♪ Srdeční záležitost

Pátek dopoledne. Mířím na nádraží, vlak domů mi jede za půl hodiny. Ještě si chci koupit nový Reflex, kvůli jednomu rozhovoru. Super, dnes vychází. A za rohem je trafika. Sakra, vždyť už je pátek. Kolik Reflexů se prodá hned ve čtvrtek? Co když už ho nebudou nikde mít. To už přistupuji k okýnku, nevrlá paní zvedá hlavu od novin a já ze sebe chrlím: "Brýden, máte ještě včerejší Reflex?" A paní ho beze slova vytahuje a říká: "Čtyřicet." Lovím v pěněžence dvě dvacetikoruny, popadám časopis, na obálce s Bohoušem Sobotkou, který mě tentokrát vůbec nezajímá (obvykle si Reflex kupuji kvůli politice) a okamžitě ho otevírám uprostřed, kde se nachází jeho příloha Excellent. Prolistuji onen rozhovor, začítám se až v nádražní hale, do odjezdu vlaku stále dost času. Usmívám se a uvědomím si, že mám vlastně jeden jediný rozepsaný článek. Už přes dva měsíce. A že je vlastně skoro dopsaný, jen jsem ho nějak odložila. Tady je.

Každý máme v hudbě nějakou svoji srdeční záležitost. Já už jsem vám tady představila několik svých nejoblíbenějších interpretů, ale ten, respektive ta, srdeční mezi nimi není.

Ještě než vám prozradím, o koho jde, řeknu vám, že jsem byla na jejím koncertě, že to bylo poprvé, kdy jsem byla na koncertě sama a taky poprvé, kdy jsem si šla za někým pro podpis.

Ano, ve čtvrtek 9. dubna jsem vyrazila do plzeňské Měšťanské besedy na koncert Lenny. Pokud jen malinko sledujete českou hudební scénu, nemohlo vás jméno téhle mladé české zpěvačky se skvělým hlasem, zpívající v angličtině minout. Většinu písniček si složila a otextovala sama, doprovází se na klavír/klávesy, ovšem v zádech má více než slušnou kapelu.

Objevila jsem ji asi hned na začátku její sólové kariéry, když vypustila do světa klip All My Love a já si o něm přečetla na nejmenovaném zpravodajském serveru v sekci kultura. Ta písnička mě zaujala na první poslech, klip byl navíc zajímavě zpracovaný. A tak se Lenny dostala do mého povědomí.

A vloni touhle dobou mě napadlo, zjistit, jestli náhodou nemá nějaké další písničky. A tak jsem si zamilovala Letter To You. Jestli je Lenny moje srdeční záležitost mezi hudebními interprety, tak Letter To You je moje srdeční záležitost mezi jejími písničkami. 

Po Letter To You jsem se zaposlouchala do dalších jejích písniček, v srpnu se během jejího vystoupení na plzeňské Živé ulici přesvědčila o tom, že ještě lepší jsou její písničky naživo, a když jsem zjistila, že v dubnu bude v Plzni znovu, utíkala jsem si pro lístek. 

A než jsem se nadála, stála jsem v Malém sále Besedy, pozorovala skupinky lidí proudící dovnitř a nemohla se dočkat, až koncert začne. Překvapilo mě, že se tam nesešlo publikum složené z holek 15 - 25, jak jsem očekávala, ale zatímco přímo pod pódiem postávaly tak 12leté děti, vedle mě se v rytmu pohupoval pán, jehož věk odhaduji tak na 55. Sešli jsme se tedy v opravdu rozmanité sestavě. 

Lenny střídala pomalejší písničky s rychlejšími, zpívala buď sama jen za doprovodu klavíru, s kapelou, nebo jen za doprovodu kytaristy, Am I Wrong si střihla acapella jen za našeho vytleskávání. Slyšeli jsme dvě nové písničky Without You a Standing At The Corner Out Of Your Heart, obě nádherné. Jak jinak.

Dobře, tohle byl ten formálnější pohled. Teď ten můj osobní. Nejdřív byste měli vědět, že knihy a filmy, které mám nejraději mě rozesmějí a zároveň rozpláčou (většinou v tomto pořadí). A od tohohle koncertu to mám i s hudbou. Věřte nebo ne, ale hned při první písničce You Are My Everything mi vhrkly slzy do očí. (A to jsem ještě netušila, že přijde Love Me Again Johna Newmana).

Tady ten můj rozepsaný článek končí. A já už vlastně ani nevím, jak jsem chtěla končit. Skončím tedy dnešním pohledem.

Ten rozhovor v Excellentu byl totiž právě s Lenny. A já si uvědomila, že na mě nepůsobí jen svými písničkami, ale vůbec jako člověk. Holka stejně stará jako já, ale úplně jinde než já. Jde si za svými sny, sálá z ní něco strašně pozitivního a navíc je neuvěřitelně talentovaná.

