neděle 12. dubna 2020

Čekáš, co bude

V úterý, týden po jarnách prázdninách nabalíš dětem všechny učebnice a sešity, ne, čítanku nepotřebují, a řekneš jim na shledanou co nejdřív. Některé tě přijdou obejmout, kdyby to viděl Adam Vojtěch! Další dva dny jdeš normálně do práce, uklidíš ve třídě, co jde, a pak sedíš za katedrou, koukáš na zvednuté židle a je to smutek.

O víkendu ještě předstíráš, že se nic neděje, pak čekáš na čtvrteční poradu, která se zruší. A co teď? Jistě, pracuješ, zjišťuješ, jak fungují videokonference, ale říkáš si, že do konce března se to nějak zvládne, no dobře, tak možná do Velikonoc, ale na delší dobu to určitě nebude. Domů určitě nepojedeš, chvíli to vydržíš. Mamka tě zásobuje fotkami čerstvě narozených telat (naučila se WhatsApp) a statistikou narozené/zbývající.

Čekáš, co bude. Už vedeš s dětmi webináře, proměnila jsi způsob zadávání, čteš kvanta článků o tom, jak učit na dálku. V ruce šiješ roušky z kostkovaného ubrusu z chaty. Když přijde e-mail, že predikce je květen/červen a shání se dobrovolníci, kteří budou v případě potřeby hlídat děti záchranářů, dojde ti, že ty se nepřihlásíš, protože by to znamenalo, že ta telata uvidíš až na pastvě.

Čekáš, co bude. V pokoji o pár metrech čtverečních, cesta na záchod a do kuchyně je jako výlet. Cvičíš, někdy i dvakrát denně. Čteš. Prokrastinuješ. Posloucháš Davida Stypku (hudební megatip!) Máš dělat všechno to, na co normálně není čas, ale tvůj život se krom toho, že nejdeš do práce a z práce, nijak nezměnil. Vyhovuje ti to(?) Jednou až dvakrát týdně přineseš velký nákup. Když jde tvůj kluk do práce, máš úplně jiný režim. Neměla bys nosit jídlo seniorům? Neměla bys jet darovat krev? Všechno vyhodnotíš jako riziko. Tak ty nejedeš nakoupit vlastní babičce, abys ji potenciálně nenakazila, ale půjdeš potenciálně nakazit cizí lidi?

Čekáš, co bude. Internet je plnej inspirativních tipů, co dělat v karanténě. Jak být produktivní v karanténě. Jak využít čas v karanténě. Nejvíce času strávíš tím, že je všechny přečteš. Zprávy čteš padesátkrát denně, navzdory doporučením, jak zůstat v karanténě pozitivní. Haha. Doufáš, že jsi negativní. (Půlka školy byla o járňákách v Itálii). Počítáš nakažené, máš pocit, že musíš být co nejopatrnější, to znamená, že domů nepojedeš - k čemu by bylo, že jsi za poslední týden byla jednou v Lidlu, když pak sedneš do metra a vlaku? Táta musí do Berouna. Honzík pojede s ním, tak by tě přivezli. Já myslela až tak v pátek, už ve středu? Tak jo.

Honza profrčí Prahu jako by popaměti. Za dvě hodiny pes málem přeskočí vrata, když tě vidí. Pozná tě i přes roušku. Koronáč přijel. Ne, jasně, že k dědovi s babi nepůjdeš, moc dobře víš, že narozeni ve 30. letech jsou nejrizikovější skupina, zítra půjdou odpoledne ven, ty vezmeš psa, budeš stát na metry. Ticho a vzduch. Než si vydrhneš ruce, děda se opírá o futra vchodových dvěří. Kočko! A co to máš za hadr přes hubu? Jéje! Vypadá vesele, slzí radostí. Vysvětluješ mu co, proč, jak. Nic se nezměnilo.

Druhý den ti vypráví, že to stojí za hovno. Do osmdesáti to jde, do pětaosmdesáti se to dá vydržet, nad pětaosmdesát už člověk neni k ničemu, jenom se plouží, to by měla bejt povolená ta anastázie. Směješ se a odmítneš mu říct, jak je to slovo správně.

Před půlnocí jdeš zkontrolovat krávy a jsi to ty, kdo objeví nejdřív tele, ještě mokré, a pak i jeho mámu s výhřezem dělohy. Voláš domů, volejte doktora. Kdepak, tady jsi teď nejužitečnější. Na to se totiž zapomíná, že zemědělec nedostane home office, a je taky v první linii. Doktor, co objede celej okres, nemá roušku, jenom igelitový rukáv jako vždycky.

Za pár dní jdeš k dědovi, pořád s rouškou, čteš mu, on na oplátku dvě hodiny vzpomíná. Ještě před měsícem došel do kravína podívat se na telátka. Teď už ne. Už nechodí ven tak často jako dřív. Usadí se u křížku hned ten první den, co vypadá jako jarní (včera zimní bunda, dneska tričko). Nenechá si vysvětlit, že ofoukne, a druhý den naříká, že neměl nikam chodit. Každý den mu chodíš číst z Povídek malostranských a nabádáš, že nesmí ven na tak dlouho.

Ve čtvrtek vstaneš, děda sedí s tátou v kuchyni. Na roušku jsi zapomněla. Doma jsi týden, tak snad. A jak hospodaří ti ze sousední vsi? - Hospodaří? To  bys měl vidět, jaký jsou to hospodáři. Igelity z balíků roztrhaný po celý louce a normálně ji zvláčeli. Petruška tě tam odveze autem, ať to vidíš. - Tak jo, tak jo. 

Do auta to jde nad tvoje očekávání. Pak stojíte na kopci, nevystoupíte, koukáte do krajiny a na ty igelity, prasata. Nu, co, pojedeme, my jim to uklízet nebudem! zavelí děda. Ale vezmeš mě ještě na telátka!

