neděle 19. srpna 2018

Identita: Ty

Je to zvláštní, nejsi součástí mě, ale jsi. Ne jako moje druhá polovina, který jsem darovala srdce na dobu neurčitou, ale jako člověk, co mě utváří. Strašně jsi mě změnil. Ne záměrně, ne k horšímu. To, že tě mám, mě změnilo.
Jsem teď taková nejlepší možná verze sebe sama, ale ne kvůli sobě, kvůli tobě.
Je to prý divný, zamilovaná Péťa. Čelím teď spoustě dotazů, moc na ně neodpovídám, spíš se z odpovědí vykrucuju. Je to budoucí otec tvých dětí?  A ty si jako umíš představit, že by ses vdala? Dokážeš si představit, že spolu budete celej život?
Povím ti tajemství, který jsem neřekla nikomu z těch, kdo se ptali. Když jsem se ti poprvé podívala do očí, věděla jsem,  že mezi námi bude buď všechno, nebo nic, že nebudeme kamarádi, nezůstaneme lidma, co se trochu znají. Věděla jsem, že to bude láska jako trám, nebo že už se nikdy neuvidíme. A když jsme ušli tak dvě stě metrů a byli skoro u Vltavy, věděla jsem, že nejsi kluk, se kterým si umím život představit, ale bez kterýho si ho představit nedokážu. A utvrzuješ mě v tom každej den, i když mám strašnej strach, že to zkazím, že tě k sobě poutám takovýma vyznáníma, před kterýma budeš chtít utéct, ale já to takhle cítím, už od tý chvíle na Národní třídě, co jsi  řekl: "To jsou ty anafory."

sobota 18. srpna 2018

Identita: Doma

Pozoruju to zvlášť poslední dobou. Že neříkám naše rodina, v naší rodině, moje rodina, ale u nás, nebo u nás doma. Těžko říct, jestli ještě splňujeme definici rodiny, to zázemí, co mi vždycky dávala už necítím, to už mi dává jenom to místo, genius loci, vždycky tam bylo doma, tak zatím je, a mě dojímá, že tady trávím poslední chvíle, kdy tady nejsem jenom na návštěvě, poslední chvíle fakt prázdnin a ne jedu v létě na týden k našim.
Určilo to tady strašně velkej kus mě, naposled jsme spolu šli na úplně cizím místě a vonělo tam čerstvě posekaný pšeničný pole a to byla ta vůně, která znamená prázdniny, od slova prázdnit (obilí).

pátek 17. srpna 2018

Identita: Srdcař


Dřív jsem si myslela, že to je dobře, když je člověk srdcař. Dá do toho srdíčko, štěstíčku půjde naproti a ono se mu to od ostatních vrátí. Postupně jsem ze srdcařů ale zbyla jenom já, tak už vím, že srdcař si musí dávat sakra bacha, aby mu to nepřerostlo přes hlavu a hlídat si, jestli to, co dává, dostává zpátky. Když do toho dá všechno, co může, obětuje to a tamto, a ostatní se jenom svezou, tak to není v pořádku.
Mám strach, aby se mi to nestalo ještě v něčem. Čím víc mi na té věci záleží, tím víc se toho bojím. Nevím, jestli je to moje vina, že neumím jít do ničeho napůl, jenže to je pro mě samozřejmost, nebo jestli je to lhostejností zbytku, ale jsem poučená, takže vím, že příště to tak daleko zajít nenechám.

čtvrtek 16. srpna 2018

Identita: Tábornice

Abych jela úplně poprvé, po druhé třídě, mě museli přemlouvat. Pak jsem celý den před odjezdem prozvracela z nervů, že se mi tam nebude líbit a nebudou tam dobře vařit, a pak jsem ani jednou za celé dva týdny nezabrečela.
Tábor je jako jízda na tobogánu. První den naskočíš a na konci tě to vyplivne do vody plný reality, tak plav. Jeden velkej zážitek. To čemu se dneska říká inside jokes. Už si je pamatujeme jenom my dvě, tím líp. Táborák, buřt napůl a hvězdy nad hlavou. Moct bejt týden v roce dítě. Sice zodpovědný, ale dítě. Nehrát bojovku proti vedoucím, ale proti dětem.
Přátelství na celej život a kolem dokola ohně táborový lásky, co jsem nikdy nezažila, jenom jedno zakázaný potřovala bych obejmout a krásný, velký, kulatý oči, patřit mezi lidi, co jsou tejden v roce stejně praštěný jako já.