Tehdy po tom koncertě jsem opravdu poprvé v životě šla za někým pro podpis. Přesvědčena, že řeknu něco jako: "Ahoj, Lenny, jsi fakt skvělá zpěvačka, jen tak dál," jsem se postavila do fronty a když jsem stála před ní, dostala jsem ze sebe úplně cizím hlasem něco jako: "Dobrý večer, prosím jenom podpis," koupila jsem si obě EPíčka (All My Love a Fighter) a odbyla jsem si další poprvé, protože jsem poprvé vykala člověku svého věku, aniž bych si to nějak uvědomila, a odcházela jsem domů s strašně milým pocitem.  

Zkrátka vám doporučuji se do Lenny zaposlouchat. Svými texty vám Něco sdělí, svým hlasem vás dostane a její melodie se vám vryjí pod kůži.

Pohádka pro dospělé

V sobotu jsem byla v kině. S několika dospělými a jedním dítětem jsem viděla loutkovou pohádku Malý Pán. A jsem z ní unesena ještě teď.

Obrázek z www.malypan.cz

Malý Pán si postaví domeček, a hlavně kadibudku a má dojem, že mu nic neschází. Pak se mu každou noc začne zdát sen o mluvícím domě. A on se rozhodne zjistit, kde ten dům je, protože podle něj mu něco schází. Ptá se Prázdné hlavy, jenže ta je vyprahlá a potřebuje donést jiskřivou vodu, aby si vzpomněla na odpověď.

A tady někde film nabírá spád, který neztratí až do konce. Malému Pánovi totiž v získání vody brání Velká Tíseň a zejména její věrný společník skvěle nadabovaný Pavlem Liškou. Překonává tedy společně s larvou Fídou překážky, až se mu konečně podaří zjistit, kde že je ten mluvící dům. A co v něm najde? Tak na to se zajděte podívat do kina. Ať je vám deset, patnáct, dvacet, třicet, padesát, sedmdesát. Tahle pointa totiž není jen pro děti.

Ale ne jen pointa je skvělá. Ve filmu padaly tak skvělé hlášky, že se nejen děti za břicho popadaly. A něčemu se zase smála jen ta prťata a my na sebe nechápavě koukaly, co jim připadá tak veselé. Nesmím zapomenout na úchvatnou knihovnu, která mě z celého filmu nadchla snad nejvíc.

Navíc milá svižná hudba, která filmu dodává úplně jiný šmrnc a vůbec, poslechněte si titulní písničku.

Samozřejmě nelze opomenout obrazové provedení filmu, které je vážně povedené, nejen loutky samotné, ale i kamera stojí za to.

Zkrátka, Malého Pána bys neměl minout, ať jsi malý nebo velký. Uvědomíš si spoustu věcí, zasměješ se a zjistíš, že ne každý počin české filmografie musí být nutně špatný. A taky, že v každém z nás je pořád kousek dítěte.

Být mladý je nebezpečné aneb jak jsem byla na Finále

O festivalu Finále jsem tady psala krátce před jeho začátkem. A nutno dodat, že zdaleka ještě není u konce.

Já už si sice užívám víkendu v Pošumaví a společnost mi dělají štosy poznámek, které se musím naučit na testy, které mě čekají příští týden, ale v Měšťanské besedě to pořád  ještě žije, jak sleduji na facebooku. 

Ale i přesto si svou návštěvu Finále v diáři můžu odškrtnout. Ve středu odpoledne jsem obětovala jednu nudnou přednášku a vydala se na projekci Míst. Jak už jsem psala, je to film, který jsem chtěla vidět už od podzimu, ovšem nějak to nevyšlo. Zaujalo mě, že děj je zasazen do devadesátých let, a vzhledem k tomu, že obvykle si nepouštím trailer ani si nečtu o ději filmu dopředu, jsem (už třeba podle fotografie níž) usoudila, že se bude jednat o oddechový film o kamarádech, kteří hledají své místo v životě a očekávala jsem happyend - tedy, že to místo najdou.

Šeredně jsem se pletla. Zpočátku tak film vypadá, ovšem děj se postupně zamotává a konec bych úplně happyendem nenazvala.

Ale od začátku. Místa jsou příběhem Adama, který moc neví co se sebou a občas potřebuje trochu postrčit. S tím mu pomáhá kamarád Marek. Schází se na střeše staré továrny, obráží hospody a hledají to svoje místo. Jak už to tak bývá, do jejich života vstoupí dívka. Dcera místního zbohatlíka Kaisera Anna, která Adamovi i Markovi zamotá hlavu.

