úterý 10. července 2018

Pro tebe

Příteli z domu smutku

Chtěl bys znát...
Chtěl bys znát?
Koho? Mě?

Chtěl bys znát...?
Co? Moje...
oči, vlasy,
uši, řasy?

Chtěl bys znát...?
Co? Můj...
smích, hlas,
krok, strach?

Chtěl bys znát...
je pochopitelné:
znáš mě, neznám tě,
znám tě, neznáš mě.

(červen 2016)


Tobě

Chtěl jsi znát
a znáš.

Chtěl jsi znát...
a já taky:

Tvoje
oči jako mandle,
vlasy jako Harry Potter,
k uším nemám přirovnání,
řasy jemně přivíráš.

Tvůj
smích - kouzlo,
hlas hladí,
hledám tě v davu a poznám podle chůze,
bojíš se někdy?

Děkuju ti,
že tě můžu znát a milovat.

(červen/červenec 2018)


Rozespalá

Pošeptej tiše
pohlazení něžné
v rozespánku zas
chci ucítit tvůj hlas

úterý 19. června 2018

Naposledy

Mamka se v telefonu ptala, jestli určitě trefím, říkala jsem, že přece jasně. Brácha mi před barákem dal papíry od auta a já jsem jela, ale pak jsem nevěděla, jestli jsem neměla odbočit už tou první odbočkou a nenajedu bez dálniční známky na dálnici, ale naštěstí ne, správná byla až ta druhá. Pak už jsem jela úplně popaměti, rovnou za nosem, za nosem Radyni. Kozel už skrz stromy není skoro vidět. V zatáčce za vesnicí mě rozbrečelo rádio, chtěl jsem jednou mít krásnej bílej dům, ale mít nebudu, ale věděla jsem, že nesmím brečet kvůli mamce a babičce. Řídila jsem sem poprvé v životě.
Pak jsem sjela i z kopce, protože nahoře už není kde zaparkovat, i když u kontejnerů vždycky bývalo místo, příliš chytrý auto pípalo jak blázen zleva i zprava. Ty dvě už byly skoro u auta, úplně zplavený, že prej už jdou popátý. Auto narvaný po střechu, to je dobře, že jsem přijela. Vynadala jsem jim, jak je možný, že chatu vyklízí samy, že kdyby mi řekly včas, mohla jsem přece přijet už ráno.
Nakonec jsme postupně naložily i moje auto, hodně jsme se smály, vzpomínaly, svítilo sluníčko a bylo to prima. Jako poslední jsem si do auta nesla zrcadlo z verandy, dva svícny a dvě malý vázičky, zpátky jsem zase jela sama, i do kopce se auto mohlo zbláznit, jak zběsile pípalo, a vyhodila jsem nefunkční televizi i s ovladačem.
To zrcadlo, co má kovanej rám dole do špičky mi pak mamka v pokoji opřela o stůl a když jsem prošla kolem, spadlo. Teď je na čtyři kusy.

pátek 18. května 2018

Tesc(n)o

Šla jsem kolem samoobslužných pokladen a vzpomněla jsem si, jak jsme se tady naposledy skoro před dvěma lety viděli a jak to bylo trapný. Nejdřív jsme se pozdravili u jogurtů a pak jsme vedle sebe samoobsluhovali nákupy, jako kdybychom se neznali, já jsem jenom pořád mamce říkala, že ty mandarinky určitě budou kyselý, že je ještě neměla kupovat, dyť je teprve září, protože jsem strašně chtěla dělat, že se normálně bavíme, asi jsme ani jeden nevěděli, co se říká po takový době, navíc před maminkou, která říkala, jé, já bych ho ani nepoznala.

Když už jsem byla u květinářství skoro u východu, tak jsem málem vrazila do vysokýho kluka, chvilku vypadal jako někdo jiný, tak jsem chtěla mít radost, že jo, takový náhody, zrovna cestou jsem při čekání na semaforu myslela na to, v jakých životních situacích člověku přijde vhod mamutí objetí, jenže nebyl, měl úplně holý ramena.

A ten, co stál na parkovišti, když už jsem byla skoro u auta, vypadal, jako kdyby před chvílí naskládal u smaoobslužné pokladny nákup do tašky, ale já jsem věděla, že takový náhody už nejsou, že jsme si svoje telepatický chvilky vybrali před osmi sedmi lety. Jenom jsem přemýšlela, jak moc je blbý napsat, že jsme hráli Vodáckou holku, tak jsem si vzpomněla, jak se asi máš, jenže to už je skoro stejný jako napsat, že jsme hráli Růži z papíru, takže nenapíšu nic.

Královna Růžence v televizi říkala, že zamilovat se je štěstí, ale neříkala, že když se jeden nezamiluje, je to neštěstí. Jenže já jsem to pochopila až tři měsíce po tom našem společném nákupu. Asi bych to měla vysvětlit tomu, komu mám, protože mu to vysvětlení dlužím už (to se ti bude líbit (tato poznámka nikterak nesouvisí)) sedm let. Asi mu napíšu, až budeme hrát nějakou vhodnější písničku.

Má to i pointu. Když jsem všude ohlídala přednost zprava a zase čekala na červenou, přemýšlela jsem o tom, o čem jsem přemýšlela, a proč jsem ty dva chtěla vidět v cizích lidech, došlo mi, že je to proto, že by mi ani jeden netvrdili, že jsem šikula, že to zvládnu a kdesi cosi, který jsem poslouchala celý odpoledne, ale prostě by mi řekli, že když to poseru, tak se kvůli tomu nepřestane točit svět, a že přesně to jsem dneska navečer potřebovala slyšet.

středa 2. května 2018

Pozn. č. 3

Umím zpaměti ještě víc písniček Michala Davida, než jsem si myslela. Má lásko, věř, nic se nemění s námi, dál mám tě rád, mně je líto jen mámy. 

U Mámy jsem brečela, když jsem tak po dvanácti letech slyšela svou první kazetu a rovnou všechny písničky zpívala. Chtěl bych tě líbat na tvoje ústa, který se umí smát. Nebo žít, proč žít, tak proč mám žít, vždyť smyslem života je svou lásku mít.

Já jenom, že kdyby historie měla melodii, vyzpívám ji od pravěku do současnosti, ale že nemá, tak ji pokaždé zapomenu a celý život se učím dokola.

pondělí 30. dubna 2018

Víkend

Na nástupišti

Když byl přisteven Západní expres,
netušila jsem, co přijde na přetřes.

Z okýnka

Nebe se šediví,
já se mu nedivím.

Cestou zpátky

Těžko říct, bude-li se mi chtít vracet,
zatím se mi chce jen z tebe...plakat.

sobota 21. dubna 2018

Nůše

Vím, že to nedělají schválně, ale mí nejbližší mi vždycky na záda nakládají nejvíc, když už tam toho sama mám tolik, že to sotva unesu.

Věděli jste, že chaty se nejlépe prodávají v půlce května? Já taky ne. Přijeď si pro co chceš. Jenže půlka května může být nejlepším obdobím pro realitní makléře, ale ne pro někoho, kdo by někdy rád titul (další).

Co si budeme povídat, von teď nemyslí hlavou.

Jak může být někdo narozený ve znamení Panny takový mezek? (řečnická)

Jdi už si lehnout, ať se vyspíš, jo?


Slíbila jsem sama sobě za půlku toho titulu vlastní ukulele, ale asi to není dostatečná motivace, abych netoužila tu nůši, co nesu, ze zad sundat a vyměnit za malej stylovej batůžek. Odložila jsem ji jenom na chvíli, když tábornice ve mně měla rande, hvězdy nad hlavou (asi čtyři) a břicho plný nostalgie.

pondělí 16. dubna 2018

16. 4. 2018

Celej den byl úplně na pytel. Až když už do tebe zbývalo jen dvacet minut, jsem za chůze tancovala deštníkem a bylo mi lehko.

neděle 8. dubna 2018

Vztahový propletenec II


Pokračování jedné mýdlové opery.


Slečna A je ve vztahu s mladým mužem M.
Když slečna A mluví o mladém muži M, nezáří jí oči tak, jako když mluví o mladém muži B.

Mladý muž B je ve vztahu se slečnou L.
Slečna A líbá lépe než slečna L.
Slečnu A a mladého muže B trkne, že k sobě patří, v 7. epizodě XXI. série. 

Mladý muž D je stále ve vztahu se slečnou G. Miluje ji, ale cítí se nevybouřený.

Slečna E a mladý muž F se rozešli, jejich vztah je nudil. Oba mají nové partnery, kterým zatím nenáleží žádné označení, ještě nezasáhli do děje.

Mladý muž H má také novou přítelkyni. Víme to jen díky tomu, že ona se cítí milovaně.

Mladý muž J a slečna K odstartovali XIII. řadu tak, jak se na mýdlovou operu sluší a patří, a ruku v ruce proplouvají XVI. sérií. 

čtvrtek 8. února 2018

Pod ní teče řeka, nad ní černá skála


Tři. Toho dne pro mě do školky nepřijela maminka jako vždycky, ale vyzvedli mě děda s babuškou, už po o! Naložili mě do modré škodovky a odvezli do ráje. Měla jsem barevný pruhovaný pásek a radostí vylezla do patra po těch zvláštních schodech a pak se bála dolů, babička mě musela snést.

K obědu jsou nudle s mákem. 

Čtyři, čerstvě. Mamka má před termínem porodu, tak jsme u babičky s dědou, aby si užila poslední chvíle klidu, než bude mamkou trojnásobnou. Nosím červenou sukni s bílými puntíky a pod ní legíny, jako Dáda přece (babička mi to dodneška nezapomíná připomínat). Chodím tak i do vsi na nákup, zatímco Jirka se veze v nákupní kárce. Cestu zpátky šlape po svých. 
 
K obědu je rajská s knedlíkem.

