Soundtrack léta 2016

Léto. Opálené přezky sandálů na nártech a spálený nos. Vlasy vyšísované od sluníčka. Léto. Záchvaty smíchu ve tři ráno jako by nám nikdy nepřestalo bý třináct a pak vážné rozhovory o neméně vážných věcech. Léto. Zakopnout o pařez a sednout si do smoly. Léto. Aspoň jedna noc pod širákem a ty ve spacáku nepočítat. Chodit spát hned po východu slunce. I hodina je dobrá. Léto. Stěhovat se kolem dokola ohniště podle toho, kam fouká dým. Léto. Nohy odřené z lesa a ruce plné štípanců. A nohy vlastně taky. Léto. Kakao ke snídani a půlka buřta ke druhé večeři. Léto. Ležet na zemi a dívat se do korun stromů anebo hvězd. Anebo skrz koruny stromů na hvězdy. Léto. Vítat se a pak se najednou strašně rychle loučit. Léto. Vybíhat bosa na zahradu a pak z chodidel smývat špínu. Léto. Vůně čerstvého sena, posečené trávy, táboráku a rybízové marmelády. Léto. Rychle! Schovej se do kukuřice. Léto. 

Zpívání do rána. Léto. Tam, co jdu já, hraje malá noční hudba. Je to v Jantarový zemi? Mezi horami? Nad stádem koní? Nejradši ty písně mám nejen, když nad ránem ozvou se kohouti, ale celou noc. A že těch písní je. A ne všechny mám ráda. Jen by to bez nich nebylo ono.

Je dobré najít někoho, kdo nezná výraz nejde. A když jsem našla? Jsi jako lampa, která přitahuje můry a já jsem z jinýho světa (a je to jediný verš z celé téhle absurdní písničky, kvůli kterému je pro mě tak podstatná) a obracíš mě naruby, až nakonec vždycky jenom vidím tvá ramena. Jednou se potkají ti, co se potkat mají, a tak jsem myslela, že to na tebe jsem čekala sto světelných let a pak mi došlo, že přátelství je někdy víc než láska, ale stejně odpouštím všem, co hvězdy sčítat chtěli a s prvním polibkem úplně zapomněli.

Zahraješ mi Anděla? Že tak pěkně prosíš. Ale radši bych ho hrála někomu jinému. Zejtra tě potkám za svým stínem, neznámí známí v trmavaji, v cukrárně kávu... Dobrovolně jsem se toho vzdala. A to už jsou z nás známí známí. 

V každém akord zní aniž to tuší a každý nedočkavě čeká na poslední refrén, ve kterém se zazpívá lásku bych zrušil. Smutné. A sbírku zvadlejch růží pak máme doma my, ale vy ji chcete dokola zpívat. Všichni jsme herci a naše trapné komedie, nikdo nechce ale vážně brát.

Pustíme si starý gramofon, budeme mít světy, který nás zajímají. Z rádia Cohen zpíval lásko jsem tvůj muž. Asi takovej pocit, jako když ti asi při stém poslechu Cohenovy desky I´m Your Man dojde, že to asi bude ona (včetně té písně). (Take this Waltz mám raději).

A pak, vrcholný okamžik toho všeho. Patrick Swayze říká, že Baby nebude sedět v koutě, Sandy přichází s čerstvou trvalou na hlavě, Filip brání Hančinu čest, když praskne, že s ním bydlela na půdě, Amélie otevírá dveře svého bytu, Kšandova ségra nepřišla na vlastní zásnuby a já sedím někde mezi všemi, kteří mi zpívají, že to je to moje malování vzdušnejch zámků a je to podobné obvinění, jako když maturitní komise Julče zpívá, že raději neměla číst ten román.

Nakonec jen letní dozvuky. Dívat se na svět s láskou a doufat, že mi to vrátí. A ze všeho, co jsem až sem napsala, jsou jenom obrázky vzpomínek zakleté v paměti. Mraky už odpluly.


(Je neskutečně zvláštní poslouchat písničky od táboráků  z youtube.)

Jaro 2016

Přemýšlím o tom, kam se poděl koncept tohohle blogu. Vypadá to tu úplně jinak, než to tu mělo vypadat. Kde jsou všechny ty smysluplné, obohacující články o hudbě, knížkách, o životě, o něčem strašně zajímavém?

