O lidech, kteří jeli.

V tramvaji jela paní, která měla na podrážce boty přilepený list a šoupala nohou o podlahu tak dlouho, dokud ho nepřišlápla druhou nohou a on nezůstal úplně osaměle ležet uprostřed poloprázdného vagónu. Kdo ví, jak dlouho jezdil po Praze. Nebo ho průvan zase odvál ven.

V tramvaji jel kluk, který čokoládovou oplátkou vyjídal z krabičky měkký tvaroh. Představovala jsem si, jak ta kombinace chutná.

V autobusu jel jeden medik a dvě medičky.
"Ve třeťáku jsem prodělala snad všechno, to bylo strašný,"říkala jedna.
"Ale karcinóm prostaty si asi nemala," odvětil ten kluk.
"Ja som si myslela, že mám tretie štádium syfilis. Bez toho, že by som prekonala prvé dve," uzavřela druhá.

V tramvaji jela paní, která telefonovala se svou (nejspíš) vnučkou a říkala jí Lucipísku.

V metru jela rodina, všichni slavnostně oblečení, s kyticí, vtipkovali, smáli se, říkala jsem si, asi na promoci. Pak se po tom listu, dejte k tomu ještě něco zelenýho, ať je to bohatší, co koukal z papíru, svezla černá stuha. Asi pojedou až na Strašnickou.

Jela jsem v tramvaji a seděla až na poslední sedačce zády ke směru jízdy. Tramvaj ujížděla kolejím, ale dohnal ji skútr. Řídil ho kluk, co se místo na cestu díval mně do očí a usmíval se, dokud před Malostranskou neodbočil. Řekla bych, že nebyl zrovna z nejzodpovědnějších řidičů, ale smál se docela hezky.

V autobusu se mnou jel můj student. Na rozdíl ode mě dosáhl ze sedačky nohama na zem.

Ve vlaku jel pán a četl Smrt na kolejích.

Ve výlukovém autobusu jel kluk. Usnul, a tak jsem ho tahala za rukáv a říkala:" Pardon, ale už jsme v Dobřanech." Vždycky je mi hrozně líto kohokoli budit.

Ve vlaku jela paní s malým klukem a vyprávěla paní, která jela s malou holčičkou. Že je jeho teta, že si ho veze na svátky z Klokánku. Že už má tři dospělé děti a osmiletou holčičku. Že máma kluka Adámka má dětí šest, ale ani o jedno se nestará. Že Adam byl tak zanedbaný, že v pěti letech skoro nemluví. A že než ho na začátku ledna bude mít vrátit, mělo by jí přijít rozhodnutí o tom, jestli ho dostane do péče.
Předstírala jsem, že slzím nad tou povídkou, kterou se tvářím, že čtu, ale ta byla od Třeštíkové a byla mizerná. 

29. 11. 2017

Nad ránem, ještě byla tma, jsem se probudila šťastná a nevzpomněla jsem si na žádnou starost, tak jsem zase mohla spokojeně usnout.

26. 11. 2017

Plně na mě dolehla tíha dospělosti. Mikuláše jsem od maminky dostala už v listopadu, protože do Mikuláše už nebudu doma. Doma?

V otázkách lásky jsem nedošla k odpovědi

Dát řádkům řád
aby sis ve mně mohl číst
a postihnout podtext (to jsem nevymyslela já)

          Jenže- proč?
          když už mě máš přečtenou
          tak jako nikdo

                    Jenže- stejně se ptáš
                    máš mě ráda nemáš mě ráda

                               A já se ptám
                               může člověk přemilovat? (je to imperfektivum)

Odložím si tady svoje strachy

Bojím se. Strašně se bojím věcí, kterých není normální se bát. Bojím se, že kdybych někomu řekla, čeho všeho se bojím, jen se mi vysměje. Nemám přece proč. Mám strach sama ze sebe. Strach, že jsem se rozhodla a že jsem se nerozhodla. Jenom se bojím a strachem jsem úplně ochromená. Bojím se, a tak zrovna nečekám, jestli Nezmaři zahrajou Písek, ale až začne tradiční večerní televizní program pro celou rodinu. Bojím se, že se Lenka s Kačkou neusmíří a nic už nebude jako dřív, a že se usmíří, ale nic už nebude jako dřív. Pořád ještě se bojím, že se jednou ráno probudím a zjistím, že to všechno byl jenom jeden krásný sen. (Takový klišé a taková pravda). Bojím se, protože už nemám sílu. Jsem jenom zamotaný klubíčko strachů, kterých se bojím ze všeho nejvíc.

