O čtení | Knižní tag

 Tenhle tag jsem objevila u Iris, zaujal mě, a protože jsem zrovna měla na práci spoustu věcí do školy, někdy začátkem prosince jsem ho vyplnila a zapomněla uveřejnit.

1. Oblíbená kniha z dětství
Úplně první knížka, kterou jsem sama přečetla, Mirka s Jirkou (anebo Jirka s Mirkou) sami doma. Pak Lucka s partou na putovním táboře, Děti z Bulerbynu.

2. Co právě čteš?
K dnešnímu dni mám rozečtené tři knížky, to už se mi dlouho nestalo. Minulý týden jsem ve vlaku cestou domů začala číst Markétu Lazarovou, skončila jsem asi v polovině. Jenže doma jsem začala číst Harryho Pottera a Fénixův řád, těšila jsem se do Bradavic celý týden. Ale víkend mi na něj nestačil (když jsem ho četla úplně poprvé, zvládla jsem ho za jeden den!) a jak známo, je to celkem bichle a mně se nechtělo ji na týden vézt do Plzně. Aspoň jsem odložila Siriusovu smrt. No a dnes jsem začala číst Čapkovy Hovory s TGM. Dívala jsem se na ně v baviččině knohovně od malička, a teď se mi hodí do školy, tak jsem to spojila.

3. Máš nějakou rezervaci v knihovně?
Mám, na jednu odbornou monografii, kterou potřebuju do školy. Beletrii si poslední dobou v knihovně moc nepůjčuju, dost knížek se mi nahromadilo doma.

4. Knižní zlozvyk?
Nepoužívám záložky. Snažím se o to, ale stejně ji čas od času vyndám a snažím se (marně) si zapamatovat stránku, na které jsem skončila.

5. Co máš právě půjčené z knihovny?
Cca 15 knížek, které potřebuju ke studiu.

6. Máš čtečku?
Mám. Přála jsem si ji vloni k Vánocům hlavně kvůli těm neustálým přesunům z domova do školy, kdy už tak vozím dost věcí. Nevyužívám ji ale tak moc, jak jsem si představovala. Čas od času ji vytáhnu, přečtu na ní dvě tři knížky a zase se vrátím ke klasice.

7. Preferuješ číst jen jednu knihu nebo víc knih najednou?
Téměř vždy čtu jen jednu, víc jich rozečtu výjimečně (jako třeba teď).

8. Změnily se tvé čtenářské návyky od té doby, co jsi začala blogovat?
Spíš bych řekla, že se mé čtenářské zvyky změnily od té doby, co jsem začala číst knižní blogy. Vždycky mě strašně nakopne třeba Bětka z Listárny, když se ve svém měsíčním shrnutí pochlubí množstvím přečtených knih.

9. Nejhorší kniha, co jsi tento rok četla?
Nečtu špatné knihy. Buď si vybírám opravdové jistoty, o kterých vím, že se mi budou líbit, nebo i když je ta knížka špatně napsaná, líbí se mi děj a naopak.

10. Oblíbená kniha, kterou jsi tento rok četla?
Bezpochyby Harry Potter, jinak bych ho, myslím, popáté nečetla. A Andělé všedního dne od Michala Viewegha. Doporučuju i pokud ho jinak nemáte rádi.

11. Jak často čteš knohy mimo svůj oblíbený žánr?
Téměř vůbec. Občas spolu s Harrym zabloudím do světa fantasy, ale to pravé fantasy mi uniká úplně.

12. Čteš někdy tu samou knihu vícekrát?
Mám pár takových stálic, viz bod 10. Pak třeba ještě Saturnin a jedna knížka, kterou mi mamka koupila asi k 12. narozeninám, jmenuje se Už neposlouchám za dveřmi. Ale jinak se snažím číst pořád další a další. Mám dojem, že kdybych četla dokola své oblíbené knížky, unikne mi spousta dalších, krásných.