Zastavíš až před vraty, pomůžeš dědovi ven. Levou rukou se přidržuje zábrany, v pravé má hůlku. Nejde. Šoupe nohama vždycky o půl chodidla, po deseti takových krocích zastaví a nabírá dech. U šestého kotce si nesedne, ale spadne na lavičku. Sedíš tam s ním dobře půl hodiny, já mam tak silný nohy, jako špalky, a voni mě neunesou, pak dědu za ruku vytáhneš z lavičky a nevíš, jak dojde zpátky, protože teď se nemá vlevo čeho chytit. Kupodivu tě nechá chytit ho v podpaží, pomalu ho vedeš, časté pauzy, do auta mu pravou nohu naložíš málem násilím. Nedokáže ji zvednout. Chce se ti brečet, nemůžeš. Před pěti lety sám otelil krávu, před čtyřmi nakrmil 60 bejků, před rokem sem došel, když měl horší den, tak s hůlkou. Ještě před dvěma měsíci by se nenechal vést ani si pomoct do auta.

U vrat neprotestuje, když řekneš seď, odvezu tě do dvora. Zajedeš tři kroky ke schodům před vchodem. Děda si otevře, myslí si, že se zvedne o hůl. Nejde to. Pomoct nechce, jen podat klacek opřený u studny. Nejde to. Obejmeš ho a zvedneš. Visí na tobě plnou vahou a říká ještě. Teprve teď si všimneš, že má kolena pořád pokrčená. Vytáhneš ho ještě výš. Pomalu, ty dva schody ke dveřím ti připadají jako osmitisícovka. Děda se opře o zeď, vydýchává se, pak se vydá ke schodům. Místo, aby je vyšel, ztěžka dosedne na první z nich, protože na zápraží leží pes. Ten se lekne a uteče. Alíčku, já myslel, že tu budeme spolu. Znovu ho zvědáš jako z auta, tentokrát rovnou nahoru. Hlavu ti přimáčkne na prsa. Děkuju holčičko. Schody zvládne a nahoře řekne. Přijdeš mě zejtra ostříhat? - To víš, že jo. 

Kdyby se tě pak mamka neptala, proč jsi ho vezla až ke vchodu, nemusela bys to říct nahlas, a obešlo by se to bez slz. Nic se nezměnilo, to jsi jen zapomněla, že na svých bratrech a rodičích měsíc nepoznáš, ale na dědovi jo. Nejhorší pro něj je, že má hlavu dobrou, jenom ty nohy ho zradily. To vždycky říkal, že je nejhorší, co se lidem může stát.

Večer mu čteš, poprvé v ložnici, leží už v šest. Dobrou noc, ať tě blechy štípou celou noc.

V pátek ho ostříháš, v sobotu jde zase ke křížku, na chvíli, zjistit, jak roste oves, dneska, v neděli, na Boží hod, po obědě nasadíš ve dveřích jistej a veselej tón. Děda sedí na gauči jako vždycky, ale kouká, nespí. Tak spustíš. Tak co dědo? Jak to dneska jde? Co kačena? Byla, byla? Sedáš si na židli. Zkusíš to hlasitěji. Měli jste kachnu, dědo? My jo, já jsem nacpaná, dobrota! Babi otevírá dveře. Máš tu návštěvu! - Kohopa? Petru? Dál tě vnímá, prý spal, za deset minut mu zase padají víčka. Ven nechce, tak ať odpočívá, nanavečer zase přijdeš.

Sedíš na zahradě, píšeš, ačkoli jsi tu chtěla pracovat, čekáš, co bude a máš strach, protože jak jsi ty Nerudovy povídky četla napřeskáčku podle délky, tak už ti chybí jen Pan Ryšánek a pan Schlegl a Svatováclavská mše, a protože nenavrhuješ nakopávací injekci jako někteří po telefonu, ale jsi přesvědčená, že nejlepší by bylo, kdyby přišla ta Anastázie. Beztak měla, Stázička, tenkrát u muziky květovaný modrý šaty a celá hospoda se za ní otáčela!

úterý 18. února 2020

Asi dobrej mejdan

Pod Trojským mostem,
na schodech,
si někdo zapomněl
dvě lahve od vína,
pár plechovek
a jedno hrdlo.

neděle 2. února 2020

(Ne)vyznání

Píšu další článek už pár měsíců. Píšu ho v hlavě ráno cestou na tramvaj, dopoledne, když koukám na děti, jak píšou test, píšu ho, když procházím uličkama Albertu a večer, než usnu. Ale pořád jsem z něj nenapsala ani čárku, a tak je pořád červenec vždycky krátkej měsíc. Prosinec taky, protože trvá jenom do 20., pak už jsou Vánoce. Problém s dalším článkem je v tom, dostat ho z hlavy sem do toho okýnka, co se jmenuje Příspěvek.

Když už mám to okýnko otevřený a napsanej ten úvodní odstavec a začíná to vypadat slibně, stejně se do něj všechno, na co se ptá facebook pokaždý, když ho otevřeš, nevejde. A bude to zmatený.

Je mi 25 let


Je mi 25 let. Ve 13 jsem si myslela, že budu mít titul, vlastní bydlení, manžela a dvě děti. Sklony mít všechno dokonale naplánovaný jsem měla vždycky. Už čtyři měsíce mi prádlo nepere maminka.

Život funguje jinak než plány mýho třináctiletýho já. Je mi 25 let a kromě toho, že chci mít titul, vlastní bydlení, manžela a dvě děti, chci taky chodit do jazykovky, na irský tance, jet na road trip na jih a až tam dojedu, rozhodnout se, jestli dál pojedu na východ, nebo na západ. Logicky bych to měla stihnout třeba dřív než zakládání rodiny, ale ten pocit, co mám, když potkám kočárek nebo těhotnou osobu nebo dokonce chovám úplně novorozený miminko, kterej je jinej, než býval dřív, to nějak nechce pochopit. Chtěl by to všechno hned. Prý mám ještě čas, ale to si nemyslím. Svoje nejplodnější roky jsem nestrávila zvracením v prvním trimestru, ale na konci každého semestru. Takže ještě nemám ani ten titul. Měla bych předtím ještě dát svoje tělo do kupy, nestresovat se, začít cvičit jógu a vyrobit si břišní svaly, jet na roadtrip, protože to pak 20 let nepůjde, chodit do jazykovky, protože na to pak 20 let nebude čas...