Pět. Čekám na břehu pod olší v tmavomodrých tečkovaných šatičkách, jak mi babička nařídila. Předtím jsem doběhla pro paní Šímovou, že děda spadnul a babička ho sama nezvedne. Pocit důležitosti. Vzduchem lítají slova jako plicní a chemoterapie, ale já věřím báchorce o tom, že je děda teď ostříhaný na ježka jenom proto, aby měl stejný účes jako táta a kluci. Chodíme telefonovat domů do budky, máme na to vlastní peníze ve velké červené peněžence.

K obědu je bramboračka. 

Šest. Myslím, že v tomhle roce koupili ob chatu Pilných. Učíme Ondru hrát na schovku a Člověče, nezlob se, děda sedí v rohu na terase a dohlíží na nás. Naposledy. Vařím ve víčkách od šlehaček ve spreji z lískových listů a oříšků. Babička si pořídila žlutý mobil, kdyby se něco stalo. 

K obědu jsou šunkofleky. 

Osm. Povodně 2002. Jsem tady s babuškou sama, tráva je divně bahnitá a poprvé a naposled v životě vidím nejsilnější ženu na světě se slzami v očích. Sklepy po velké vodě vždycky vyklízel děda.  Skrz mříž ale musí dovnitř vlézt Marek, já se bojím. 

K obědu je houbovka. 

Dvanáct. První vyznání lásky. Hodila jsem ho do kamen. Byl zrzavej, ošklivej, blbej a ke všemu fotbalista.  

K obědu je rajská s kolínkama.

Třináct. Hrajeme v patře flašku. „Ondrášku jdeme, je skoro dvanáct hodin.“ Dělala jsem si za to z Ondry srandu ještě několik let. 

K obědu je kuřecí řízek.

Šestnáct. Vůbec se mi nestýská. Není to divný? Před spaním čtu klukům z Harryho Pottera, Jirka mi na to vyrobil graffiti záložku. 

K obědu je smažák. 

Sedmnáct. Naposledy hromadně na prázdniny. Po týdnu odvoláni. Překotné loučení. K ničemu.
K obědu jsou plněný knedlíky. 

…Červené závěsy na okýnkách v podkroví. Dupot, když ti někdo chodí nad hlavou. Pudink ke snídani. Každý rok nový nafukovací míč na fotbal. Hlavně ho nekopni do řeky. - Kdo tam jde? - Podej mi hrábě. Vždycky jsem v bráně, nechtějí se mnou hrát línej tenis. Mastíme karty. Vymalováváme auta a tak. Pořádám Superstar. Škatulata, hejbejte se. Seču trávu ruční sekačkou a za pár let dávám pozor, abych nepřesekla kabel. Pro vodu do studánky k Lindušce. V dálce svítí Radyně. Když prší, není vidět, ale jakmile zahlídneš její obrys, je jasný, že za chvíli je po dešti. Kola na vodě. Vůně nafukovacího člunu po mamce z Tuzexu. Když jdeš po betonových schodech na terasu, ví to všichni. Modrá kadibudka. Mytí ve žlutým škopku, kontrola klíšťat. Plavíme se na duši. Na procházku na Kozel, když se jde na Hájek, jako bonus je zmrzlinovej pohár, když na nákup do Nezvěstic, tak je to lepší přes řeku a po polňačce. Vždycky jsem chtěla jet na nákup na modré esce po babičce pro chleba a polárkáče, jako mamka, když jsme byli malí, ale než jsem vyrostla, má ten krám otevřeno asi hodinu denně a vyplatí si stavit se cestou sem v Tescu na Rokycanský. Vstanu první z dětí, v kamnech už je zatopeno a na terase se příjemně sedí. Ty schody do patra, kloužou a je nejlepší slézat z nich pozadu. Takové tu mají ve všech chatách, bez zábradlí, spíš jako žebřík. Chodit do lesa na houby. Chodit do lesa na dříví. Vždycky večer televize. Jsi chytřejší než paťák? Policejní akademie. Horákovi. Jedinkrát jsem viděla Třicet případů majora Zemana, Studnu. Ještě několik let se mi o tom zdálo a bála jsem se lidí se sekerou v ruce. Kdyby šla řeka nahoru, musíme utíkat do lesa, to pak jde rychle. Lesní jahody za chatou. Na skalky opatrně. Na louku natrhat babušce kytičku. Seance u houpačky. A vyšlapaný důlky v trávě – pod houpačkou a tam, kde byla druhá brána. Babička pere v řece na valše (to jsem byla fakt maličká). Pak ta sláva, když se zavedla voda, máme i sprchu! Růžový plastový sandále do vody po dědovi. Buřty s úplně jiným kečupem, než kupuje mamka. Úplně jiný kameny než u nás doma! Pudeme pod mostem? O každý chatě, kolem který jsme prošli, nám babička vyprávěla o lidech, co tam jezdili. V kiosku mají nanuky, pak i zmrzlinu a pizzu a pak zkrachujou. Na oheň raději k Medvědům nebo k Tuleňům, ke Komárům ne, víte proč. Kuchyň, co babička se strejdou vyrobili na míru. Ratanový křesílka. Vůně – dřevnatá a vlhká. Prst přibouchnutej okenicí, au. Zvláštní teplo uvnitř, když venku prší. Je tam pro nás všechny málo místa, ale to nevadí, hrajeme člobrdo. Vyhlížet maminku, jestli už nejde u Zuchů. Věci od auta a do auta vozit na kárkách. Nezapomenutelnej výšlap na Radyni, každej místní nám radil jinou cestu, a pak tam byly schody, ze kterých jsme měla závrať, takže jsem tam šla zbytečně...

Naposledy jsem v létě na chatu jela o prázdninách po maturitě. Už si ani nepamatuju, asi jen na pár dní. To mě naposledy vzbudilo šumění lesa z jedné a šumění řeky z druhé strany. Pak už jen párkrát, když jsem zrovna měla čas, pomoct shrabat listí. V létě jsou nějak důležitější jiné věci. Asi mám pocit, že ta chata, kterou postavil můj pradědeček, tady stála vždycky a vždycky stát bude, zatímco to, co v létě zažívám, se už opakovat nemusí, ale nebude. Ještě příští rok a pak ji prodám. Dám vám ten velkej modrej stůl. Vy tam stejně nikdo nebudete jezdit. Zvažuju pro a proti, jak jsem teď unavená z věčnýho pendlování a jestli se dá ještě na skalkách koupat. Jirka říká, do toho musíš vrazit půl mega, aby ti to nespadlo na hlavu, nebo neshořelo od elektriky, vynášet suchej záchod taky není nic moc -  

Odvezu si tam odtud šicí stroj, jehož deska mi sloužila jako noční stolek, sešit v tvrdých deskách, ve kterým je vymalovanej kus mýho dětství, a vzpomínky na spoustu hezkých dnů o prázdninách u dědečka a babičky, jak si to babuška přála.

sobota 23. prosince 2017

O lidech, kteří jeli.

V tramvaji jela paní, která měla na podrážce boty přilepený list a šoupala nohou o podlahu tak dlouho, dokud ho nepřišlápla druhou nohou a on nezůstal úplně osaměle ležet uprostřed poloprázdného vagónu. Kdo ví, jak dlouho jezdil po Praze. Nebo ho průvan zase odvál ven.

V tramvaji jel kluk, který čokoládovou oplátkou vyjídal z krabičky měkký tvaroh. Představovala jsem si, jak ta kombinace chutná.

V autobusu jel jeden medik a dvě medičky.
"Ve třeťáku jsem prodělala snad všechno, to bylo strašný,"říkala jedna.
"Ale karcinóm prostaty si asi nemala," odvětil ten kluk.
"Ja som si myslela, že mám tretie štádium syfilis. Bez toho, že by som prekonala prvé dve," uzavřela druhá.

V tramvaji jela paní, která telefonovala se svou (nejspíš) vnučkou a říkala jí Lucipísku.

V metru jela rodina, všichni slavnostně oblečení, s kyticí, vtipkovali, smáli se, říkala jsem si, asi na promoci. Pak se po tom listu, dejte k tomu ještě něco zelenýho, ať je to bohatší, co koukal z papíru, svezla černá stuha. Asi pojedou až na Strašnickou.

Jela jsem v tramvaji a seděla až na poslední sedačce zády ke směru jízdy. Tramvaj ujížděla kolejím, ale dohnal ji skútr. Řídil ho kluk, co se místo na cestu díval mně do očí a usmíval se, dokud před Malostranskou neodbočil. Řekla bych, že nebyl zrovna z nejzodpovědnějších řidičů, ale smál se docela hezky.

V autobusu se mnou jel můj student. Na rozdíl ode mě dosáhl ze sedačky nohama na zem.

Ve vlaku jel pán a četl Smrt na kolejích.

Ve výlukovém autobusu jel kluk. Usnul, a tak jsem ho tahala za rukáv a říkala:" Pardon, ale už jsme v Dobřanech." Vždycky je mi hrozně líto kohokoli budit.

Ve vlaku jela paní s malým klukem a vyprávěla paní, která jela s malou holčičkou. Že je jeho teta, že si ho veze na svátky z Klokánku. Že už má tři dospělé děti a osmiletou holčičku. Že máma kluka Adámka má dětí šest, ale ani o jedno se nestará. Že Adam byl tak zanedbaný, že v pěti letech skoro nemluví. A že než ho na začátku ledna bude mít vrátit, mělo by jí přijít rozhodnutí o tom, jestli ho dostane do péče.
Předstírala jsem, že slzím nad tou povídkou, kterou se tvářím, že čtu, ale ta byla od Třeštíkové a byla mizerná. 

čtvrtek 30. listopadu 2017

29. 11. 2017

Nad ránem, ještě byla tma, jsem se probudila šťastná a nevzpomněla jsem si na žádnou starost, tak jsem zase mohla spokojeně usnout.

úterý 28. listopadu 2017

26. 11. 2017

Plně na mě dolehla tíha dospělosti. Mikuláše jsem od maminky dostala už v listopadu, protože do Mikuláše už nebudu doma. Doma?

