Soundtrack léta 2016

Léto. Opálené přezky sandálů na nártech a spálený nos. Vlasy vyšísované od sluníčka. Léto. Záchvaty smíchu ve tři ráno jako by nám nikdy nepřestalo bý třináct a pak vážné rozhovory o neméně vážných věcech. Léto. Zakopnout o pařez a sednout si do smoly. Léto. Aspoň jedna noc pod širákem a ty ve spacáku nepočítat. Chodit spát hned po východu slunce. I hodina je dobrá. Léto. Stěhovat se kolem dokola ohniště podle toho, kam fouká dým. Léto. Nohy odřené z lesa a ruce plné štípanců. A nohy vlastně taky. Léto. Kakao ke snídani a půlka buřta ke druhé večeři. Léto. Ležet na zemi a dívat se do korun stromů anebo hvězd. Anebo skrz koruny stromů na hvězdy. Léto. Vítat se a pak se najednou strašně rychle loučit. Léto. Vybíhat bosa na zahradu a pak z chodidel smývat špínu. Léto. Vůně čerstvého sena, posečené trávy, táboráku a rybízové marmelády. Léto. Rychle! Schovej se do kukuřice. Léto. 

Zpívání do rána. Léto. Tam, co jdu já, hraje malá noční hudba. Je to v Jantarový zemi? Mezi horami? Nad stádem koní? Nejradši ty písně mám nejen, když nad ránem ozvou se kohouti, ale celou noc. A že těch písní je. A ne všechny mám ráda. Jen by to bez nich nebylo ono.

Je dobré najít někoho, kdo nezná výraz nejde. A když jsem našla? Jsi jako lampa, která přitahuje můry a já jsem z jinýho světa (a je to jediný verš z celé téhle absurdní písničky, kvůli kterému je pro mě tak podstatná) a obracíš mě naruby, až nakonec vždycky jenom vidím tvá ramena. Jednou se potkají ti, co se potkat mají, a tak jsem myslela, že to na tebe jsem čekala sto světelných let a pak mi došlo, že přátelství je někdy víc než láska, ale stejně odpouštím všem, co hvězdy sčítat chtěli a s prvním polibkem úplně zapomněli.

Zahraješ mi Anděla? Že tak pěkně prosíš. Ale radši bych ho hrála někomu jinému. Zejtra tě potkám za svým stínem, neznámí známí v trmavaji, v cukrárně kávu... Dobrovolně jsem se toho vzdala. A to už jsou z nás známí známí. 

V každém akord zní aniž to tuší a každý nedočkavě čeká na poslední refrén, ve kterém se zazpívá lásku bych zrušil. Smutné. A sbírku zvadlejch růží pak máme doma my, ale vy ji chcete dokola zpívat. Všichni jsme herci a naše trapné komedie, nikdo nechce ale vážně brát.

Pustíme si starý gramofon, budeme mít světy, který nás zajímají. Z rádia Cohen zpíval lásko jsem tvůj muž. Asi takovej pocit, jako když ti asi při stém poslechu Cohenovy desky I´m Your Man dojde, že to asi bude ona (včetně té písně). (Take this Waltz mám raději).

A pak, vrcholný okamžik toho všeho. Patrick Swayze říká, že Baby nebude sedět v koutě, Sandy přichází s čerstvou trvalou na hlavě, Filip brání Hančinu čest, když praskne, že s ním bydlela na půdě, Amélie otevírá dveře svého bytu, Kšandova ségra nepřišla na vlastní zásnuby a já sedím někde mezi všemi, kteří mi zpívají, že to je to moje malování vzdušnejch zámků a je to podobné obvinění, jako když maturitní komise Julče zpívá, že raději neměla číst ten román.

Nakonec jen letní dozvuky. Dívat se na svět s láskou a doufat, že mi to vrátí. A ze všeho, co jsem až sem napsala, jsou jenom obrázky vzpomínek zakleté v paměti. Mraky už odpluly.


(Je neskutečně zvláštní poslouchat písničky od táboráků  z youtube.)