Probuzení

Na Gare de Lyon bylo osm ráno

sedmnáctého února

poprvé jsem se probudila

v pátek nebo pondělí

jen jsem se dívala

klidně měkce

tak od dneška vím

že kouzlo té noci

se nemá kam ztratit

schovat

utéct

jako já

Když jsem tohle dopsala, zjistila jsem, že jediné, co to spojuje, jsou slzy.

Skončil dvaadvacátý rok mého života a nejzásadnější pro něj je ponaučení, které ho celý dokáže charakterizovat: nebreč, když ležíš na zádech, natečou ti slzy do uší a to nepříjemně lechtá. V těch slzách mi do uší odtékalo všechno. Strach, lítost, štěstí, stesk, láska, vztek, dojetí a možná ještě něco. Něco se zdá být podstatným, ale není, něco se zdá nepodstatné, a nakonec ti to obrátí život naruby. Na to už jsem asi přišla někdy dřív, často se opakuju.

Myslela jsem například, že to bude významná chvíle, na kterou budu vzpomínat, a málem bych na ni zapomněla. Sami tři v celém táboře. Vedle repráku, ze kterýho hrajou tipuju AC/DC, položíš pytlíček s nápisem kouření způsobuje infarkt, ovšem kouřit budeš jen do 3. září. Ubalíš si a pak si podpaluješ sirkama. Počítáš křesílka, ale nemusíš, nechci vědět všechno. Chci mít iluze o tom, že takhle to chodí jen ve filmech. Friends with benefits. Jsem moc naivní. Jako malá holka, jako holky z románů. Ale to si uvědomím až později. Zatím vím jen, že tohle je přátelství na entou, jinak nejde vysvětlit správně načasovaná objetí. A taky já ti to přeju.

Nechápu, jak se někeří baví, a jsem vděčná za svoje táborníky ještě o trochu víc. Vím, komu zahrát Bodláky, komu Sbírku zvadlejch růží, komu Marii, Jantarku, Igelit, Malíře a "Navarovou". Podvod, ačkoli zadaný je to jeho štěstí, ale víš co jako, zakázaný ovoce...Nevím. (A pak uprostřed noci který holce může stát za to, aby s ním někoho podváděla? Nevím.) Řešíme se, řešíme vztahy (líbí se mi, jak říkáš 'pusinky'), díkybohu nikoho o prázdninách nezajímá škola, nikdo se neptá, kde budu učit, kde budu za rok. Nezávislý pozorovatel mi říká: You were sad there in the kitchen. - Because it´s the end again. It´s hard to say goodbye every year. (You were sad znamená v češtině bulela jsi jako želva).
 
Úzkostlivě uklízím kytaru, i když se ještě vrátím, kdyby začalo pršet, a za dva týdny na ni prším sama. Protože jsem naivní. A protože mě ta naivita nepřešla.

Jednou jsi mi řekla, že se mě kluci bojí, protože se bojí chytrých holek. Z konkrétního případu jsi vyvodila obecně platné pravidlo. Jeden ti řekl, že jsi na něj moc chytrá, a tys usoudila, že to mám ještě těžší, když jsem přece chytřejší něž ty. Úplně jsem ti zapomněla říct, že to není pravda. Nebo mám štěstí, že po světě běhá kluk chytřejší něž já.

Jak jsem mohla jít spát s mokrou hlavou? Musím mít přece mokrý poštář. Odpovídám, že spím na břiše, místo, abych popravdě řekla, že horší to s mým polštářem je, když se mi stýská, než když si nevysuším vlasy. Mám tě, ale nemůžu tě mít. Modlím se, ať všechno přestanem, ale nevím, jestli to platí, když spáváš na levém boku. Už nekomplikuju život jenom sobě, ale i tobě, a to je pro mě nový a neumím se s tím vyrovnat. Tak jako se stěhováním se mezi světy. Od zítra budu hrát roli, do které možná neumím přepnout, ale snad mi díky tomu uteče cesta do světa, ve kterém se spolu vždycky sejdem.