Nejdřív je stejně důležitější se usadit. Když už se rozhodnu kde, zbyde na mě ráno v přetopené tramvaji místo jenom mezi dvěřma, nemám se čeho držet, nemůžu si ani sundat čepici z hlavy, po zádech mi do tří minut tečou potoky potu, a to rozhodnutí teče pryč s ním. Tohle odmítám celej život podstupovat. Ve svý podstatě nejsem stvořená pro život ve městě, ale to už se opakuju.

Aktuálně mám pocit, že si ještě musím užít a vynahradit všechno to, co jsem nestihla během vysokoškolských let, ale mám na to jenom dobu určitou, a o to jsem v těch věcech naléhavější.

Ticho


Ticho nesnesu. Když jsem sama, poslouchám cokoli, koukám na cokoli, jen abych nemusela slyšet nic. Když usínám sama, poslouchám cokoli na uspání. Nejraději rozhovory nebo záznamy z autorských čtení s Jiřím Hájíčkem. Často mluví o tom, jak se vylidňují vesnice. Toužím po tichu.

Když přijedu domů, nepouštím si před spaním nic. Poslouchám absolutní ticho a sleduju absolutní tmu. Když jdu pak ráno krmit, jediný, co slyším cestou do kravína, jsou moje kroky a vítr a směju se pak jako Ronja jenom proto, že ticho je.

Ze sna


Nedávno se mi zdálo o klukovi ze sna. Víš, kterýho myslím? Bylo to ten den, co jsme měli vánoční  koncert, tys tu nebyl, ale v tom snu jsi byl taky. Vypadal jako ten Němec, který si po prohlídce v Guinnessu se svým pivem sednul k nám s Charline, společně nás vyfotil a strašně se divil, že jsem z Česka a nechutná mi pivo, a ona mi pak celou cestu zpátky svojí lámanou angličtinou a legračníma grimasama vysvětlovala, že se mnou flirtoval. Ne s ní, okouzlující Francouzkou, ale se mnou, oplácanou Češkou v divně žlutým tričku.

Ten kluk ze sna- byl to divnej pocit. Jako kdybych celý den čekala, kdy se objeví. "Nepotřebuješ odvézt?" nebo "To tvoje sólo bylo bezvadný!" Nebo beze slova, jako v těch snech. Neukázal se. Nemohl.

Říkal jsi, že ty to nejsi. Jenže to není pravda. Víš, co se mi zdá snů?  Už vím, jak jsi na to přišel. Kluk ze sna totiž není to stejný jako dokonalý kluk. Dokonalý nemůže být nikdo. Já taky nejsem. (A možná nejsem ani ze sna.) Dokonalý kluk by měl z každýho kluka ze sna to nejlepší. Tehdy jsem ti to vysvětlit nemohla, teď musím.

Holka


Říkal jsi taky, že vypadám jako žena, ale uvnitř jsem malá naivní holka. Je to pořád
pravda.

Jsem kus ženský, a proto vypadám, že všechno zvládnu. Mám krásný velký prsa, nekomentuju to, (příště mu ten popruh rovnou povolím), ale už to vím. Kdyby mi před pěti lety někdo řekl, že si tohle fakt o sobě budu myslet, řekla bych mu, že za pět let budu mít krásný prsa jenom pokud si je nechám zmenšit. Teď mám krásný velký prsa a už se za ně nestydím.

Chci být strašně moc jako já, ale tetelím se blahem, když vypadám jako ta holka z Občanskýho průkazu. Vypadat jako Jenovéfa Boková je prostě víc než být originál.

Taky mám v sobě pořád touhu svýho náctiletýho já ohromit kluka třeba když povezu kolečko s hnojem, nebo budu sekat křovinořezem. Jako třeba ten pozdrav a pohled, když jsme na jaře sbírali kamen. Jako pohádka o Popelce, víš.


Pořád jsem víc holka. Žena budu teprve, až ty budeš chtít. Já vím., někdy se tvářím strašně samostatně. Všechno vím a jsem nejsilnější na světě. A pak na to najednou nemám sílu. Nemám sílu být silná... Jsi jedinej člověk na světě, kterej ví, že nejsem jenom kus ženský, ale taky křehká holka, která se světa bojí tak moc, že se ti chce jenom stulit do náruče, zavřít oči a nechat se hladit po vlasech.

Naše světy


Ze Zlodějů zelených koní jsem si vypsala jenom tohle:

"Víš, Karolíno, chtěl bych ti ukázat místa, co mám rád. A v týhle krajině jsem vyrůstal a hrozně moc pro mě znamená, že se tu teď procházím, a s tebou. Je to zvláštní pocit, kterej se mi vždycky vrací, když se dívám na lesy a na stráně kolem, na řeku a dejchám ten vítr ze stromů. Já jsem vždycky chtěl bejt lepší, kvůli tý krajině, že tu žiju a tak, že je to taková mírná a vlastně chudá, kamenitá zem... A když jsem s tebou, tak to je to samý, chci bejt lepší kvůli tobě, že s tebou můžu bejt, že jsi, že jsme se našli, že jsi taková, jaká jsi... Chtěl bych bejt lepší, že ty jsi jako něco nade mnou, jako když chodím tady kolem řeky a dívám se do nebe..."

"Pavle!"

"Já bych ti chtěl přesně vysvětlit, jak bysme měli  žít, víš, jak to cítím. Chci, abys byla šťastná, a pak i já budu šťastnej... Já myslím, že my dva můžeme žít ve vlastním světě, kde budou věci a lidi, který máme rádi, a tahle krajina, a nebude tam nic, co nám otravuje život, a že se můžeme vykašlat na to, co chtějí jiný, když to nechceme my. (...) Chci žít ve svým světě. (...) Jenže já chci svět, kterej je čistej, a středobodem jsi ty a kolem ostatní čistý věci, láska je čistá, kameny a jejich moc, příběhy a myšlenky, který někdo sepsal a kterejm věřím, čistý věci a myšlenky a geologickej čas a přírodní zákony..."