13. Dokážeš číst v autobuse?
Pokouším se o to, ale většinou knížku musím zavřít tak po třech minutách, začít zhluboka dýchat a dívat se z okýnka. Ale vyřešila jsem tento problém audioknihami. Naopak ve vlaku mi čtení nedělá problém, naštěstí.

14. Oblíbené místo ke čtení?
Postel, houpací křeslo, kavárna a občas taky podlaha. Jsem takový podlahový člověk, prostě si sednu uprostřed místnosti, čtu si, učím se...

15. Zásady při půjčování knih?
Už si ani nepamatuju, kdy jsem někomu půjčila nebo si od někoho půjčila knížku. Ale předpokládám, že nad ní nebudeme svačit, ohýbat jí stránky, nedejbože v ní podtrhávat.

16. Děláš knihám oslí uši?
Ne!

17. Píšeš si na okraje stran poznámky?
Ne!

18. A do učebnic?
Ne!

19. Ve kterém jazyce čteš nejraději? V kolika dohromady to zvládáš?
V češtině, je to krásný jazyk. V angličtině čtu hlavně kvůli zdokonalení se v ní. A v němčině si na čtení netroufám.

20.  Co musí kniha mít, aby sis ji zamilovala?
Zajímavý příběh, skvělý jazyk a něco nepopsatelného navíc.

21. Co musí kniha mít, abys ji doporučila dále?
Musí se mi líbit.

22. Oblíbený žánr?
Ach jo, tohle škatulkování. Spíš bych napsala "neoblíbené" žánry: fantasy, sci-fi, horor, úplně ta nejčervenější knihovna.

23. Žánr, který čteš nejméně, ale chtěla bys více?
Zase to fantasy. Já bych ho četla, zkoušela jsem to nesčetněkrát, ale mě to prostě nechytne.

24. Nejvíce inspirativní kniha, kterou jsi letos četla?
Šťastná kniha a Jak jsem sebrala odvahu, Havel, Moje pařížská revoluce, Vezměte s sebou květinu.

25. Oblíbená svačinka ke čtení?
 Káva.

26. Jak často vybíráš knihy podle obálky?
Když jsem chodívala co měsíc do knihovny, vybírala jsem zásadně podle obálky a názvu. Posledních pár let si doma střádám vlastní knihovnu, tam už vybírám spíš podle kvality. I když k Vánocům jsem si koupila Do tmy od Anny Bolavé jen na základě překrásné obálky.

27. Jak často souhlasíš s negativní knižní kritikou?
Spíš mě většinou podnítí k tomu si knížku přečíst, abych si udělala vlastní názor.

28. Co psaní negativních recenzí?
Na všem se přece nechá najít něco hezkého.

29. Kdybys mohla číst v dalším cizím jazyce, který by sis vybrala?
Francouzštinu. Je to jazyk básníků a já bych si ráda přečetla to, co Milan Kundera napsal jen ve francouzštině.

30. Největší knižní výzva?
Asi jediná do jaké jsem se kdy zapojila byl den nepřečtených knih. A pak je tu moje osobní výzva přečíst všechny knížky, které mám doma, která je ale nerealizovatelná, protože pořád přibývají.

31. Největší knižní výzva, do které se bojíš jít?
To by byla asi ta, kterou bych si sama vytvořila. Stanovila bych si nějaká čísla, která by byla nereálná a já bych akorát byla ve stresu, že ji nesplním.

32. Oblíbený básník?
Poezii moc nečtu, to ale neznamená, že vůbec. Rozhodně se nedá říct, že bych měla oblíbeného básníka. Moc se mi líbila Ohnice Jiřího Ortena. Nebo blues Josefa Kainara. Láká mě Vladimíra Čerepková nebo třeba Václav Hrabě, ale zatím jsem se k nim nepročetla.