Když mám nostalgickou chvilku, pustím si Parova a směšně kroutím boky, nebo Čechomor a žalostně vyju. Písničky Anny K. jsem postupně vyeliminovala na ty, které napsal Tomáš Vartecký a LP jsem si poprvé  pustila, že jsem jí pěkně rozuměla v rozhovoru na DVTV. Někdy jsou věci strašně jednoduchý. Někdy se mi zdá, slzy jsou dobrý, ale nesmí se to s nimi přehánět.

Půjčím si tvoje oči

Mám v počítači staženo asi deset filmů a pouštím si je dokola před spaním (ještě se mi neomrzely). Jeden film mi vydrží na několik dní a usínám při týchž replikách. "Když jsem s tebou, jsem o tolik lepší!" "Ach, Dexi!" Protože mě tak vidíš. Může to znít sobecky, ale není. Když jsem s tebou, jsem klidně i krásná. Jenže ve skutečnosti nejsem lepší. Dělám pořád stejné boty. Třeba s sebou nikdy nemám deštník, když prší. Jenom už to najednou není tak podstatné. Tak jako najednou není tak podstatné psát, protože ťukání slov do internetu už splnilo svůj účel (jako kdybych byla nějaký pragmatik).

Chtěla bych umět vidět svět tvýma očima. Nečekat na červenou, když ty o pár metrů zpátky objevuješ kouzlo zimní zahrady. Asi jsem tě tehdy poprvé oslovila jménem, když padla zelená, ale nejsem si tím jistá, protože jsi mě neslyšel. Vlastně bych tohle všechno zapomněla, kdybychom společně tuhle nejeli tramvají. Až v tu chvíli mi došlo, že Hradčany z okýnka uvidím ještě stokrát nebo víckrát, když budu chtít, ale ty, jak si je z toho okýnka prohlížíš, jsi mi vzácný. Můj osobní Malý princ. 

Mizérie posledních dní

Bez tebe se stýská,
konvice nepíská,
je totiž varná.
Jak já jsem marná!

Měla bych psát seminárku,
nemám ovšem ani čárku.
Práce je to úmorná,
nejsem vůbec humorná.

Stagnuju

Chtěla bych napsat něco chytrýho, ale pravda je, že jen psát potřebuju, a vůbec nevím, co. Hlavou mi už týdny víří tolik myšlenek, že ani není v mých silách je roztřídit do škatulek, abych se v nich vyznala. Musím být stejně zmatečná jako moje hlava. Teď mi v ní třeba zní "I wanna run to you" protože v televizi běží Osobní strážce, kterého jsem nikdy neviděla a ani teď ho nesleduju, jenže to není v mých silách. To už je pravděpodobnější, že mi narostou křídla. A teď uplynulo několik hodin a já pořád nevím, jak chci pokračovat. Není to jedno? A je po víkendu. Pořád jsem toho moc nenapsala, nejde mi to. Nejde mi nic. Snažím se dělat všechno, co chci, tak jako se teď snažím psát, ale nic. Nejradši bych doma s maminkou sázela petunie, ale chci přece dodělat semestr, tak doma nejsem, ale pro dokončení semestru toho moc nedělám. Dobře, nádech výdech, začnu. Jenže se nadechnu a cítím tebe. Kde jsi? Aha, tady ne. Vlastní mozek se mě snaží oklamat. Jako když to vypadá, že jsem dostala skvělý nápad a pak se ukáže, že nebyl tak skvělý. Dobré nápady jsou nedostatkové zboží a já zrovna potřebuju být strašně kreativní a nápady jen hýřit. Zatím si kreativitu vybíjím s nůžkami před zrcadlem, když napravuju to, co mi na hlavě spáchala kadeřnice, ve výsledku se tomu možná nechá říkat účes. Taky bych měla dřív, než bude pozdě, projevit svou empatii, málokdo se mi v ní může rovnat, jenže to taky není pravda. Každý, kdo  mě chápe nebo se o to snaží, mě v ní tisíckrát předčí (si fandím). Ty, ten, který ví, jak na mě, a ta, která ví, že jí ani nikomu jinému nikdy nesvěřím všechno, a pak ještě pár podstatných lidí. Visí to mezi námi. Pak je tu nostalgie. Stačí projít odpoledním městem a je tady. Koukám na kluka s vrabčím hnízdem, znám ho, ale není odtud. Až když se usměje, je to Tom, kterého jsem naposled viděla, když byl malej kluk a dneska mu kupodivu sluší vousy. Jaro před šesti lety, dneska se neznáme. Volné hodiny, o kterých jsme chodili na kolonádu na nanuka. Laborky z biologie v parku. Uzavírání známek. Propovídaná odpoledne na náměstí, to jsme ještě nechodily na kafe. Koncerty v Martinovi. Nic z toho už se nevrátí. Vlastně, známky bych mohla uzavírat. Je to zvláštní, o kolik jsem jinde, ale v tom městě pořád žijou moje vzpomínky, a někdy se v nich zaseknu. Přitom, teď je hezky, jenom co bude, se trochu bojím, a asi proto mi nejde se hnout.