Rozumíš? Já jsem jako Pavel a ty jsi jako Karolína. Se stejnou naléhavostí jako on se ti usilovně už tři roky snažím ukázat celej svůj svět a všechno, co do něj patří. Vůbec mi to nejde. Jako kdybys z toho svého světa nechtěl vystrčit ani nos.

Seděla jsem v čajovně bylo mi strašně fajn, ale měla jsem neodbytnej pocit, že něco má být jinak. Pak jsem na to přišla - nebyl jsi tam ty.

Kořeny


Asi je to jeden z důvodů, proč mi na tom všem tak záleží. Kdysi jsem si zapsala: Už jsem dávno přesazená, ale zakořeněná jsem pořád hluboce doma.

Teď jsem začala zpracovávat odpověď na otázku, jak dlouho už v naší chalupě bydlí naše jméno. Moje prapraprapraprababička se jmenovala Anna a narodila se pravděpodobně v roce 1770.

(Nikdy jsem nezažila takový flow jako při pročítání matrik na portafontium.)


Nejkratší měsíc je vždycky únor.
Jo, a na začátku jsem tě vůbec nechtěla oslovovat.

úterý 20. srpna 2019

Červenec je vždycky krátkej měsíc


Vystoupím z vlaku a ovane mě horký vzduch. Po dlouhé rozvaze dovezu kufr do úschovny; za pár hodin se sem vrátím a budu v cestě pokračovat, lenost ho s sebou vézt zvítězí. Když vylezu z metra, zastávka autobusu zeje prázdnotou, takže je mi jasný, že si počkám. Autobus mi ujel před třema minutama a interval už je dvacet. Rozhlídnu se; čekat se mi tady vážně nechce. Nacpu pytel s chráničema do batohu, o kterém jsem myslela, že už má vyčerpanou kapacitu, odepnu z něj helmu a rozložím kolobrndu. Aspoň z toho, že na ní budu po Praze jezdit nebudou jenom planý řeči. Vjedu do teplý letní noci – těm už jsem odvykla – u Cross clubu je cítit tráva, ne ta co se poseče, a tam se taky naposledy vyhýbám lidem, pak už jsem královna celýho chodníku.

Je to taková bilanční jízda. Loni jsem takhle jednou odpoledne sedla na kolo a ujela trasu, o který jsem myslela, že už ji nikdy neušlápnu, a vyříkala si to sama se sebou všechno; dvakrát velkou kofolu do půllitru i tu noc po mých dvaadvacátých narozeninách a vůbec celý to léto plný Honzů a Tomášů.

Definovat lásku. Kačenka jednou řekla, že jsem zaláskovaná, to je nejpřesnější pojmenování toho stavu. Jsem pořád, nepřestanu být jen proto, že už se to nepředpokládá, protože jsme spolu skoro tři roky. „A pořád dobrý?“ A proč by jako nemělo? Předpokládá se, že mi spadly růžový brejle a už je to špatný. Nový vztahy jsou jako nový kabelky. Po dvou letech se ošoupou a je třeba je vyměnit, jsem mezi holkama za exota, protože mě můj kluk pořád baví.

Líbí se mi, jak to funguje v angličtině. Jak se do lásky spadne. Jeden den nic a druhej den jsi v lásce. To je ta definice. Nebo „když přijel, běžela jsem dolů a proběhla kuchyní, kde stál, tak rychle ven, že jsem si ho nevšimla.“ Kdybys přijel ty, měla bych to stejně. Jo, jednou jsem z těch stejných schodů úplně normálně šla dolů, ten rok to byla strašná ponorka, on najednou stál pod nimi „ahoj, miláčku“ a já mu ze šestýho schodu spadla přímo do náruče. Vím to tak přesně, protože to bylo ze schodu, nad kterým visí ta fotka, na kterou jsem se nemohla dívat, protože mu to na ní tak sluší. Je rozdíl mezi láskou a touhou někoho vidět. Tehdy jsem ještě nevěděla, že budu mít kluka, kterej za mnou na tábor nebude chtít přijet, a já nebudu chápat proč.

Láska je říkat o tom, co tehdy stál v kuchyni i víc než dvacet let po je ho smrti můj. Pokaždý mě to bolí taky, už od tý chvíle, kdy mi řekla, že cestou od holiče kontrolovala svůj novej účes v zrcátku, který spadlo na chodník, přesně vím, na který ulici, a za dva dny se to stalo. Pokaždý, když řekne manžel mě napadne, jaký to je, s tím celý život žít. Vědět, že to celý mohlo bejt jinak. Podobný jako když jsem četla Dešťovou hůl a modlila se, abych nikdy tohle nezažila, abychom vzpomínky měli pro sebe pořád společně.

Bolí mě, když někdo, i ty, bere to, co mezi námi je, na lehkou váhu. To posvátný pouto, který se vůbec nemuselo vytvořit, nebýt pár náhod. Proto je mi tak vzácný. Nedokážu tě milovat míň jenom proto, že jsme spolu dva a tři čtvrtě roku, takže už to nemůže bejt jako na začátku. Může. Miluju tě pořád přesně takovýho, jakej jsi, i v tý chvíli, kdy nadávám, že si muchláš trika přehozený přes opěradlo židle, na který sedíš, nebo když stojím deset minut připravená k odchodu a ty se vracíš pro peněženku, vyčistit zuby, pro mobil. I v tý, kdy s tebou nemluvím, protože jsi rozhodl, že to pití je moc drahý. Jednou jedinkrát jsem usínala na krajíčku postele, protože jsem nechtěla být s tebou, nechápala jsem, co jsi mi zrovna řekl, ale byla vděčná, že nemáme gauč, na který bych si přelehla. I když mi nikdy nebudeš zpívat pod oknem, protože si myslíš, že to neumíš, nenapíšeš mi básničku, protože budeš přesvědčenej, že pořád není dost dobrá, neřekneš mi, že pro mě sneseš modrý z nebe, protože to prostě není možný, a přestože si nejsem jistá, jakej máš vztah k dětem. Protože takový jsi a to je láska. Mrzí mě, že už mi nepíšeš tak jako dřív, už to nejsou dopisy, proto ti radši volám, abych tě slyšela a fakt věděla, že tě mám.

