Na mělčině

Slova můžou mít několik významů, a přesto zůstat úplně prázdná. Slova napsaná ale nikdy nevyřčená. Jen shluk náhodně někoho napadnutých slov. 

Slova bez intonace, melodie, barvy, pomlk, odkašlání, výrazu.

Slova bez jemné vrásky mezi očima, nebo pozvednutého koutku v mírném úsměvu.

Slova bez mrkání, gest, těkání očima, svraštělého čela, zaujetí v očích, nakrčeného nosu v záchvatu smíchu.

Mohou být vůbec správně pochopena? Jak moc jsou míněna vážně a jak moc nevážně?

Bereme slova na lehkou váhu, ale kolik skutečně váží? Šidíme samy sebe a na druhou misku vah přidáváme závaží podle toho, jak se nám zachce. Anebo jim tu váhu krademe, plýtváme s nimi stejně jako s igelitovými pytlíky a jednoho dne nám dojdou. Nebude je z čeho vyrábět. Vyschne nám v krku, dopíšou tužky a na dobu, kdy existovala slova, budeme nostalgicky vzpomínat.

Dělám to taky. Plýtvám slovy.

Vždyť kolik jsem jich jen sem napsala za poslední dobu? Kolik celkově? Kolika z nich asi někdo rozuměl? A kolik jsem jich řekla? Desetkrát méně? A kolik z těch vyřčených bylo míněno skutečně? Jedna věta?

Jako špatný textař ještě horších písní.

Očekává se ode mě, že budu něco říkat, tak mluvím a najednou zjišťuji, že mě nikdo neposlouchá. Že jediný, kdo má nastražené uši, je náš pes. Ale pravděpodobně ne proto, že by mě chtěl slyšet.

A když mám jedinečnou příležitost mluvit, slyším se jen plkat slova bez hlubšího významu. 

A když můžu psát, čtu po sobě ta samá mělká slova.

Kolik slov jsem asi vyplýtvala teď?