středa 15. srpna 2018

Identita: Hlasy

Ráda bych řekla, že jsem uměla dřív zpívat než muvit, ale už se nepamatuju, takže nevím, jestli je to pravda a doma o tom nic neříkali. Každopádně jsem zpívala vždycky a všude, co si pamatuju. Babička minule říkala, že to ani není možný, jak to uteklo, že jsem tady nedávno chodila jako po mole a zpívala, tak jsem říkala, ať mi dá baterku, že jí udělám koncert. Strejda měl skvělou baterku, byla lehčí než mikrofon, ale vypadala úplně stejně.
I když nevím, jak můj hlas zní, tak tak jak  ho slyším v hlavě ho mám ráda, ale z nahrávky ho nepoznám. Že to s ním není tak zlý jsem uvěřila, až když mi to tehdy řeklo několik lidí nezávisle na sobě. Možná, že kdyby všichni neměli podmanivý hlas, tak jim to neuvěřím, možná, že kdyby měli hlas, co se mým uším nelíbí, tak bych to nedokázala. Ale takhle jo. Je to pro mě důležitej aspekt při poznávání lidí, jestli mají sympatickej hlas, jestli ho kluci mají charizmatickej a holky spíš jemnější, ale taky mě dostávají zpěvačky s chraplákem, s hlasem jako skála, co každej tón usadí tam, kam patří. A taky, aby byl ten hlas rozpoznatelnej od ostatních, měl něco charakteristickýho, podle čeho ho poznám.  A protože osud tomu tak chtěl, dovede tě na správnou adresu, takže těžko říct, jestli jsem se dřív zamilovala do tvých očí, nebo hlasu.

pondělí 13. srpna 2018

Identita: Blízkost


U nás doma se nikdy neobjímalo. Nevím, odkud se ve mně vzalo přesvědčení, že v ostatních rodinách se objímá, asi z filmů nebo z návštěv babiččina bratra, kterej ji vždycky objal, dal upřímnou pusu na tvář, žádný naznačování ze slušnosti, ale zároveň prostě bylo poznat, že jsou to brácha a ségra, co se před padesáti lety rvali jako koně, řek jí: Milado neser mi a vem si to, vnutil jí slaninu, co přivez, protože babička má samozřejmě vařeno a přece je pozvala, tak co to vozí, ne? Jenže je mladší, tak musí poslouchat. Ale jde o to, že se stejně objali, při příjezdu i při odjezdu, i s tetou. U nás, což je druhá rodina,  než je z ní babička, se tohle nedělá. Takovej projev blízkosti a důvěry si tady nikdy nikdo nedovolil. U nás se podávají ruce. Někdy si představuju, jak se z tohohle rodinnýho vzorce s bráchama vymaníme a až se za pár let budeme scházet, normálně se obejmeme.
Normálně: tak jako se objímám s lidma, co nejsou rodina. Dřív jsem to neuměla, ale pak jsem pochopila, že  lidi, co jsou mi nejblíž můžu klidně obejmout, nic mi to neudělá, jenom zahřeje u srdce, a že tím můžu vyjádřit spoustu věcí. Proto když jsi se poprvé zeptal, jestli můžeš, chtělo se mi říct, že musíš, že mi blíž nikdo nebyl, ale měla jsem strašnej strach, abych to nezakřikla, a jenom jsem řekla, že jo.

sobota 11. srpna 2018

Identita: Vůně


Nejsem na vůně nijak vysazená, tak jako na líčení a kosmetiku obecně, ale s každou vůní, kterou jsem kdy používala, mám to období spojený. První se mi vybaví ta, co mi dali bráchové k Vánocům, určila celej můj následující půlrok. Nebo ta od mamky, co jsem ji měla nejraději, ale byla z limitované edice, takže už to bude navždycky jen vzpomínka na vůni loňský zimy, kdy jsem si ani neodvážila vyslovit svoje winter wishes nahlas. Letošní jaro vonělo po třešňovým květu.
Když se navoníš tou vůní, je to jako vrátit se v čase. Taky si vzpomínám, jak mi došlo, že to, jak voní tvoje trika, když se o tebe opřu, nemá nic společného s tvou vůní, ani s tvou vůní, ale že takhle prostě u vás doma voní prádlo, že tak voní polštář, na kterým budu spát i ručník, co mi vyndáš ze skříně, že voní jinak než u nás po žlutým lenoru.
Doma to voní po dřevě, ale cítím to vždycky spíš, když přijedu po delší době. Pamatuju se, jak jsem se jako malá na tu vůni těšila, protože jsem ji cítila jen párkrát za rok, většinou o prázdninách, když se přijelo z chaty nebo z tábora. U babičky to voní úplně jinak, jinak na chatě, jinak v bytě a na návštěvách taky.
Nebo když se čeká na vlak u nás, nesmrdí tam nádraží, ani nic, ale jen voní tráva a trochu ty koleje.

čtvrtek 9. srpna 2018

Identita: Místa


Nevím, z čeho moje fixace na místa pramení. Vytvářím si k nim pouto spojený s tím, co se na nich stalo, stává, děje, takže jsou pro mě důležitý, a pak mám potřebu se na ně vracet, nebo aspoň nezapomenout, když se tam vracet nedá.
Nemám ráda, když mi je někdo mění nebo ničí, chci, aby zůstaly stejný, protože já si je v paměti nedokážu uchovat, ale přesto se mi občas objevují před očima jako takový záblesky, asi deja vu nebo co. Procházím ulicí, nebo sedím a pozoruju okolí.
Mám ráda, když mám svoje místo, pevnej bod, na kterej se můžu spolehnout. Teď jsi moje Místo ty, protože jiný pořádný nemám, někdy se mi stane, že za týden spím na čtyřech různých místech po republice od sebe kilometry vzdálených, a asi už mi nestačí jenom můj dětskej pokojíček.