě na začátku vcucla a na konci vyplivla. Myslím, že letos byla jediná.

Píchne mě u srdce. Najednou je mi to líto. Vím, že to byla chyba. Celý náš vztah, každá naše věta, úplně všechno od samého začátku. A nejhorší je, že bych to asi udělala zase.
Anna Bolavá, Do tmy

Jaro a podzim, to bylo dovzdělávání se v díle Milana Kundery. Ještě nejsem úplný vzdělanec. Pořád si v knihovně, na dně štosu toho, co chci přečíst, syslím Nesmrtelnost a Ptákovinu a na seznamu tajných přání Život je jinde, a netuším, co budu dělat, až poprvé přečtu i je. Podruhé už to nebude ono. Každopádně letos jsem přečetla Valčík na rozloučenou, podruhé Směšné lásky, ale narozdíl od poprvé nezůstaly nepochopeny (proklínám povinnou četbu na gymplu) a Monology. Ty mě mile překvapily.

Nevěděla. Byla až po okraj naplněna nevědomím. Nebyla nic než nevědění. Nevěděla ani, kam jde.
Valčík na rozloučenou

Nesnášela jsem Dannyho Smiřického. Fakt. Měla jsem dojem, že snad ani v reálném světě neznám protivnějšího člověka. Pak jsem viděla Rytmus v patách, chudáka Dannyho tam hrál Vojta Dyk a vůbec ne špatně. Tak jsem si přečetla scénář, který byl předlouhou tohohle filmu, Malou pražskou mataháru. A vzala Dannyho na milost. Pak jsem četla ještě Sedmiramenný svícen, ten je výborný, a nakonec i Prima sezónu. Že mi Dannyho na konci bude ještě líto, by mě na začátku té knížky vážně nenapadlo. A četla jsem letos znovu Legendu Emöke. Novelka na hodinu a něco do vlaku. Ale tak nádherná! A s nádherným začátkem a koncem:

Příběh se stává a zapadá a nikdo jej nevypráví. Potom někde žije člověk, odpoledne jsou horká a marná a přijdou vánoce a člověk umírá a na hřbitov přibude nová deska se jménem. Dva, tři, muž, bratr, matka nosí ještě několik roků to světlo, tu legendu v hlavě, a potom také umřou. Pro děti je to už jenom starý film, nezaostřená aura rozlité tváře. Vnuci nevědí nic. A ostatní lidé zapomenou. Po člověku není už ani jméno, ani vzpomínka, ani prázdno. Nic.
první odstavec Legendy Emöke


Tak se stává příběh, legenda, a nikdo ji nevypráví. A přece někde žije člověk, odpoledne jsou horká a marná, a člověk stárne, je opuštěn, umírá. Zbývá jen deska, jméno. Možná ani deska, ani jméno. Ten příběh, tu legendu nosí ještě několik let někdo jiný v hlavě, a pak také umírá. A ostatní lidé nevědí nic, jako nikdy, nikdy, nikdy nevěděli nic. Jméno zaniká. I příběh, legenda. A po člověku není už ani jméno, ani vzpomínka, ani prázdno. Nic. Ale snad někde přece zůstává alespoň otisk, alespoň stopa slzy, té krásy, té líbeznosti, toho člověka, toho snu, té legendy, Emöke.
Nevím, nevím, nevím.

poslední odstavec Legendy Emöke

Jednou jsem v knihkupectví zkoumala oddělení poezie a narazila na výbor z díla ruské básnířky a spisovatelky Anny Barkovové Osm hlav šílenství. Je skvělý. Po přečtení pochopíte, proč strávila roky v gulazích. Víc o té knize asi říct nedokážu, to je k ničemu, pokud si ji nepřetete.

Mámivá lyrika milostné písně
nás nepřežije ani zdaleka.
My jen bublinky plovoucí jsme 
na hladině zvířených vod života.

Je vám už docela dost let. Ve stáří chtějí lidé žít, v mládí usilují o poznání. Váš vývoj je jaksi obrácený. Je načase, abyste se v poznání zklamala.

Mám strašně ráda topoly. Topoly jsou stromy mého dětství. Když jsem na podzim z vlaku pozorovala, jak jim padá listí, usoudila jsem, že bych si konečně měla přečíst něco od Topolů. Zatím jsem zvládla jen V úterý bude válka. Dostala mě. Válka. Nebo poezie Jáchyma Topola.

                                                                                                                      ale to už tu asi bylo
                                                                                                                      někde jinde
                                                                                                                      v nějakém jiném městě
                                                                                                                      nemám to v paměti
                                                                                                                      ale nebojím se 
                                                                                                                      Viděl jsem armády svtěta

Tvůj úsměv
poslouží jako námět k tetování
na kůži bude drak tvůj úsměv
tu bude dřív než dav najde vůdce
a než vůdce odhalí nepřítele
tvůj úsměv tu bude na mučidlech
až zlosyn konečně kápne božskou
a bude tu i když se zahradník už dávno doznal
bude tu přes černou zlobu a démona vyskakovacího nože 
a nehtového démona a čerta strachu ze skalpelu bude tu
protože tu prostě něco musí být
v plamenech a v chaosu
...

Jo, abych nezapomněla, od jara existuju tady. Protože když máte dojem, že se vám život sype pod rukama, neexistuje nic účinnějšího, než dvě hodiny sedět a vzpomínat, co všechno jste přečetli (a stejně si zdaleka nevzpomenout na všechno).
 




úterý 27. prosince 2016

Co se sem v roce 2016 nevešlo, ale nechci o to své věrné čtenáře ochudit: P jako píseň

Přišel okamžik, na který jsem čekala snad celý život. Zjistila jsem, že Petry mají svoji písničku.

Představovala jsem si, jaká bude. Upřímná jako Lenka, naléhavá jako Tereza, pravdivá jako Marie, úderná jako Lucie, táhlá jako Daniela, smutná jako Markétka i Markétka, z hlavy nevyhnatelná jako Klára anebo kouzelně vtipná jako Klárka a Katka, živelná jako Magdaléna, či snad srdceryvná jako Sára? Dnes dodávám, že mohla být klidně i jako Bára, protože si u ní už asi vždycky vzpomenu na maturitní sólo naší třídy.

Ano. Mohla být jako kterákoli ze jmenných písní zmíněných i těch, které neznám. Mohlo pro ni existovat více či méně přívlastků, které by ji vystihly. Ale to ona ne. Píseň o Petře, pro Petry nebo ji nazvěte, jak chcete, je slovy nepopsatelná.
Za sebe říkám, tohle jsem si snad nezasloužila.
Za všechny Petry světa říkám, tohle jsme si snad nezasloužily.

Teď nezbývá, než zase čekat. Jestli někdo nenapíše další. Snažně prosím.

(červen 2016)

úterý 22. listopadu 2016

Pozn. č. 2

Nerada se vyjadřuju k politice, ale tohle není jen o ní. 

Ve čtvrtek jsem byla mimo jiné v Obýváku Václava Havla. Když jsem přišla, Eriku Taberymu už se tleskalo a Ivan Havel za chvíli nebyl přes humbuk z ulice dobře slyšet, škoda. (Pokoušení, ze kterého četl, si asi přečtu sama). Řekla jsem si tedy, že když už slyším jen bubnování z Národní, napíšu alespoň nějaké moudro na psacím stroji. V kapse chytrý telefon, se kterým už poměrně obstojně zacházím a před sebou psací stroj, který neumím odsadit na nový řádek. Přitom se na něm u nás doma psalo všechno až do mých deseti, kdy nám byl slavnostně zapojen první počítač, a i já jsem se jako malá potřebovala cítit důležitě a jako úřednice jsem na něm psala. Ale zvládla jsem to. Ne perfektně, ale napsala jsem asi tohle. Dvě věty, které mi leží v hlavě už skoro čtyři roky.

Když jsem začala chodit do první třídy, visel na stěně portrét Václava Havla a paní učitelka nás v hodinách prvouky naučila, že tohle je náš pan prezident. V mém srdci jím zůstane navždy. 

Ten pán, jehož portrét se ve třídě objevil ve třetí třídě a visel tam ještě na začátku čvrťáku na gymplu, mým srdcem totiž nikterak nezacloumal. Jen jsem v tom čtvrťáku byla ráda, že i já se budu podílet na tom, kdo se stane jeho nástupcem. Sice jsem se podílela, ale ten můj jeden hlas nic nezmohl.

V televizi v obýváku u nás doma běží ČT 24, je sečteno asi 97 % hlasů a máme návštěvu. Na obrazovce se objeví člověk s hlavou na stranu, kterého si pamatuju, jak v jiné televizi říká, že odchází z politiky na odpočinek, na svou milovanou Vysočinu, a dcera našich známých, kteří politiku nesledují (a ani přes mé neustálé apely pořád ještě nechodí k volbám), která tehdy byla ve stejném věku, jako já, když "odešel" z politiky, se mě ptá: "Kdo je ten pán? Ten je srandovní." A já jí odpovídám: "Náš nový prezident." A v očích mě pálí slzy takové blbé hořkosti, protože na Hrad nepatří zeman, ale kníže, přece. A chybělo mu jen pár procent.