Jedu v autě, Zrní Dva a neměla jsem si tehdy pouštět ten rozhovor, ve kterým se vysvětluje, o čem ta písnička je. Kdokoli se mě zeptá, věřím-li na lásku, tak řeknu jo. Jenže mám silnici zamženou, protože nevím, co ty. Třeba ti stačí spolu se držíme a držet se budeme. Proto mám o nás vždycky největší strach, když spolu nejme, když nevidím pohledy a necítím pohlazení. Nepotřebuju slova a ujištění, potřebuju tebe.

Navzdory tomu zase odjíždím, hned první den vyřešíme znamení zvěrokruhu – kdyby tentokrát přijel taky, řekl by, že jsem změnila kritérium pro výběr spoluoddíláka z výšky na znamení. Celej tejden sleduju, jak jsou stejní a fascinuje mě, jak to umí s dětma. Takovej pedagogickej typ. Tam, kde mě dochází trpělivost, zasahuje s největší empatií. Já jsem typ domácí, taková máma - asi nejvyšší čas, abych toho nechala, ani jsem nebrečela při zatloukání napínáčků.Vždycky se budeme znát.

Zatím nevím, kdy zase profrčím Holešovice na koloběžce, protože se ještě nechci vzdát svýho šumavskýho já. Zase nevím, co bude za deset měsíců, možná začne úplně jinej život. Na to, co bude za týden, nemyslím.

Červenec utekl tak rychle, že než jsem to napsala, už bude konec srpna.

neděle 31. března 2019

Můj svět

Nechtěla jsem, abys to nepochopil. Jenom to neumím pojmenovat, ty rozdíly.

Vadí mi povrchnost a vadí mi malichernosti. Nedává to tady pro mě smysl.

Pocity, co tady mám, se strašně špatně vysvětlujou. Dají se vztáhnout na všechny ty každodenní věci, co se kolem dějou, na těch se to pokouším dokola popsat.

Protože lidi tady mají úplně jinou mentalitu než já, protože já jsem z úplně jinýho světa, kterej oni neznají.

Nikdy jsem o tom nikde nemluvila. Říkáš, že jsem chytrá holka a očividně jsem byla chytrá holka už v útlém věku, protože jsem rychle  pochopila, že maminka prodává Němcům sádrový trpaslíky u silnice je normální povolání, ale tatínek je soukromý zemědělec, jak mě to doma pěkně naučili, je být za exota.

Nesnášela jsem předpřítomnej čas, protože I have never been to Croatia. I have never swam in the see. I have never been abroad. Jenom Mirka, co měla tátu nezaměstnanýho alkoholika a  mámu učitelku ve zvláštní škole odpovídala stejně jako já. Později jsem nesnášela Was hast du am Wochenende gemacht, protože jsem si musela vymýšlet, že Ich habe gelernt und ich habe das Buch gelesen. Nejenom proto, že bych německy neuměla to, co jsem o víkendu skutečně dělala.

Můj opravdovej svět je úplně na opačným pólu, než ten normální, ve kterém žijeme. O tom to mělo být, víš. Tam jsou kořeny a podstata všeho. Kdyby to tak nebylo, nemám blog ani tebe. Celý život mezi tím hledám balanc, snažím se to srovnat, a nejradši mám jasný hranice. Dlouhý přejezdy ze světa do světa slouží k přepnutí a přijíždím jiná.

V pátek večer přijedu z kytary a najdu mamku s Honzíkem v kravíně, sedí na plastový lavičce a hlídají. Už měla vodu, ale ještě neukázala nožičky a netlačí. Táta by možná chtěl dokoukat zprávy, ale jenom dojí večeři a přijde taky. Už je to tři hodiny, musíme ho vytáhnout, aby se neulilo. Mám nejlehčí úkol, držím ocas. Za dvacet čtyři hodin budu sedět v Národním, dojde mi a řeknu to nahlas. Honza protočí panenky. Ty vole, to dělala dycky.

Má pravdu. Ráda takhle přepočítávám a s tímhle je to neodmyslitelně spojený. Když jsem ve čtyři ráno odcházela po celý noci z drůběžárny, počítala jsem, že za čtyři hodiny začne zemák, protože chybět jeden den je divný a nevolnost i rodinný důvody by byly lež. Jít na ples po krmení: zout červený gumáky, sprcha, řasenka, šaty a červený lodičky. Dvě hodiny od opření vidlí o zeď jsem si dávala kabát do šatny.

Ale než jsem tohle zvládla taky hysterickej záchvat, že večer do drůbežárny nepůjdu, že když jsem s Vaškem, cítím ze sebe její smrad, nebo argument kdybys byl doktor nebo právník, taky bysme ti nemohli v práci pomáhat.

Nejsem vesničanka, ani vidlák. Jsem selka. Ve svý hluboký podstatě přes všechnu svoji manuální nezručnost a nelogický uvažování. Mám to v genech. Jsem z hospodářství s několikasetletou historií. Někdy z toho mám strach. Protože potřebuju k životu svůj kus půdy. Protože někdy mě přepadaj pocity, že jsem užitečnější, když nakrmím 80 krav, než když 20 dětí naučím skloňování přídavných jmen.

Lidem z druhýho světa, který rozumí úplně všemu, donekončna vysvětluju nutnost dotací, jak se chovají kuřata a jak se krávě dělá císařskej řez. Jsem alergická na vegetariány, co neví, jak se pozná kráva od býka, ale strašně rozumí utrpení těch zvířat, ale ne tomu, že se chovají přesně proto, že člověk je všežravec. Na ty, co jim chcípnul i kaktus, ale jí jenom bioeko. Ale taky na lidi, co si myslí, že žijou v sepětí spřírodou, když choděj bosí mezi vajglama, žvejkačkama a psíma hromádkama po asfaltovanjch chodníkách.

