Je to zvláštní, nejsi součástí mě, ale jsi. Ne jako moje druhá polovina, který jsem darovala srdce na dobu neurčitou, ale jako člověk, co mě utváří. Strašně jsi mě změnil. Ne záměrně, ne k horšímu. To, že tě mám, mě změnilo.
Jsem teď taková nejlepší možná verze sebe sama, ale ne kvůli sobě, kvůli tobě.
Je to prý divný, zamilovaná Péťa. Čelím teď spoustě dotazů, moc na ně neodpovídám, spíš se z odpovědí vykrucuju. Je to budoucí otec tvých dětí? A ty si jako umíš představit, že by ses vdala? Dokážeš si představit, že spolu budete celej život?
Povím ti tajemství, který jsem neřekla nikomu z těch, kdo se ptali. Když jsem se ti poprvé podívala do očí, věděla jsem, že mezi námi bude buď všechno, nebo nic, že nebudeme kamarádi, nezůstaneme lidma, co se trochu znají. Věděla jsem, že to bude láska jako trám, nebo že už se nikdy neuvidíme. A když jsme ušli tak dvě stě metrů a byli skoro u Vltavy, věděla jsem, že nejsi kluk, se kterým si umím život představit, ale bez kterýho si ho představit nedokážu. A utvrzuješ mě v tom každej den, i když mám strašnej strach, že to zkazím, že tě k sobě poutám takovýma vyznáníma, před kterýma budeš chtít utéct, ale já to takhle cítím, už od tý chvíle na Národní třídě, co jsi řekl: "To jsou ty anafory."
Žádné komentáře:
Okomentovat