To je taková ta prvotní zápletka, ale jak už jsem psala, děj se zamotá, zasáhnou do něj další postavy, okolnosti a ve finále vůbec nepůjde o to, kdo Annu získá.

Ale to už prozrazuji víc, než bych chtěla. Rozhodně vám Místa můžu doporučit. Je to film, který má nezaměnitelnou atmosféru, kterou pomáhá utvářet skvělá kamera (Cena české filmové kritiky) a za mě také hudba, která na mě hodně působila. A jeden bod navíc, týkající se nejen zvuku, je autentičnost. Když se ústřední trojice ocitne na koncertě, jste tam s nimi, odehrává-li se scéna kdesi u vodní elektrárny, ocitnete se tam také. A tak dále.

Kdybych chtěla být hnidopich, vadilo by mi, že postavy jsou ne vždy oblečeny úplně devadesátkově a že třeba hned v úvodním záběru na benzínku se vesele projíždějí dnešní auta. A taky jedna nedořešená dějová linie. Nebo minimálně nedostatečně dořešená.

Ale hnidopich nejsem a těším se až Místa uvidím znovu, abych zjistila, jestli jsem náhodou vyřešení té dějové linie nepřehlédla. A film sděluje něco úplně jiného, než jaká byla móda v devadesátých letech.

Filmový festival má oproti obyčejné návštěvě kina minimálně jednu výhodu. Po filmu následuje "beseda" s tvůrci. Ve středu nás pár v sále s režisérem Radimem Špačkem zůstalo a dozvěděli jsme se například, že už film viděl několiksetkrát, protože se setkává s názory, že film je dobrý i že je špatný, a chce pochopit, proč. A já tam seděla a věděla, že ten film je hodně dobrý a že o něm budu ještě dlouho přemýšlet. Říkala jsem si, že je dobře, že film vyvolal diskuzi, i když upřímně nechápu, co se na něm může někomu nelíbit.

Doma mi to ale nedalo, a tak jsem googlila a googlila, co se proboha komu na Místech nelíbí. Stačilo projít diskuzi na ČSFD, abych tuhle záhadu vyřešila. Ona totiž prý Místa nejsou tak dobrá jako předchozí film Radima Špačka Pouta. Sama soudit nemůžu, protože Pouta jsem neviděla (uvidíme, jak dlouho bude toto tvrzení platné), ale myslím, že není úplně fér ty filmy takhle porovnávat. Nebo jsme snad všichni odsoudili Hřebejkovy filmy následující po Pelíškách, protože nejsou jako Pelíšky? Ne, protože Pelíšky byly jenom jedny. A myslím, že stejně tak by to mělo být s Pouty/Místy.

A na závěr ještě jedna zajímavá věc o závěru filmu. Očekávala jsem ho asi čtyřikrát, než skutečně přišel. A nemyslím to špatně, jako že byl film nastavovaný, naopak mi to přišlo jako taková malá hra s divákem. Tak ty si myslíš, že tohle bude mít otevřený konec?


Kdepak. Musím říct, že byť jsem byla na jediném filmu, na Finále se mi líbilo a celkem teď lituji, že jsem poslechla svoje poctivástudentka já a neobětovala těch nudných přednášek víc. Rozhodně budu za rok s festivalem počítat dopředu a udělám si víc času, protože už vím, že to za to stojí.

Finále

Představte si, že Plzeň má vlastní filmový festival! Asi jsem ostuda, ale dokud jsem se sem nepřestěhovala, neměla jsem o Filmovém festivalu Finále ani ponětí. A to se od 26. dubna koná už jeho 28. ročník!

Znělka 28. Finále

Na Finále jsem chtěla jít už vloni, kdy jeho tváří byla má oblíbená herečka Hana Vagnerová, ale všechny filmy, které jsem chtěla vidět, se v programu buď kryly nebo běžely o víkendu, kdy z Plzně prchám do své rodné hroudy a málokdy mě něco přiměje zůstat.

Ale rozhodla jsem se, že letos už si nenechám Finále ujít. S dostatečným předstihem jsem nastudovala program a vybrala si Autorské čtení Kafe a cigárka Marie Doležalové a film Místa.

Patřím k těm, kteří Kafe a cigárko četli ještě před tím, než se Maruška objevila ve Všechnopárty a opravdu ho "žeru", takže to pro mě byla jasná volba. Čáru přes rozpočet mi ale udělalo přesunutí jeho autorského čtení, protože v ten den a dokonce i v ten čas už mám jiný program, který, na rozdíl od vrácení lístku, nejde zrušit. Nezbývá mi, než doufat, že s rostoucí popularitou Kafe a cigárka poroste i počet jeho autorských čtení.