Zároveň jsem ráda, že jsem dcera zemědělce. Kterej má i syny. Protože jsem měla na výběr. V pátý třídě samý jedničky, takže gympl, takže chci být učitelka. Nikdy si nevezmu zemědělce. Chci jednou svoje děti o víkendu moct vzít na výlet anebo s nima hrát člobrdo. Chci si s nima večer povídat o tom, co zažili, a ne padat únavou. Chci je v létě moct vzít na koupaliště.

Jenže z toho mám i strach. Jak se žije normální život? Vždycky jsem to, co je u nás doma považovala za vymykající se normě. Co se dělá, když se ve čtyři přijde z práce a nemáš ještě děti? Jaký to je, když už je máš, je jim deset, v jednu skončí ve škole, a než ty přijdeš z práce, jsou doma samy? Jaký to je, když se ráno nemusí dohadovat, kdo nakrmí? Jaký to je, když se nemusí dohadovat, kdo nakrmí na Štědrej den ráno? Jaký to je jíst pokaždý celá rodina pohromadě a nemuset svýmu muži nebo synovi vozit oběd na pole?

Samý otázky, na který zatím neumím odpovědět. Můj svět v mý hlavě jsi ty. Dneska poprvý v životě vědomě zažiju změnu času. Ve dvě půjdu zkontrolovat naše rodičky a díky tý změně času tě už za jedenáct hodin obejmu ve stanici Praha hlavní nádraží na zatím neznámém nástupišti. V pondělí v osm nadiktuju diktát, který jsem si prozíravě připravila už ve čtvrtek. A budu doufat, že se mě nikdo v kabinetu nezeptá, co jsem dělala o víkendu. Proč se jako na poli sbírá  kamen?

pondělí 25. února 2019

Opravdový svět

Z tůtoho světa pocházím. Tůto je moje přirozené prostředí.

Když do něj přijíždím, koukám z okýnka vlaku na pohlednici od Lady.

Někdy nevím, jak tu atmosféru tady vyjádřit, ale ještě v tom vlaku mi začne hrát Fixa
 
Tady to někde je, tady to musí být.
Break point nebo nic.
Prchavý okamžik.
A cítím, že to mám
a můžu si to vzít, jen nevím, jak to říct.
Prostě klid a mír a ticho.

a vyjádří to za mě.  Úplně přesně. Tempem, zvukem, náladou, vším.

Kopec se tam sjíždí v režimu snow, i když už v jiném světě po sněhu není ani památky.

Jedu do nejbližšího města na po dlouhé době kafe. V tom městě je večer koncert, ale na ten nejdu, protože v tomhle městě, kde už o mně určitě slyšela i klika od  toho novýho klubu, kde ten koncert je, se na koncert nedá jít samostatně, protože totady vypadá divně. Tak sedím na tom kafi, a vedle u stolu svoje kafe pijou dva ze čtyř Honzů, to je lepší než jejich koncert, nikdo jinej v týhle kavárně, nejhipsterštější v tomhle městě, ale zrovna tu sedí  lidi, co pak půjdou na výstavu Milana Knížáka, takže nejsou hipsteři, určitě jim ji poradili v tom klubu, nebo Lukáš Hejlík, kterej ji nepochybně doporučuje na svý gastromapě, kterou jsem nikdy neviděla, jenom o ní mám povědomí, nejspíš neví, kdo jsou.

V opravdovým světě můžu věřit, že "budeš Šklíba, ale musíš se celej tábor takhle usmívat" je myšleno úplně upřímně.

Do kopce se jede v režimu snow a lock a při zavírání vrat se kontroluje, že Velkej vůz je ještě pořád na obloze. Fakt mě to udivilo, nevěděla jsem, proč se od srpna schovával.

Spí se v naprostý tmě. Naprostý. A v naprostým tichu. Naprostým.

Chodí se v trávě a bahně a nevadí to, protože pak se rohožka vyklepe k ořechu.

Měla jsem strašnou chuť jít druhej den sáňkovat, ale skoro všechno roztálo, tak jsem jenom se psem vylezla na hromadu odhrnutýhho sněhu, ležela na zádech, koukala do korun ořechů a na nebe, celej dvůr je odsud úplně jinej, a pak kutálela sudy dolů a to moudrý zvíře sedělo nahoře a koukalo, co to jako ty lidi jsou schopný provádět.

Ve čtyři ráno jezdím na koloběžce.

Na procházce se psem zpívám a za pět kilometrů nepotkám nikoho. Ani auto.

Nehrajou se tady hry, můžu bejt všechny moje já najednou a nemusím nic schovávat, předstírat, hrát.

Protože tůto je můj opravdovej svět.

čtvrtek 7. února 2019

Jiný svět

Někdy mi přijde, že do tohohle světa moc nepatřím.

Stojím před regálem v supermarketu a nevím, která vajíčka koupit, protože pro vajíčka se odjakživa chodí do kurníku (nakonec jsem vybrala česká M, ale byla hrozně malá. Naše slepice asi snáší XL nebo co).

Stojím bezradně se sklenicí od okurek, ve které už zbyl jenom lák a nemám kompost, kam bych ho došla vylít (vylila jsem ho do záchodu, snad je to tak správně).

Nikdy bych nevyplivla žvejkačku na chodník.

Nikdy bych si do bytu nepořídila zvíře.

Kdybych si někdy pořídila do bytu psa, sbírala bych po něm na ulici a nikdy bych se nezbavila pocitu, že ho týrám.

Koukám z okna kabinetu do zahrady školky, která ale vůbec není zahradou, protože tam není ani kousek trávnaté plochy. Všude tam mají takovou tu plochu, co vypadá jako antuka, ale je moderní, a tak od ní ty děti nejsou oranžové. Mě to pohoršuje a co tomu teda říkají biomatky?

