Někdy mi přijde, že do tohohle světa moc nepatřím.
Stojím před regálem v supermarketu a nevím, která vajíčka koupit, protože pro vajíčka se odjakživa chodí do kurníku (nakonec jsem vybrala česká M, ale byla hrozně malá. Naše slepice asi snáší XL nebo co).
Stojím bezradně se sklenicí od okurek, ve které už zbyl jenom lák a nemám kompost, kam bych ho došla vylít (vylila jsem ho do záchodu, snad je to tak správně).
Nikdy bych nevyplivla žvejkačku na chodník.
Nikdy bych si do bytu nepořídila zvíře.
Kdybych si někdy pořídila do bytu psa, sbírala bych po něm na ulici a nikdy bych se nezbavila pocitu, že ho týrám.
Koukám z okna kabinetu do zahrady školky, která ale vůbec není zahradou, protože tam není ani kousek trávnaté plochy. Všude tam mají takovou tu plochu, co vypadá jako antuka, ale je moderní, a tak od ní ty děti nejsou oranžové. Mě to pohoršuje a co tomu teda říkají biomatky?
Aktuálně řeším, co s rohožkou. Kdybych ji koupila, vyřešila bych špinavou podlahu kolem dvěří, ale kdybych ji koupila, kam bych ji vyklepávala? Jak to lidi ve městě s rohožkama dělají? Klepou je z okna v devátým patře? A co když bydlí nad chodníkem? Zeptám se.
Žádné komentáře:
Okomentovat