33. Kolik knih si obvykle půjčuješ z knihovny?
Kolem pěti.

34. Vrátila jsi už knihu do knihovny bez toho, abys ji přečetla?
A kolikrát.

35. Oblíbená knižní postava?
Ginny Weasleyová, Margo Roth Spiegelman, Saturnin, Tom z Vybíjené.

36. Oblíbený knižní záporák?
Teta Kateřina a Milouš, Smrt ze Zlodějky knih.

37. Knihy, které si obyčejně bereš na prázdniny?
Ty, na které během školního roku nebyl čas, někdy jsou to ještě ty, které jsem dostala k Vánocům.

38. Nejdelší doba, kterou jsi nečetla?
Kolem maturity a po ní. Tedy, četla jsem, ale povinnou četbu. A všichni víme, jak je povinná četba skvělá. Ona je, ale ten přívlastek povinná je děsivý. Takže celý čtvrťák na gymplu a pak než jsem se během prváku na VŠ vzpamatovala.

39. Kniha, kterou jsi nedokázala/nemohla přečíst?
Cokoli od Tolkiena. Strašně moc bych chtěla objevit tajemství Středozemě, rozečetla jsem Hobita i Pána prstenů, ale nedočetla. Obě krásně napsané, ale já se do nich nedokázala začíst.

40. Co tě dokáže při čtení vyrušit?
Když na mě začne někdo mluvit. Nikdy na mě nemluvte, když si čtu. Já taky nemluvím na ostatní čtenáře.

41. Oblíbená filmová adaptace?
Pokud se mi nějaká knížka hodně líbí, většinou se na film natočený podle ní vůbec nepodívám. Naopak se mi stává, že se podívám na film a až pak zjistím, že byl natočený podle knížky. Moc se mi líbil třeba Jeden den. Naopak jsem se po zhlédnutí Hřebejkových komedií s nadšením vrhla na jednu knížku Petra Šabacha a nebyla nic moc.

42. Adaptace, která tě totálně zkalamala?
Možná by zklamala, takže jsem se na ni raději nepodívala.

43. Jak často čteš spoilery?
Vůbec.

44. Nejvíc peněz kolik jsi najednou utratila v knihkupectví?
Kolem tisícovky.

45. Jak často knihu před čtením prolistuješ?
Prolistovávám spíš až během čtení.

46. Důvod, pro který bys knihu v polovině čtení vzdala?
Čtení vzdávám, pokud se do knížky nezačtu, nedokážu se vžít do děje, hledám důvody, proč nečíst.

47. Máš knihy ráda uspořádané?
Ano.

48. Skladuješ knihy doma, nebo je po přečtení posouváš dál?
Jak jsem psala, snažím se si vytvořit vlastní knihovnu, takže si kupuju opravdu jen knížky, o které stojím a které nechci nikomu dát.

49. Jsou knihy, kterým se vyhýbáš?
Asi sci-fi, horor, červená knihovna.  A celkově brak. Neříkám, že občas není třeba přečíst si něco lehčího, ale to nutně neznamená špatného.

50. Kniha, která tě rozesmála?
Těch je. Saturnin, Poslední aristokratka, Vybíjená, například.

51. Kniha, která tě rozhněvala?
Takovou neznám.

52. Kniha, která tě rozplakala?
Vím přesně, o čem byla, četla jsem ji asi ve čtrnácti, ale nepamatuju si název ani autora. No a pak postupně od čtvrtého dílu pláču, když umírají postavy v Harrym Potterovi. Poměrně čerstvá zkušenost - u Ohnivého poháru jsem brečela, že umře Cedric už když začal třetí úkol.

53.  Kniha, od které jsi neměla žádná očekávání a nakonec se ti líbila?
Zrovna Harry Potter, když už je o něm řeč. Nebo Memento.

