Začíná poslední noc roku 2015 a já začínám psát článek, ve kterém se chci nad tímhle, právě končícím rokem zamyslet. Nepíšu ho proto, že se to sluší, nebo proto, že to tak dělají všichni. Píšu ho proto, že mi přijde, že je to pár týdnů, co jsem seděla a přemýšlela, kam se poděl rok 2014. Ve skutečnosti je to přesně 365 dní a já teď přemýšlím, kam se poděl rok 2015. Vůbec nevím, jestli tenhle článek dopíšu ještě dneska, třicátého, nebo to stihnu během zítřka, nebo vyjde až v příštím roce.
Ještě před pár dny jsem byla přesvědčená, že 2015 byl celkem mizerný, nic moc rok. Opravdu se stalo pár věcí, na které nechci vzpomínat nebo které bych dokonce nejraději ze svého života vymazala. A pak se mi postupně začalo vybavovat TO hezké. A že toho nebylo málo. Stačí trochu optimističtější pohled a touha se z toho špatného poučit a brát věci tak, jak jsou. Najednou zjišťuju
2015 byl rok bohatý na zkušenosti, zážitky, hudbu, litaraturu, poznatky, poznatečky a poznání. Taky na probdělé noci a noci, které jsem prospala jako nemluvně.
2015 byl plný překvapení, zklamání, zábavy i smutku, ztracených iluzí a lámání srdce i ztracených předsudků.
2015 přinesl několik nových přátelství a kamarádství, některá starší ještě posílil, naopak pár kamarádství smetl ze stolu jako by nikdy neexistovala.
2015 mi taky ukázal moje limity. Ve všech oblastech. Hranice, za které když se dostanu, je z toho pořádný malér.
2015 mě do 2016 vyplivne úplně jinou, než jsem do něj byla vplivnuta 2014 a přece v něčem pořád stejnou, neponaučitelnou. Jako bych se ani ponaučit nechtěla. Chci. Co těch tři sta šedesát něco dní dokáže, že? Jsem chudší o několik iluzí, po letech s ofinou (cítím se znovu na 16) a plná odhodlání prožít následující rok naplno.
Naplno? Sama nevím, co to znamená, protože mi přijde, že za každý den, týden, období, které naplno prožiju a cítím se šťastná, platím daň stejně dlouhé doby, kdy nejsem schopná se přinutit ani dočíst knížku, kterou mám druhý týden rozečtenou, splnit, co jsem slíbila, nebo třeba napsat článek na blog. Jako bych vždycky z vrcholu spadla na dno a z něho se zase pomalu, po krůčkách na ten vrchol měla vyškrábat, občas uklouznout, zakopnout, přijít při tom o většinu sil. Pak si chvíli užívat výsluní a zase rychlý sešup.
Tak tedy co nejvíc naplno to půjde. A co nejlépe. Bez zbytečných překážek, které si po cestě na ten vrchol dokážu sama stavět před sebe, bez komplikací, které si dokáže můj mozek vymyslet.
Člověk má tendenci vnímat tu hranici, která se vytvoří mezi dvěma roky, když se zrovna střídají u moci, brát jako hranici. Dělicí čáru. Zeď. Kéž by to tak bylo a do nového roku se dalo vstoupit s čistým štítem a několika předsevzetími načmáranými na dlani. Ne ne, vlečeme si sebou do nového roku jako železnou kouli na noze všechny problémy, které jsme nevyřešili do 31. prosince, všechno, co nás trápilo a nepřestalo do silvestra trápit a budeme muset udělat všechny úkoly, které jsme odkládali a doufali, že se snad udělají samy. Ale stejně tak si sebou třeba v kufru neseme spoustu vzpomínek, radostí, fotek a drobných blbůstek, které mají co dočinění s právě končícím rokem.
2016 bude rokem významným. Možná přinese spoustu změn a všechno se otočí o 360 anebo se nezmění vůbec nic a můj život pojede pořád ve stejných kolejích. Bude plný rozhodnutí, kterých se bojím už teď, protože rozhodnutí jsou těžká. Nic překvapivého, ale jak mám vědět, jestli jít doprava nebo doleva. Co když se vydám jedním směrem a pak zjistím, že to byla chyba? A naopak taky. Čas se vracet nedá, protože všechny obraceče času Harry, Ron, Ginny, Lenka Hermiona a Neville na ministerstvu rozbili. Pak nezbývá nic jiného, než přijímat rozhodnutí jako trvalá a naučit se neřešit co by bylo kdyby. Snažit se, aby ta rozhodnutí byla ta nesprávnější, která v dané chvíli můžu učinit.
Už je silvestrovský večer a já už jsem asi napsala všechno, co jsem chtěla. Nějak se mi to vymklo z rukou a mám dojem, že článek je příliš dlouhý, příliš zvláštní a nepříliš ucelený. Kdo ho zvládne přečíst až sem, má u mě bonbon. A přání, ať si užije dnešní noc podle svých představ a hlavně - pravou.
Žádné komentáře:
Okomentovat