Ale skousla jsem to. Říkala jsem si, že nevadí, že tam nebude sedět slušný člověk, kterého si můžu vážit, který se nevykrucuje, když odpovídá na otázky a nesype z rukávu bonmoty a citáty, které si upravuje, jak se mu hodí. Že je to jenom pět let a že se snad náš nový prezident bude chovat podle toho, jakou funkci zastává. Jak jsem se pletla se mělo ukázat dřív, než jsem si mohla myslet.

O tom už však mluvit nechci. Těmi dvěma větami jsem totiž nechtěla říct, že jsem patetická pravdoláskařka, ale nic víc, než to, že mě děsí, že tak jako já jsem si jako dítě někam hluboko zaryla, že pan prezident je Václav Havel, a měla jsem štěstí, že jím byla taková Osobnost, pro mě jedna z mála, tak si dcera našich známých a tisíce dalších dětí hluboko do sebe zaryjí, že pan prezident je Miloš Zeman, a my, jako společnost, budeme mít smůlu, že se jim vzorem stal někdo, kdo není ani osobnost. A děsí mě i, že my, jako společnost, jsme to dopustili. 

úterý 15. listopadu 2016

V(z)hled

Celý život mi to bylo celkem jedno. Až v poslední době se táži: Proč vypadám tak, jak vypadám? Příliš jednoduchá otázka. Ne jednoduchá, ale jednoduchá. (Jednoduchá) Z genetiky si toho moc nepamatuju, až na to, že jsem neměla šanci mít jiné oči než modré a jiné vlasy než hnědé. Naprosto zákonité. A jasně. Ruce mám po babičce z tátovy strany, nos, rty a uši po tátovi, postavu jednoznačně po mamce a druhé babičce, prsty na rukou po mamce... (Ne jednoduchá) Jenže to ze mě nedělá toho člověka, kterým jsem. Člověka uvnitř tohohle těla, které je smontované ze součástek lidí, kteří by se třeba nikdy ani nepotkali, kdyby se nepotkali moji rodiče. Součástek ne vždy kompatibilních.

Někdy se náhodou zahlédnu v zrcadle, nebo před ním stojím a zírám na sebe docela cíleně, a přijde mi, že nevidím sebe. Nevidím toho člověka, který je pod povrchem. Nejde o krásu nebo ošklivost, dokonalou nebo nedokonalou postavu. Jde o to, že to tělo v tu chvíli patří někomu cizímu. Před tím zrcadlem stojí člověk - já, dívá se na odraz člověka, kterým by měl být, a vidí odraz člověka - cizího. Jako bych se nedokázala se svým tělem ztotožnit, když ho vidím. Takhle si tady v klidu sedím a jsem to já, ale zevnitř to tělo vnímám úplně jinak.

Někdy se náhodou zahlédnu v zrcadle, nebo před ním stojím a zírám na sebe docela cíleně, a přijde mi, že nevidím sebe. A najednou se něco změní a na bleskový okamžik nebo déle vím, že teď jsem to já. Jako bych se se svým tělem ztotožnila, když ho tak vidím. A vypadá přesně tak, jako když si tady v klidu sedím, vidím ho v zrcadle stejně jako zevnitř.

Jeden z důvodů, proč to vůbec píšu a nepitvám to jenom sama v sobě, je ten, že si poslední dobou uvědomuju, nebo spíše vnímám, že jsem hodně lidem sympatická (hodně lidem, ne hodně sympatická). Jenže ne já, ale můj obličej. Nebo já celá. Ale ještě před tím, než vidí do mě. Vidí mě tedy jako já sebe v druhém případě? Vyzařuju já zevnitř nějak ven? Anebo naopak. Je sympatický jen ten můj zjev a já zevnitř už ne? Nebo ne tolik?

Celé jsem to za sebe mohla nechat říct Olgu: "Kdybych se nikdy neviděla v zrcadle a měla vylíčit svůj zevnějšek podle toho, jak se sama znám zevnitř, vůbec by se to nepodobalo tomu, jak vypadám! Jsem někdo úplně jiný, než jak vypadám!" Už to za mě udělal Milan Kundera.

středa 9. listopadu 2016

Jaký je život s chytrým telefonem

Není to tak dávno (aha, rok), co jsem tady popisovala, jak se mi žije s tlačítkovou Nokií, co se tak akorát vejde do ruky, úplně s přehledem do kapsy a umí volat a psát esemesky, dokonce i fotit. Byly jí necelé čtyři roky a už nevydržela to, co dřív. Často byla, chudák holka, unavená, a tak se sama vypnula, tělo už taky nebylo v nejlepším stavu, odpadával zadní kryt a kvůli tomu i baterka. Nechtěla jsem ji nechat trpět, než přijde konec, a vzala tedy své lehce vydělané peníze a vydala se pro jejího nástupce.

A tak mám teď telefon, který umí daleko víc, než potřebuji ke štěstí. Lidi okolo teď nebavím historkou o tom, jak jsme hráli basket a já se omylem trefila do koše, ale (naopak) historkou o tom, jak jsem na mobilu poprvé byla na facebooku a dokonce omylem nic neolajkovala. Jediný, kdo mě chápe, je moje babička, která se sice nebála koupě dotykového telefonu už před pár lety, jenže teď má taky pár měsíců nový, a představ si, ono je to tam jinak, než na tom starém. Utěšujeme se navzájem, že to není námi, ale těmi telefony.

V mnohém je teď můj život řekněme jednodušší. Přece jen mobil zkontroluju minimálně večer, když si nastavuji budík a díky chytrosti telefonu si zároveň přečtu třeba i e-mail o tom, jaké materiály si mám přinést na seminář třeba za dva dny. Musím říct, že nesedět na semináři bez oněch materiálů jako se mi to stávalo dřív, protože kdo má tu schránku pořád kontrolovat, je pro toho šprta ve mně pořádný posun vpřed. Platí to i naopak, občas jsem v učebně seděla jediná, když jsem měla štěstí, tak ještě s nějakým nešťastníkem, protože ráno vyučující poslal zprávu o své nemoci, a já opravdu nemám ve zvyku u snídaně kontrolovat věci do školy.

Občas mi ale práce s telefonem život mírně zkomplikuje. Taková ta automatická oprava slov, o které jsem ještě nezjistila jestli a jak jde vypnout za mě místo stihla jsem to odesílá štíhlá jsem to, nebo mi jen tak zmizí všechny kontakty, a když se ukřivděně svěřím kamarádům, dozvím se jen "A ty je nemáš zálohovaný?" "Nevím, mám je doma napsaný v notýsku." Takže tak. Ne, vážně, já chápu, proč si mám zálohovat rozepsanou seminárku, ale jak a proč mám proboha zálohovat kontakty uložené na SIM kartě?

Zkrátka mám teď takové "nikdy jsem si nepřipadala blbější" období. On ten telefon je totiž fakt chytrý. A teď mě omluvte. Jdu trénovat selfíčka.

středa 2. listopadu 2016

Pozn. č. 1

Moc se mi líbí takové ty řeči o tom, že člověk nemá žít minulostí, ale soustředit se na přítomnost. Žít tady a teď. Moc hezké. Jenže minulost tě dožene.

Vrazíš do ní v tescu někde mezi jogurty a mraženou zeleninou. Nebo ti pak jako by nic napíše na facebooku ahoj, jak se máš? a vysmátej smajlík. Když si myslíš, že už od ní máš pokoj, sedí v posluchárně o řadu výš, výraz v tváři stejně nadřazený a ani ti neodpoví na pozdrav. A po přednášce ji necháš projít davem na Spálené a na jazyku přitom cítíš lahodnou chuť makovníku. Nebo ji najdeš v kapse zimního kabátu, vypranou, když ho na podzim poprvé vytáhneš ze skříně a za chvíli na tebe kouká ze strany s 24. týdnem letošního roku, to když po prázdinách otevřeš diář.

