V nebi

Na nebe jsem začala věřit, když mi bylo šest. Do té doby jsem o něm věděla jen to, co o něm říkali v předpovědi počasí, to byl u nás nejčastěji běžící televizní pořad a Alena Zárybnická nejkrásnější paní, co se v televizi objevovala. Obloha dnes bude zatažená s přívalovými dešti, nebo oblačná s občasnými přeháňkami. 

Myslím, že hra na předpověď počasí byla jedna z prvních, které jsem si vymyslela. Stoupla jsem si ke skříni k imaginární mapě a hlásila. „Teplota bude kolem nuly, čekají nás sněhové přeháňky.“ S věkem jsem to dotáhla až k tomu, že jsem se v té mapě, co jsem si na skříň pověsila, vyznala, a i moje předpovědi nabyly vyšší úrovně. „Očekáváme příval studené fronty. Vítr bude foukat z jihozápadu rychlostí 20 metrů za sekundu a bio zátěž bude na dvojce.“ 

Když jsem ze skříně sundala mapu, mohla z ní být tabule, guma byla křídou a já paní učitelkou. Moji žáci byli imaginární. Dokázala jsem se díky tomu naučit na první písemku ze zemáku na gymplu, i když jsem to vůbec nechápala. Jenom jsem prostě dokolečka svým žákům přednášela poznámky ze sešitu. Právě kvůli zeměpisu jsem nakonec svůj sen stát se čtvrtou nejznámější meteoroložkou v republice pověsila na hřebík a zvolila dráhu perspektivnějšího povolání. O nebi tak vím jenom to, co jsem si zapamatovala z primy na gymplu, a zbytek si domýšlím. 

Na nebe jsem začala věřit, když mi bylo šest. V září jsem začala chodit do první třídy a věděla jsem, že děda je moc nemocnej, ale nevěděla jsem, že může umřít, ani co to umřít znamená. Nevěděla jsem, že ho někdy uvidím naposled, tak se na to nepamatuju. Pamatuju si poslední víkend, jak k nám přijela druhá babi, já poletovala po chodbě a když se ptala, kam odjíždíme, jsem jí říkala, že přece do Plzně. A ona jízlivě říkala: „Zase? Dyť jste tam byli minulej tejden.“ Byli. To byl děda ještě doma, slavili jsme mamky narozeniny, ale mezitím ho odvezli do nemocnice, protože zkolaboval. Dokonce jel i táta, ale já tomu nepřikládala žádnou váhu. 

Pak jsem stála, dneska už vím, že před nemocnicí, tehdy to pro mě byl jenom vysokej, šedivej barák, dospělí se u nás střídali. Nebylo to nijak veselý, ale mně to bylo jedno, protože když se jede k babičce a dědovi do Plzně, je to svátek. Tehdy to bylo naposled, kdy jsme jeli za babičkou a dědou, pak už vždycky jenom k babičce. 

Stojací hodiny v jejím obýváku se tu noc zastavily v půl pátý. Už osmnáct let shání hodináře, aby je opravil.

Pamatuju si v úterý telefon, a pak, jak jsme seděli jako tři hříbečci na gauči, proti nám naši v křeslech, mamka plakala a mluvil jen táta. Říkal, že děda umřel, tomu jsem nerozuměla, a že je teď v nebi, to už mi přišlo pochopitelný. Jenom nevím, jak jsem si to představovala. Ne, že odletěl, spíš jako že jeho duše letěla do nebe. 

Cítila jsem se výjimečně. Umřel mi děda, nikomu ve škole ještě ne. Nedávno jsem ve své pedagogické praxi zjistila, že o tom stejně otevřeně jako tehdy já v šesti, mluví děti v jedenácti. Jančila jsem, když mi na hlídání u tety Soni došlo, že to, že nás mamka ještě nevyzvedla, znamená jedině to, že je na pohřbu. Mezitím jsem se nějak dozvěděla, co to je, ale určitě ne od našich. Nikdy jsem se s dědou nerozloučila, takže je celý život se mnou. Jenom jsem ho nestačila poznat.

Na nebe jsem začala věřit, když mi bylo šest. A od té doby o něm nikdy nezapochybovala. Babička vždycky, když bylo něco hezkého, říkala, že děda sedí na obláčku a myslí na nás. Když se něco nepovedlo, tak mastil na obláčku karty a nedával pozor. Vždycky v těch důležitých okamžicích mýho života říkala, že by na mě byl pyšnej. Když jsem se dostala na gympl, v tanečních, když jsem maturovala, i promovala. Celá Plzeň by prý věděla, že jeho vnučka je bakalářka.

Nestačila jsem ho poznat, ale znám ho. Nosím jeho starý košile a svetry. Prý se dědí fobie a já se bojím výšek. A nesnáším konflikty. Dvaadvacítka je naše společný číslo. Nikdy na jeho narozeniny nezapomenu, ale na konci listopadu nevím, který den přesně, i letos jsem ho prošvihla. Už osmnáct let je mi blbý se zeptat a na tom výstřižku z novin z rubriky opustili nás je jenom datum pohřbu.

Dnes je zataženo s nízkou oblačností a v nebeský hospodě se hraje mariáš.