Jenže založit si blog v květnu nepatří k nejinteligentnějším nápadům vysokoškoláka. Ono by se zdálo, že blog může sloužit jako skvělá prokrastinační pomůcka, ne však v případě, kdy jste líní i na přihlášení do bloggeru.
Tak proběhlo úspěšně letní zkouškové a já plánovala, že o prázdninách budu mít na psaní času...Haha. Dopadlo to stejně jako ve zkouškovém, jen příčina byla jiná. A na podzim zase začal kolotoč přednášek, seminářů, návštěvy knihovny, studovny a koncertu!
Nadšeně jsem se chopila příležitosti a slíbila si, že tentokrát už blog rozjedu. Sepsala jsem nový článek, původní úvodní vymazala a byla připravena vrhnout se do aktivního blogového života. Jenže mi v tom zase cosi bránilo. Zápočty, Vánoce, zkoušky. Je to pořád dokola.
Až dnes asi nastala vhodná konstelace hvězd a já si řekla, že do třetice všeho dobrého už to musím zvládnout.
Po shrnutí poněkud
Zatím toho o mně příliš nevíte. Asi jen to, že jsem byla na koncertě Zrní a že se pohybuji někde kolem Plzně. A taky, že se jmenuji Petra.
Tak asi začnu od začátku.
Ahoj, jsem Petra, je mi 20 let a žiji v Plzeňském kraji. Již druhým rokem studuji vysokou školu a mezi mé zájmy patří hudba, knihy, pojídání čokolády a spaní.
Ano, takhle bych to mohla napsat, ale nechci. Problém je v tom, že jak to chci napsat nevím.
Mohla jsem začít tím, že jsem introvertní melancholik, který miluje ironii, svou rodinu, slunečné počasí, české filmy, deštivé počasí, zpěv a hru na kytaru, nikdy neviděl žádný horor, velmi rád chodí do divadla, méně rád do kina a nemůže vystát kouření a lidi co všude byli, všechno tam viděli a všechno ví.
Taky byste možná rádi věděli, že toto je v mém životě už třetí a doufám, že poslední blog, jehož jsem tvůrcem. A že jeho název vznikl jako reakce na citát: We do not remember days, we remember moments. Protože jsem snílek a celkem taková citlivá duše, ze všeho si pamatuji spíš záblesky a především svoje pocity, ale ne podstatné věci a to jsem tehdy chtěla změnit. A chci pořád. Proto bych tady ráda uváděla takový "občasník" s názvem Den, který..., který by mi měl pomoci významné dny zdokumentovat.
Předešlý odstavec byl názornou ukázkou mé ironie, žádám vás tedy: berte mě, prosím, s rezervou. Deník mi hodně pomáhá v utřizování myšlenek a života vůbec.
A klidně bych si třídila myšlenky dál i tady, ale bojím se, že bych se do tohohle textu zamotala ještě víc, proto raději půjdu spát.
Dobrou noc a u dalšího článku AHOJ.
Taky jsem byla na tomhle koncertu Zrní...jak jednou začneš, musíš jít znova :)
OdpovědětVymazatPřesně tak! To se vlastně skoro známe :)
Vymazat