pondělí 2. listopadu 2015

Jaký je život bez chytrého telefonu

První placaté telefony se v mém okolí začaly objevovat řekněme před pěti lety. Zírala jsem na ně jako blázen, kde jako mají tu klávesnici a zírám dodnes. Vlastním tlačítkovou Nokii, která umí psát esemesky, telefonovat, nastavit budíka, má stopky, kalendář a kalkulačku, a dokonce fotoaparát o 3,2 MPx. Jo a taky slot na paměťovku, vstup pro sluchátka a hudební přehrávač. Co víc obyčejný smrtelník potřebuje ke štěstí?

To už teď vím. Triliony aplikací, přední foťák na selfíčka, připojení k internetu vždy a všude... a to je tak všechno. Jsem důkazem, že i bez toho všeho se dá celkem plnohodnotně žít.

Občas ale narazím. Zhruba před rokem jsem se v zahraničí dostala do kolektivu, kde se mě všichni ptali, jestli mám Whatsapp. Ehm, ne? Všichni tuhle aplikaci měli a odmítali mi psát normální esemesky, protože za ty musí platit.

On stačí i den, který trávím od rána do večera ve škole. Kolem poledne někdo vykřikne: "Už jsou vypsaný termíny na doplň předmět!" A já vím, že půjdu na ten první, protože se prostě zapíšu až doma v sedm večer.

Nedávno jsem autem vyjela na neznámé místo, vytiskla jsem si mapu, pečlivě si v ní vyznačila trasu, a pak si tu mapu s sebou zapomněla vzít. Bloudila jsem po vesnicích, kde nebylo živáčka a netušila, kudy tam, kam chci. Proklínala jsem se v tu chvíli, že u sebe nemám telefon s nějakou chytrou mapa aplikací, která by mě navigovala.

I přes těch pár menších útrap mi za to ten život bez chytrého telefonu stojí. Po ulicích chodím s hlavou zdviženou a ne zabořenou v displeji a tak mi neunikají takové ty maličké krásy života, s přáteli se pořád ještě scházím raději na kafi a popovídáme si, než abychom si spolu psali, a když si povídáme, tak u toho nešmejdím po internetu.

Sice nepřidám fotku na instagram, protože to můj mobil prostě neumí a tweet, který mě odpoledne napadne, večer občas nedonesu v hlavě domů, zato si v trolejbusu cestou domů místo zkontrolování facebooku přečtu pár stránek knížky, při odepisování na zprávu mi nehrozí srážka s pouliční lampou a šetřím si nervy, když ve škole nefunguje wifi (nevěřili byste, co ti lidi dělají, když se jim nedaří připojit). Navíc mi stačí mobil nabít jednou za týden až deset dní, zatímco třeba spolužáci se rvou o jedinou zásuvku ve třídě, aby si ho ten den už podruhé dobili. Jo, a když mi telefon náhodou spadne, nehrozí, že by se mu po displeji roztáhla pavučina.

Žádné komentáře:

Okomentovat