54. Kniha, od které jsi očekávala moc, ale nakonec se ti nelíbila?
Takovou neznám.

55. Oblíbené čtení na odreagování?
Jakékoli. Oreaguji se čtením.

O čtení | Tip na čtení o státním svátku

Zítra máme 17. listopadu, to znamená volno celý den, skoro uprostřed týdne. Pokud nevíte z jakého důvodu, snad ani nepokračujte ve čtení.  Samozřejmě pokračujte i pokud to nevíte, chci se s vámi totiž podělit o tip na dvě knížky, které se týkají 17. listopadu 1989, takže máte šanci se to dozvědět.

Obě vyšly loni na podzim u příležitosti 25letého výročí Sametové revoluce. To není jediná věc, kteráje spojuje. Obě vydalo nakladatelství Prostor. Obě napsaly ženy, které se dokonce přátelily/přátelí. Obě jsou psány formou deníku a na obálkách obou z nich je autorka na dobové fotografii.

Obě se týkají jak Paříže tak Prahy, a navíc, autorky se v obou knihách potkávají.
Měly jak společný okruh přátel, tak de facto rodinné vztahy. S trochou nadsázky byla Andrea Sedláčková macechou Moniky Pajerové. Nějakou dobu žila s jejím otcem, fotografem Otou Pajerem. (To neznamená, že jsem nějaká drbna, všechno vím z obou knih.)

Přesto se v pár věcech i liší. Každá je psaná trochu jinak, jinak graficky koncipovaná. Obě jsem je četla už v lednu (dostala jsem je k Vánocům) a obě se mi, každá svým způsobem, moc líbily.

První z nich, Moje pařížská revoluce, je o emigraci Andrey Sedláčkové pár měsíců před Sametovou revolucí do Paříže. Že vám její jméno nic neříká? Vzpomeňte na filmy Musím tě svést, Rytmus v patách nebo Fair Play.

Léto 1989. Andree je dvaadvacet, studuje FAMU, schází se s přáteli v kavárně Slavie, píše do studentských časopisů a stojí před rozhodnutím, zda zůstat v nesvobodné zemi nebo emigrovat. Touží po rozletu, láká ji Paříž. Bez znalosti jazyka, zázemí začíná nový život. Má sice v Paříži spoustu známých, přátel, ale u nikoho nemůže zůstat natrvalo. Začíná od nuly, chodí do jazykovky, poznává město, lidi, žádá o azyl. Dostane ho 17. listopadu. Na průběh revoluce v Praze, kterou si tak toužebně přála, se chodí dívat v Paříži do výlohy obchodu s televizemi. A co teď? Má se vrátit? Nebude to zbabělost?

Vy se v téhle době ocitnete spolu s ní, prostřednictvím jejích deníkových zápisků. Poskytne vám i svůj dnešní pohled na věc a navíc díky dopisům, které jsou knihou protkané, poznáte i její nejbližší.

Druhá z knih, Vezměte s sebou květinu, jejíž autorkou je Monika MacDonagh-Pajerová, vás zavede už do roku 1980.  Její jméno vám je možná ještě méně povědomé, než jméno Andrey Sedláčkové. Stačí, když vám řeknu, že je sestrou Kateřiny Jacques a její dcera (to vám je asi jasné už podle obálky) je Emma Smetana?

Kniha je tedy záznamem deníků od roku 1980 až do začátku roku 1990. Z dospívající dívenky, která vyrůstá v intelektuálním prostředí se stává studentka filozofické fakulty, která se, už jako matka, stává mluvčí studentů během listopadových událostí.

Musím říct, že obě tyhle ženy obdivuji za to, jaká osobní i rodinná tajemství v knihách odkrývají. Díky tomu pro mě obě knížky nabírají úplně jiný rozměr. Konkrétně jde u Andrey Sedláčkové o jejího otce, který zastával zcela opačné názory než ona a víc se dozvíte v knížce. A u Moniky Pajerové jak o vztah s rodiči, tak s otcem její dcery. Dost otevřeně popisuje rozpory, hádky, své pocity ohledně nich.

