úterý 20. srpna 2019

Červenec je vždycky krátkej měsíc


Vystoupím z vlaku a ovane mě horký vzduch. Po dlouhé rozvaze dovezu kufr do úschovny; za pár hodin se sem vrátím a budu v cestě pokračovat, lenost ho s sebou vézt zvítězí. Když vylezu z metra, zastávka autobusu zeje prázdnotou, takže je mi jasný, že si počkám. Autobus mi ujel před třema minutama a interval už je dvacet. Rozhlídnu se; čekat se mi tady vážně nechce. Nacpu pytel s chráničema do batohu, o kterém jsem myslela, že už má vyčerpanou kapacitu, odepnu z něj helmu a rozložím kolobrndu. Aspoň z toho, že na ní budu po Praze jezdit nebudou jenom planý řeči. Vjedu do teplý letní noci – těm už jsem odvykla – u Cross clubu je cítit tráva, ne ta co se poseče, a tam se taky naposledy vyhýbám lidem, pak už jsem královna celýho chodníku.

Je to taková bilanční jízda. Loni jsem takhle jednou odpoledne sedla na kolo a ujela trasu, o který jsem myslela, že už ji nikdy neušlápnu, a vyříkala si to sama se sebou všechno; dvakrát velkou kofolu do půllitru i tu noc po mých dvaadvacátých narozeninách a vůbec celý to léto plný Honzů a Tomášů.

Definovat lásku. Kačenka jednou řekla, že jsem zaláskovaná, to je nejpřesnější pojmenování toho stavu. Jsem pořád, nepřestanu být jen proto, že už se to nepředpokládá, protože jsme spolu skoro tři roky. „A pořád dobrý?“ A proč by jako nemělo? Předpokládá se, že mi spadly růžový brejle a už je to špatný. Nový vztahy jsou jako nový kabelky. Po dvou letech se ošoupou a je třeba je vyměnit, jsem mezi holkama za exota, protože mě můj kluk pořád baví.

Líbí se mi, jak to funguje v angličtině. Jak se do lásky spadne. Jeden den nic a druhej den jsi v lásce. To je ta definice. Nebo „když přijel, běžela jsem dolů a proběhla kuchyní, kde stál, tak rychle ven, že jsem si ho nevšimla.“ Kdybys přijel ty, měla bych to stejně. Jo, jednou jsem z těch stejných schodů úplně normálně šla dolů, ten rok to byla strašná ponorka, on najednou stál pod nimi „ahoj, miláčku“ a já mu ze šestýho schodu spadla přímo do náruče. Vím to tak přesně, protože to bylo ze schodu, nad kterým visí ta fotka, na kterou jsem se nemohla dívat, protože mu to na ní tak sluší. Je rozdíl mezi láskou a touhou někoho vidět. Tehdy jsem ještě nevěděla, že budu mít kluka, kterej za mnou na tábor nebude chtít přijet, a já nebudu chápat proč.

Láska je říkat o tom, co tehdy stál v kuchyni i víc než dvacet let po je ho smrti můj. Pokaždý mě to bolí taky, už od tý chvíle, kdy mi řekla, že cestou od holiče kontrolovala svůj novej účes v zrcátku, který spadlo na chodník, přesně vím, na který ulici, a za dva dny se to stalo. Pokaždý, když řekne manžel mě napadne, jaký to je, s tím celý život žít. Vědět, že to celý mohlo bejt jinak. Podobný jako když jsem četla Dešťovou hůl a modlila se, abych nikdy tohle nezažila, abychom vzpomínky měli pro sebe pořád společně.

Bolí mě, když někdo, i ty, bere to, co mezi námi je, na lehkou váhu. To posvátný pouto, který se vůbec nemuselo vytvořit, nebýt pár náhod. Proto je mi tak vzácný. Nedokážu tě milovat míň jenom proto, že jsme spolu dva a tři čtvrtě roku, takže už to nemůže bejt jako na začátku. Může. Miluju tě pořád přesně takovýho, jakej jsi, i v tý chvíli, kdy nadávám, že si muchláš trika přehozený přes opěradlo židle, na který sedíš, nebo když stojím deset minut připravená k odchodu a ty se vracíš pro peněženku, vyčistit zuby, pro mobil. I v tý, kdy s tebou nemluvím, protože jsi rozhodl, že to pití je moc drahý. Jednou jedinkrát jsem usínala na krajíčku postele, protože jsem nechtěla být s tebou, nechápala jsem, co jsi mi zrovna řekl, ale byla vděčná, že nemáme gauč, na který bych si přelehla. I když mi nikdy nebudeš zpívat pod oknem, protože si myslíš, že to neumíš, nenapíšeš mi básničku, protože budeš přesvědčenej, že pořád není dost dobrá, neřekneš mi, že pro mě sneseš modrý z nebe, protože to prostě není možný, a přestože si nejsem jistá, jakej máš vztah k dětem. Protože takový jsi a to je láska. Mrzí mě, že už mi nepíšeš tak jako dřív, už to nejsou dopisy, proto ti radši volám, abych tě slyšela a fakt věděla, že tě mám.

Jedu v autě, Zrní Dva a neměla jsem si tehdy pouštět ten rozhovor, ve kterým se vysvětluje, o čem ta písnička je. Kdokoli se mě zeptá, věřím-li na lásku, tak řeknu jo. Jenže mám silnici zamženou, protože nevím, co ty. Třeba ti stačí spolu se držíme a držet se budeme. Proto mám o nás vždycky největší strach, když spolu nejme, když nevidím pohledy a necítím pohlazení. Nepotřebuju slova a ujištění, potřebuju tebe.

Navzdory tomu zase odjíždím, hned první den vyřešíme znamení zvěrokruhu – kdyby tentokrát přijel taky, řekl by, že jsem změnila kritérium pro výběr spoluoddíláka z výšky na znamení. Celej tejden sleduju, jak jsou stejní a fascinuje mě, jak to umí s dětma. Takovej pedagogickej typ. Tam, kde mě dochází trpělivost, zasahuje s největší empatií. Já jsem typ domácí, taková máma - asi nejvyšší čas, abych toho nechala, ani jsem nebrečela při zatloukání napínáčků.Vždycky se budeme znát.

Zatím nevím, kdy zase profrčím Holešovice na koloběžce, protože se ještě nechci vzdát svýho šumavskýho já. Zase nevím, co bude za deset měsíců, možná začne úplně jinej život. Na to, co bude za týden, nemyslím.

Červenec utekl tak rychle, že než jsem to napsala, už bude konec srpna.