čtvrtek 26. října 2017

V otázkách lásky jsem nedošla k odpovědi

Dát řádkům řád
aby sis ve mně mohl číst
a postihnout podtext (to jsem nevymyslela já)

          Jenže- proč?
          když už mě máš přečtenou
          tak jako nikdo

                    Jenže- stejně se ptáš
                    máš mě ráda nemáš mě ráda

                               A já se ptám
                               může člověk přemilovat? (je to imperfektivum)

sobota 16. září 2017

Odložím si tady svoje strachy



Bojím se. Strašně se bojím věcí, kterých není normální se bát. Bojím se, že kdybych někomu řekla, čeho všeho se bojím, jen se mi vysměje. Nemám přece proč. Mám strach sama ze sebe. Strach, že jsem se rozhodla a že jsem se nerozhodla. Jenom se bojím a strachem jsem úplně ochromená. Bojím se, a tak zrovna nečekám, jestli Nezmaři zahrajou Písek, ale až začne tradiční večerní televizní program pro celou rodinu. Bojím se, že se Lenka s Kačkou neusmíří a nic už nebude jako dřív, a že se usmíří, ale nic už nebude jako dřív. Pořád ještě se bojím, že se jednou ráno probudím a zjistím, že to všechno byl jenom jeden krásný sen. (Takový klišé a taková pravda). Bojím se, protože už nemám sílu. Jsem jenom zamotaný klubíčko strachů, kterých se bojím ze všeho nejvíc.

středa 6. září 2017

Probuzení


Na Gare de Lyon bylo osm ráno
sedmnáctého února
poprvé jsem se probudila
v pátek nebo pondělí
jen jsem se dívala
klidně měkce
tak od dneška vím
že kouzlo té noci
se nemá kam ztratit
schovat
utéct

jako já

neděle 30. července 2017

Když jsem tohle dopsala, zjistila jsem, že jediné, co to spojuje, jsou slzy.

Skončil dvaadvacátý rok mého života a nejzásadnější pro něj je ponaučení, které ho celý dokáže charakterizovat: nebreč, když ležíš na zádech, natečou ti slzy do uší a to nepříjemně lechtá. V těch slzách mi do uší odtékalo všechno. Strach, lítost, štěstí, stesk, láska, vztek, dojetí a možná ještě něco. Něco se zdá být podstatným, ale není, něco se zdá nepodstatné, a nakonec ti to obrátí život naruby. Na to už jsem asi přišla někdy dřív, často se opakuju.

Myslela jsem například, že to bude významná chvíle, na kterou budu vzpomínat, a málem bych na ni zapomněla. Sami tři v celém táboře. Vedle repráku, ze kterýho hrajou tipuju AC/DC, položíš pytlíček s nápisem kouření způsobuje infarkt, ovšem kouřit budeš jen do 3. září. Ubalíš si a pak si podpaluješ sirkama. Počítáš křesílka, ale nemusíš, nechci vědět všechno. Chci mít iluze o tom, že takhle to chodí jen ve filmech. Friends with benefits. Jsem moc naivní. Jako malá holka, jako holky z románů. Ale to si uvědomím až později. Zatím vím jen, že tohle je přátelství na entou, jinak nejde vysvětlit správně načasovaná objetí. A taky já ti to přeju.

Nechápu, jak se někeří baví, a jsem vděčná za svoje táborníky ještě o trochu víc. Vím, komu zahrát Bodláky, komu Sbírku zvadlejch růží, komu Marii, Jantarku, Igelit, Malíře a "Navarovou". Podvod, ačkoli zadaný je to jeho štěstí, ale víš co jako, zakázaný ovoce...Nevím. (A pak uprostřed noci který holce může stát za to, aby s ním někoho podváděla? Nevím.) Řešíme se, řešíme vztahy (líbí se mi, jak říkáš 'pusinky'), díkybohu nikoho o prázdninách nezajímá škola, nikdo se neptá, kde budu učit, kde budu za rok. Nezávislý pozorovatel mi říká: You were sad there in the kitchen. - Because it´s the end again. It´s hard to say goodbye every year. (You were sad znamená v češtině bulela jsi jako želva).
 
Úzkostlivě uklízím kytaru, i když se ještě vrátím, kdyby začalo pršet, a za dva týdny na ni prším sama. Protože jsem naivní. A protože mě ta naivita nepřešla.

Jednou jsi mi řekla, že se mě kluci bojí, protože se bojí chytrých holek. Z konkrétního případu jsi vyvodila obecně platné pravidlo. Jeden ti řekl, že jsi na něj moc chytrá, a tys usoudila, že to mám ještě těžší, když jsem přece chytřejší něž ty. Úplně jsem ti zapomněla říct, že to není pravda. Nebo mám štěstí, že po světě běhá kluk chytřejší něž já.

Jak jsem mohla jít spát s mokrou hlavou? Musím mít přece mokrý poštář. Odpovídám, že spím na břiše, místo, abych popravdě řekla, že horší to s mým polštářem je, když se mi stýská, než když si nevysuším vlasy. Mám tě, ale nemůžu tě mít. Modlím se, ať všechno přestanem, ale nevím, jestli to platí, když spáváš na levém boku. Už nekomplikuju život jenom sobě, ale i tobě, a to je pro mě nový a neumím se s tím vyrovnat. Tak jako se stěhováním se mezi světy. Od zítra budu hrát roli, do které možná neumím přepnout, ale snad mi díky tomu uteče cesta do světa, ve kterém se spolu vždycky sejdem.

Když mám nostalgickou chvilku, pustím si Parova a směšně kroutím boky, nebo Čechomor a žalostně vyju. Písničky Anny K. jsem postupně vyeliminovala na ty, které napsal Tomáš Vartecký a LP jsem si poprvé  pustila, že jsem jí pěkně rozuměla v rozhovoru na DVTV. Někdy jsou věci strašně jednoduchý. Někdy se mi zdá, slzy jsou dobrý, ale nesmí se to s nimi přehánět.

pátek 30. června 2017

Půjčím si tvoje oči

Mám v počítači staženo asi deset filmů a pouštím si je dokola před spaním (ještě se mi neomrzely). Jeden film mi vydrží na několik dní a usínám při týchž replikách. "Když jsem s tebou, jsem o tolik lepší!" "Ach, Dexi!" Protože mě tak vidíš. Může to znít sobecky, ale není. Když jsem s tebou, jsem klidně i krásná. Jenže ve skutečnosti nejsem lepší. Dělám pořád stejné boty. Třeba s sebou nikdy nemám deštník, když prší. Jenom už to najednou není tak podstatné. Tak jako najednou není tak podstatné psát, protože ťukání slov do internetu už splnilo svůj účel (jako kdybych byla nějaký pragmatik).

Chtěla bych umět vidět svět tvýma očima. Nečekat na červenou, když ty o pár metrů zpátky objevuješ kouzlo zimní zahrady. Asi jsem tě tehdy poprvé oslovila jménem, když padla zelená, ale nejsem si tím jistá, protože jsi mě neslyšel. Vlastně bych tohle všechno zapomněla, kdybychom společně tuhle nejeli tramvají. Až v tu chvíli mi došlo, že Hradčany z okýnka uvidím ještě stokrát nebo víckrát, když budu chtít, ale ty, jak si je z toho okýnka prohlížíš, jsi mi vzácný. Můj osobní Malý princ. 

pondělí 29. května 2017

Mizérie posledních dní

Bez tebe se stýská,
konvice nepíská,
je totiž varná.
Jak já jsem marná!

Měla bych psát seminárku,
nemám ovšem ani čárku.
Práce je to úmorná,
nejsem vůbec humorná.

pondělí 22. května 2017

Stagnuju

Chtěla bych napsat něco chytrýho, ale pravda je, že jen psát potřebuju, a vůbec nevím, co. Hlavou mi už týdny víří tolik myšlenek, že ani není v mých silách je roztřídit do škatulek, abych se v nich vyznala. Musím být stejně zmatečná jako moje hlava. Teď mi v ní třeba zní "I wanna run to you" protože v televizi běží Osobní strážce, kterého jsem nikdy neviděla a ani teď ho nesleduju, jenže to není v mých silách. To už je pravděpodobnější, že mi narostou křídla. A teď uplynulo několik hodin a já pořád nevím, jak chci pokračovat. Není to jedno? A je po víkendu. Pořád jsem toho moc nenapsala, nejde mi to. Nejde mi nic. Snažím se dělat všechno, co chci, tak jako se teď snažím psát, ale nic. Nejradši bych doma s maminkou sázela petunie, ale chci přece dodělat semestr, tak doma nejsem, ale pro dokončení semestru toho moc nedělám. Dobře, nádech výdech, začnu. Jenže se nadechnu a cítím tebe. Kde jsi? Aha, tady ne. Vlastní mozek se mě snaží oklamat. Jako když to vypadá, že jsem dostala skvělý nápad a pak se ukáže, že nebyl tak skvělý. Dobré nápady jsou nedostatkové zboží a já zrovna potřebuju být strašně kreativní a nápady jen hýřit. Zatím si kreativitu vybíjím s nůžkami před zrcadlem, když napravuju to, co mi na hlavě spáchala kadeřnice, ve výsledku se tomu možná nechá říkat účes. Taky bych měla dřív, než bude pozdě, projevit svou empatii, málokdo se mi v ní může rovnat, jenže to taky není pravda. Každý, kdo  mě chápe nebo se o to snaží, mě v ní tisíckrát předčí (si fandím). Ty, ten, který ví, jak na mě, a ta, která ví, že jí ani nikomu jinému nikdy nesvěřím všechno, a pak ještě pár podstatných lidí. Visí to mezi námi. Pak je tu nostalgie. Stačí projít odpoledním městem a je tady. Koukám na kluka s vrabčím hnízdem, znám ho, ale není odtud. Až když se usměje, je to Tom, kterého jsem naposled viděla, když byl malej kluk a dneska mu kupodivu sluší vousy. Jaro před šesti lety, dneska se neznáme. Volné hodiny, o kterých jsme chodili na kolonádu na nanuka. Laborky z biologie v parku. Uzavírání známek. Propovídaná odpoledne na náměstí, to jsme ještě nechodily na kafe. Koncerty v Martinovi. Nic z toho už se nevrátí. Vlastně, známky bych mohla uzavírat. Je to zvláštní, o kolik jsem jinde, ale v tom městě pořád žijou moje vzpomínky, a někdy se v nich zaseknu. Přitom, teď je hezky, jenom co bude, se trochu bojím, a asi proto mi nejde se hnout.

