úterý 30. června 2015

Den, kdy jsem se rozhodla, že budu šťastná

Nedávno jsem mamce koupila Šťastnou knihu od Barbory Šťastné. Její blog čtu už nějaký ten pátek, na knížku měla zálusk také, byl to tedy dárek spíš pro mě. Každopádně jsem si ji chtěla přečíst až po tom, co ji dočte mamka.

Když jsem do ní před pár dny nahlédla, zjistila jsem, že mamčina záložka je umístěná teprve na straně 37. Přečetla jsem tedy začátek knížky až k téhle stránce, pak ještě kousek a najednou jsem byla na stránce 100. Úplně mě pohltila, četla se vlastně sama. Až jsem ji nakonec předevčírem v jednu ráno šťastně dočetla.

Během  čtení jsem si uvědomila spoustu věcí. Ty dvě nejzásadnější jsou:
1. Žiju jen jednou a ano, tohle je můj život.
2. Zapomněla jsem se radovat z maličkostí.

Kdysi jsem kdesi ve vodách internetu ulovila tenhle obrázek a teď jsem si na něj zase vzpomněla. Myslím, že přesně vyjadřuje to, o čem budu psát.


Poslední dobou jsem byla zahlcena spoustou starostí, spojenými hlavně se školou. Nepříliš vydařené zkouškové, které se neplánovaně protáhlo, pár osobních problémů a najednou ani nevím, kdy jsem se naposledy cítila opravdu šťastná.

Naopak jsem věčně zamračená, ztrápená, s mizernou náladou a párkrát taky pořádně uplakaná s pocitem, že se mi nic nedaří (nebyl to jen pocit) nadávala, že mě tenhle můj život nebaví. Jenže obložená stovkami papírů s poznámkami, učebnicemi a skripty stejně jako chlebíček šunkou, vajíčkem a kyselou okurkou jsem neměla moc energie a ani možností s tím "teď" něco dělat. Odkládala jsem to na "potom", které teď nastalo. A nemohla jsme udělat nic lepšího, než začít přečtením Šťastné knihy.

Pomohla mi si zase jednou přiznat, že mám pořádný problém s prokrastinací. Kdo ne, že. Já už kdysi chtěla přestat chrobně odkládat úkoly a povinnosti. Zakoupila jsem si onu slavnou knihu Konec prokrastinace, zavedla si buzer lístek a pár dní si psala to-do listy, ale po čase jsem de facto vyprokrastinovala řešení prokrastinace.

Mým velkým nepřítelem je totiž počítač, který většinou k učení potřebuji. Tolik blogů, které se dají pročítat, objevovat. Těch sociálních sití, které můžeme každé tři minuty aktualizovat, jestli někdo nepřidal nový příspěvek. A těch informačních serverů. Ty aktualituji tak každých deset minut. Nebo písničky, které se dají pouštět pořád dokola. Anebo ještě jednu a už se fakt půjdu učit.

A celé ty hodiny, co tohle vydržím dělat ten svíravý pocit kolem žaludku a letmé pohledy vedle sebe, kde lěží ty poznámky, které bych si měla alespoň barevně zvýraznit. Ještěže mě nebaví sledovat takové ty seriály, co mají několik sérií. Ale hodinu denně zabíjím u Ulice, která mě vlastně vůbec nebaví, vím, že je o ničem a mimo zkouškové z ní nevidím ani ukázky, ale pořád lepší, než se učit, že jo.

Navíc taky odkládám pro mě nepříjemné úkoly. Mám trochu problém s komunikací s lidmi. Nemyslím tím tu osobní (i když...), ale zejména právě tu "internetovou", případně telefonickou. Odepsat někomu na zprávu na facebooku mi trvá třeba dva týdny. Raději si vypnu chat a předstírám, že nejsem online. Napsat e-mail dokážu odkládat měsíc. Celou tu dobu mi neustále v hlavě bliká výstražné světýlko s cedulkou: Napiš mail! a přesto nejsem schopná to udělat, dokud mi nehoří koudel u ... víme, kde.

A pak se stane, že celé zkouškové třeba nejdu běhat, protože mám výčitky, že bych se měla učit, a ne si formovat tělo do plavek a přitom vím, že kdybych místo onoho sezení u počítače běhala, zvládla bych po zkouškovém maraton.

Na druho ustranu v tom opravdu nejsem sama. Bára Šťastná takhle chodí "kontrolavat e-maily".

Vlastně mi během čtení přišlo, jako by autorka byla mé o dvacet let starší já. Ve většině jejích vlastností, problémů i radostí (kromě těch spojených s výchovou dětí a manželem) jsem se poznávala.

A proč to vlastně všechno píšu, kromě toho, že pokud jste Šťastnou knihu ještě nečetli, vřele vám ji doporučuji?

Protože jsem se rozhodla, že všechno, co činí můj život "horším" změním právě letos v létě.

Kromě prokrastinace mě totiž ve zkouškovém trápí ještě jeden zásadní problém. Stres a nervy totiž zajídám. A tak za můj alespoň chvilkový klid padlo x tabulek čokolády, y sladkých tyčinek, z sušenek a k tomu například každé ráno káva, kterou v normálním období piji třeba jednu týdně, a každý večer hrnek kakaa. Nebo dva. Trochu závidím té druhé skupině lidí, která ve strsu hubne. I když se trochu bojím, že po tom, co jsem za poslední dva měsíce zvládla, bych už snad ani nebyla vidět (a rozhodně nepatřím k těm hubeným ani za normálních okolností).

Sepsala jsem si takový krátký seznam.

O prázdninách chci:
  • číst
  • pravidelně běhat a cvičit
  • odnaučit se jíst sladké a večer
  • odnaučit se internetu
  • podnikat malé výletu do okolí aneb být turistou ve vlastním městě
  • psát (to by mohlo potešit vás)
  • spát
  • udělat všechno pro to, abych byla ŠŤASTNÁ
Jinými slovy dělat, co mě baví, využívat svůj čas naplno a zbavit se toho, co mi v tom brání.

Dám třeba vědět, jak to dopadne.