Divný jaro

V polovině dubna
voním k šeříkům
před vchodem nějakýho činžáku ve Vršovicích
oblečená už zase v zimním kabátě.

(421+1194)/2=1615/31536000




Nechtěla jsem to zapomenout.

"Žádáme cestující, aby k příchodu na nástupiště použivali výhradně podchod na nástupiště"

A tím podchodem se zvonivě rozléhá klapot podpatků jedněch znovunalezených bot, které kráčí na nástupiště číslo 2, ke kterému přijede osobní vlak číslo          , ze směru          , ve směru          , upozorňujeme cestující, že v úseku         budou přepraveni autobusy. Podpatky nejdřív přešly, a znělo to spěšně, přestože jim vlak jel až za dvacet minut, napříč prázdnou nádražní halou. Od vchodu až pod stěnu z výjevy ze života socialistického dělnictva, které by tam možná nebyly, kdyby původní nádraží tohohle průměrně okresního města nerozbombardovali v dubnu roku 1945 Američani, kde si poté, co neochotná pracovnice společnosti         konečně otevřela okýnko, podpatky zakoupily lístek. Pak si našly na odjezdové tabuli příslušné údaje k příslušnému spoji a vydaly se směrem k podchodu. Dál už to znáte. Jenom cestou prázdným podchodem prázdného nádraží těm podpatkům vhrkly slzy do očí, když si vzpomněly na jednu filmovou scénu z prázdného podchodu už prázdného nádraží. Až ty podpatky dorazí do konečná stanice, prosíme, vystupte, zjistí, proč byly na začátku téhle co to je? znovuobjeveny. Jsou totiž strašně nepohodlné. Uvědomělý traktorista je  pevnou oporou družstva v boji proti vesnickému boháči a stejně tak jsou každé uvědomělé podpatky pevnou oporou v marném boji za delší nohy a snahu být skutečnou ženou.

Poslední dobou

Nový rok už vlastně není moc nový, čas spokojeně plyne a i na tu sedmnáctku už jsem si zvykla. Chtěla jsem napsat něco o tom, jaký byl ten rok 2016, protože vloni jsem psala něco o tom, jaký byl ten rok 2015, protože bych v tom ráda měla systém a protože ten rok byl tak paradoxní, že to potřebuju někam zaznamenat, ale vůbec mi psaní o tom paradoxním roce nešlo.

Mohla jsem začít třeba tím, v čem byl ten paradox. Stála jsem na místě a pak dělala kroky vpřed jako bych měla na nohou sedmimílové boty. Vlastně už předloni jsem napsala, že 2016 bude rokem významným. Možná přinese spoustu změn a všechno se otočí o 360 anebo se nezmění vůbec nic a můj život pojede pořád ve stejných kolejích. Bude plný rozhodnutí, kterých se bojím už teď, protože rozhodnutí jsou těžká. Nic překvapivého, ale jak mám vědět, jestli jít doprava nebo doleva. Co když se vydám jedním směrem a pak zjistím, že to byla chyba? 

Bylo to tak. Přesto, kdyby mi tehdy někdo řekl, co se stane během těch 365 dnů, zaťukala bych si na čelo. Já přece nedělám kroky do neznám a nemívám štěstí.