Tahle osobní stránka dodává oběma knihám na autentičnosti. Kromě toho jsou svědectvím o životě emigranta i o české emigrantské komunitě v Paříži (Moje pařížská revoluce) a životu, studiu, vztazích v 80. letech a průběhu Sametové revoluce z trochu jiného pohledu (Vezměte s sebou květinu).

O čtení | Čtenářský deník; říjen

Na to, že byl říjen už celý školní měsíc, byl ze čtenářského hlediska velice úspěšný. Dost mu nahrávalo pravé podzimní počasí a taky moje prokrastinování. A co jsem tedy četla?

Harry Potter a Tajemná komnata /J. K. Rowling/

Do kouzelnického světa jsem zavítala už na konci září a zůstala v něm i na začátku nového měsíce. Tajemná komnata byl vždycky můj nejméně oblíbený díl. Nechápu proč! Je úplně stejně kouzelná jako ostatní díly.

"O tom, jací doopravdy jsme, Harry, mnohem vííc, než naše schopnosti vypovídá to, co si sami zvolíme." Albus Brumbál

Nana /Émile Zola/

K Naně mám zvláštní vztah. Začala jsem ji číst vloni touhle dobou, zasekla se asi šedesát stran před koncem a nemohla se prokousat dál. Odložila jsem ji a nedočetla. Pořád mě lákala z poličky s knížkami na přečtení, tak jsem po ní sáhla. Četla se mi zase celkem obtížně, zvlášť proto, že francouzština je pro mě španělská vesnice, a tak jsem netušila, jestli Fauchery je Fóčery, Fóšery a nějak mě to, že těm jménům nerozumím rušilo. Navíc tím, jak pro mě byla neznámá, hodně se mi pletla. Jenom od F se jmenovalo několik postav, takže jsem místy měla v hlavě pěkný guláš. Ale podařilo se mi ho občas zamíchat, takže se nepřipálil a já si vychutnala zejména krásný jazyk i Nanin příběh.

Harry Potter a vězeň z Azkabanu /J. K. Rowling/

Přece nemůžu číst pořád jen Harryho, říkala jsem si. Tak jsem třetí díl pro jistotu přečetla za jeden den, abych neměla výčitky.

Želary /Květa Legátová/
Jozova Hanule /Květa Legátová/

Želary je jeden z mých oblíbených filmů, a tak jsem se na jeho knižní předlohy chytala už delší dobu. Začala jsem povídkovým souborem Želary, který vypráví příběhy lidí žijících v Želarech, jednotlivé povídky jsou střípky, které do sebe po přečtení zapadnou. Takže když se do Želar podíváte znovu s Jozovou Hanulí, znáte už tuhle svéráznou horskou vesnici, její obyvatele, tamní poměry. Krásné čtení.

Poslední aristokratka /Evžen Boček/

Po dlouhé době audiokniha. Veronika Kubařová jako Marie Kostková z Kostky je naprosto perfektní. Navíc i ta knížka je jako stvořená pro audioverzi. Nepříliš složitá, vtipná, skvělá. Těším se na Aristokratku ve varu.

O čtení | Čtenářský deník; září

Představuji vám zbrusu novou rubriku Čtenářský deník, v které vás budu každý měsíc seznamovat s knížkami, které jsem přečetla. Dlužím vám září, tak pojďme na to.

Analfabetka, která uměla počítat /Jonas Jonasson/

Ačkoli nejsem zrovna znalec severské literatura (jediné, co mi něco říká jsou děti z Bullerbynu), přinesl mi loni Ježíšek Analfabetku. Oslovil mě název, líbila se mi obálka a od Vánoc jsem se na ni chystala. Proto mi přišlo příznačné, rozečíst ji na Den nepřečtených knih. Zhltla jsem ji během dvou dnů. Něco tak absurdního, inteligentně vtipného a zajímavého zároveň jsem už dlouho nečetla. A myslím, že už je zcela jasné, co budu pod stromečkem hledat letos. Tušíte správně - zmizelého Stoletého staříka.