Minulost zkrátka neodstřihneš. Dál bude tvou součástí a neutečeš před ní ani na druhém konci světa. Ono to totiž vůbec nejde. Kdybych nikdy neochutnala ten makovník, asi by se v mém životě nic nezměnilo, rozhodně ne nic podstatného. Ale kdybych nikdy nepotkala toho, kdo píše ahoj, jak se máš? a vysmátej smajlík, byla bych někdo úplně jiný. Chyběl by mi jeden ze základních stavebních kamenů a kdyby ho teď někdo vytáhl, rozkývala bych se a pak třeba zůstala na šikmo jako věž v Pise. Kdyby pak někdo vytáhl další z nich, zbořila bych se úplně. Chápete?

sobota 8. října 2016

V závorce

Ze snů cíle a ne naopak. Ale je to správně? (Třeba jsou ty sny tak bláhové, že těch cílů pak nejde dosáhnout.) (Sebe)obviňování z bláznovství. Pálení mostů. (Nejsem dobrý žhář.) Nevyřčené výčitky visící někde mezi těmi písmeny, která nás spojují, a smajlíky, kterými zakrýváme rozpaky. (Upřímnost nadevše.) Chybění určitě neurčitého a neurčitě určitého. Chybění obecně. A nové začátky. (Jsou to řeči. Ten štít úplně čistej nebude nikdy.) Neschopnost dorozumívání. Nedokážu se vyjádřit. Nepamatuju si fakta. Zapomínám podstatné. (Jenže na rozdíl od vás vím, co jsem dělala toho květnového odpoledne roku 2011, které jinak dokážu definovat pouze tím, že Jágr střelil hattrick proti USA.) Knihovna je vlevo za dvěřmi. Naprosto chladný pohled a výraz v obličeji kyselejší než mandarinky (nekupuj je, ještě nebudou dobrý). Zmeškaný hovor ve 22:22, který mě dojal, nedokážu z důvodů proč vybrat jeden. Hlas Zuzany Michnové. Překvapivý pocit prohry. A přitom jsem skončila druhá. (Ve skutečnosti to nesouvisí.) Nesoustředění a lhostejnost nejsou na místě.       

sobota 1. října 2016

Soundtrack léta 2016


Léto. Opálené přezky sandálů na nártech a spálený nos. Vlasy vyšísované od sluníčka. Léto. Záchvaty smíchu ve tři ráno jako by nám nikdy nepřestalo bý třináct a pak vážné rozhovory o neméně vážných věcech. Léto. Zakopnout o pařez a sednout si do smoly. Léto. Aspoň jedna noc pod širákem a ty ve spacáku nepočítat. Chodit spát hned po východu slunce. I hodina je dobrá. Léto. Stěhovat se kolem dokola ohniště podle toho, kam fouká dým. Léto. Nohy odřené z lesa a ruce plné štípanců. A nohy vlastně taky. Léto. Kakao ke snídani a půlka buřta ke druhé večeři. Léto. Ležet na zemi a dívat se do korun stromů anebo hvězd. Anebo skrz koruny stromů na hvězdy. Léto. Vítat se a pak se najednou strašně rychle loučit. Léto. Vybíhat bosa na zahradu a pak z chodidel smývat špínu. Léto. Vůně čerstvého sena, posečené trávy, táboráku a rybízové marmelády. Léto. Rychle! Schovej se do kukuřice. Léto. 

Zpívání do rána. Léto. Tam, co jdu já, hraje malá noční hudba. Je to v Jantarový zemi? Mezi horami? Nad stádem koní? Nejradši ty písně mám nejen, když nad ránem ozvou se kohouti, ale celou noc. A že těch písní je. A ne všechny mám ráda. Jen by to bez nich nebylo ono.

Je dobré najít někoho, kdo nezná výraz nejde. A když jsem našla? Jsi jako lampa, která přitahuje můry a já jsem z jinýho světa (a je to jediný verš z celé téhle absurdní písničky, kvůli kterému je pro mě tak podstatná) a obracíš mě naruby, až nakonec vždycky jenom vidím tvá ramena. Jednou se potkají ti, co se potkat mají, a tak jsem myslela, že to na tebe jsem čekala sto světelných let a pak mi došlo, že přátelství je někdy víc než láska, ale stejně odpouštím všem, co hvězdy sčítat chtěli a s prvním polibkem úplně zapomněli.

Zahraješ mi Anděla? Že tak pěkně prosíš. Ale radši bych ho hrála někomu jinému. Zejtra tě potkám za svým stínem, neznámí známí v trmavaji, v cukrárně kávu... Dobrovolně jsem se toho vzdala. A to už jsou z nás známí známí. 

V každém akord zní aniž to tuší a každý nedočkavě čeká na poslední refrén, ve kterém se zazpívá lásku bych zrušil. Smutné. A sbírku zvadlejch růží pak máme doma my, ale vy ji chcete dokola zpívat. Všichni jsme herci a naše trapné komedie, nikdo nechce ale vážně brát.

Pustíme si starý gramofon, budeme mít světy, který nás zajímají. Z rádia Cohen zpíval lásko jsem tvůj muž. Asi takovej pocit, jako když ti asi při stém poslechu Cohenovy desky I´m Your Man dojde, že to asi bude ona (včetně té písně). (Take this Waltz mám raději).

A pak, vrcholný okamžik toho všeho. Patrick Swayze říká, že Baby nebude sedět v koutě, Sandy přichází s čerstvou trvalou na hlavě, Filip brání Hančinu čest, když praskne, že s ním bydlela na půdě, Amélie otevírá dveře svého bytu, Kšandova ségra nepřišla na vlastní zásnuby a já sedím někde mezi všemi, kteří mi zpívají, že to je to moje malování vzdušnejch zámků a je to podobné obvinění, jako když maturitní komise Julče zpívá, že raději neměla číst ten román.

Nakonec jen letní dozvuky. Dívat se na svět s láskou a doufat, že mi to vrátí. A ze všeho, co jsem až sem napsala, jsou jenom obrázky vzpomínek zakleté v paměti. Mraky už odpluly.


(Je neskutečně zvláštní poslouchat písničky od táboráků  z youtube.)

čtvrtek 29. září 2016

já ty my vy

hledáme samy sebe
hledáme sebe navzájem
nacházíme jak pochopení
tak nehledaný nezájem

ztrácíme samy sebe
ztrácíme sebe navzájem
lžeme do cizích kapes
bloudíme cestou za rájem

křivdíme sobě samým
křivdíme sobě navzájem
snad oprávněně milujeme
nenávidíme neprávem


ztraceni nalezeni
v svých snů zajetí
ukřivděni milováni
oběti vřelých objetí

neděle 11. září 2016

Uzavírání životních etap. Kdyby bylo tak snadné udělat si pořádek v hlavě,v životě, v srdci, jako v pokoji a ve svých věcech. Utřídit vzpomínky jako fotky do alba. Setřít jako prach tu kyselou hořkost, se kterou zavírám vrata za autem příbuzných, kteří právě odjíždí z návštěvy z povinnosti. Vyluxovat jako pavučiny v koutě za skříní svoje strachy. Spálit pocit bezedné prázdnoty, která zbyla po lásce, kterou jsem nemohla vyznat, jako krabici už nepotřebných papírů. Vyskládat jako trika do komínků zkušenosti, abych o nich měla přehled. Jako knížky, které teprve budu číst, seřadit všechny sny a plány. Vyřadit ze života nepříjemné lidi stejně jako ze skříně ten růžový svetr a lidi tvářící se na první pohled tak přívětivě jako na ramínku kalhoty, které pak mé postavě ani trochu nelichotí. Zavřít stesk do šuplíku psacího stolu k poznámkám z filozofie (to znamená, že ten šuplík nebudu otevírat zrovna často). 

Není.


čtvrtek 11. srpna 2016

Uspávací

Zavírám oči
před tím, co nechci vidět,
ale vidím

Nad hlavou srpek měsíce,
hvězdy počítám
jen do tisíce

V polospánku
vpíjím je
jak piják kaňku

neděle 7. srpna 2016

Z posledních pocitů

Celý můj život se k mojí spokojenosti smrskl na strašně málo, které ale znamená docela hodně. Mám svůj svět a moc přemýšlím. Kdybych se ve všem tak moc nepitvala, žilo by se mi daleko snáz. Každou chvíli je důležité něco jiného. Cítit co největší štěstí, umět dokonale vyžehlit košili, naučit se maminčiny knedlíky a babiččinu rajskou, přečíst všechny knížky, co máme doma, přestat se bát věcí, kterých není třeba se bát, být sama, ale vědět, že sama být nemusím, že kdykoli budu chtít, jsou tady lidi, dokonale uklidit a pak se snažit vytvářet tvůrčí bordel, jenže to jsem se za celý život nenaučila, naučit se pořádně šít, vystudovat s červeným diplomem, nebo aspoň vystudovat,naučit se francouzsky, smát se, pilovat angličtinu s němčinou, uběhnout víc než čtyři kilometry, třeba pět.

Dny jsou jako houpačka. Brečím od smíchu a za dvě hodiny od smutku. V pravé poledne dávám přednost srnečce, která ladně přejde silnici a má oči jednoho člověka. Snaží se mi osud něco naznačit tím, že se kolem mě objevují lidé týchž dvou jmen, nebo je to jen blbá náhoda? Prahnu po upřímnosti a sama jí nejsem schopná. Umí ublížit. Nevěřím, že pošťáci dodržují listovní tajemství a bavím se tím, jak se nebaví nad vtipnými pohlednicemi, které mi každoročně chodí.

