Čekáš, co bude

V úterý, týden po jarnách prázdninách nabalíš dětem všechny učebnice a sešity, ne, čítanku nepotřebují, a řekneš jim na shledanou co nejdřív. Některé tě přijdou obejmout, kdyby to viděl Adam Vojtěch! Další dva dny jdeš normálně do práce, uklidíš ve třídě, co jde, a pak sedíš za katedrou, koukáš na zvednuté židle a je to smutek.

O víkendu ještě předstíráš, že se nic neděje, pak čekáš na čtvrteční poradu, která se zruší. A co teď? Jistě, pracuješ, zjišťuješ, jak fungují videokonference, ale říkáš si, že do konce března se to nějak zvládne, no dobře, tak možná do Velikonoc, ale na delší dobu to určitě nebude. Domů určitě nepojedeš, chvíli to vydržíš. Mamka tě zásobuje fotkami čerstvě narozených telat (naučila se WhatsApp) a statistikou narozené/zbývající.

Čekáš, co bude. Už vedeš s dětmi webináře, proměnila jsi způsob zadávání, čteš kvanta článků o tom, jak učit na dálku. V ruce šiješ roušky z kostkovaného ubrusu z chaty. Když přijde e-mail, že predikce je květen/červen a shání se dobrovolníci, kteří budou v případě potřeby hlídat děti záchranářů, dojde ti, že ty se nepřihlásíš, protože by to znamenalo, že ta telata uvidíš až na pastvě.

Čekáš, co bude. V pokoji o pár metrech čtverečních, cesta na záchod a do kuchyně je jako výlet. Cvičíš, někdy i dvakrát denně. Čteš. Prokrastinuješ. Posloucháš Davida Stypku (hudební megatip!) Máš dělat všechno to, na co normálně není čas, ale tvůj život se krom toho, že nejdeš do práce a z práce, nijak nezměnil. Vyhovuje ti to(?) Jednou až dvakrát týdně přineseš velký nákup. Když jde tvůj kluk do práce, máš úplně jiný režim. Neměla bys nosit jídlo seniorům? Neměla bys jet darovat krev? Všechno vyhodnotíš jako riziko. Tak ty nejedeš nakoupit vlastní babičce, abys ji potenciálně nenakazila, ale půjdeš potenciálně nakazit cizí lidi?

Čekáš, co bude. Internet je plnej inspirativních tipů, co dělat v karanténě. Jak být produktivní v karanténě. Jak využít čas v karanténě. Nejvíce času strávíš tím, že je všechny přečteš. Zprávy čteš padesátkrát denně, navzdory doporučením, jak zůstat v karanténě pozitivní. Haha. Doufáš, že jsi negativní. (Půlka školy byla o járňákách v Itálii). Počítáš nakažené, máš pocit, že musíš být co nejopatrnější, to znamená, že domů nepojedeš - k čemu by bylo, že jsi za poslední týden byla jednou v Lidlu, když pak sedneš do metra a vlaku? Táta musí do Berouna. Honzík pojede s ním, tak by tě přivezli. Já myslela až tak v pátek, už ve středu? Tak jo.

Honza profrčí Prahu jako by popaměti. Za dvě hodiny pes málem přeskočí vrata, když tě vidí. Pozná tě i přes roušku. Koronáč přijel. Ne, jasně, že k dědovi s babi nepůjdeš, moc dobře víš, že narozeni ve 30. letech jsou nejrizikovější skupina, zítra půjdou odpoledne ven, ty vezmeš psa, budeš stát na metry. Ticho a vzduch. Než si vydrhneš ruce, děda se opírá o futra vchodových dvěří. Kočko! A co to máš za hadr přes hubu? Jéje! Vypadá vesele, slzí radostí. Vysvětluješ mu co, proč, jak. Nic se nezměnilo.

Druhý den ti vypráví, že to stojí za hovno. Do osmdesáti to jde, do pětaosmdesáti se to dá vydržet, nad pětaosmdesát už člověk neni k ničemu, jenom se plouží, to by měla bejt povolená ta anastázie. Směješ se a odmítneš mu říct, jak je to slovo správně.

Před půlnocí jdeš zkontrolovat krávy a jsi to ty, kdo objeví nejdřív tele, ještě mokré, a pak i jeho mámu s výhřezem dělohy. Voláš domů, volejte doktora. Kdepak, tady jsi teď nejužitečnější. Na to se totiž zapomíná, že zemědělec nedostane home office, a je taky v první linii. Doktor, co objede celej okres, nemá roušku, jenom igelitový rukáv jako vždycky.

Za pár dní jdeš k dědovi, pořád s rouškou, čteš mu, on na oplátku dvě hodiny vzpomíná. Ještě před měsícem došel do kravína podívat se na telátka. Teď už ne. Už nechodí ven tak často jako dřív. Usadí se u křížku hned ten první den, co vypadá jako jarní (včera zimní bunda, dneska tričko). Nenechá si vysvětlit, že ofoukne, a druhý den naříká, že neměl nikam chodit. Každý den mu chodíš číst z Povídek malostranských a nabádáš, že nesmí ven na tak dlouho.