Paper Towns /John Green/

Další dluh Ježíškovi jsem splatila přečtením Paper Towns. Louskala jsem je přes týden, protože, popravdě, nejzajímavější na nich byly začátek a konec. Díky tomu se mi ta knížka líbila, i když Quentinovo fňukání, že miluje Margo, nádechy nosem, výdechy pusou a neustálé rozebírání všeho s kamarády mi lezly trochu na nervy. Na druhou stranu, Margo se stala jednou z mých nejoblíbenějších knižních postav.

"I wanted to stop peeing but couldn´t, of course. Peeing is like a good book in that it is very, very hard to stop once you start."

"Just remember that sometimes, the way you think about a person, isn´t the way they actually are."

"Aren´t you worried about, like, forever?" 

"Forever is composed of nows," she says.

"Nothing ever happens like you imagine it will," she says.

Havel /Michael Žantovský/

Pár životopisů už jsem v životě přečetla. Byly všechno - nudné, nezáživné, zdlouhavé, jen ne zajímavé, vtipné, podněcující, živé, čtivé. Takový je jen Žantovského Havel. Pravda, jsem trochu předpojatá, protože když nad sebou tak přemýšlím, nejsem nic jiného, než pravdoláskař a slovy toho, jenž v současné době okupuje Pražský hrad, dokonce i kavárenský povaleč, který už je ale jako abstinent a vegetarián dávno mrtvý, ale jedna takováhle bichle mi pomohla dát dohromady všechny střípky z naší moderní historie, které už znám a poznala jsem díky ní Václava Havla nejen jako prezidenta, jak si ho matně pamatuji z dětství, ale jako dramatika, myslitele, člověka se všemi klady i zápory a především Osobnost v pravém smyslu slova.

"Olga byla skála a Havel to musel vědět, už když psal dopis otci."

"Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl bez ohledu na to, jak to dopadne." Václav Havel

"K mnoha paradoxům obestírajícím Václava Havla patří skutečnost, že i když nebyl nábožensky založený, byl to člověk víry."

Jak jsem sebrala odvahu /Barbora Šťastná/

O tom, jak jsem četla Šťastnou knihu jsem vás nadšeně informovala před prázdninami. Takže vás jistě nepřekvapí, že jakmile Báře Šťastné vyšla další kniha, upalovala jsem pro ni do knihkupectví. Knížka o tom, jak Bára sebrala odvahu je možná ještě vtipnější a inspirativnější, než její prvotina (anebo se mi to jen zdá, tak jako tak jsou obě skvělé). Upřímně, nejsem zrovna odvážlivec a mám strach ze spousty věcí, které jsou pro leckoho úplně běžné. A Bára taky. A tak mi poradila, jak dělat z cizích lidí přátele, jít naproti dobrodružství, jak se radovat, i když vím, že je to jen na chvilku. Prostě, každý den seberat odvahu k nějaké maličkosti, a být pak šťastnější.

"Život je jako nový klobouk. Nevíte, jak vám sluší, dokud si ho zkoušíte jen doma před zrcadlem."

Harry Potter a kámen mudrců /J. K. Rowling/

Harryho Pottera už jsem nečetla pár let a upřímně, jak čas letí, stýská se mi po jeho světě víc a víc. Zrovna na mě nějak moc začaly doléhat dospělácké starosti, když jsem sáhla do knihovny pro Kámen mudrců. A řeknu vám, že číst tu knížku staršíma očima není vůbec špatné, nalézám v ní přesně ty moudrosti, které dítě přehlédne.

"Od toho okamžiku však byli s Hermionou Grangerovou kamarádi. Jsou věci, které musíte prožít společně, abyste toho druhého začali mít rádi a omráčit horského trolla, vysokého dvanáct stop k takovým věcem určitě patří."

O čtení | Žítkovské bohyně

S nostalgickým pocitem vzpomínám na červencová horka a na to, jak jsem se těšila, až se trochu ochladí. No, všichni víme, jak to dopadlo.