Sebralo je jaro.

Na jaře se všechno sesypalo. Všechny plány, sny, okolní svět a nakonec i já (jsme) se rozpadly jako domeček z karet. S těmi samými kartami jsme v dětství hráli záchod. Všechno, na co jsem se v životě soustředila, se lusknutím prstů v několika rozhodujících minutách zhroutilo, vyšlo by nastejno to do toho záchodu spláchnout.

Svět se sice rozpadl, ale Země se točila dál. Všechno ostatní bylo tak, jak mělo být. Když odkvétaly šeříky, přišel pocit, že nic nemá smysl a když rozkvétaly kopretiny vědomí, že životu onen smysl bude třeba najít. Nešlo to. Dobojováno.

Nikdo nic nepochopil, ostatně, za to jsem si pravděpodobně mohla sama. Mohla jsem i za tu příčinu? Já nevím. Možná ano, možná, že kdybych nevsadila celý život na jednu kartu a neměla dojem, že tomu všechno ostatní musím obětovat, neskončila bych až někde u dna, ale zase dno je dobrý na to, aby sis ho prohlíd. Pravda. Jen, nějak je to dno pořád hlouběji. Já vím, co tě nezabije, to tě posílí, a já žiju.

Tak teď pomalu, ale jistě stavím tu věž z karet odznova, od základů, které musí být pořádně bytelné, aby vydržely další případné bouřky, aby se to dno nemohlo ještě prohlubovat. Zpoza mraků vykukuje slunce.

Kam se poděl uplynulý rok? Utekl ještě rychleji než to jedno jaro. Možná, že je dobře, že se smrsknul v pár vzpomínek v dlouhodobé paměti, jakéhosi pocitu neurčita a pár pocitů zcela určitých. A co plány? Má cenu nějaké spřádat? Všechno to nej (-lepší, -hezčí, -milejší...) se beztak děje nečekaně, neplánovaně, nezávisle na tom, jak si to představuju, nebo jestli si to vůbec představuju.

Nakonec se prostě ukázalo, že nechat věci plynout nemusí být vždycky úplně špatný nápad. A tenhle blog je vlastně jen jednou z těch věcí. Žije si možná až moc nezávisle na mojí vůli, ale asi to není na škodu. Aspoň je totiž něco z toho, co se mně týká, pořádně spontánní.

(Příspěvek 2 v 1 + 1 zdarma)

Zima 2016

Vždycky, když začne nové roční období, nestačím se divit, co s sebou přináší. Jako bych to všechno viděla v nějakém filmu a čekala, až to zažiju na vlastní kůži. A pak jsem paf z toho, jak umí být jaro krásné a na nějakou zimu úplně zapomenu. Odložím ji spolu s teplým kabátem a čepicí do skříně a užívám si sluníčko, modré nebe a kvetoucí stromy, sedmikrásky na zahradě a pampelišky za plotem.

Stejně bych na tuhle zimu nejraději zapomněla.  Nepřinesla nic moc pěkného. Na druhou stranu rychle utekla, to se jí musí nechat. Byla zmatená, náročná, chmurná, osamocená a smutná. Anebo jsem taková byla já...

Naštěstí jaro přišlo brzy a zachránilo mě. Doufám, že mu vydrží ten veselejší nádech.

Podzim 2015

Je po Vánocích, za oknem jaro, tak proč si nezavzpomínat, jaký byl podzim? (Dřív jsem to nestihla).

Podzim přišel přesně se začátkem zimního semestru, nezačal tedy nijak vesele. Nesouviselo to jen se školou. Navíc podle mě začátku podzimu strašně chybělo babí léto. A správně podzimní byl až konec října a začátek listopadu. Jenže stejně jako letos chybí Vánocům vánoční atmosféra, chyběla podzimu podzimní atmosféra.

Byl hudebně bohatý. Objevila jsem takových interpretů! Nejprve Calm Season. Pak jsem dva týdny nedokázala poslouchat nic jiného než Muchu. Pak zase Kieslowski. Ty vystřídala Radůza. Nová alba Báry Polákové a Kláry Vytiskové mě bavila natolik, že mi je přinesl Ježíšek.