čtvrtek 20. dubna 2017

Divný jaro

V polovině dubna
voním k šeříkům
před vchodem nějakýho činžáku ve Vršovicích
oblečená už zase v zimním kabátě.

sobota 8. dubna 2017

"Žádáme cestující, aby k příchodu na nástupiště použivali výhradně podchod na nástupiště"

A tím podchodem se zvonivě rozléhá klapot podpatků jedněch znovunalezených bot, které kráčí na nástupiště číslo 2, ke kterému přijede osobní vlak číslo          , ze směru          , ve směru          , upozorňujeme cestující, že v úseku         budou přepraveni autobusy. Podpatky nejdřív přešly, a znělo to spěšně, přestože jim vlak jel až za dvacet minut, napříč prázdnou nádražní halou. Od vchodu až pod stěnu z výjevy ze života socialistického dělnictva, které by tam možná nebyly, kdyby původní nádraží tohohle průměrně okresního města nerozbombardovali v dubnu roku 1945 Američani, kde si poté, co neochotná pracovnice společnosti         konečně otevřela okýnko, podpatky zakoupily lístek. Pak si našly na odjezdové tabuli příslušné údaje k příslušnému spoji a vydaly se směrem k podchodu. Dál už to znáte. Jenom cestou prázdným podchodem prázdného nádraží těm podpatkům vhrkly slzy do očí, když si vzpomněly na jednu filmovou scénu z prázdného podchodu už prázdného nádraží. Až ty podpatky dorazí do konečná stanice, prosíme, vystupte, zjistí, proč byly na začátku téhle co to je? znovuobjeveny. Jsou totiž strašně nepohodlné. Uvědomělý traktorista je  pevnou oporou družstva v boji proti vesnickému boháči a stejně tak jsou každé uvědomělé podpatky pevnou oporou v marném boji za delší nohy a snahu být skutečnou ženou.

úterý 21. února 2017

Poslední dobou

Nový rok už vlastně není moc nový, čas spokojeně plyne a i na tu sedmnáctku už jsem si zvykla. Chtěla jsem napsat něco o tom, jaký byl ten rok 2016, protože vloni jsem psala něco o tom, jaký byl ten rok 2015, protože bych v tom ráda měla systém a protože ten rok byl tak paradoxní, že to potřebuju někam zaznamenat, ale vůbec mi psaní o tom paradoxním roce nešlo.

Mohla jsem začít třeba tím, v čem byl ten paradox. Stála jsem na místě a pak dělala kroky vpřed jako bych měla na nohou sedmimílové boty. Vlastně už předloni jsem napsala, že 2016 bude rokem významným. Možná přinese spoustu změn a všechno se otočí o 360 anebo se nezmění vůbec nic a můj život pojede pořád ve stejných kolejích. Bude plný rozhodnutí, kterých se bojím už teď, protože rozhodnutí jsou těžká. Nic překvapivého, ale jak mám vědět, jestli jít doprava nebo doleva. Co když se vydám jedním směrem a pak zjistím, že to byla chyba? 

Bylo to tak. Přesto, kdyby mi tehdy někdo řekl, co se stane během těch 365 dnů, zaťukala bych si na čelo. Já přece nedělám kroky do neznám a nemívám štěstí.

Neměla jsem sílu a chtělo se mi všechno vzdát v cílové rovince, tak těch rozhodnutí bylo ještě víc, než jsem předpokládala. V den státnic třeba: vstanu z postele a dojdu tam, aby mi řekli, že jsem úplně blbá, nebo se pořádně vyspím? Tak jsem vstala, došla tam a teď je můj život bohatší o dvě písmenka. A cestou od státnic zase: budu se trmácet na těch podpatcích nebo boty zuju? Zula jsem a pan Soused kroutil hlavou a říkal vy mladý... Zařeknutá, že budu posílat co nejmíň zpráv, jsem se nejdřív rozhodla odeslat jednu, protože nebylo co ztratit a později jinou, ale to už šlo ztratit úplně všechno. Anebo získat. Nemusela, ale nakonec zvítězila druhá varianta, ve všech případech.
Místo puchýře jsem třeba cestou od státnic zažila pocit naprosté volnosti a lehkosti.

Zjistila jsem díky tomu pár důležitých věcí. Že je dobrý někdy nic neřešit. Nechat svůj život plynout a sice se bát, co provede, ale věřit, že to dopadne tak, jak má. Možná je to štěstí, možná náhoda, možná osud, ale ví, jak to zařídit. Plně jsem si uvědomila, že neumět říkat ne je sice vážně blbá schopnost, ale že mi vždycky to, že ne neřeknu, protože to neumím, přinese do života něco nebo někoho skvělého. A taky (a poplácávám se za to po rameni a posílám to jako vzkaz sama sobě do minulosti) jsem zjistila, že princ může bílého koně klidně nechat ve stáji a nezáleží na tom, jak přijede.

Jen díky loňskému roku jsem mohla u zápočtu na otázku a co ty si pamatuješ? odpovědět vysvětlením pojmů chórismos a arethé. Protože jsem je jediné z celé filosofie skutečně pochopila a jen se slepě nenaučila jejich definice. Byla jsi výborná. (A proč takhle neprobíhají všechny zkoušky? Profesorka stejně stará jako moje babička se námi probere Trumpa a pak mi prostě řekne máš zápočet, můžeš jít, ahoj.  S takovou bych studovala klidně ještě pár let).

Rok 2016 skončil nepřímo úměrně tomu, jak začal. Nebo vlastně tak dobře přímo uměrně tomu, jak blbě začal. (Dlouho jsem neměla matiku). Myslím, že všichni takoví ti životní kouči by ze mě měli hroznou radost, protože jsem vlastně svůj život posunula na úplně jinou úroveň, aniž bych přečetla jedinou příručku s názvem nastartujte svůj život, jak začít žít naplno a fakt je neznám, tak nevím, jak se ještě můžou jmenovat.



Přelom roku doslova přelomový

Poslední dobou se děje spousta drobných věcí. Poslouchám Priessnitz, Adriana T. Bella a Nerez. Bořím se nohama ve sněhu. Jezdím vlakem tam a zpátky. Čtu články Marušky Doležalové, které píše po Kafi a cigárku a u každého se dojímám k slzám. Těším se, až budu mít definitivně po zkouškovém.

Jenže tenhle článek je rozepsaný přes měsíc, takže poslouchám spíš Karla Kryla a nové album Vypsané fixy. Zkouškové skončilo a já vůbec nečtu, co jsem během volna chtěla číst a nepodnikám, co jsem podniknout chtěla. Dochází mi, jakou roli v mém životě hraje důvěra, a jak umí míchat kartami.

Někdy jsem záviděla lidem, kteří umí žít takový ten hektický život a skvěle si ho zorganizovat (nebo se tak aspoň tvářit) a teď ho chvílemi žiju, s organizací jsem naštíru, nestíhám zapisovat do diáře. Někdy jsem nechápala, jak málo některým lidem stačí, a přitom mně taky stačí málo, které je pro mě moc. Víc než to.

Mohla bych na závěr třeba napsat jakože předsevzetí, strašně punk, takhle ke konci února, že si třeba zorganizuju život nebo že zorganizuju sebe. Že budu psát několik článků za měsíc jako dřív, že jakmile začně jaro, začnu pravidelně běhat, že...Jenže se mi nechce. Chce se mi nechat se překvapovat tím, jak se všechno vyvrbí, možná se občas zuby nehty rvát a možná nenápadně štípat do ruky, jestli tohle není sen.

sobota 31. prosince 2016

Co se sem v roce 2016 nevešlo, ale nechci o to své věrné čtenáře ochudit: Sbírka pocitů

I.

Tak tedy jela. Bára Poláková k tomu zpívala "jsem kráva" a bylo to to jediné, co v tu chvíli byla pravda. Dívala se na cestu, stromy se zelenaly nejvíc z celého roku a jí bylo na nic.
Tak tedy jela. Jen ona, kytara položená na zadní sedačce a v kufru nákup pro celou rodinu na celý víkend. Jely.
Známou cestou, kterou by mohla projet poslepu. Do téhle esíčkovité zatáčky podřadit a pak tam zpátky kopnout čtyřku, ať to sviští.
Podívat se doprava, jak nad městem vzdáleným vzdušnou čarou 6 kilometrů zapadá slunce, ucítit známé píchnutí někde u srdce a jet dál.

(vrcholné jaro)
 
II.

Mám dojem, že žiji život stejně jako běhám. Amatérsky.
Zapomínám pravidelně dýchat, tak mě za chvíli začne píchat v boku. Neumím běhat z kopce a když doběhnu na kopec, čekám nahoře na plíce, které mají zpoždění. Paralelní kompoziční postup.

Jenže co když to tak je. Zapomínám žít stejně jako běhat, když jsem přes zimu zalezlá v teple a netuším, kde mám botasky, a musím se to znova a znova učit. Jako když pak na jaře poprvé vyběhnu, zalapám po dechu a budu proklínat svou kondici. A do podzimu to třeba zase vytáhnu na osm kilometrů (vzpomínáte, jak jsem psala, že chci uběhnout víc než pět? Fakt jsem zvládla osm. Podle mě je to největší úspěch tohohle roku. Mnohem větší než ten dvoupísmenkový titul, který teď mohu používat a nepoužívám). A opravdu. Tak, jak běhám a běhám, až uběhnu pro mě neuvěřitelné číslo, tak žiju a žiju, až se mi i můj vlastní život zdá neuvěřitelný.

(jaro neznámo jaké a dnešní komentář)

III.

