Zkoušky z dospělosti

Dospělost nemá začátek a konec, je to proces.

Když jsi byla malá, myslela sis, že být dospělý znamená s naprostou jistotou vědět, co děláš. Teď už víš, že ani maminka někdy prostě nevěděla, ale musela.

Dospělost je zodpovědnost.

Dospělost je rozhodnutí a následek.

Dospělost je koupit si sluneční brýle.

Dospělost není trucovat jako malá holka.

Dospělost je, když poprvé na rentgenu říkáš ne, nejsem těhotná, ale v další vteřině tě napadne, že třeba jo, tak krátce, že o tom ještě nevíš, a v další, neměla bys radši sestru zarazit, jestli by nevzala někoho po tobě, že by sis ještě skočila udělat test, než doktorka zjistí, kolik máš nových kazů od posledního snímku?

Dospělost je neutéct pokaždé, když je ti do breku k babušce, sednout si na gauč a nohy hodit na opěradlo jejího křesla a nechat se hladit po nártu až do půlky holeně. Někdy říká, že až nebude holení nohou moderní, budeš nešťastná, protože je budeš mít děsně chlupatý. A tobě to je jedno, jsi teď beruška nebo kočička a tohle návrat do dětství, který asi u maminky a babičky nikdy neskončí. Tak si koupíš čokoládovej pudink, pak obřadně vyjídáš nejdřív tu šlehačku nahoře, jako když babuška tobě kupovala čokoládovej nebo karamelovej a Jirkovi vanilkovej nebo jahodovej, protože každej máte jiný chutě.

Myslela sis, že chřipku jinde než doma a navíc sama, nezvládneš. Celej víkend v posteli bez maminky a oloupaných mandarinek na talířku, bez druhýho polštáře a knihovny, ze který si vybereš něco, co jsi dlouho nečetla. Bez domácího medu v čaji v cibulovým tupláku.
Dospělost je úplně sama vyléčit chřipku.

Už jsi dávno přesazená, ale zakořeněná jsi hluboce doma. Pořád doma. Pořád se to nezměnilo. Nechceš si jenom někde zvyknout, chceš někde žít a tam mít doma. Ale zatím tady sedíš, na mapách z leteckýho pohledu sleduješ svůj rodnej dům, zahradu a louky okolo, stádo krav a brečíš.
Když jsi sama a  je ti smutno, pouštíš si táborový videa, hýkáš smíchy a při záběrech z dronu (miluješ to, jak se všichni na konci rozutečou, přesně tak jako sis to vždycky představovala na Pobertově plnáku) vymějšíš moudra: vybíjenou nemůžeš hrát zároveň na dvou hřištích a život taky ne.

Další víkend jedeš domů. Doma nemáme obludu, doma máme malýho řehoře. Ovšem mrtvýho brouka dělá spíš zbytek rodiny. U nedělního oběda jako by vždycky nás bylo jenom čtyři, obsadit i řehořovo místo, ať to kolem stolu nevypadá tak blbě a zahájit nenucenou konverzaci.

Dospělost byl šestý třídní sraz. Skoro všichni si dali tatarák, a tak téhle skupince maturantů z roku, kdy ony byly na prvním stupni, mladší ročníky přenechaly místo pod pódiem v česnekovým oparu. (Já jsem tatarák neměla, takže můžu říct, že jsme smrděli fakt strašně.) Smradlaví, ale dospělí. Pozná se to tak, že holky jako ty při ploužákách nestojí stranou a snaží se být neviditelný jako před pár lety, ale že se o ně kluci normálně vystřídají.Takže taky vystřídáš tanečníky. První tanec devět let od tanečních, pořád se točíš na druhou stranu, s tím, kterého podezříváš, že byl jediný, kdo z tebe chtěl svlíknout tvoje Dětské šaty, nejspíš ty červený květovaný, nebo možná ne, možná měl daleko čistší úmysly, a možná žádný. Možná že na srazu ještě za pár let, až ta dospělost nebude tak čerstvá, si to řeknete.
Dospělost je zvládnout taneční smalltalk a říct si tak skoro víc než za osm let na gymplu. Takže už vím, že Dívka s perlami ve vlasech je v úplným originále v maďarštině, ale na tom koncertě to možná byla anglická verze s maďarským přízvukem a refrén zněl česky, až do konce tý písničky jsme nebyli schopný tu záhadu rozluštit.

Nikdo mi to neřekl. Poznala jsem sama, že dětské šaty jsou mi přítěží a čas je odnesl.

Dospělost se pomalu vkradla do mýho života.

Dospělost je (tady).