pondělí 25. února 2019

Opravdový svět

Z tůtoho světa pocházím. Tůto je moje přirozené prostředí.

Když do něj přijíždím, koukám z okýnka vlaku na pohlednici od Lady.

Někdy nevím, jak tu atmosféru tady vyjádřit, ale ještě v tom vlaku mi začne hrát Fixa
 
Tady to někde je, tady to musí být.
Break point nebo nic.
Prchavý okamžik.
A cítím, že to mám
a můžu si to vzít, jen nevím, jak to říct.
Prostě klid a mír a ticho.

a vyjádří to za mě.  Úplně přesně. Tempem, zvukem, náladou, vším.

Kopec se tam sjíždí v režimu snow, i když už v jiném světě po sněhu není ani památky.

Jedu do nejbližšího města na po dlouhé době kafe. V tom městě je večer koncert, ale na ten nejdu, protože v tomhle městě, kde už o mně určitě slyšela i klika od  toho novýho klubu, kde ten koncert je, se na koncert nedá jít samostatně, protože totady vypadá divně. Tak sedím na tom kafi, a vedle u stolu svoje kafe pijou dva ze čtyř Honzů, to je lepší než jejich koncert, nikdo jinej v týhle kavárně, nejhipsterštější v tomhle městě, ale zrovna tu sedí  lidi, co pak půjdou na výstavu Milana Knížáka, takže nejsou hipsteři, určitě jim ji poradili v tom klubu, nebo Lukáš Hejlík, kterej ji nepochybně doporučuje na svý gastromapě, kterou jsem nikdy neviděla, jenom o ní mám povědomí, nejspíš neví, kdo jsou.

V opravdovým světě můžu věřit, že "budeš Šklíba, ale musíš se celej tábor takhle usmívat" je myšleno úplně upřímně.

Do kopce se jede v režimu snow a lock a při zavírání vrat se kontroluje, že Velkej vůz je ještě pořád na obloze. Fakt mě to udivilo, nevěděla jsem, proč se od srpna schovával.

Spí se v naprostý tmě. Naprostý. A v naprostým tichu. Naprostým.

Chodí se v trávě a bahně a nevadí to, protože pak se rohožka vyklepe k ořechu.

Měla jsem strašnou chuť jít druhej den sáňkovat, ale skoro všechno roztálo, tak jsem jenom se psem vylezla na hromadu odhrnutýhho sněhu, ležela na zádech, koukala do korun ořechů a na nebe, celej dvůr je odsud úplně jinej, a pak kutálela sudy dolů a to moudrý zvíře sedělo nahoře a koukalo, co to jako ty lidi jsou schopný provádět.

Ve čtyři ráno jezdím na koloběžce.

Na procházce se psem zpívám a za pět kilometrů nepotkám nikoho. Ani auto.

Nehrajou se tady hry, můžu bejt všechny moje já najednou a nemusím nic schovávat, předstírat, hrát.

Protože tůto je můj opravdovej svět.

Žádné komentáře:

Okomentovat