Mamka se v telefonu ptala, jestli určitě trefím, říkala jsem, že přece jasně. Brácha mi před barákem dal papíry od auta a já jsem jela, ale pak jsem nevěděla, jestli jsem neměla odbočit už tou první odbočkou a nenajedu bez dálniční známky na dálnici, ale naštěstí ne, správná byla až ta druhá. Pak už jsem jela úplně popaměti, rovnou za nosem, za nosem Radyni. Kozel už skrz stromy není skoro vidět. V zatáčce za vesnicí mě rozbrečelo rádio, chtěl jsem jednou mít krásnej bílej dům, ale mít nebudu, ale věděla jsem, že nesmím brečet kvůli mamce a babičce. Řídila jsem sem poprvé v životě.
Pak jsem sjela i z kopce, protože nahoře už není kde zaparkovat, i když u kontejnerů vždycky bývalo místo, příliš chytrý auto pípalo jak blázen zleva i zprava. Ty dvě už byly skoro u auta, úplně zplavený, že prej už jdou popátý. Auto narvaný po střechu, to je dobře, že jsem přijela. Vynadala jsem jim, jak je možný, že chatu vyklízí samy, že kdyby mi řekly včas, mohla jsem přece přijet už ráno.
Nakonec jsme postupně naložily i moje auto, hodně jsme se smály, vzpomínaly, svítilo sluníčko a bylo to prima. Jako poslední jsem si do auta nesla zrcadlo z verandy, dva svícny a dvě malý vázičky, zpátky jsem zase jela sama, i do kopce se auto mohlo zbláznit, jak zběsile pípalo, a vyhodila jsem nefunkční televizi i s ovladačem.
To zrcadlo, co má kovanej rám dole do špičky mi pak mamka v pokoji opřela o stůl a když jsem prošla kolem, spadlo. Teď je na čtyři kusy.
