Venku je bílá pohádka, na kopci jsme potkali kluka, vypadal jako Vladimír Polívka, na koni, měla jsem strach, že ho splašíme, tak jsme uhnuli, říkal mýmu psovi, že je fešák, mně neříkal nic, za ním jel kluk asi osmiletej na malým koni, poník to nebyl. Tím ovšem sociální interakce nekončily, na Štěpána si vždycky musím od toho, co mě vůbec nezná poslechnout, jak mám žít, poslouchám ho jenom proto, že máme společnou krev a příjmení.
Kdo má mindráky, protože svůj život přežívá, tomu leží úspěch druhých v žaludku. Ale já jsem na svý bráchy nejpyšnější! Rozumíš? Tak si nech řeči příště pro sebe, protože já je budu bránit tak, že to nechceš zažít. Ztrácím tam čas, vlečou se všichni vycházkovým tempem, mrznou mi nohy, teprve když můžu utéct do Divin, je mi teplo, nebe je šmolkově modrý a nad obzorem růžový, je tak krásný světlo, že mám mobil v kapse a jenom si ho vtiskávám do hlavy, abych si ho pamatovala, až zas bude obloha šedivá.
Je jedno, co je za den, všechny jsou stejně příjemně otupělé, nic se nemusí, jen se je. Mastí se karty, pije horká čokoláda, ven chodím sama, na čtení se nesoustředím, povídám. Smějeme se, blbneme, po třetí skleničcce vína o co, že si ho nepřidáš do přátel, udělala bych to i střízlivá, je to logický. Facebook už podle mě stejně dávno tuší, že tě miluju. S čerty nejsou žerty.
Žádné komentáře:
Okomentovat