Ještě v říjnu jsem si držela prázdninové čtecí tempo, s narůstajícími povinnostmi ve škole jsem ho ztratila, ale Harryho Pottera jsem četla a čtu průběžně a pořád. Až dnes jsem se zasekla v Princi dvojí krve, protože Harry zrovna začal chodit s Ginny a blíží se Brumbálova smrt.

Prosinec byl skvělý. To jsem pro změnu nasadila vysoké tempo "socializační". Těch akcí, setkání. A všechny se vždycyk musí konat před Vánoci. Vynahradím si tak všechen čas během roku, kdy nikam nechodím. Připočtěme k tomu zápočty a už se nedivím, že jsem minulý víkend de facto prospala. A už týden si užívám klidu domova. Jenže už ne podzimního.

Kdybych měla letošní podzim shrnout, řekla bych, že byl trochu nostalgický, trochu veselý, trochu osamocený a trochu společenský, vůbec nebyl čajový ale spíš kávový, spíš upršený než slunečný, trochu klidný i trochu uspěchaný, ale byl prožitý.

Léto 2015

Cože? Poslední příspěvek z 2. září? Ten čas nějak utíká! Léto, o kterém chci psát, se nějak podezřele rychle přehouplo v podzim, před pár dny začal semestr a ejhle, trvá už skoro měsíc. A já si chystala, že poslední letní den dopíšu článek, ve kterém svoje léto shrnu. Píšu, píšu a najednou počítač zčernal. Error. V opravně si pobyl dva týdny, chudák. Nemám data a mám nový operační systém. A nejen, že jsem nemohla zveřejnit ten článek, nemohla jsem nic. Na jednu stranu jsem si ten život bez počítače užívala, na druhou - začátek semestru, všechny informace na školním portále a já stojící frontu ke třem počítačům v knihovně, abych se podívala, jaké materiály si mám připravit na tenhle seminář, jakou knížku přečíst na jiný a mohla bych pokračovat. Ale teď už si pojďme zavzpomínat na ty prázdniny!

Každý rok na konci prázdnin si říkám, že tohle byly ty nejlepší prázdniny, jaké jsem zažila. A každý další rok mám pocit, že tyhle prázdniny překonaly ty loňské nejlepší. Letos tomu není jinak.

Kdybych měla letošní prázdniny shrnout do bodů, tak:

• jsem poznala asi tak 1327548 nových lidí. Všechny milé, zajímavé, z některých jsou teď známí, z některých kamarádi, z některých přátelé.
• přesto jsem se utvrdila, že stará přátelství jsou ta nejpevnější.
• mám asi stejně vzpomínek a nezapomenutelných zážitků jako nově poznaných lidí.
• jsem se nasmála v průměrném počtu prosmátých minut/hodina nejvíc ve svém životě.
• ačkoli jsem si myslela, kdovíjak moc jsem o prázdninách četla, přečetla jsem jen osm knížek.
• jsem sice nezažila ono velké dobrodružství (i když, co to vlastně je?), ale spoustu menších - jezdila jsem po okolí na kole, rozvážela moudra z knih, to mě neuvěřitelně bavilo, nacházela místa, o kterých jsem do té doby neměla ponětí a užívala si atmosféru okamžiku.
• jsem prázdniny a vlastně i léto zakončila opravdu tím nejlepším způsobem.

Jak? Koncertem Zrní v Zach´s Pubu v Plzni. Ještě ten den ráno jsem se doma rozmýšlela, jestli se mi opravdu chce do Plzně jet. Ještě, že jsem nezaváhala, nasedla na vlak a za pár hodin už stála v dešti na malém dvorku, kousek od pódia, a nechávala se unášet skvělými melodiemi. Jestli mě tohle nenabilo energií na celý rok dopředu, tak nevím, co jiného by mohlo. 

Byla to krásná tečka za krásným létem, na které mám ty nejkrásnější vzpomínky.

Přidávám pár mobilových momentek i nemomentek :)

#moudrazknih

Srpnová vyjížďka na kole

Čekala jsem na zpožděný vlak na Zrní v té nejlepší společnosti

I takhle končívají moje výlety na kole. S deníkem u rybníka. 

Noční Plzeň ze čtvrtého patra