Zase je léto, tak bilancuju. Co bylo dobře, co bylo špatně, kam mi ten život utíká? To se něčeho bojí, že tak chvátá? Třeba se bojí víc než já. Pořád se ženu za něčím, na co třeba vůbec nemůžu dosáhnout. Co chci od života?  Cítit co největší štěstí, umět dokonale vyžehlit košili, naučit se maminčiny knedlíky a babiččinu rajskou, přečíst všechny knížky, co máme doma, přestat se bát věcí, kterých není třeba se bát, být sama, ale vědět, že sama být nemusím, že kdykoli budu chtít, jsou tady lidi, dokonale uklidit a pak se snažit vytvářet tvůrčí bordel, jenže to jsem se za celý život nenaučila, naučit se pořádně šít, vystudovat s červeným diplomem, nebo aspoň vystudovat, naučit se francouzsky, smát se, pilovat angličtinu s němčinou, uběhnout víc než čtyři kilometry, třeba pět.

Je toho moc, ani tenhle seznam není kompletní. Před pár lety jsem měla o životě podobně legrační představy jako ten, který se ptal: "Hele, co je vejš něž vysoká škola?" "Nic, leda škola života." Kdybych si bývala vypracovala síťový graf, měla bych pro to teď důkaz.

Nejhorší je muset se rozhodnout, kdo budu. Když ty dvě kompatibilní části sebe rozdělím, jedné se vzdám, už nikdy nebudu kompletní. Řídím se srdcem, rozhoduju hlavou, ale ten rozhodující krok ven ze svého světa neudělám.

sobota 6. srpna 2016

Ničemu nerozumím.
Nerozumím tedy všemu.
A dřív, než tomu všemu porozumím, bude z toho nic.

sobota 23. července 2016

Rozechvělá krása

Běžela jsem, slunce právě zapadlo a já si rozechvěle uvědomila, že je mi krásně. Zamáčkla jsem tedy slzu a běžela dál. Rozechvěle krásně, to je prosím pocit, který se vám rozlije celým tělem a do mozku vám doputuje myšlenka, že žijete. Že prostě jen prostě žijete. Je to pocit výjimečný, nezapamatovatelný. Pocit rozechvěle krásný.

čtvrtek 21. července 2016

Jaro 2016

Přemýšlím o tom, kam se poděl koncept tohohle blogu. Vypadá to tu úplně jinak, než to tu mělo vypadat. Kde jsou všechny ty smysluplné, obohacující články o hudbě, knížkách, o životě, o něčem strašně zajímavém?

Sebralo je jaro.

Na jaře se všechno sesypalo. Všechny plány, sny, okolní svět a nakonec i já (jsme) se rozpadly jako domeček z karet. S těmi samými kartami jsme v dětství hráli záchod. Všechno, na co jsem se v životě soustředila, se lusknutím prstů v několika rozhodujících minutách zhroutilo, vyšlo by nastejno to do toho záchodu spláchnout.

Svět se sice rozpadl, ale Země se točila dál. Všechno ostatní bylo tak, jak mělo být. Když odkvétaly šeříky, přišel pocit, že nic nemá smysl a když rozkvétaly kopretiny vědomí, že životu onen smysl bude třeba najít. Nešlo to. Dobojováno.

Nikdo nic nepochopil, ostatně, za to jsem si pravděpodobně mohla sama. Mohla jsem i za tu příčinu? Já nevím. Možná ano, možná, že kdybych nevsadila celý život na jednu kartu a neměla dojem, že tomu všechno ostatní musím obětovat, neskončila bych až někde u dna, ale zase dno je dobrý na to, aby sis ho prohlíd. Pravda. Jen, nějak je to dno pořád hlouběji. Já vím, co tě nezabije, to tě posílí, a já žiju.

Tak teď pomalu, ale jistě stavím tu věž z karet odznova, od základů, které musí být pořádně bytelné, aby vydržely další případné bouřky, aby se to dno nemohlo ještě prohlubovat. Zpoza mraků vykukuje slunce.

Kam se poděl uplynulý rok? Utekl ještě rychleji než to jedno jaro. Možná, že je dobře, že se smrsknul v pár vzpomínek v dlouhodobé paměti, jakéhosi pocitu neurčita a pár pocitů zcela určitých. A co plány? Má cenu nějaké spřádat? Všechno to nej (-lepší, -hezčí, -milejší...) se beztak děje nečekaně, neplánovaně, nezávisle na tom, jak si to představuju, nebo jestli si to vůbec představuju.

Nakonec se prostě ukázalo, že nechat věci plynout nemusí být vždycky úplně špatný nápad. A tenhle blog je vlastně jen jednou z těch věcí. Žije si možná až moc nezávisle na mojí vůli, ale asi to není na škodu. Aspoň je totiž něco z toho, co se mně týká, pořádně spontánní.

(Příspěvek 2 v 1 + 1 zdarma)

pondělí 18. července 2016

Nemohu spát a zase se nemohu ubránit myšlence- a tady končím, protože ta myšlenka není jedna. Myšlenek je plná hlava. Jak? Co? Proč? Kdy? Kde? Kdo? Já? Mě se to přece netýká. Aha, tak vlastně týká. Všechno. Může za to nespaní Měsíc, nebo myšlenky?

Ne, tu píseň vážně nezpívá Petr Novák.

Než si stihnu zvyknout, co je za den, je večer a za pár hodin den další. A trápí mě to ze všeho nejmíň. Plácám se někde v pravěku, to nebylo v plánu, ale co vlastně bylo v plánu? Jak jsem byla pošetilá! Pro jistotu nepočítat s žádnou jistotou, abych nebyla nejistá. (Stejně jsem.)

Neuvěřitelné, ještě dokážu s lidmi sdílet emoce. Zapomněla jsem, jaké to je. Anebo je to jen zdání anebo (sebe)klam anebo něco jiného. Anebo zkusím usnout. Třeba se bojím usnout, aby se mi zase nezdál nějaký nehezký sen. Mohl by ho ale zase vykompenzovat jiný sen, hezký, jako před pár dny. Leželi jsme v trávě a pozorovali hvězdné nebe. Pak jsem se uprostřed noci probudila na zádech s rukama za hlavou (jako hlídač krav, nebo hvězd?), i když na zádech většinou nespím.

Nevím, kdy přesně to bylo.

středa 13. července 2016

Spousta zbytečných slov napsaná na zbytečných papírech

Chce se mi psát.
Chce se mi spát.
P.S.

Už jsem ti říkala, že...?

Volám o pomoc.
· · · − − − · · ·
A nikdo nezná morsevku.
Sobota. Ó náš pán. Sobota.

Slyšíš?
Vidíš?
Cítíš?
Nemáš srdce.

Poslouchat. Mluvit. Mlčet. Neslyšet.

Jsem poněkud nesvá.
A co je svá?
Strašně jsem se změnila.
K lepšímu?
Spíš jinak.

Venku prší a já nevím, proč.

Jednou to pomine.
Všechno pomine hned, poněvadž je všechno tak moc pomíjivé.
Kdyby to nechtělo pominout, tak to nepomine.
A nezbyde nic moc z toho.

(napsáno na spoustu zbytečných papírů někdy mezi 15. a 30. červnem tohoto roku)

neděle 26. června 2016

Srdcervoucí příspěvek


Rve mi srdce dělat jako že nic, protože a přestože ve skutečnosti jako že hodně.

Rve mi srdce strohost narozeninových přání a strohost poděkování za ně.

Rve mi srdce, když vidím, jak se život narodí mrtvý.

Rvou mi srdce promarněné chvíle a rve mi srdce pomíjivost chvil ostatních.

Rve mi srdce jít spát, když noc je ještě mladá a ráno se zbytečně brzy probudit, když nemusím vstávat.

Rve mi srdce, že brácha, chudák, půl roku chodil s holkou, která je kráva, ani jsem ji nestačila poznat, a rve mi srdce, že o ní tohle řekne.

Rve mi srdce, když se mým nejbližším nedaří ještě víc než mně.

Rve mi srdce, že už se na svět dívám nějak moc dospěle, že už ve mně asi není ani kousek dítěte.

Rve mi srdce strávit první letní den zavřená uvnitř.

Rve mi srdce nevzpomenout si na tisíce podstatných věcí, když je zrovna potřebuji.

Rve mi srdce představa, že mě lidé nemají rádi a rve mi srdce, že mě rádi mají. 

Rve mi srdce dvakrát během dvou měsíců nejít na Zrní, i když hrají za kopcem, protože přece priority, Petro! a ono je to k ničemu. 

Rve mi srdce vidět někoho se trápit a rve mi srdce mu říct, že si za to trápení může sám.

Rve mi srdce žít ve vzpomínkách, ale jinak to neumím. Rve mi srdce to, co je teď a navíc i to, že vůbec, ale vůbec netuším, co bude. Budoucnost existuje v (2x+y-3z)2 variantách. Z matematiky si mnohé nepamatuji, takže můžu jenom doufat, že výsledek se nebude rovnat nule nebo nedejbože nedosáhne záporných hodnot. To by nebylo milé a bylo by to nemilé.

Rve mi srdce, že se, aniž bych se o to snažila, měním, ale pořád zůstávám stejná.

Rve mi srdce, že jsem se netěšila na to, na co jsem se těšila, pak jsem se zase těšila a najednou se zase netěším, protože se chci jen těšit.