Aktuálně řeším, co s rohožkou. Kdybych ji koupila, vyřešila bych špinavou podlahu kolem dvěří, ale kdybych ji koupila, kam bych ji vyklepávala? Jak to lidi ve městě s rohožkama dělají? Klepou je z okna v devátým patře? A co když bydlí nad chodníkem? Zeptám se.

středa 6. února 2019

Říkáme si

Slovo říct
se musí, nesmí, může
pak vysvlečená z kůže
neutýct

Slovo říct
nejde vzít zpátky:
nevyřknout
neslyšet

Nepochopíš
vysvětlím
Nepochopím
vysvětlíš
Rozumíme

Vztah jako vysvětlovat
jinak skončíme neporozumění
Slovo jako strach
...
Vypláznu srdce
na jazyku
"miluju tě"
 Na oplátku
Dostanu pusu
do dlaně
zamykám lásku


pondělí 21. ledna 2019

Sedm set sedmdesát sedm

Než jsem tě poprvé viděla, myslela jsem si spoustu věcí.

Že budeš vysoký. Budeš hrát na hudební nástroj. Na kytaru, u ohně. Na harmoniku, protože harmonika. Na klavír, protože ta scéna v Pretty Woman. Rozhodně nebudeš sportovec. A rozhodně ne fotbalista. Budeš rád tančit. Umět rozdělat oheň bez sirek. Nosit košile. A v zimě kabát a šálu. Budeme spolu chodit do kina. Budeš společenský. Ten typ, co baví celou společnost a každýho si omotá kolem prstu svými vtipy. Budeš se jmenovat Honza, protože to zní. Naložíš mě do auta a odvezeš na tajnej spontánní vejlet. Budeš mít hezký nos a hnědé oči.

To všechno (a možná ještě mnohem víc) jsem si myslela. Jednoho dne jsem si pomyslela, že je dobře, že srdce nepřemýšlí. Srdce se zamilovává a má k tomu jiný důvody než hlava.

Jsi vysoký a nehraješ na žádný hudební nástroj. Už se s tebou vydržím dívat na celý zápas a ne jen na poločas. Nechám se vést mimo rytmus a to je definice lásky. Umíš rozdělat oheň bez sirek? Nosíš takový měkkoučký mikiny, do kterých se krásně choulí. A bundu a čepici. Do kina jsme spolu šli jednou, ale mně je úplně jedno, kam chodíme, protože je důležitý, že chodíme spolu. Místům, kde je moc lidí, se vyhýbáš, a tak bavíš jenom mě. Miluju, jak zní tvoje jméno, a Honzu už stejně jednoho mám. Jezdíme vlakem na vejlety, který máš naplánovaný tak, aby se mi líbily. Máš mapu a podle tý mě vedeš, abych nebloudila. Děkuju. Máš dokonalý nos a mandlové oči.

Před 777 dny jsem se do nich poprvé podívala a v jeden moment se v nich ztratila a uvěřila v lásku na první pohled. Protože něco z toho, co jsem si myslela, pro ni není vůbec důležitý. Důležitý je poznat, že teď je ta chvíle, kdy máš poslechnout srdce a pocity. Teplo, bezpečí, správně, úplně, absolutní důvěra. Půjdu s tebou na konec světa.

Píšu to dneska, protože to číslo se ti bude líbit a protože 7 777 dnů nebo 7 let 7 měsíců a 7 dnů je za dlouho. I když ti je taky chci připomínat. Pořád. O tom, který je ten pravý, totiž nerozhodujou představy naivních holek, ale jejich srdce. To moje to řeklo o tobě, tak už se s tím prosím smiř.


neděle 20. ledna 2019

Zkoušky z dospělosti

Dospělost nemá začátek a konec, je to proces.

Když jsi byla malá, myslela sis, že být dospělý znamená s naprostou jistotou vědět, co děláš. Teď už víš, že ani maminka někdy prostě nevěděla, ale musela.

Dospělost je zodpovědnost.

Dospělost je rozhodnutí a následek.

Dospělost je koupit si sluneční brýle.

Dospělost není trucovat jako malá holka.

Dospělost je, když poprvé na rentgenu říkáš ne, nejsem těhotná, ale v další vteřině tě napadne, že třeba jo, tak krátce, že o tom ještě nevíš, a v další, neměla bys radši sestru zarazit, jestli by nevzala někoho po tobě, že by sis ještě skočila udělat test, než doktorka zjistí, kolik máš nových kazů od posledního snímku?

Dospělost je neutéct pokaždé, když je ti do breku k babušce, sednout si na gauč a nohy hodit na opěradlo jejího křesla a nechat se hladit po nártu až do půlky holeně. Někdy říká, že až nebude holení nohou moderní, budeš nešťastná, protože je budeš mít děsně chlupatý. A tobě to je jedno, jsi teď beruška nebo kočička a tohle návrat do dětství, který asi u maminky a babičky nikdy neskončí. Tak si koupíš čokoládovej pudink, pak obřadně vyjídáš nejdřív tu šlehačku nahoře, jako když babuška tobě kupovala čokoládovej nebo karamelovej a Jirkovi vanilkovej nebo jahodovej, protože každej máte jiný chutě.

Myslela sis, že chřipku jinde než doma a navíc sama, nezvládneš. Celej víkend v posteli bez maminky a oloupaných mandarinek na talířku, bez druhýho polštáře a knihovny, ze který si vybereš něco, co jsi dlouho nečetla. Bez domácího medu v čaji v cibulovým tupláku.
Dospělost je úplně sama vyléčit chřipku.

Už jsi dávno přesazená, ale zakořeněná jsi hluboce doma. Pořád doma. Pořád se to nezměnilo. Nechceš si jenom někde zvyknout, chceš někde žít a tam mít doma. Ale zatím tady sedíš, na mapách z leteckýho pohledu sleduješ svůj rodnej dům, zahradu a louky okolo, stádo krav a brečíš.
Když jsi sama a  je ti smutno, pouštíš si táborový videa, hýkáš smíchy a při záběrech z dronu (miluješ to, jak se všichni na konci rozutečou, přesně tak jako sis to vždycky představovala na Pobertově plnáku) vymějšíš moudra: vybíjenou nemůžeš hrát zároveň na dvou hřištích a život taky ne.

Další víkend jedeš domů. Doma nemáme obludu, doma máme malýho řehoře. Ovšem mrtvýho brouka dělá spíš zbytek rodiny. U nedělního oběda jako by vždycky nás bylo jenom čtyři, obsadit i řehořovo místo, ať to kolem stolu nevypadá tak blbě a zahájit nenucenou konverzaci.