Neměla jsem sílu a chtělo se mi všechno vzdát v cílové rovince, tak těch rozhodnutí bylo ještě víc, než jsem předpokládala. V den státnic třeba: vstanu z postele a dojdu tam, aby mi řekli, že jsem úplně blbá, nebo se pořádně vyspím? Tak jsem vstala, došla tam a teď je můj život bohatší o dvě písmenka. A cestou od státnic zase: budu se trmácet na těch podpatcích nebo boty zuju? Zula jsem a pan Soused kroutil hlavou a říkal vy mladý... Zařeknutá, že budu posílat co nejmíň zpráv, jsem se nejdřív rozhodla odeslat jednu, protože nebylo co ztratit a později jinou, ale to už šlo ztratit úplně všechno. Anebo získat. Nemusela, ale nakonec zvítězila druhá varianta, ve všech případech.
Místo puchýře jsem třeba cestou od státnic zažila pocit naprosté volnosti a lehkosti.

Zjistila jsem díky tomu pár důležitých věcí. Že je dobrý někdy nic neřešit. Nechat svůj život plynout a sice se bát, co provede, ale věřit, že to dopadne tak, jak má. Možná je to štěstí, možná náhoda, možná osud, ale ví, jak to zařídit. Plně jsem si uvědomila, že neumět říkat ne je sice vážně blbá schopnost, ale že mi vždycky to, že ne neřeknu, protože to neumím, přinese do života něco nebo někoho skvělého. A taky (a poplácávám se za to po rameni a posílám to jako vzkaz sama sobě do minulosti) jsem zjistila, že princ může bílého koně klidně nechat ve stáji a nezáleží na tom, jak přijede.

Jen díky loňskému roku jsem mohla u zápočtu na otázku a co ty si pamatuješ? odpovědět vysvětlením pojmů chórismos a arethé. Protože jsem je jediné z celé filosofie skutečně pochopila a jen se slepě nenaučila jejich definice. Byla jsi výborná. (A proč takhle neprobíhají všechny zkoušky? Profesorka stejně stará jako moje babička se námi probere Trumpa a pak mi prostě řekne máš zápočet, můžeš jít, ahoj.  S takovou bych studovala klidně ještě pár let).

Rok 2016 skončil nepřímo úměrně tomu, jak začal. Nebo vlastně tak dobře přímo uměrně tomu, jak blbě začal. (Dlouho jsem neměla matiku). Myslím, že všichni takoví ti životní kouči by ze mě měli hroznou radost, protože jsem vlastně svůj život posunula na úplně jinou úroveň, aniž bych přečetla jedinou příručku s názvem nastartujte svůj život, jak začít žít naplno a fakt je neznám, tak nevím, jak se ještě můžou jmenovat.



Přelom roku doslova přelomový

Poslední dobou se děje spousta drobných věcí. Poslouchám Priessnitz, Adriana T. Bella a Nerez. Bořím se nohama ve sněhu. Jezdím vlakem tam a zpátky. Čtu články Marušky Doležalové, které píše po Kafi a cigárku a u každého se dojímám k slzám. Těším se, až budu mít definitivně po zkouškovém.

Jenže tenhle článek je rozepsaný přes měsíc, takže poslouchám spíš Karla Kryla a nové album Vypsané fixy. Zkouškové skončilo a já vůbec nečtu, co jsem během volna chtěla číst a nepodnikám, co jsem podniknout chtěla. Dochází mi, jakou roli v mém životě hraje důvěra, a jak umí míchat kartami.

Někdy jsem záviděla lidem, kteří umí žít takový ten hektický život a skvěle si ho zorganizovat (nebo se tak aspoň tvářit) a teď ho chvílemi žiju, s organizací jsem naštíru, nestíhám zapisovat do diáře. Někdy jsem nechápala, jak málo některým lidem stačí, a přitom mně taky stačí málo, které je pro mě moc. Víc než to.

Mohla bych na závěr třeba napsat jakože předsevzetí, strašně punk, takhle ke konci února, že si třeba zorganizuju život nebo že zorganizuju sebe. Že budu psát několik článků za měsíc jako dřív, že jakmile začně jaro, začnu pravidelně běhat, že...Jenže se mi nechce. Chce se mi nechat se překvapovat tím, jak se všechno vyvrbí, možná se občas zuby nehty rvát a možná nenápadně štípat do ruky, jestli tohle není sen.