Mám už srdce úplně urvané.


středa 22. června 2016

Nicotné něco

Nějaké
               Nijaké
Něco   
            Nic  
Někde
              Nikde
 Nějaký
                Nijaký
 Někdo
               Nikdo
 Někdy
               Nikdy
přece
              přece
Nějak
             Nijak
  Něžně!
                 Něžně?
  Němě!
                Němě?
 Ně-    
                 Nicotně
     


středa 15. června 2016

Zd(á se sn)ění


Zasněná
Sním
Sny
o Snech

(14. června 2016)


Sen
Přelud
Zdát se
Ono se zdá

Já se zdám

(14. června 2015)

úterý 14. června 2016

Žánrové II

Roadmovie(ová)


Pojeďme!
Rovnou za nosem,
každý za tím svým.
Někdo za malým, někdo za velkým,
někdo za ukázkově rovným, někdo za ukázkově křivým,
někdo za nosem jako bambule, někdo za nosem jako skoba,
někdo za nosem tak akorát. Pro srovnání: krabička zápalek.
Pojeďme.

Pojeďme!
Cesta je cíl.
Kochat se loukami, lesy, poli,
městy, městečky,
vesnicemi, vesničkami,
samotami.
Na kopci stojí hrad.  Pro srovnání: krabička zápalek.
Pojeďme.

Pojeďme!
Vítr ve vlasech
a v kufru pár nejnutnějších věcí.
Sny proměňující se ve skutečnost
právě tam a tehdy (tady a teď).
Objevovat neznámá místa,
objevovat velikost světa. Pro srovnání: krabička zápalek.
Pojedeme? 


Bluesová


Blues o nepodané ruce zpívám,
protože je tak moc pravdivý a navždycky zůstane kusem mýho mládí.
Blues opuštěný postele poslouchám
protože to je zas mládí mýho táty.
Blues pro bláznivou holku čtu,
protože nemám slov.
Blues jsem tančila,
na čtvrté lekci v tanečních; to už je dávno.

Blues jsem já, když civím na nebe, hlavu zakloněnou z okna (střešního),
a poznám jenom Malý a Velký vůz a Měsíc.
Blues jsem já, když do deště šeptám verše,
které jsem nenapsala.
Blues jsem já, když už nad ránem není, kdo by přiložil do ohně,
a zpívám o lásce, která je jako večernice.
Blues jsem já, když jdu nočním městem
a smrdím i voním cigaretovým kouřem.
Blues jsem já, když něco končí
a je na čase se loučit.


Absurdní


Absrudní drama o jednom dějství. 
V onu chvíli na onom místě.
Uprostřed jeviště stojím já.

Já: Říkali, že nic není nemožné a že není možné všechno.

Opona padá.


Melodramatická


Tvá slova
se mi zadírají pod kůži
jako třísky.
Tvá slova
bolí a já je vytahuji
pinzetou jedno po druhém.
Tvá slova,
která jsem toužila slyšet
a pro která sis vybral špatný čas.
Tvá slova-
nepochopils jejich sílu
a zbyly po nich jen záděry.


Folková


Toto sdělení mi leží na srdci již dlouho.

Mám pro lidstvo několik rad.
1. Nezaměňujte folk s country
a naleznete mnoho pravd.

Pravdu totiž nemá vždycky jenom maminka.
Pravdu mají vždycky také písničkáři.

Konec sdělení.



Tragikomická



.
.
.
Život.



První část žánrových nebásní k nalezení zde

neděle 5. června 2016

To místo

To místo je tam kde
roste tráva do pasu a cvrkají cvrčci
Až tu trávu posečou kosy s kondicionéry
a ta tráva nezmokne bude z ní seno

Seno zavoní

Slunce tam vychází když zakokrhají kohouti
a zapadá když lišky
dávají dobrou noc
Nikdo je tam nikdy neviděl

Byly to světlušky

Obzor je tam ohraničený lesy
kolem dokola a přece je to místo
odkud cesty vedou všude
a kam nevede žádná cesta

Konec světa

To místo je tam kde
se život Rodí a umírá
Narodil a umře
Narodil a umřel

Narodil i umřel

středa 1. června 2016

Cestující

S nástupem do hromadného dopravního prostředku se z matek, dcer, sester, bratrů, otců, synů, babiček, dědečků, kamarádů, spolužáků, známých i přátel, z nás všech, stávají pouzí cestující. Lidi, kteří jsou si cizí, najednou spojuje jejich cesta. Stráví spolu dvě minuty anebo taky dvě hodiny. Možná spolu nebudou mluvit, ale budou nuceni si navzájem narušit osobní prostor, protože na ten se v narvané tramvaji nehraje, budou se muset respektovat, domluvit, jestli okénko zůstane otevřené nebo se zavře. A v neposlední řadě se, co si budeme povídat, ucítí.

Do takového vlaku, tramvaje, autobusu nastoupíme se svými radostmi, starostmi, strachy, bolestmi, ale ony tam nikoho nebudou zajímat. Každý se stejně pořád bude zajímat jen sám o sebe. Osmdesátiletou paní zajímá, jestli tam bude volné místo k sezení, nebo ji alespoň někdo mladší to místo uvolní, padesátiletý pán s aktovkou by si rád cestou do práce přečetl noviny, které si koupil v trafice u zastávky a já se budu snažit probojovat k vertikálnímu madlu, protože na to horizontální pod stropem nedosáhnu.

Ve skutečnosti má ale ta paní třeba starost o dceru, která leží v nemocnici a ten pán se těší, až po práci půjde s kamarádem na squash a pak na pivo.

A já? Mně tohle přijde vlastně strašně nelogické. Že nevím nic o té holčině, která se drží stejné tyče jako já, nevím, co je zač ten starý pán, kterému pomáhám vynést nákupní tašku na kolečkách a to nemluvím o těch lidech, kteří se na mě na vedlejší sedačce mačkají celou polovinou těla. Vždyť i když sedím vedle někoho, koho znám roky, dávám pozor, abych se ho nedotkla ani náhodou, třeba jen loktem.

Ta cesta přeplněnými autobusy, tramvajemi a trolejbusy nás otravuje. Vopruz, říkáme. A tak si ji zpříjemňujeme nebo krátíme. Sluchátka nebo něco ke čtení jsou jistota. Pozoruju všechny ty lidi, jak zvedají hlavy od knih a zamyšleně se dívají do prázdna, nebo se sluchátky v uších jako by byli v jiném světě koukají z okna. A pokaždé mě v tu chvíli napadne vytáhnout z tašky svoji knížku, kterou si číst nemůžu, protože mi to moje tělo nechce dovolit a nabídnout ji tomu čtenáři naproti: "Vyměníme si je? Přečtěte si anotaci nebo první stránku, třeba vás zaujme." A zarytým posluchačům bych nejradši podala svoje sluchátka, pustila jim do uší, co mám zrovna rozposloucháno a řekla: "A tuhle znáte? Co posloucháte vy?" Uznávám, asi bych v tuhle chvíli musela těm lidem kromě sluchátek podávat taky vatové tyčinky do uší, ale třeba by to za to stálo.

Nejsem si jistá, jestli někdy přijde den, kdy to udělám, ale třeba to udělá někdo z vás, kdo si tohle přečetl. A třeba objeví skvělou písničku, kapelu, knížku, nebo spisovatele. Třeba totiž tím, že se o ty spolucestující, kteří se nám cestou mihnou životem, nezajímáme, o něco přicházíme.



úterý 31. května 2016

Kafe

Život je hořkej jako ranní kafe, do kterýho si nedáš cukr. Pak cítíš nepříjemnou pachuť na jazyku, dokud si nevyčistíš zuby. A je jenom na tobě, jestli si ho zítra ráno osladíš.

pátek 27. května 2016

Žánrové

Detektivní


Pachatel uprchl z místa činu,
snad proto, že cítil tíživou vinu.

Teď prchá sám před sebou
ostatním skrytý
svou vinu tlačí před sebou.

Vyšetřovatel sbírá důkazy,
"to jsou mi ale úkazy."

Motiv je zatím neznámý
ostatním skrytý
tak jako pachatel je neznámý.

Vrah není vždy zahradník.


Pohádková

Chci být s tebou až do smrti
a klidně i po ní.

S tebou, který
nemáš tvář, nemáš oči,
nemáš rty
a nemáš vlasy.

Jen jsi
jsi abstraktní jednotkou,
se kterou počítá v životě každá malá holka,
kterou bych už neměla být.

Vím, že
máš rameno,
na které budu pokládat hlavu,
když mi bude mizerně,

máš ruku,
která mě bude hladit po vlasech,
když budu smutná,

máš dlaň, do které se ta moje vejde tak akorát
a která tu mou chytne a pak vykročíme
vstříc celému životu, který bude před námi.

A půjdeme,
třeba úplně špatným směrem,
ale ruku v ruce, bok po boku,
spolu.