Dospělost byl šestý třídní sraz. Skoro všichni si dali tatarák, a tak téhle skupince maturantů z roku, kdy ony byly na prvním stupni, mladší ročníky přenechaly místo pod pódiem v česnekovým oparu. (Já jsem tatarák neměla, takže můžu říct, že jsme smrděli fakt strašně.) Smradlaví, ale dospělí. Pozná se to tak, že holky jako ty při ploužákách nestojí stranou a snaží se být neviditelný jako před pár lety, ale že se o ně kluci normálně vystřídají.Takže taky vystřídáš tanečníky. První tanec devět let od tanečních, pořád se točíš na druhou stranu, s tím, kterého podezříváš, že byl jediný, kdo z tebe chtěl svlíknout tvoje Dětské šaty, nejspíš ty červený květovaný, nebo možná ne, možná měl daleko čistší úmysly, a možná žádný. Možná že na srazu ještě za pár let, až ta dospělost nebude tak čerstvá, si to řeknete.
Dospělost je zvládnout taneční smalltalk a říct si tak skoro víc než za osm let na gymplu. Takže už vím, že Dívka s perlami ve vlasech je v úplným originále v maďarštině, ale na tom koncertě to možná byla anglická verze s maďarským přízvukem a refrén zněl česky, až do konce tý písničky jsme nebyli schopný tu záhadu rozluštit.

Nikdo mi to neřekl. Poznala jsem sama, že dětské šaty jsou mi přítěží a čas je odnesl.

Dospělost se pomalu vkradla do mýho života.

Dospělost je (tady).


sobota 5. ledna 2019

Rezaté kachličky
slzy pod víčky
už tečou
mísí se s vodou
vinou nás obou
za zavřenými dveřmi
zataženým závěsem
nevím, kdo vlastně jsem
ve srchovým koutě
pocity zvou tě
do řeky, která spláchne
vodu a slzy vzpoury
do odpadové roury.

Odpověď na otázku ze sna


Zadala jsem do map trasu mezi místy našeho trvalého bydliště a zjistila, že polovina z té trasy je kousek od Blaníku. Vychází mi z toho, že vůbec nejsi princ, ale rytíř. Pokud bys byl tedy ochotný bydlet se mnou třeba i na Vysočině.

úterý 18. prosince 2018

Kávová pusa

Kafe jsem včera rozhodně neplánovala. Jenže lidi, co skáčou pod vlak nebo pod metro se neohlíží na plány ostatních lidí. Z Vltavský, kde pořád hraje harmonikář mezi policejníma autama, už nejedu tramvají, vrátím se na Stross pěšky, zpátky do práce se mi ještě nechce, ještě nemusím, tak jdu na nekřesťansky drahý a malý kapučíno. Dám si na něj skořici, ta je zadarmo, a plánuju si den znova. Pak si vedle sednou tramvaják a tramvajačka, kafe mají na jednom tácu, a když ho oba dopijou, líbají se a mlaskají u toho jako Leonardo di Caprio v českým dabingu. Dvěma kuřákům prý taky nevadí se líbat, ale mýmu bráchovi nevadí líbat kuřačku. Mně nevadí líbat svýho kluka, když pije pivo, a mýmu klukovi vadí mě líbat, když piju kafe.
Včera se mi do plánů nevešel, ale dneska jsem si vyčistila zuby a pojedu za ním.

neděle 2. prosince 2018

Po nás?


Umřel pan Cvrliky. Retweetnul poslední tweet, sdílel poslední článek, ale nevěděl, že jsou poslední. Vůbec nevím, kdo to byl. Když jsem na twitteru ještě byla, párkrát jsem od něj dostala srdíčko a původně jsem si myslela, že ten účet spravuje víc lidí, že jeden člověk to nemůže zvládnout. 

Taky jsem si myslela, že je mu nanejvýš tak osmadvacet, je možná trochu osamocený, tak si kolem sebe vytvořil takovou komunitu. A on už asi v životě něco prožil, tak věděl, proč šířit lásky a tolerance plno. Chtěla jsem mu tam někdy napsat příspěvek, ale tápala jsem o čem. Už nenapíšu.

Internety způsobují díry do prázdna. Výkřiky do tmy. Po nás všech jednou zbydou plné e-mailové schránky, rozžité životy na facebooku a jinde, rozečtené knížky na goodreads nebo třeba účet v knihkupectví nebo eshopu se spodním prádlem. Články v rozepsaných, které si nikdy neměl nikdo přečíst, a spousta banálních i nebanálních konverzací, o kterých taky nechceme, aby je četl někdo třetí. Přesto se chováme, jako bychom byli nesmrtelní. 

Zahlcujeme virtuální prostor vatou, děláme v něm pěkný binec, a nic nás nenutí ho uklízet, protože nevíme, kde končí, jako vesmír, a všechno se tam vejde anebo schová. Někdy si ve svém kousku toho prostoru dělám pořádek. Odstraňuji zbytečné účty. Mažu aspoň reklamní e-maily. Zveřejňuji články z konceptů, které je mi líto zahodit. 

Uklidňuje mě vědomí, že zaneřádí jen úplně malinký zlomek internetu, ten můj blog plný článků, z nichž některé stojí za nic a některé za něco. A že tenhle malý kousek vesmíru se protíná s jinými vesmíry, takže se ten můj trochu rozšíří. 

Pozvu na kafe kluka z jiné inerciální vztažné soustavy, který kafe nepije a krásně líbá, a vytvoříme vlastní inerciální vztažnou soustavu. Tady taky vytvářím novou galaxii. Spojuju ty, co by se z masa a kostí nepotkali, ale jejich přezdívky se znají a minimálně to, že tohle teď čtete vás spojuje. 

Pak mám pocit, že psaní taky k něčemu je. Bez něj bych si neposlechla geniální písničky a neprohlídla fotky, které nechápu, jak vznikají. I když to, jestli tady po  mně něco zbyde, je relativní.