Ne každý den začíná obligátním dobrým ránem. Včerejšek třeba začal mými slovy: "Máme čtvrtek, čtrnáctého července, výročí pádu Bastily." Nebo dnešek. Taky moje slova: "Zase Francie...?" Další z rán do řady těch, na které jen tak nezapomenu. 

(netřeba datovat)


IV.

A mezitím (už nevím čím) si odskočím podepisovat sliby, o kterých netuším, zda jsem schopná je splnit a vyplňovat dotazníky, do kterých nevím, co vyplnit.

Proč jste se rozhodli pro naši fakultu?
a...
b...
c...
d...
Jiné: Protože narozdíl od mého předchozího akademického působiště tady máte v kabinkách na záchodech háčky.

Zaškrtla jsem prestiž univerzity a do jiného napsala nabízený obor. Vlastně je to pravda, ale stejně si nejsem ničím jistá. Pochybuju.

(babí léto)

Co se sem v roce 2016 nevešlo, ale nechci o to své věrné čtenáře ochudit: Dopis do nebe

O tom, kolik lidí letos opustilo tenhle svět toho bylo napsáno mnoho. A nebyli všichni slavní. Někteří za sebou nechali život trvající téměř celé století, hromadu dětí, vnoučat a pravnoučat, dům s velkou zahradou a vzpomínky v pamětech ostatních lidí, i v té mé. Jiní celý tenhle život měli před sebou. Bylo jim o rok víc než mně, nebo o pět let méně, a nestihli zažít ani opojný pocit z oslavy osmnáctin nebo z převzetí diplomu.
Vím, že je silvestr, že se má slavit, vítat nový rok, ten starý házet za hlavu, ale slavit to pořád ještě neumím a nemohla bych ho za hlavu hodit, dokud budu mít v šuplíku resty. Třeba neodeslaný dopis. Jenže v nebi nemají adresy...

Dobrý den, 

tak jak se vám tam nahoře líbí? Já věřím, že moc. Nohy už vás asi nebolí, že? To je dobře. Stejně jako to, že jste nemarodil moc dlouho. A umřel jste tou nejkrásnější smrtí, umřel jste, když jste spal. Co se vám asi zdálo?

Říká se, že pámbů dává život za život. Prý jste svoji pravnučku stihl vidět ten poslední den, ještě před tím, než vás odvezli do nemocnice, abyste tam usnul navždy. Dostala krásné jméno.

Mrzí mě, že jsem vás tak dlouho neviděla. Naposledy loni v létě. Přišel jste mi otevřít branku a říkal jste, že z cuket je výborná polívka a ty rajčata nechte ještě pár dní na okně, ať dostanou barvu. Ani ve snu by mě nenapadlo, že je to naposled, co k vám na kole jedu pro zeleninu, 35 stupňů, pod kopcem za minutu, nahoře za půl hodiny. Že než to příští rok stihnu, než vůbec stihne ta zelenina dozrát, půjdu do květinářství a budu prosit smuteční, tady z těch chryzantém. Ano, dejte, prosím, černou stuhu. Nikoho to nenapadlo. Vždyť jste měl naplánovanou oslavu devadesátin. A pořád jste kolem nás jezdil ve svém červeném autíčku, jednou jste se zastavil a vyprávěl nám ve stínu ořešáku na naší zahradě, jak k vám do hospody za totáče, jó holka, to ty nemůžeš pamatovat, chodili vojáci a zrubali se tak, že pro ně ze základny museli přijet. 

Z nějakého důvodu vás mám za hrozně moudrého člověka, a to jsme nikdy nemluvili o ničem moc moudrém. Salát je nejlepší s octem a my nejsme moc polívkový, děláme z cukety vošouchy. Snad vám ta moudrost koukala z očí, snad jste si prožil svoje a věděl o světě tolik, že se vám to do těch očí vepsalo. A kromě moudrosti vám z těch očí koukala taky lidskost. Svítily v nich malé plamínky, které patřily klukovi, který před sedmdesáti lety protáčel holky u muziky a našel mezi nimi tu, se kterou oslavil diamantovou svatbu.

Nevím, jestli do vaší zahrady ještě někdy pojedu pro salát. Snad vaše děti a vnoučata sklidí letošní úrodu, kterou jste zasel a zasázel ještě vy, a pak třeba rozeberou skleník a radši místo něj zasadí túji anebo vykopou pískoviště pro děti. 

Tak mi v tom nebi všechny pozdravujte, jo?

Naschledanou


(6. 6. 2016)

čtvrtek 29. prosince 2016

Co se sem v roce 2016 nevešlo, ale nechci o to své věrné čtenáře ochudit: Čtenářský deník

Bývaly doby, kdy jsem se sem snažila zaznamenávat knihy, které jsem přečetla. Jsou dávno pryč. Tak jsem alespoň vybrala něco jako "the best of" tohohle roku.

Už nevím, kde jsem četla sousloví trojlístek z Violy, ale přesně tenhle trojlístek jsem letos přečetla a přesně tenhle trojlístek se mi zaryl do srdce i paměti. Inka Machulková, Vladimíra Čerepková, Václav Hrabě. V tomto pořadí. Zamkni les a pojď byla úplně první kniha tohohle roku, kterou jsem přečetla. Potom postupně Zimní derviš, Nabíledni prázdno, a pak teprve Blues pro bláznivou holku. Dávala jsem si s ním načas celý život. Protože nejdřív jsem věděla, že to bude krásné, ale že bych se nejdřív měla naučit číst poezii. Pak už jsem sice věděla, že něco jako umět číst poezii je kravina (můj osobní poznatek), ale zase jsem měla protivnou vyučující teorie literatury, která ty Hrabětovy nádherné verše používala k rozvíjení našich asociačních schopností a nejspíš jí vadilo, že myslím jako on. Nebo že mám takové asociace jako on. (Moc to zobecňuju). Jo a Horečka je taky úžasná. Pak jsem během roku ještě četla Probuzené hráče a Barvy. A zrovna mám půjčený Neúplný čas mokré trávy, ale šetřím si ho a čtu životopis Vladimíry Čerepkové, beatnické femme fatale od Alice Horáčkové, který mi přinesl Ježíšek. (Už nikdy si pod stroměčkem nesmím říct, že si přečtu fakt jenom prolog).

(...)
Kolik je té chryzantémě?-
dívčí pokoj, zatížený na smutek,
se ptá.
Okolo křehký svět,
ve kterém se stárne.
Jen očití svědkové přicházejí
a odcházejí,
někteří beze slov.
Inka Machulková, Oslovení (Zamkni les a pojď) 

                                                                                                      K čemu mě to navádíš
                                                                                                      zašeptal písař 
                                                                                                      a vtiskl si kloubouk
                                                                                                      hlouběji do čela

                                                                                                      Snad měla chtít víc
                                                                                                      I. M., Nemilostná (Probuzení hráči) 
 
 Zkoušková období přejí krátkým knihám. Třeba Tracyho tygrovi. Napsala jsem si: krásná kniha, kterou pochopíš na konci.

 Únor patřil dvěma románům Petry Soukupové - K moři a Zmizet, syrové, věcné, krátké věty a skvělá psychologie postav, a Do tmy od Anny Bolavé. Skutečně bolavá kniha, která mě na začátku vcucla a na konci vyplivla. Myslím, že letos byla jediná.

Píchne mě u srdce. Najednou je mi to líto. Vím, že to byla chyba. Celý náš vztah, každá naše věta, úplně všechno od samého začátku. A nejhorší je, že bych to asi udělala zase.
Anna Bolavá, Do tmy

Jaro a podzim, to bylo dovzdělávání se v díle Milana Kundery. Ještě nejsem úplný vzdělanec. Pořád si v knihovně, na dně štosu toho, co chci přečíst, syslím Nesmrtelnost a Ptákovinu a na seznamu tajných přání Život je jinde, a netuším, co budu dělat, až poprvé přečtu i je. Podruhé už to nebude ono. Každopádně letos jsem přečetla Valčík na rozloučenou, podruhé Směšné lásky, ale narozdíl od poprvé nezůstaly nepochopeny (proklínám povinnou četbu na gymplu) a Monology. Ty mě mile překvapily.

Nevěděla. Byla až po okraj naplněna nevědomím. Nebyla nic než nevědění. Nevěděla ani, kam jde.
Valčík na rozloučenou

Nesnášela jsem Dannyho Smiřického. Fakt. Měla jsem dojem, že snad ani v reálném světě neznám protivnějšího člověka. Pak jsem viděla Rytmus v patách, chudáka Dannyho tam hrál Vojta Dyk a vůbec ne špatně. Tak jsem si přečetla scénář, který byl předlouhou tohohle filmu, Malou pražskou mataháru. A vzala Dannyho na milost. Pak jsem četla ještě Sedmiramenný svícen, ten je výborný, a nakonec i Prima sezónu. Že mi Dannyho na konci bude ještě líto, by mě na začátku té knížky vážně nenapadlo. A četla jsem letos znovu Legendu Emöke. Novelka na hodinu a něco do vlaku. Ale tak nádherná! A s nádherným začátkem a koncem:

Příběh se stává a zapadá a nikdo jej nevypráví. Potom někde žije člověk, odpoledne jsou horká a marná a přijdou vánoce a člověk umírá a na hřbitov přibude nová deska se jménem. Dva, tři, muž, bratr, matka nosí ještě několik roků to světlo, tu legendu v hlavě, a potom také umřou. Pro děti je to už jenom starý film, nezaostřená aura rozlité tváře. Vnuci nevědí nic. A ostatní lidé zapomenou. Po člověku není už ani jméno, ani vzpomínka, ani prázdno. Nic.
první odstavec Legendy Emöke


Tak se stává příběh, legenda, a nikdo ji nevypráví. A přece někde žije člověk, odpoledne jsou horká a marná, a člověk stárne, je opuštěn, umírá. Zbývá jen deska, jméno. Možná ani deska, ani jméno. Ten příběh, tu legendu nosí ještě několik let někdo jiný v hlavě, a pak také umírá. A ostatní lidé nevědí nic, jako nikdy, nikdy, nikdy nevěděli nic. Jméno zaniká. I příběh, legenda. A po člověku není už ani jméno, ani vzpomínka, ani prázdno. Nic. Ale snad někde přece zůstává alespoň otisk, alespoň stopa slzy, té krásy, té líbeznosti, toho člověka, toho snu, té legendy, Emöke.
Nevím, nevím, nevím.

poslední odstavec Legendy Emöke

Jednou jsem v knihkupectví zkoumala oddělení poezie a narazila na výbor z díla ruské básnířky a spisovatelky Anny Barkovové Osm hlav šílenství. Je skvělý. Po přečtení pochopíte, proč strávila roky v gulazích. Víc o té knize asi říct nedokážu, to je k ničemu, pokud si ji nepřetete.

