Sedlo mi něco do břicha, když jsi po skončení Naprostých cizinců říkal, že by muselo být dobrý si to zahrát. Řekla jsem jen, že to bych teda nechtěla, ne kvůli sobě nebo tobě, ale protože ostatním tak nevěřím.
Až když jsem si druhý den ráno čistila zuby, vzpomněla jsem si, co mi to v tom břiše sedí. Znáš ty chvíle, kdy se na někoho otočíš, že mu něco řekneš, ale zjistíš, že kouká do telefonu a tebe nevnímá? Všimneš si, že scrolluje instagram, nebo tam má messenger. Jednou jsem se takhle nadechla ve společence, že mu řeknu něco organizačního, asi že už bysme jim měli dát svačinu nebo něco podobnýho, a v tom zlomku vteřiny, kterej se snad nedá ani změřit, smazal konverzaci od neuloženýho čísla, jedna přijatá, jedna odeslaná.
Kdybych ten film nikdy neviděla, zůstala by ta vzpomínka zapomenutá. Vidět jsem to neměla, a číst už vůbec ne, takže jsem to neviděla. Strašně jsem si o něm chtěla nechat aspoň nějaký iluze. Věřit aspoň, že když chodí s holkou, kterou tak strašně miluje, je přímej. Kluci, co maj přes dva metry, by měli být nejpřímější.
Takže jsem si s vyčištěnýma zubama třikrát pustila Cizince /hraješ na mě hru, ale já zas prohrávám, mám k tobě city, i když ti je nedávám/, kdybych uměla psát písničky, napsala bych přesně tuhle ještě dřív než Tereza Balonová, a šla online učit a říkala si, že ti to odpoledne povím, ale nepověděla jsem, a tak to píšu sem. Že nemám iluze o svých přátelích, ani o těch, co jsou nejlepší třeba jenom týden v roce, a dál s nima budu hrát bojovky a Activity a Krycí jména, ale nic jinýho ne.
Žádné komentáře:
Okomentovat