Ve čtvrtek vstaneš, děda sedí s tátou v kuchyni. Na roušku jsi zapomněla. Doma jsi týden, tak snad. A jak hospodaří ti ze sousední vsi? - Hospodaří? To  bys měl vidět, jaký jsou to hospodáři. Igelity z balíků roztrhaný po celý louce a normálně ji zvláčeli. Petruška tě tam odveze autem, ať to vidíš. - Tak jo, tak jo. 

Do auta to jde nad tvoje očekávání. Pak stojíte na kopci, nevystoupíte, koukáte do krajiny a na ty igelity, prasata. Nu, co, pojedeme, my jim to uklízet nebudem! zavelí děda. Ale vezmeš mě ještě na telátka!

Zastavíš až před vraty, pomůžeš dědovi ven. Levou rukou se přidržuje zábrany, v pravé má hůlku. Nejde. Šoupe nohama vždycky o půl chodidla, po deseti takových krocích zastaví a nabírá dech. U šestého kotce si nesedne, ale spadne na lavičku. Sedíš tam s ním dobře půl hodiny, já mam tak silný nohy, jako špalky, a voni mě neunesou, pak dědu za ruku vytáhneš z lavičky a nevíš, jak dojde zpátky, protože teď se nemá vlevo čeho chytit. Kupodivu tě nechá chytit ho v podpaží, pomalu ho vedeš, časté pauzy, do auta mu pravou nohu naložíš málem násilím. Nedokáže ji zvednout. Chce se ti brečet, nemůžeš. Před pěti lety sám otelil krávu, před čtyřmi nakrmil 60 bejků, před rokem sem došel, když měl horší den, tak s hůlkou. Ještě před dvěma měsíci by se nenechal vést ani si pomoct do auta.

U vrat neprotestuje, když řekneš seď, odvezu tě do dvora. Zajedeš tři kroky ke schodům před vchodem. Děda si otevře, myslí si, že se zvedne o hůl. Nejde to. Pomoct nechce, jen podat klacek opřený u studny. Nejde to. Obejmeš ho a zvedneš. Visí na tobě plnou vahou a říká ještě. Teprve teď si všimneš, že má kolena pořád pokrčená. Vytáhneš ho ještě výš. Pomalu, ty dva schody ke dveřím ti připadají jako osmitisícovka. Děda se opře o zeď, vydýchává se, pak se vydá ke schodům. Místo, aby je vyšel, ztěžka dosedne na první z nich, protože na zápraží leží pes. Ten se lekne a uteče. Alíčku, já myslel, že tu budeme spolu. Znovu ho zvědáš jako z auta, tentokrát rovnou nahoru. Hlavu ti přimáčkne na prsa. Děkuju holčičko. Schody zvládne a nahoře řekne. Přijdeš mě zejtra ostříhat? - To víš, že jo. 

Kdyby se tě pak mamka neptala, proč jsi ho vezla až ke vchodu, nemusela bys to říct nahlas, a obešlo by se to bez slz. Nic se nezměnilo, to jsi jen zapomněla, že na svých bratrech a rodičích měsíc nepoznáš, ale na dědovi jo. Nejhorší pro něj je, že má hlavu dobrou, jenom ty nohy ho zradily. To vždycky říkal, že je nejhorší, co se lidem může stát.

Večer mu čteš, poprvé v ložnici, leží už v šest. Dobrou noc, ať tě blechy štípou celou noc.

V pátek ho ostříháš, v sobotu jde zase ke křížku, na chvíli, zjistit, jak roste oves, dneska, v neděli, na Boží hod, po obědě nasadíš ve dveřích jistej a veselej tón. Děda sedí na gauči jako vždycky, ale kouká, nespí. Tak spustíš. Tak co dědo? Jak to dneska jde? Co kačena? Byla, byla? Sedáš si na židli. Zkusíš to hlasitěji. Měli jste kachnu, dědo? My jo, já jsem nacpaná, dobrota! Babi otevírá dveře. Máš tu návštěvu! - Kohopa? Petru? Dál tě vnímá, prý spal, za deset minut mu zase padají víčka. Ven nechce, tak ať odpočívá, nanavečer zase přijdeš.

Sedíš na zahradě, píšeš, ačkoli jsi tu chtěla pracovat, čekáš, co bude a máš strach, protože jak jsi ty Nerudovy povídky četla napřeskáčku podle délky, tak už ti chybí jen Pan Ryšánek a pan Schlegl a Svatováclavská mše, a protože nenavrhuješ nakopávací injekci jako někteří po telefonu, ale jsi přesvědčená, že nejlepší by bylo, kdyby přišla ta Anastázie. Beztak měla, Stázička, tenkrát u muziky květovaný modrý šaty a celá hospoda se za ní otáčela!