Mámivá lyrika milostné písně
nás nepřežije ani zdaleka.
My jen bublinky plovoucí jsme 
na hladině zvířených vod života.

Je vám už docela dost let. Ve stáří chtějí lidé žít, v mládí usilují o poznání. Váš vývoj je jaksi obrácený. Je načase, abyste se v poznání zklamala.

Mám strašně ráda topoly. Topoly jsou stromy mého dětství. Když jsem na podzim z vlaku pozorovala, jak jim padá listí, usoudila jsem, že bych si konečně měla přečíst něco od Topolů. Zatím jsem zvládla jen V úterý bude válka. Dostala mě. Válka. Nebo poezie Jáchyma Topola.

                                                                                                                      ale to už tu asi bylo
                                                                                                                      někde jinde
                                                                                                                      v nějakém jiném městě
                                                                                                                      nemám to v paměti
                                                                                                                      ale nebojím se 
                                                                                                                      Viděl jsem armády svtěta

Tvůj úsměv
poslouží jako námět k tetování
na kůži bude drak tvůj úsměv
tu bude dřív než dav najde vůdce
a než vůdce odhalí nepřítele
tvůj úsměv tu bude na mučidlech
až zlosyn konečně kápne božskou
a bude tu i když se zahradník už dávno doznal
bude tu přes černou zlobu a démona vyskakovacího nože 
a nehtového démona a čerta strachu ze skalpelu bude tu
protože tu prostě něco musí být
v plamenech a v chaosu
...

Jo, abych nezapomněla, od jara existuju tady. Protože když máte dojem, že se vám život sype pod rukama, neexistuje nic účinnějšího, než dvě hodiny sedět a vzpomínat, co všechno jste přečetli (a stejně si zdaleka nevzpomenout na všechno).
 




úterý 27. prosince 2016

Co se sem v roce 2016 nevešlo, ale nechci o to své věrné čtenáře ochudit: P jako píseň

Přišel okamžik, na který jsem čekala snad celý život. Zjistila jsem, že Petry mají svoji písničku.

Představovala jsem si, jaká bude. Upřímná jako Lenka, naléhavá jako Tereza, pravdivá jako Marie, úderná jako Lucie, táhlá jako Daniela, smutná jako Markétka i Markétka, z hlavy nevyhnatelná jako Klára anebo kouzelně vtipná jako Klárka a Katka, živelná jako Magdaléna, či snad srdceryvná jako Sára? Dnes dodávám, že mohla být klidně i jako Bára, protože si u ní už asi vždycky vzpomenu na maturitní sólo naší třídy.

Ano. Mohla být jako kterákoli ze jmenných písní zmíněných i těch, které neznám. Mohlo pro ni existovat více či méně přívlastků, které by ji vystihly. Ale to ona ne. Píseň o Petře, pro Petry nebo ji nazvěte, jak chcete, je slovy nepopsatelná.
Za sebe říkám, tohle jsem si snad nezasloužila.
Za všechny Petry světa říkám, tohle jsme si snad nezasloužily.

Teď nezbývá, než zase čekat. Jestli někdo nenapíše další. Snažně prosím.

(červen 2016)

úterý 22. listopadu 2016

Pozn. č. 2

Nerada se vyjadřuju k politice, ale tohle není jen o ní. 

Ve čtvrtek jsem byla mimo jiné v Obýváku Václava Havla. Když jsem přišla, Eriku Taberymu už se tleskalo a Ivan Havel za chvíli nebyl přes humbuk z ulice dobře slyšet, škoda. (Pokoušení, ze kterého četl, si asi přečtu sama). Řekla jsem si tedy, že když už slyším jen bubnování z Národní, napíšu alespoň nějaké moudro na psacím stroji. V kapse chytrý telefon, se kterým už poměrně obstojně zacházím a před sebou psací stroj, který neumím odsadit na nový řádek. Přitom se na něm u nás doma psalo všechno až do mých deseti, kdy nám byl slavnostně zapojen první počítač, a i já jsem se jako malá potřebovala cítit důležitě a jako úřednice jsem na něm psala. Ale zvládla jsem to. Ne perfektně, ale napsala jsem asi tohle. Dvě věty, které mi leží v hlavě už skoro čtyři roky.

Když jsem začala chodit do první třídy, visel na stěně portrét Václava Havla a paní učitelka nás v hodinách prvouky naučila, že tohle je náš pan prezident. V mém srdci jím zůstane navždy. 

Ten pán, jehož portrét se ve třídě objevil ve třetí třídě a visel tam ještě na začátku čvrťáku na gymplu, mým srdcem totiž nikterak nezacloumal. Jen jsem v tom čtvrťáku byla ráda, že i já se budu podílet na tom, kdo se stane jeho nástupcem. Sice jsem se podílela, ale ten můj jeden hlas nic nezmohl.

V televizi v obýváku u nás doma běží ČT 24, je sečteno asi 97 % hlasů a máme návštěvu. Na obrazovce se objeví člověk s hlavou na stranu, kterého si pamatuju, jak v jiné televizi říká, že odchází z politiky na odpočinek, na svou milovanou Vysočinu, a dcera našich známých, kteří politiku nesledují (a ani přes mé neustálé apely pořád ještě nechodí k volbám), která tehdy byla ve stejném věku, jako já, když "odešel" z politiky, se mě ptá: "Kdo je ten pán? Ten je srandovní." A já jí odpovídám: "Náš nový prezident." A v očích mě pálí slzy takové blbé hořkosti, protože na Hrad nepatří zeman, ale kníže, přece. A chybělo mu jen pár procent.

Ale skousla jsem to. Říkala jsem si, že nevadí, že tam nebude sedět slušný člověk, kterého si můžu vážit, který se nevykrucuje, když odpovídá na otázky a nesype z rukávu bonmoty a citáty, které si upravuje, jak se mu hodí. Že je to jenom pět let a že se snad náš nový prezident bude chovat podle toho, jakou funkci zastává. Jak jsem se pletla se mělo ukázat dřív, než jsem si mohla myslet.

O tom už však mluvit nechci. Těmi dvěma větami jsem totiž nechtěla říct, že jsem patetická pravdoláskařka, ale nic víc, než to, že mě děsí, že tak jako já jsem si jako dítě někam hluboko zaryla, že pan prezident je Václav Havel, a měla jsem štěstí, že jím byla taková Osobnost, pro mě jedna z mála, tak si dcera našich známých a tisíce dalších dětí hluboko do sebe zaryjí, že pan prezident je Miloš Zeman, a my, jako společnost, budeme mít smůlu, že se jim vzorem stal někdo, kdo není ani osobnost. A děsí mě i, že my, jako společnost, jsme to dopustili. 

úterý 15. listopadu 2016

V(z)hled

Celý život mi to bylo celkem jedno. Až v poslední době se táži: Proč vypadám tak, jak vypadám? Příliš jednoduchá otázka. Ne jednoduchá, ale jednoduchá. (Jednoduchá) Z genetiky si toho moc nepamatuju, až na to, že jsem neměla šanci mít jiné oči než modré a jiné vlasy než hnědé. Naprosto zákonité. A jasně. Ruce mám po babičce z tátovy strany, nos, rty a uši po tátovi, postavu jednoznačně po mamce a druhé babičce, prsty na rukou po mamce... (Ne jednoduchá) Jenže to ze mě nedělá toho člověka, kterým jsem. Člověka uvnitř tohohle těla, které je smontované ze součástek lidí, kteří by se třeba nikdy ani nepotkali, kdyby se nepotkali moji rodiče. Součástek ne vždy kompatibilních.

Někdy se náhodou zahlédnu v zrcadle, nebo před ním stojím a zírám na sebe docela cíleně, a přijde mi, že nevidím sebe. Nevidím toho člověka, který je pod povrchem. Nejde o krásu nebo ošklivost, dokonalou nebo nedokonalou postavu. Jde o to, že to tělo v tu chvíli patří někomu cizímu. Před tím zrcadlem stojí člověk - já, dívá se na odraz člověka, kterým by měl být, a vidí odraz člověka - cizího. Jako bych se nedokázala se svým tělem ztotožnit, když ho vidím. Takhle si tady v klidu sedím a jsem to já, ale zevnitř to tělo vnímám úplně jinak.

Někdy se náhodou zahlédnu v zrcadle, nebo před ním stojím a zírám na sebe docela cíleně, a přijde mi, že nevidím sebe. A najednou se něco změní a na bleskový okamžik nebo déle vím, že teď jsem to já. Jako bych se se svým tělem ztotožnila, když ho tak vidím. A vypadá přesně tak, jako když si tady v klidu sedím, vidím ho v zrcadle stejně jako zevnitř.

Jeden z důvodů, proč to vůbec píšu a nepitvám to jenom sama v sobě, je ten, že si poslední dobou uvědomuju, nebo spíše vnímám, že jsem hodně lidem sympatická (hodně lidem, ne hodně sympatická). Jenže ne já, ale můj obličej. Nebo já celá. Ale ještě před tím, než vidí do mě. Vidí mě tedy jako já sebe v druhém případě? Vyzařuju já zevnitř nějak ven? Anebo naopak. Je sympatický jen ten můj zjev a já zevnitř už ne? Nebo ne tolik?