Proč o tom ale píšu. Celý jeden červencový týden jsem strávila pod stromem na zahradě a četla. A četla. Asi jsem to hroko chtěla začíst. A tak jsem konečně přečetla Žítkovské bohyně, které jsem dostala k Vánocům.

Už dlouho jsem se do žádné knížky tak nezačetla. Seděla jsem s Dorou v archivu a listovala svazky, procházela Moravskými Kopanicemi, i když jsem v téhle části naší republiky nikdy nebyla a celou dobu netoužila po ničem jiném, než si sbalit batoh a hned po přečtení se tam vydat. A mrzelo mě, že se mi Bohyně nedostaly do rukou dřív.

Hledala jsem pak o knize i téhle oblasti nějaké informace na internetu, a když jsem se dočetla, jak se do Žítkové valí turisti nejen z Čech, od toho nápadu jsem upustila. Snad někdy. Až mi najednou těch místních bylo líto. Po staletí si tam v klidu žijí a najednou jim tam kvůli, sice báječné, knize, začnou proudit davy zvědavců. Na druhou stranu věřím, že je to místo s nějakou zvláštní energií a že skrývá nějaké tajemství. A jak jsem psala, někdy bych se tam velmi ráda podívala.

A stejně ráda si znovu přečtu Žítkovské bohyně. Kateřina Tučková má vytříbený styl psaní a nos na zajímavá témata. A mě dost láká její Vyhnání Gerty Schnirch, které jako audioknihu načetla Vilma Cibulková.

Ale zpět k Žítkovským bohyním. Je to opravdu silný příběh, který ve vás něco zanechá. Pokud vás doteď míjel, jako mě donedávna, přečtěte si ho, nebudete litovat.

Den, kdy jsem se rozhodla, že budu šťastná

Nedávno jsem mamce koupila Šťastnou knihu od Barbory Šťastné. Její blog čtu už nějaký ten pátek, na knížku měla zálusk také, byl to tedy dárek spíš pro mě. Každopádně jsem si ji chtěla přečíst až po tom, co ji dočte mamka.

Když jsem do ní před pár dny nahlédla, zjistila jsem, že mamčina záložka je umístěná teprve na straně 37. Přečetla jsem tedy začátek knížky až k téhle stránce, pak ještě kousek a najednou jsem byla na stránce 100. Úplně mě pohltila, četla se vlastně sama. Až jsem ji nakonec předevčírem v jednu ráno šťastně dočetla.

Během  čtení jsem si uvědomila spoustu věcí. Ty dvě nejzásadnější jsou:
1. Žiju jen jednou a ano, tohle je můj život.
2. Zapomněla jsem se radovat z maličkostí.

Kdysi jsem kdesi ve vodách internetu ulovila tenhle obrázek a teď jsem si na něj zase vzpomněla. Myslím, že přesně vyjadřuje to, o čem budu psát.

Poslední dobou jsem byla zahlcena spoustou starostí, spojenými hlavně se školou. Nepříliš vydařené zkouškové, které se neplánovaně protáhlo, pár osobních problémů a najednou ani nevím, kdy jsem se naposledy cítila opravdu šťastná.

Naopak jsem věčně zamračená, ztrápená, s mizernou náladou a párkrát taky pořádně uplakaná s pocitem, že se mi nic nedaří (nebyl to jen pocit) nadávala, že mě tenhle můj život nebaví. Jenže obložená stovkami papírů s poznámkami, učebnicemi a skripty stejně jako chlebíček šunkou, vajíčkem a kyselou okurkou jsem neměla moc energie a ani možností s tím "teď" něco dělat. Odkládala jsem to na "potom", které teď nastalo. A nemohla jsme udělat nic lepšího, než začít přečtením Šťastné knihy.