Pak, skoro na konci,
budeme sedět přikrytí kostkovanou dekou
a pouštět si hity,
na které jsme v mládí protančili noci

a dívat se na film,
který jsme viděli v kině
při druhém rande

a  vzpomínat na tu cestu,
kterou jsme ušli, ruku v ruce, bok po boku,
spolu.

Snad
jsem naivní,
ale ještě pořád v tebe věřím,
věřím v prince na bílém koni,
se kterým se život změní v pohádku. 

 

Hororová


Děsí mě představa
mých vlastních představ.
Jsou totiž nebezpečné
a jen málokdy věcné.

 

Muzikálová


Kolik je to let?
Co viděli jsme se naposled
a tančili jsme naposled.

Smím prosit?
Ruka mi sklouzla po tvém saku
z ramene níž
a já ji tak nechám
jako vždy.

Valčík na rozloučenou?
Ale ne, bylo už před půlnocí
a hráli jen ploužáky.

Dva a půl.


Mýdlová


10+1 jedinec = vztahový propletenec

Slečna A miluje mladého muže B.
Mladý muž B miluje slečnu A.
Jednoho dne se mladý muž B se slečnou A rozejde a nepřestane ji milovat.
Slečna A je nešťastná a hledá útěchu v náruči mladého muže D.
Mladý muž D je ovšem ve vztahu se slečnou C.
Již delší dobu mají partnerské problémy a tak se co nevidět rozejdou.

Mezitím slečna  E, jež je sestrou slečny A, miluje mladého muže F, jenž je bývalým přítelem slečny I. Nikdo neví, kde je slečně I konec, patrně ve 13. díle VII. série.
Mladý muž D se zamiloval do slečny G, slečna G se zamilovala do mladého muže D a jejich lásce nestálo nic v cestě.
Nesmíme opomenout, že slečna E je bývalou přítelkyní mladého muže H, jenž je bývalým přítelem slečny K, jež kdysi bývala dobrou kamarádkou slečny I a nyní se přátelí se slečnou A.
Mladý muž J vstoupí do děje v posledním díle XII. série.

 

Parodická


Bylo časné ráno - první apríl -
ranní apríl - byl žertů čas.
Bavičův zval ku žertům hlas,
kde smíchem se otřásal sál.

Smíchem cvičeným,
smíchem na povel.
Tři dva jedna SMÁT.

Všechny žerty už jsou na dráze!
Který z nich asi vyhraje Velkou cenu o žert roku?

Jamb výrazně zaostává,
žhavým favoritem je epizeuxis.

A v závěsu za ní,
ano to není nikdo jiný,
než sám praotec Čech.

Pardon, Ezop.



středa 25. května 2016

Nějaká jsem

Vyhýbám se lidem, jak můžu, a zároveň nevydržím sama se sebou. Jsem osamocená v davu.

Když jsem byla malá, zamotala jsem se do nekonečně dlouhých záclon v babiččině obýváku a byla princezna. Zkouším to, ale nefunguje to. Jsem už velká.

Dokud se zpívá, ještě se neumřelo. Jsem živá.

Hraju se životem karty, které mi sám rozdal a netahám z rukávu schovaný trumfy. Jsem až příliš poctivá.

Bojím se dělat velké kroky i malé krůčky, bojím se otočit, abych neviděla tu spoušť za sebou. Jsem nejistá.

Měla jsem v životě spoustu cílů, ale ze dne na den se staly nedosažitelnými. Jsem teď cílenevědomá.

Nic světoborného, ale lepší než být nijaká. 


Kromě toho jsem, protože lidem se vyhnout úplně nejde, v posledních pár dnech slyšela:

asi šestkrát, že jsem hodná. Nevím, co je to být hodná, ale říkají mi to často.

asi čtyřikrát, že jsem šikovná. To je taky nicmocříkající.

a během uplynulého roku jsem se jednou doslechla, že jsem nudná. To už je naprosto všeříkající a jednoho to zrovna nepotěší. Na druhou stranu se mi díky tomu dostalo asi největší satisfakce v oblasti mezilidských vztahů v životě (I can get a satisfaction - z vícero důvodů nemístný vtípek, který si z neznámého důvodu nedokážu odpustit). Totiž když ten člověk, o kterém jsem se to doslechla, poté, co jsme se lépe poznali, přehodnotil názor natolik, že jsem se později doslechla, že prý jsem skvělá. Kolikrát mi to řekl sám ani nepočítám. Až si říkám, jestli bychom se neměli vídat častěji, aby mi to připomínal. A taky si říkám, že jako skvělý (a navíc šikovný a hodný) člověk se přece nebudu trápit něčím, co už nezměním a že co mě nezabilo, to mě může jenom posílit.

Tudíž bych teď měla být i silná. Jestli jsem, ukáže čas.

úterý 24. května 2016

Vylézt na kopec
a vykřičet do světa všechny tiché pravdy
jsem hlupec, jsem hlupec, jsem hlupec
co budou platit navždy.


pondělí 23. května 2016

Přelomy jara a léta

Bylo mi patnáct, skoro šestnáct, a žila jsem si poměrně bezstarostným životem.
Bylo mi šestnáct, skoro sedmnáct, a věřila jsem, že utopíme válku v čajovým šálku.
Bylo mi sedmnáct, skoro osmnáct, a hledala jsem se. A myslela si, že našla.
Bylo mi osmnáct, skoro devatenáct, a svět mi ležel u nohou.
Bylo mi devatenáct, skoro dvacet, a vydávala jsem se do toho světa na zkušenou. Bez rance na zádech, zato s kufrem, pasem a letenkou.
Bylo dvacet, skoro dvacet jedna, a měla jsem za to, že když se člověk poučí z chyb, všechno už bude jenom dobré.
Je mi dvacet jedna, skoro dvacet dva, a vím jenom to, že nic není jisté. Nevyznám se ve světě, v životě, v lidech, sama v sobě a mám strach, že už to bude jenom horší.

úterý 17. května 2016

Nesmysl beze smyslu

Dělám věci, které postrádají jakýkoli smysl, abych v budoucnosti vzdálené měsíc, dva, ale taky roky, mohla dělat věci smysluplné. A zatím se bezesmyslným stává můj život.

středa 11. května 2016

Zaklepej

Zaklepej na mé srdce
a já ti z okna hodím klíč,
aby sis mohl odemknout.

A chytej pořádně,
ať ti nespadne do kanálu.
Vždyť od něj nemám kopii. 

pondělí 9. května 2016

3x3 hudební tipy od T

Po dlouhé době dnes mírně věcný příspěvek. Bez zbytěčných řečí vám povím, co v poslední době poslouchám. Že názvy mých hudebních nej posledního měsíce začínají stejným písmenem je čirá náhoda (pozn. autorky).

Zase po roce poslouchám Tata Bojs. Jsem zpomalená na jejich vlnu, občas mám pocit, že něžiji tak úplně ve své režii, a taky, že kdyby život měl smysl jasnější i já bych byl(a) trochu šťastnější, někdy se jen ztratím v překladu a vůbec, pusťte si je sami!




Teepee už jsem jednou zmiňovala a mileráda to udělám znovu. Jejich album Albatross je skvělé. Já taky wanna fly like an albatross to the sky a if you want, I will show you all the paintings in my heart a thinking about the future and what we gonna be.


 
 


Do třetice Traband. Vlastně netuším, co je tahle hudba zač, nechce se mi ji zařadit k nějakému žánru, ale náhodně jsem na ni narazila a převelice si oblíbila zejména pár písní. Úplně první každé jaro z velké dáli vlaštovky k nám přilétaly, pak sbor kajícných mnichů jde krajinou v tichu a pro všechnu lidskou pýchu má jen přezíravý smích a nakonec bolestí jednoho je druhého štěstí, co nelze vyslovit, to voní po neřesti a čas je šarlatán a věci sotva mění.




3x3=9 (tohle nemá vůbec žádný (skrytý) smysl)
A co takhle na jaře poslouchají mí čtenáři (i ti náhodní)?

čtvrtek 5. května 2016

Než nastoupím do vlaku a když z něj vystupuji,

nohama stírám rez na kolejích. Vždycky v neděli v podvečer a ve čtvrtek po poledni. A pak ho kartáčkem drbu ze svých béžových bot.

středa 4. května 2016

Listí opadává na jaře

Jak ztrácím iluze?
ptám se
Těžko říct.

Asi jako listnaté stromy.
odpovídám si

Nejprve je jaro
a já se iluzemi celá obsypu.
Jsou zelené.

V létě
se iluzí za žádnou cenu nechci vzdát.
Povlávají ve větru a jsou zelené.

S příchodem podzimu
mění iluze barvu.
Jsou okrové, žluté, hnědé a červené.

A začnou opadat.

Opadá první, druhá, třetí
desátá, třicátá,
a pak všechny zbylé naráz.

Najednou, nečekaně.

Vítr je rozhání po ulici
a mě to bolí. Bolí mě ztráta iluzí.


Tak takhle já ztrácím iluze.
Postupně, a pak docela najednou.
Jako když stromy ztrácí listy.