Celé jsem to za sebe mohla nechat říct Olgu: "Kdybych se nikdy neviděla v zrcadle a měla vylíčit svůj zevnějšek podle toho, jak se sama znám zevnitř, vůbec by se to nepodobalo tomu, jak vypadám! Jsem někdo úplně jiný, než jak vypadám!" Už to za mě udělal Milan Kundera.

středa 9. listopadu 2016

Jaký je život s chytrým telefonem

Není to tak dávno (aha, rok), co jsem tady popisovala, jak se mi žije s tlačítkovou Nokií, co se tak akorát vejde do ruky, úplně s přehledem do kapsy a umí volat a psát esemesky, dokonce i fotit. Byly jí necelé čtyři roky a už nevydržela to, co dřív. Často byla, chudák holka, unavená, a tak se sama vypnula, tělo už taky nebylo v nejlepším stavu, odpadával zadní kryt a kvůli tomu i baterka. Nechtěla jsem ji nechat trpět, než přijde konec, a vzala tedy své lehce vydělané peníze a vydala se pro jejího nástupce.

A tak mám teď telefon, který umí daleko víc, než potřebuji ke štěstí. Lidi okolo teď nebavím historkou o tom, jak jsme hráli basket a já se omylem trefila do koše, ale (naopak) historkou o tom, jak jsem na mobilu poprvé byla na facebooku a dokonce omylem nic neolajkovala. Jediný, kdo mě chápe, je moje babička, která se sice nebála koupě dotykového telefonu už před pár lety, jenže teď má taky pár měsíců nový, a představ si, ono je to tam jinak, než na tom starém. Utěšujeme se navzájem, že to není námi, ale těmi telefony.

V mnohém je teď můj život řekněme jednodušší. Přece jen mobil zkontroluju minimálně večer, když si nastavuji budík a díky chytrosti telefonu si zároveň přečtu třeba i e-mail o tom, jaké materiály si mám přinést na seminář třeba za dva dny. Musím říct, že nesedět na semináři bez oněch materiálů jako se mi to stávalo dřív, protože kdo má tu schránku pořád kontrolovat, je pro toho šprta ve mně pořádný posun vpřed. Platí to i naopak, občas jsem v učebně seděla jediná, když jsem měla štěstí, tak ještě s nějakým nešťastníkem, protože ráno vyučující poslal zprávu o své nemoci, a já opravdu nemám ve zvyku u snídaně kontrolovat věci do školy.

Občas mi ale práce s telefonem život mírně zkomplikuje. Taková ta automatická oprava slov, o které jsem ještě nezjistila jestli a jak jde vypnout za mě místo stihla jsem to odesílá štíhlá jsem to, nebo mi jen tak zmizí všechny kontakty, a když se ukřivděně svěřím kamarádům, dozvím se jen "A ty je nemáš zálohovaný?" "Nevím, mám je doma napsaný v notýsku." Takže tak. Ne, vážně, já chápu, proč si mám zálohovat rozepsanou seminárku, ale jak a proč mám proboha zálohovat kontakty uložené na SIM kartě?

Zkrátka mám teď takové "nikdy jsem si nepřipadala blbější" období. On ten telefon je totiž fakt chytrý. A teď mě omluvte. Jdu trénovat selfíčka.

středa 2. listopadu 2016

Pozn. č. 1

Moc se mi líbí takové ty řeči o tom, že člověk nemá žít minulostí, ale soustředit se na přítomnost. Žít tady a teď. Moc hezké. Jenže minulost tě dožene.

Vrazíš do ní v tescu někde mezi jogurty a mraženou zeleninou. Nebo ti pak jako by nic napíše na facebooku ahoj, jak se máš? a vysmátej smajlík. Když si myslíš, že už od ní máš pokoj, sedí v posluchárně o řadu výš, výraz v tváři stejně nadřazený a ani ti neodpoví na pozdrav. A po přednášce ji necháš projít davem na Spálené a na jazyku přitom cítíš lahodnou chuť makovníku. Nebo ji najdeš v kapse zimního kabátu, vypranou, když ho na podzim poprvé vytáhneš ze skříně a za chvíli na tebe kouká ze strany s 24. týdnem letošního roku, to když po prázdinách otevřeš diář.

Minulost zkrátka neodstřihneš. Dál bude tvou součástí a neutečeš před ní ani na druhém konci světa. Ono to totiž vůbec nejde. Kdybych nikdy neochutnala ten makovník, asi by se v mém životě nic nezměnilo, rozhodně ne nic podstatného. Ale kdybych nikdy nepotkala toho, kdo píše ahoj, jak se máš? a vysmátej smajlík, byla bych někdo úplně jiný. Chyběl by mi jeden ze základních stavebních kamenů a kdyby ho teď někdo vytáhl, rozkývala bych se a pak třeba zůstala na šikmo jako věž v Pise. Kdyby pak někdo vytáhl další z nich, zbořila bych se úplně. Chápete?

sobota 8. října 2016

V závorce

Ze snů cíle a ne naopak. Ale je to správně? (Třeba jsou ty sny tak bláhové, že těch cílů pak nejde dosáhnout.) (Sebe)obviňování z bláznovství. Pálení mostů. (Nejsem dobrý žhář.) Nevyřčené výčitky visící někde mezi těmi písmeny, která nás spojují, a smajlíky, kterými zakrýváme rozpaky. (Upřímnost nadevše.) Chybění určitě neurčitého a neurčitě určitého. Chybění obecně. A nové začátky. (Jsou to řeči. Ten štít úplně čistej nebude nikdy.) Neschopnost dorozumívání. Nedokážu se vyjádřit. Nepamatuju si fakta. Zapomínám podstatné. (Jenže na rozdíl od vás vím, co jsem dělala toho květnového odpoledne roku 2011, které jinak dokážu definovat pouze tím, že Jágr střelil hattrick proti USA.) Knihovna je vlevo za dvěřmi. Naprosto chladný pohled a výraz v obličeji kyselejší než mandarinky (nekupuj je, ještě nebudou dobrý). Zmeškaný hovor ve 22:22, který mě dojal, nedokážu z důvodů proč vybrat jeden. Hlas Zuzany Michnové. Překvapivý pocit prohry. A přitom jsem skončila druhá. (Ve skutečnosti to nesouvisí.) Nesoustředění a lhostejnost nejsou na místě.       

sobota 1. října 2016

Soundtrack léta 2016


Léto. Opálené přezky sandálů na nártech a spálený nos. Vlasy vyšísované od sluníčka. Léto. Záchvaty smíchu ve tři ráno jako by nám nikdy nepřestalo bý třináct a pak vážné rozhovory o neméně vážných věcech. Léto. Zakopnout o pařez a sednout si do smoly. Léto. Aspoň jedna noc pod širákem a ty ve spacáku nepočítat. Chodit spát hned po východu slunce. I hodina je dobrá. Léto. Stěhovat se kolem dokola ohniště podle toho, kam fouká dým. Léto. Nohy odřené z lesa a ruce plné štípanců. A nohy vlastně taky. Léto. Kakao ke snídani a půlka buřta ke druhé večeři. Léto. Ležet na zemi a dívat se do korun stromů anebo hvězd. Anebo skrz koruny stromů na hvězdy. Léto. Vítat se a pak se najednou strašně rychle loučit. Léto. Vybíhat bosa na zahradu a pak z chodidel smývat špínu. Léto. Vůně čerstvého sena, posečené trávy, táboráku a rybízové marmelády. Léto. Rychle! Schovej se do kukuřice. Léto. 

Zpívání do rána. Léto. Tam, co jdu já, hraje malá noční hudba. Je to v Jantarový zemi? Mezi horami? Nad stádem koní? Nejradši ty písně mám nejen, když nad ránem ozvou se kohouti, ale celou noc. A že těch písní je. A ne všechny mám ráda. Jen by to bez nich nebylo ono.

Je dobré najít někoho, kdo nezná výraz nejde. A když jsem našla? Jsi jako lampa, která přitahuje můry a já jsem z jinýho světa (a je to jediný verš z celé téhle absurdní písničky, kvůli kterému je pro mě tak podstatná) a obracíš mě naruby, až nakonec vždycky jenom vidím tvá ramena. Jednou se potkají ti, co se potkat mají, a tak jsem myslela, že to na tebe jsem čekala sto světelných let a pak mi došlo, že přátelství je někdy víc než láska, ale stejně odpouštím všem, co hvězdy sčítat chtěli a s prvním polibkem úplně zapomněli.

Zahraješ mi Anděla? Že tak pěkně prosíš. Ale radši bych ho hrála někomu jinému. Zejtra tě potkám za svým stínem, neznámí známí v trmavaji, v cukrárně kávu... Dobrovolně jsem se toho vzdala. A to už jsou z nás známí známí. 

V každém akord zní aniž to tuší a každý nedočkavě čeká na poslední refrén, ve kterém se zazpívá lásku bych zrušil. Smutné. A sbírku zvadlejch růží pak máme doma my, ale vy ji chcete dokola zpívat. Všichni jsme herci a naše trapné komedie, nikdo nechce ale vážně brát.

Pustíme si starý gramofon, budeme mít světy, který nás zajímají. Z rádia Cohen zpíval lásko jsem tvůj muž. Asi takovej pocit, jako když ti asi při stém poslechu Cohenovy desky I´m Your Man dojde, že to asi bude ona (včetně té písně). (Take this Waltz mám raději).

A pak, vrcholný okamžik toho všeho. Patrick Swayze říká, že Baby nebude sedět v koutě, Sandy přichází s čerstvou trvalou na hlavě, Filip brání Hančinu čest, když praskne, že s ním bydlela na půdě, Amélie otevírá dveře svého bytu, Kšandova ségra nepřišla na vlastní zásnuby a já sedím někde mezi všemi, kteří mi zpívají, že to je to moje malování vzdušnejch zámků a je to podobné obvinění, jako když maturitní komise Julče zpívá, že raději neměla číst ten román.