Pomohla mi si zase jednou přiznat, že mám pořádný problém s prokrastinací. Kdo ne, že. Já už kdysi chtěla přestat chrobně odkládat úkoly a povinnosti. Zakoupila jsem si onu slavnou knihu Konec prokrastinace, zavedla si buzer lístek a pár dní si psala to-do listy, ale po čase jsem de facto vyprokrastinovala řešení prokrastinace.

Mým velkým nepřítelem je totiž počítač, který většinou k učení potřebuji. Tolik blogů, které se dají pročítat, objevovat. Těch sociálních sití, které můžeme každé tři minuty aktualizovat, jestli někdo nepřidal nový příspěvek. A těch informačních serverů. Ty aktualituji tak každých deset minut. Nebo písničky, které se dají pouštět pořád dokola. Anebo ještě jednu a už se fakt půjdu učit.

A celé ty hodiny, co tohle vydržím dělat ten svíravý pocit kolem žaludku a letmé pohledy vedle sebe, kde lěží ty poznámky, které bych si měla alespoň barevně zvýraznit. Ještěže mě nebaví sledovat takové ty seriály, co mají několik sérií. Ale hodinu denně zabíjím u Ulice, která mě vlastně vůbec nebaví, vím, že je o ničem a mimo zkouškové z ní nevidím ani ukázky, ale pořád lepší, než se učit, že jo.

Navíc taky odkládám pro mě nepříjemné úkoly. Mám trochu problém s komunikací s lidmi. Nemyslím tím tu osobní (i když...), ale zejména právě tu "internetovou", případně telefonickou. Odepsat někomu na zprávu na facebooku mi trvá třeba dva týdny. Raději si vypnu chat a předstírám, že nejsem online. Napsat e-mail dokážu odkládat měsíc. Celou tu dobu mi neustále v hlavě bliká výstražné světýlko s cedulkou: Napiš mail! a přesto nejsem schopná to udělat, dokud mi nehoří koudel u ... víme, kde.

A pak se stane, že celé zkouškové třeba nejdu běhat, protože mám výčitky, že bych se měla učit, a ne si formovat tělo do plavek a přitom vím, že kdybych místo onoho sezení u počítače běhala, zvládla bych po zkouškovém maraton.

Na druho ustranu v tom opravdu nejsem sama. Bára Šťastná takhle chodí "kontrolavat e-maily".

Vlastně mi během čtení přišlo, jako by autorka byla mé o dvacet let starší já. Ve většině jejích vlastností, problémů i radostí (kromě těch spojených s výchovou dětí a manželem) jsem se poznávala.

A proč to vlastně všechno píšu, kromě toho, že pokud jste Šťastnou knihu ještě nečetli, vřele vám ji doporučuji?

Protože jsem se rozhodla, že všechno, co činí můj život "horším" změním právě letos v létě.

Kromě prokrastinace mě totiž ve zkouškovém trápí ještě jeden zásadní problém. Stres a nervy totiž zajídám. A tak za můj alespoň chvilkový klid padlo x tabulek čokolády, y sladkých tyčinek, z sušenek a k tomu například každé ráno káva, kterou v normálním období piji třeba jednu týdně, a každý večer hrnek kakaa. Nebo dva. Trochu závidím té druhé skupině lidí, která ve strsu hubne. I když se trochu bojím, že po tom, co jsem za poslední dva měsíce zvládla, bych už snad ani nebyla vidět (a rozhodně nepatřím k těm hubeným ani za normálních okolností).

Sepsala jsem si takový krátký seznam.

O prázdninách chci:

• číst
• pravidelně běhat a cvičit
• odnaučit se jíst sladké a večer
• odnaučit se internetu
• podnikat malé výletu do okolí aneb být turistou ve vlastním městě
• psát (to by mohlo potešit vás)
• spát
• udělat všechno pro to, abych byla ŠŤASTNÁ

Jinými slovy dělat, co mě baví, využívat svůj čas naplno a zbavit se toho, co mi v tom brání.

Dám třeba vědět, jak to dopadne.