Já? Kdo já?
ptám se
Těžko říct.

Ta, která už ztratila iluze i o sobě.
odpovídám si

čtvrtek 28. dubna 2016

Na mělčině

Slova můžou mít několik významů, a přesto zůstat úplně prázdná. Slova napsaná ale nikdy nevyřčená. Jen shluk náhodně někoho napadnutých slov. 

Slova bez intonace, melodie, barvy, pomlk, odkašlání, výrazu.

Slova bez jemné vrásky mezi očima, nebo pozvednutého koutku v mírném úsměvu.

Slova bez mrkání, gest, těkání očima, svraštělého čela, zaujetí v očích, nakrčeného nosu v záchvatu smíchu.

Mohou být vůbec správně pochopena? Jak moc jsou míněna vážně a jak moc nevážně?
Bereme slova na lehkou váhu, ale kolik skutečně váží? Šidíme samy sebe a na druhou misku vah přidáváme závaží podle toho, jak se nám zachce. Anebo jim tu váhu krademe, plýtváme s nimi stejně jako s igelitovými pytlíky a jednoho dne nám dojdou. Nebude je z čeho vyrábět. Vyschne nám v krku, dopíšou tužky a na dobu, kdy existovala slova, budeme nostalgicky vzpomínat.

Dělám to taky. Plýtvám slovy.

Vždyť kolik jsem jich jen sem napsala za poslední dobu? Kolik celkově? Kolika z nich asi někdo rozuměl? A kolik jsem jich řekla? Desetkrát méně? A kolik z těch vyřčených bylo míněno skutečně? Jedna věta?

Jako špatný textař ještě horších písní.

Očekává se ode mě, že budu něco říkat, tak mluvím a najednou zjišťuji, že mě nikdo neposlouchá. Že jediný, kdo má nastražené uši, je náš pes. Ale pravděpodobně ne proto, že by mě chtěl slyšet.

A když mám jedinečnou příležitost mluvit, slyším se jen plkat slova bez hlubšího významu. 

A když můžu psát, čtu po sobě ta samá mělká slova.


Kolik slov jsem asi vyplýtvala teď? 


středa 27. dubna 2016

V úterý odpoledne cestou domů

Co bylo včera skutečností
odvál dnes vítr minulosti.

Co bylo včera iluzí
dnes pomalu se probouzí

a stává skutečností,
jež včera byla budoucností.
A než se nadějem,
v minulost dospěje(m).

------------------------------------------
Na stará mladá kolena básnířkou?
Ale to snad
Ale to snad ne.

pondělí 25. dubna 2016

Škatulata, hejbejte se

Odjakživa mám v sobě potřebu všechno třídit. V knihovně do horní poličky přečtené knížky a do spodní ty nové, které po přečtení putují o regál výš. Do jednoho košíčku ponožky vysoké a do druhého kotníkové. Sukně pověšené od nejkratších po nejdelší. A za nimi šaty podle stejného měřítka. V levém dolním rohu psacího stolu vždy štos toho, co se aktuálně mám naučit.

Pokud mám ve věcech systém, mám pocit, že je mám pod kontrolou. Nesmírně uklidňující pocit. A podobný systém používám i na lidi. Mám košíčky, šuplíčky, škatulky, poličky a do nich si pomyslně ukládám další a další lidi, abych je mohla pochopit, věděla, jak s nimi jednat, jak rozumět tomu, co říkají, jak moc je můžu brát vážně, jestli jim můžu věřit.

Úplně nejdřív dělím lidi jako asi všichni. Haló efekt, pár vteřin a máte zaškatulkováno. Sympatický, nesympatický. Sympatičtí jsou mi už odmalička, nedokážu vysvětlit proč, všichni hnědoocí lidé, kteří mají u mě startovací pozici dost snadnou a vlastně se jimi celý život nevědomky obklopuji. A až na jednoho jsem se v žádném z nich nezklamala. To je za jednadvacet let slušné skóre. A modroocí buď mají v očích jiskru, nebo je mají jako led. Ale i z těch s očima jako led se po čase mohou stát sympaťáci.

Když mám lidi zařazené podle sympatií a barvy očí, škatulkuju je dál třeba na šašky, průšviháře, arogantní hezouny, všeználky (všechno zná, všude byl, všechno tam viděl a rozumí tomu nejlíp na světě),  pohodáře, kteří proplouvají životem ani neví jak, nebo intelektuály, kteří dumají nad nesmrtelností chrousta, hodné holky, povrchní holky, přirozené vůdce... Těch škatulí mám spoustu, aby každý mohl být i v několika z nich, protože nikdo není jen takový nebo makový.

Jenže občas s tímhle tříděním pěkně narazím. Každý je originál, všichni nejsou stejní a někdo by najednou měl patřit do dvou odporujících si škatulek. Co teď? Mozek hlásí poplach. Error, nefunguje to. Třeba je škatulkový systém, který se zdál být tak důmyslný, úplně špatně naprogramovaný a nikdy nemůže správně fungovat. Anebo jen existují lidé, co je nemůžete jen tak strčit do škatulky, ale musíte je prostě a jednoduše dobře poznat.

A co takhle zahodit předsudky a dělat to tak se všemi?

pátek 22. dubna 2016

Zima 2016

Vždycky, když začne nové roční období, nestačím se divit, co s sebou přináší. Jako bych to všechno viděla v nějakém filmu a čekala, až to zažiju na vlastní kůži. A pak jsem paf z toho, jak umí být jaro krásné a na nějakou zimu úplně zapomenu. Odložím ji spolu s teplým kabátem a čepicí do skříně a užívám si sluníčko, modré nebe a kvetoucí stromy, sedmikrásky na zahradě a pampelišky za plotem.

Stejně bych na tuhle zimu nejraději zapomněla.  Nepřinesla nic moc pěkného. Na druhou stranu rychle utekla, to se jí musí nechat. Byla zmatená, náročná, chmurná, osamocená a smutná. Anebo jsem taková byla já...

Naštěstí jaro přišlo brzy a zachránilo mě. Doufám, že mu vydrží ten veselejší nádech.

neděle 17. dubna 2016

Závody

Fakt nechápu, proč jako poměrně nesoutěživý člověk závodím s časem. Předem mi mělo být jasné, že prohraju. Občas jsem mu nadběhla, ale pak mi došel dech a on měl najednou zase navrch. Tak vyhrál, no. Na příště budu víc trénovat a nedaruju mu ani metr.

středa 13. dubna 2016

Špajz

Skladuji si krásné vzpomínky
ve špajzu svojí paměti.

Do zásoby, na horší časy. 

pondělí 11. dubna 2016

Andělé a politika

Od sobotního předávání cen Anděl se skoro nemluví o ničem jiném. Nerozebírají se však vítězové jednotlivých kategorií, ale vystoupení Lenky Dusilové a Davida Kollera.

Na Anděly jsem se vždycky dívala ráda, narozdíl od Slavíků nejsou o popularitě a přece jenom si pořád zachovávají jistou úroveň. Tak jsem i letos zasedla před televizi, trochu se lekla úvodního vystoupení Slzy, zpěvák to trochu nevychytal s dechem, a saka Libora Boučka, ale jinak mi jeho moderování nijak nevadilo. David Koller se stal zpěvákem roku a já se podivila, že neznám nic z jeho alba ČeskosLOVEnsko, ta písnička, co hrála při nominacích nebyla vůbec špatná. Aha, už vím, odradil mě ten název.  Jo a moc nechápu, proč byl na zpěváka nominován Richard Krajčo, když nezpívá sólově, ale pod kapelou. Aneta Langerová a Svatá Kordula mi zlepšily náladu po prvním vystoupení a hurá dál.

Skupinou se překvapivě stal Kryštof, i když TataBojs jsou podle mě lepší. Ale naštěstí nevyhrála Slza. Dan Bárta a skvělá písnička Pruhy, musím slyšet znovu. Nejprodávanější album opět překvapivě Srdcebeat a objevem Bára Poláková. Za mě v konkurenci Slzy a Sebastiana jasný favorit. Při děkování milá, upřímná, dojatá,  nenafrněná. A pak to přišlo. Skvělé vystoupení Lenky Dusilové a pak najednou mezihra, Lenka odkládá kytaru, vstává a vytahuje nějaký papír. Toho, co řekla je plný internet, takže si to můžete kdekoli najít. Kdybych to měla shrnout, sdělila, že nesouhlasí s tím, že prezident naší země leze Číňanům do zadních partií. Teď jsem to trochu shodila, bylo to naprosto sofistikované vystoupení narozdíl od těch, která předvádí Zeman. Pak písničku dozpívala. A já byla v rozpacích, jestli si neměla tohle vyjádření schovat na chvíli, kdy předávala cenu a nerušit písničku. Teď jsem si jistá, že neměla. Z jednoho prostého důvodu. Všichni si myslí, že politika na předávání hudebích cen nepatří. Přesně tak. Kdyby tohle řekla a v další větě vyhlásila zpěvačku roku, nepatřilo by to tam. Nikdo by si nepamatoval, že zpěvačkou roku je Klára Vytisková, všichni by věděli jen o jejím názoru. S kterým se mimochodem plně ztotožňuji. Naopak tím, že zařadila tohle poselství do svého vlastního vystoupení bylo správné. Ona dostala čtyři minuty na vystoupení a kdyby se tam stavěla na hlavu, je to její věc. A ten potlesk byl zasloužený.