Nakonec jen letní dozvuky. Dívat se na svět s láskou a doufat, že mi to vrátí. A ze všeho, co jsem až sem napsala, jsou jenom obrázky vzpomínek zakleté v paměti. Mraky už odpluly.


(Je neskutečně zvláštní poslouchat písničky od táboráků  z youtube.)

čtvrtek 29. září 2016

já ty my vy

hledáme samy sebe
hledáme sebe navzájem
nacházíme jak pochopení
tak nehledaný nezájem

ztrácíme samy sebe
ztrácíme sebe navzájem
lžeme do cizích kapes
bloudíme cestou za rájem

křivdíme sobě samým
křivdíme sobě navzájem
snad oprávněně milujeme
nenávidíme neprávem


ztraceni nalezeni
v svých snů zajetí
ukřivděni milováni
oběti vřelých objetí

neděle 11. září 2016

Uzavírání životních etap. Kdyby bylo tak snadné udělat si pořádek v hlavě,v životě, v srdci, jako v pokoji a ve svých věcech. Utřídit vzpomínky jako fotky do alba. Setřít jako prach tu kyselou hořkost, se kterou zavírám vrata za autem příbuzných, kteří právě odjíždí z návštěvy z povinnosti. Vyluxovat jako pavučiny v koutě za skříní svoje strachy. Spálit pocit bezedné prázdnoty, která zbyla po lásce, kterou jsem nemohla vyznat, jako krabici už nepotřebných papírů. Vyskládat jako trika do komínků zkušenosti, abych o nich měla přehled. Jako knížky, které teprve budu číst, seřadit všechny sny a plány. Vyřadit ze života nepříjemné lidi stejně jako ze skříně ten růžový svetr a lidi tvářící se na první pohled tak přívětivě jako na ramínku kalhoty, které pak mé postavě ani trochu nelichotí. Zavřít stesk do šuplíku psacího stolu k poznámkám z filozofie (to znamená, že ten šuplík nebudu otevírat zrovna často). 

Není.


čtvrtek 11. srpna 2016

Uspávací

Zavírám oči
před tím, co nechci vidět,
ale vidím

Nad hlavou srpek měsíce,
hvězdy počítám
jen do tisíce

V polospánku
vpíjím je
jak piják kaňku

neděle 7. srpna 2016

Z posledních pocitů

Celý můj život se k mojí spokojenosti smrskl na strašně málo, které ale znamená docela hodně. Mám svůj svět a moc přemýšlím. Kdybych se ve všem tak moc nepitvala, žilo by se mi daleko snáz. Každou chvíli je důležité něco jiného. Cítit co největší štěstí, umět dokonale vyžehlit košili, naučit se maminčiny knedlíky a babiččinu rajskou, přečíst všechny knížky, co máme doma, přestat se bát věcí, kterých není třeba se bát, být sama, ale vědět, že sama být nemusím, že kdykoli budu chtít, jsou tady lidi, dokonale uklidit a pak se snažit vytvářet tvůrčí bordel, jenže to jsem se za celý život nenaučila, naučit se pořádně šít, vystudovat s červeným diplomem, nebo aspoň vystudovat,naučit se francouzsky, smát se, pilovat angličtinu s němčinou, uběhnout víc než čtyři kilometry, třeba pět.

Dny jsou jako houpačka. Brečím od smíchu a za dvě hodiny od smutku. V pravé poledne dávám přednost srnečce, která ladně přejde silnici a má oči jednoho člověka. Snaží se mi osud něco naznačit tím, že se kolem mě objevují lidé týchž dvou jmen, nebo je to jen blbá náhoda? Prahnu po upřímnosti a sama jí nejsem schopná. Umí ublížit. Nevěřím, že pošťáci dodržují listovní tajemství a bavím se tím, jak se nebaví nad vtipnými pohlednicemi, které mi každoročně chodí.

Zase je léto, tak bilancuju. Co bylo dobře, co bylo špatně, kam mi ten život utíká? To se něčeho bojí, že tak chvátá? Třeba se bojí víc než já. Pořád se ženu za něčím, na co třeba vůbec nemůžu dosáhnout. Co chci od života?  Cítit co největší štěstí, umět dokonale vyžehlit košili, naučit se maminčiny knedlíky a babiččinu rajskou, přečíst všechny knížky, co máme doma, přestat se bát věcí, kterých není třeba se bát, být sama, ale vědět, že sama být nemusím, že kdykoli budu chtít, jsou tady lidi, dokonale uklidit a pak se snažit vytvářet tvůrčí bordel, jenže to jsem se za celý život nenaučila, naučit se pořádně šít, vystudovat s červeným diplomem, nebo aspoň vystudovat, naučit se francouzsky, smát se, pilovat angličtinu s němčinou, uběhnout víc než čtyři kilometry, třeba pět.

Je toho moc, ani tenhle seznam není kompletní. Před pár lety jsem měla o životě podobně legrační představy jako ten, který se ptal: "Hele, co je vejš něž vysoká škola?" "Nic, leda škola života." Kdybych si bývala vypracovala síťový graf, měla bych pro to teď důkaz.

Nejhorší je muset se rozhodnout, kdo budu. Když ty dvě kompatibilní části sebe rozdělím, jedné se vzdám, už nikdy nebudu kompletní. Řídím se srdcem, rozhoduju hlavou, ale ten rozhodující krok ven ze svého světa neudělám.

sobota 6. srpna 2016

Ničemu nerozumím.
Nerozumím tedy všemu.
A dřív, než tomu všemu porozumím, bude z toho nic.

sobota 23. července 2016

Rozechvělá krása

Běžela jsem, slunce právě zapadlo a já si rozechvěle uvědomila, že je mi krásně. Zamáčkla jsem tedy slzu a běžela dál. Rozechvěle krásně, to je prosím pocit, který se vám rozlije celým tělem a do mozku vám doputuje myšlenka, že žijete. Že prostě jen prostě žijete. Je to pocit výjimečný, nezapamatovatelný. Pocit rozechvěle krásný.

čtvrtek 21. července 2016

Jaro 2016

Přemýšlím o tom, kam se poděl koncept tohohle blogu. Vypadá to tu úplně jinak, než to tu mělo vypadat. Kde jsou všechny ty smysluplné, obohacující články o hudbě, knížkách, o životě, o něčem strašně zajímavém?

Sebralo je jaro.

Na jaře se všechno sesypalo. Všechny plány, sny, okolní svět a nakonec i já (jsme) se rozpadly jako domeček z karet. S těmi samými kartami jsme v dětství hráli záchod. Všechno, na co jsem se v životě soustředila, se lusknutím prstů v několika rozhodujících minutách zhroutilo, vyšlo by nastejno to do toho záchodu spláchnout.

Svět se sice rozpadl, ale Země se točila dál. Všechno ostatní bylo tak, jak mělo být. Když odkvétaly šeříky, přišel pocit, že nic nemá smysl a když rozkvétaly kopretiny vědomí, že životu onen smysl bude třeba najít. Nešlo to. Dobojováno.

Nikdo nic nepochopil, ostatně, za to jsem si pravděpodobně mohla sama. Mohla jsem i za tu příčinu? Já nevím. Možná ano, možná, že kdybych nevsadila celý život na jednu kartu a neměla dojem, že tomu všechno ostatní musím obětovat, neskončila bych až někde u dna, ale zase dno je dobrý na to, aby sis ho prohlíd. Pravda. Jen, nějak je to dno pořád hlouběji. Já vím, co tě nezabije, to tě posílí, a já žiju.

Tak teď pomalu, ale jistě stavím tu věž z karet odznova, od základů, které musí být pořádně bytelné, aby vydržely další případné bouřky, aby se to dno nemohlo ještě prohlubovat. Zpoza mraků vykukuje slunce.

Kam se poděl uplynulý rok? Utekl ještě rychleji než to jedno jaro. Možná, že je dobře, že se smrsknul v pár vzpomínek v dlouhodobé paměti, jakéhosi pocitu neurčita a pár pocitů zcela určitých. A co plány? Má cenu nějaké spřádat? Všechno to nej (-lepší, -hezčí, -milejší...) se beztak děje nečekaně, neplánovaně, nezávisle na tom, jak si to představuju, nebo jestli si to vůbec představuju.

Nakonec se prostě ukázalo, že nechat věci plynout nemusí být vždycky úplně špatný nápad. A tenhle blog je vlastně jen jednou z těch věcí. Žije si možná až moc nezávisle na mojí vůli, ale asi to není na škodu. Aspoň je totiž něco z toho, co se mně týká, pořádně spontánní.

(Příspěvek 2 v 1 + 1 zdarma)

pondělí 18. července 2016

Nemohu spát a zase se nemohu ubránit myšlence- a tady končím, protože ta myšlenka není jedna. Myšlenek je plná hlava. Jak? Co? Proč? Kdy? Kde? Kdo? Já? Mě se to přece netýká. Aha, tak vlastně týká. Všechno. Může za to nespaní Měsíc, nebo myšlenky?

Ne, tu píseň vážně nezpívá Petr Novák.

Než si stihnu zvyknout, co je za den, je večer a za pár hodin den další. A trápí mě to ze všeho nejmíň. Plácám se někde v pravěku, to nebylo v plánu, ale co vlastně bylo v plánu? Jak jsem byla pošetilá! Pro jistotu nepočítat s žádnou jistotou, abych nebyla nejistá. (Stejně jsem.)

Neuvěřitelné, ještě dokážu s lidmi sdílet emoce. Zapomněla jsem, jaké to je. Anebo je to jen zdání anebo (sebe)klam anebo něco jiného. Anebo zkusím usnout. Třeba se bojím usnout, aby se mi zase nezdál nějaký nehezký sen. Mohl by ho ale zase vykompenzovat jiný sen, hezký, jako před pár dny. Leželi jsme v trávě a pozorovali hvězdné nebe. Pak jsem se uprostřed noci probudila na zádech s rukama za hlavou (jako hlídač krav, nebo hvězd?), i když na zádech většinou nespím.

Nevím, kdy přesně to bylo.