Ovšem Místa si ujít nenechám. Běžely v kinech v době začátku zimního semestru a vždycky v čase, kdy jsem měla nějaký povinný předmět, takže jsem je jako poctivý student nestihla, i když jsem moc chtěla. Jsem tedy moc ráda, že tenhle film, na který jsem opravdu zvědavá, uvidím. A určitě vám pak dám vědět, jaký byl.

Finále má však daleko bohatší program, takže si každý vybere. Já jako velký fanda českého filmu, jsem už asi většinu těch, které jsem chtěla a které jsou zároveň součástí programu, viděla. A ty, které bych si klidně v rámci festivalu dala znovu, běží třeba když musím do školy. Finále pořádá ale taky třeba maratony televizních seriálů či jiných nebo proslulé Kanceláře Blaník.

Mimochodem, z těch, které jsem viděla vám nemůžu nedoporučit filmy Hany, Magický hlas rebelky, Osmy, Všiváci a seriál Až po uši.

Celý program a informace o festivalu najdete na jeho webových stránkách
http://www.festivalfinale.cz/cz/ a osobně také Finále sleduji na sociálních sítích, kde informují o všech novinkách.

Zrní zrnilo v Plzni

Kladenská kapela Zrní na svém turné Následuj kojota navštívila 20. listopadu Plzeň. A já od okamžiku, kdy jsem zjistila, že Zrní bude mít koncert v naší krajské metropoli, věděla, že tam nesmím chybět.

Chystala jsem se tam jít sama, protože nikdo z mých kamarádů neprojevil ochotu jít se mnou na koncert skupiny, kterou nezná. Jaká byla moje radost, když jsem zjistila, že moje spolužačka by také ráda slyšela a viděla Zrní naživo a také nenašla spojence.

A tak jsme na koncert do Buena Visty vyrazily spolu. Obě natěšené, jak malé děti na Ježíška, jsme už půl hodiny před začátkem koncertu stepovaly kousek od pódia. Moje natěšenost byla o to větší, že nové album Následuj kojota jsem před koncertem neslyšela, protože jsem si nové písničky chtěla poprvé vychutnat živě. A také proto, že jsem si kojota chtěla pořídit až jako dárek pod stromeček a neposlouchat ho ilegálně na internetu.

Dočkaly jsme se. Celá kapela nastoupila na pódium, chopila se svých nástrojů a koncert mohl začít. Pokud se nemýlím, první písničkou bylo Království, které jsem slyšela, když Zrní vystupovalo jako host v Dobrém ránu na ČT 2. Jediné, co mě u něj a ještě několika následujících písniček mrzelo, že nebyla slyšet flétna, na kterou hrál zpěvák Jan Unger. Je to vážně škoda, protože ta flétnová melodie je hodně zajímavá.

Ožila jsem ale při starších kusech jako Musí to být, Hýkal, Rychta, (moje nejoblíbenější´) Noční jízda a dalších. Krev v žilách mi rozproudil také nový Lazar, který byl na koncertě mnohem lepší, živelnější, energičtější, než na desce (samozřejmě, že po koncertě bych do Vánoc nevydržela, a tak jsem si CD pustila na deezeru "v  mojí předpremiéře").

Další novinkou, která mě zaujala je "Ta o tom našem Kladně. Jako vy máte tu vaši Plzeň,tak my máme to naše Kladno" neboli Moře a samotná písnička Následuj kojota je také nádherná.

Vůbec nejzajímavější na celém koncertě byly ale bezpochyby pohyby zpěváka. Pojala jsem podezření, že ten člověk má místo kloubů pérka, jinak to snad není možný.

Nadšená jsem také byla ze hry houslisty. Ono je totiž něco úplně jiného housle v písničkách jen slyšet nebo někoho vidět, jak tu melodii přímo z houslí kouzlí.

Samozřejmě jsme si vytleskali a vypískali několik přídavků, u nichž mě pobavila škodolibost zpěváka smějícího se kytaristovi, který při návratu na pódium zakopl o kabely, aby pak sám po skončení písničky udělal dva kroky dozadu a vinou kabelů padl skoro naznak.

Prostě a jednoduše byl celý koncert skvělý, měl spád a Zrní i jejich hudba nabili všechny přítomné (pokud za ně můžu mluvit) neuvěřitelnou pozitivní energií. A já jsem si poprvé uvědomila, že ta hudba, kterou poslouchám z mobilu v autobusu nebo když jdu běhat, je skutečná a jen se mi nezdá. A že tohle byl sice první, ale určitě ne poslední koncert Zrní, který jsem navštívila.

A aby pro vás nebylo to, o čem jsem psala, jen prázdnými slovy, pusťte si Následuj kojota, nebo jiné zrnící album či píseň. Stojí to za to.