Vyhýbám se lidem, jak můžu, a zároveň nevydržím sama se sebou. Jsem osamocená v davu.
Když jsem byla malá, zamotala jsem se do nekonečně dlouhých záclon v babiččině obýváku a byla princezna. Zkouším to, ale nefunguje to. Jsem už velká.
Dokud se zpívá, ještě se neumřelo. Jsem živá.
Hraju se životem karty, které mi sám rozdal a netahám z rukávu schovaný trumfy. Jsem až příliš poctivá.
Bojím se dělat velké kroky i malé krůčky, bojím se otočit, abych neviděla tu spoušť za sebou. Jsem nejistá.
Měla jsem v životě spoustu cílů, ale ze dne na den se staly nedosažitelnými. Jsem teď cílenevědomá.
Nic světoborného, ale lepší než být nijaká.
Kromě toho jsem, protože lidem se vyhnout úplně nejde, v posledních pár dnech slyšela:
asi šestkrát, že jsem hodná. Nevím, co je to být hodná, ale říkají mi to často.
asi čtyřikrát, že jsem šikovná. To je taky nicmocříkající.
a během uplynulého roku jsem se jednou doslechla, že jsem nudná. To už je naprosto všeříkající a jednoho to zrovna nepotěší. Na druhou stranu se mi díky tomu dostalo asi největší satisfakce v oblasti mezilidských vztahů v životě (I can get a satisfaction - z vícero důvodů nemístný vtípek, který si z neznámého důvodu nedokážu odpustit). Totiž když ten člověk, o kterém jsem se to doslechla, poté, co jsme se lépe poznali, přehodnotil názor natolik, že jsem se později doslechla, že prý jsem skvělá. Kolikrát mi to řekl sám ani nepočítám. Až si říkám, jestli bychom se neměli vídat častěji, aby mi to připomínal. A taky si říkám, že jako skvělý (a navíc šikovný a hodný) člověk se přece nebudu trápit něčím, co už nezměním a že co mě nezabilo, to mě může jenom posílit.
Tudíž bych teď měla být i silná. Jestli jsem, ukáže čas.
Žádné komentáře:
Okomentovat