Zpěvačkou tedy Klara. Měla jsem radost. I z toho, že když přemýšlela, co ještě říct při děkovačce, vypadlo z ní: Jo, a souhlasím s Lenkou. Mimochodem ta čistá radost, která z ní sálala mě hodně zasáhla. A nesmělý potlesk Adriany Krndy v první řadě pobavil. Aby z toho neměla průšvih. Pak vystoupení Kryštofů, kteří poskakovali při Ty a já, jako by vůbec nevěděli, o čem zpívají. Skladbou roku Nafněná! Hurá. V konkurenci Srdcebeatu, Ty a já a Každýho rána měla podle mě největší šance, protože je to prostě něco jiného, něco hravého, něco originálního. Bára Poláková opět nezklamala, byla skvělá. Pak zpívala Ewa Farna. Pořád ještě do toho v hloubkách řeže jako Lucie Bílá, ale z jejích výšek mi běhá mráz po zádech.

Albem roku vyhlásil Miro Žbirka ČeskosLOVEnsko, takže David Koller měl příležitost opět si stoupnout na pódium a říct nám, že je rád, že není sám, kdo bude mluvit o politice. I s ním nemůžu nesouhlasit. Pak Bára Poláková a Nafrněná. Skvělé a autentické vystoupení. Shodou okolností jsm nedávno koukala na Kombo a byla unešená z jejích pohybů na pódiu. A ona se nalekla ani toho velkého a byla prostě svá. Do dvorany slávy vstoupil Michal Pavlíček, mimochodem, byla to právě Adriana Krnáčová (Praha nějak Anděly zaštítila), kdo ho vyhlašoval a kdo na otázku, co poslouchá, odpověděla v rozpacích čechoslověnštinou, že ČeskosLOVEnsko. Haha. (Pardon, nemohla jsem si to odpustit, ale po Kollerově kritice i Babiše mi to přijde ještě vtipnější). Takže hrála Země vzdálená, já byla dojatá, i když je to jediná písnička, kterou znám a o které vím, že je právě od Pavlíčka.

Pak následoval ještě extra pořad 25. Ceny Anděl, které ze všech vítezů Anděla v jednotlivých kategoriích vybrali ty nej za 25 let. Malinko překvapivý byl Dan Bárta coby zpěvák, ale Lucie Bílá a Lucie se daly čekat. Těžko říct, jestli by Lucie Bílá neměla vyhrávat jen ty Slavíky, přece jen by se dalo polemizovat o tom, jestli je nejlepší nebo nejznámější. A Lucie je prostě legenda.

Co napsat na závěr. Snad jen, že na všechny ty titulky, které se ptají, zda politika patří na vyhlašování hudebních cen, odpovídám ano. Ano, patří. Zvlášť v takové situaci, jaká nastala po zvolení současného prezidenta a postupně se vyhrocuje s každým jeho extempóre. Pořád ještě máme svobodu slova a pořád ještě mají, zvlášť známí, lidé možnost třeba prostřednictvím médií sdělit svůj názor. Podnítit lidi k tomu něco udělat. A proč nemohou využít přímého přenosu?

Nikdy by mě nenapadlo, že mi potečou slzy, když budu v televizi sledovat, co se děje v současné době. A ony tečou. Už ne jen u záběrů ze srpna a listopadů. Poprvé tekly, když se sčítaly hlasy v prezidentské volbě a já při sečtení 90% hlasů pochopila, že Karel už nemá šanci Zemana dohnat. A v posledních dnech tekly u sledování 168 hodin a Reportérů ČT. A ty od smíchu při Show Jana Krause s Michaelem Kocábem. Doporučuju všechny tři pořady. V tomto pořadí.




úterý 22. března 2016

A jak to bude dál?

Je to k nevíře, ale včera jsme mohli slavit rok mého aktivního blogování. Včera to byl rok od noci, kdy jsem nemohla spát, nervy měla v kýblu a řekla si, že nastal ten pravý čas na to, začít psát tenhle blog poněkud intenzivněji.

Nervy v kýblu mám pořád, nebo spíš zase, ale jinak se spoustu věcí změnilo! Díky blogu a twitteru, který jsem si současně založila, se mi za poslední rok rozšířily obzory jako nikdy předtím. A zároveň se jeden rok mého života dokázal vměstnat do 39 článků a 277 tweetů. Nebýt twitteru, neposlouchám Vypsanou fixu a pořád žiju v přesvědčení, že to rozhodně není hudba pro mě. Neznala bych ani VR/Nobody a neměla co poslouchat, když jsem smutná. A tak nějak bych mohla pokračovat. Twitter a lidi na něm pomohli prorazit spoustu tabu, zdí, který jsem si kolem sebe postavila. Na druhou stranu jsem chytila tweetovou nemoc a o všem přemýšlím tak, aby se to vešlo do 140 znaků.

A blog? Má 1843 zobrazení a mezinárodní úspěch. Tenhle týden třeba Jižní Korea. Malinko si z toho dělám legraci. Uvědomila jsem si totiž důležitou věc. Když začnete psát blog a chcete za každou cenu spoustu čtenářů, je dobrý o tom blogu říct minimálně svým nejbližším, ideálně ho třeba nasdílet na svém facebooku. Jenže já už ty čtenáře nechci. Možná první měsíc jsem si myslela, že udělám do světa díru jako když sem spadl asteroid a umřeli dinosauři, ale hodně rychle jsem si uvědomila, že v době, kdy bloguje každý třetí a vloguje každý druhý, není úplně snadné "prorazit" a uvědomila si znovu prvotní myšlenku, se kterou jsem blog založila. Že bude o tom, co mě baví, naplňuje, o tom, jak žiju. Že se za pár třeba kouknu, co jsem poslouchala v té a té době. A ano, sklouzla jsem malinko i k tomu, co jsem nechtěla, občas si tady vylévám srdíčko. A taky pořád ještě nechci, aby ho četl někdo, kdo mě zná osobně. Navíc ještě pořád upřednostňuju offline svět.

A co se tedy chystám napsat v nejbližší době? Pominu-li bakalářku, se kterou musím hodně pohnout a dokončit ji, chtěla bych věnovat jeden článek tomu, co jsem přečetla od posledního knižního článku, jeden článek věnuji ženám, další zimě, která už snad konečně skončila, pak tady mám pár dalších hudebních tipů a plno dalších nápadů, které ale opravdu budou muset počkat a ustoupit studijním povinnostem.

Pevně věřím, že jestli to tady někdo čte pravidelně, zůstane mi věrný (může se i přihlásit v komentářích) a budu se snažit, aby si i v budoucnu početl.

Krásné jaro!

P.S. Podle mě není náhoda, že jsem začala tuhle nepopsanou stránku popisovat v první jarní den. Je to skvělá příležitost k novým začátkům.



sobota 12. března 2016

Duo jako sázka na jistotu

Loňský podzim byl co se hudby týče skutečně objevný. Hned v babím létě jsem ve vodách zalovila ve vodách internetu a na hladinu vyplavali Calm Season a o něco později, když už stromy ztrácely listy, jsem náhodou v televizi zahlédla nejlepší pořad Kombo a v něm Kieslowski.

Calm Season = Terezie Kovalová a Adam Vopička. Skvělá violoncellistka a taky modelka a kytarista a zpěvák. Nejlepší přátelé, dvě desky, jedna anglická (Mosaic Views), jedna česká (Symboly). To je mimochodem naprosto skvělé rozdělení. Taky vizuálně nádherné a nápadité videoklipy. Texty, které někdy rvou srdce a hudba, za kterou by se nemusela stydět jiná esa hudební scény. Pak taky harmonie, klid.

                                     
 

 

 

 



Kieslowski o sobě říkají, že hrají urban folk. A ona to je vážně asi nejlepší definice jejich hudby. V jejich písních je mnoho skryto, v textech si každý najde to svoje. Zajímavé aranže jsou jako třešnička na dortu. 

 





A do třetice jako nepodzimní bonus jsou tady plzeňští teepee. Zaregistrovala jsem je díky tomu, že v lednu měli koncert v Klatovech, na který jsem sice nakonec nešla, ale v budoucnu si je určitě ujít nenechám. (Třeba 9. dubna, kdy budou křtít svůj debut).

 

 
 


Mám dojem, že tyhle dua prostě fungují. Že se v nich ty dva elementy (to jako mužský a ženský) tak hezky propojí a vyrovnají, až přinesou skvělý hudební zážitek.

PS: Omlouvám se za množství odkazů, ale je těžké vybrat jednu nejlepší písničku. Příjemný poslech!