sobota 17. prosince 2022

Říkám si, že brečet, když máte týden před Vánoci rýmu jako trám, není úplně praktický, tak to napíšu. Proměním slzy ve slova a vzniknou slozy.

Prolog (19. 10.)

Přemýšlím, kde začít, a dojdu k tomu, že asi tam, kde jsem skončila. Jenže to je kde? Tam, kde jsem fakt skončila neslavně a nepochopitelně? Ještě ne, o tom napíšu jindy. Někdy už o tom s někým dokážu mluvit.

Adresa: nebe (16. 12.)

Až jednou dojdu na konec cesty, musí tam být nebe. Jestli nebude, budu fakt naštvaná. Že celej život věřím na něco, co neexistuje. Že už si nikdy nedovyprávíme, to, co jsme nestihli, a že mě nikdo nenaučí mariáš. 

Začalo to poslední červnový víkend, přijela jsem jen na neděli, zabalit se na tábor a zase frnknout, ale nefrnkla jsem. Seděla jsem u dědovy postele a dokola opakovala těch pár vět. Když jsem přišla, měl ještě radost, ale doktora zásadně odmítal, jako po kolikáté už? a za pár hodin už nemluvil vůbec. Teprve pak jsme navzdory přání jeho i jeho staršího syna, kterej narozdíl ode mě nezměnil plány a zdržel se jako vždycky pár desítek minut, zavolali záchranku. Mamka mě k sobě tiskla a opakovala těch pár vět. Sestřička od záchranky měla jasno - pán je vysušenej jako švestka. Jak to? Ještě před týdnem halekal na celej dvůr z plna hrdla. 

Pak už jsme spolu za celý léto skutečně mluvili jen jednou, ale já neměla odpověď na otázku, kdy se budu vdávat, jen na tu, kdo je to ten kluk, já ho nikdy neviděl. Strašně jsem záviděla sestřičce, cos s ní recitoval při večeři Křišťálovou studánku, protože na mě už nemluvíš a postupně ani nereaguješ. 

Léto byly ovocný přesnídávky s Makovou panenkou a Motýlem Emauelem v sáčku. Táborová svačina několikrát, protože byly v akci, a to jediný, co jsme dědovi mohli přinést na přilepšenou. Pak jsem zjistila, jak je to praktický, a kupovala nám je jako poslední záchranu na cesty. 

Červenec, to byl ten telefonát a moje takhle přesně si to ale přece nepřál, odjezdy o poledňáku, ještě že máme posunutej čas. 

Šeptání na dolních palandách. Poprvé od 4. třídy nahlas řeknu, kdo se mi tenkrát líbil. Tehdy jsem to udělala prvně i naposled, protože údajná kámoška to všem vykecala, ale po 18 letech se setkávám s pochopením. Caesarovskej profil! 

Boží všechno, Kamil od Muchy u táboráku, princip pyramid a vy fotíte selfíčko beze mě, jak to? Vystřízlivění na pouti, bylo mi zima a blbě. 

Dneska jsem zjistila, že mám na zadku pořád opařeninu o baterii z vedoucovský sprchy, která se mi povedla hned 30. června při prvním sprchování. To je příznačný. Celý moje tělo je plný táborových jizev, mám je místo tetování.

Poslední návštěvu v nemocnici si pamatuju naprosto přesně. Jela jsem sama s babi a rozjížděla se mi migréna. V respirátoru se mi tak dělalo ještě hůř, bylo vedro, lil ze mě pot, i když okno v pokoji bylo dokořán. Děda ani neotevřel oči, ale mohly jsme tam zůstat dýl. Kdyby mi nebylo tak blbě, zůstala bych, zůstaly bychom. Ale chtěla jsem hlavně pryč, nadechnout se a nezvracet.

Naprosto přesně si taky pamatuju, co jsem dělala v neděli odpoledne. Chodila jsem po Manhattanu a mátla vyšetřovatele. Měla oči jako Juliana. Bylo mi chladno, ačkoli nefoukal vítr a svítilo slunce. Jsou z toho dne moc hezký fotky. Večer bylo historické okénko a noc byla naprosto přelomová, místo spaní jsme mluvily tak do půl šestý. Po rozcvičce jsem si zmáčkla na kávovaru dvojitý velký a v klokance mi zavibroval  mobil. Někdo mi píše! Petruš, můžeš přijít k bráně? Vím, co to znamená, a k bráně běžím. Jako když se ve filmu všechno kolem rozmlží a kamera snímá jenom hlavního hrdinu.

První slzy, co mi tekly, byly úlevy. Třeba, že už mi nebudeš muset říkat Pepíku, vodvez mě vodsud, dyť to je k nežití. Pak až přišel smutek. Celý ty bez pár dnů dva měsíce jsem nechápala, na co tam nahoře ještě čekaj.

Šumavskej parez už nikdy neuvidí tu krásnou Šumavu a políčko nedoorá. V krematoriu odmítli zahrát všech pět písniček, co si děda přál, a paní, co nás pak naprosto příšerně oslovovala vážená zarmoucená rodino, řekla, že zemřel o týden dřív. 

Show must go on. Do agentskej brejlí se docela dobře brečí a mám nový rameno, do kterýho suším nudle. Dík!

Celý to nějak dotáhnu a až když jsem teď přiblížila fotky, vidím si to celý na očích. V kuchyni jsem řekla, že bylo skvělý, mít možnost se sem vracet. Skvělý ale hlavně bylo, že jsem musela fungovat, doma by to na mě padalo víc.  

Ještě teď otevírám dveře, Šlágr hraje, ale křeslo za dveřma je prázdný a mě to překvapí. Učím se říkat jdu k babi. 

Show jede dál. Hodně se směju. Mám hodně práce. Ťukám do klavíru něco jinýho než Ovčáky. Furt někde jsem, na to vůbec nejsem zvyklá. Žiju život trochu jinak. K nový kytaře se kupuju rovnou kabel. Zlehka se chystám na svou hudební kariéru. 

Jestli jsem totiž letos dostala nějakou radu, kterou bych si měla vzít v srdci, tak měla bys s tím něco dělat. Akorát že ta jediná písnička, kterou jsem dovedla do hudební podoby, zní jako Chinaski, takže jsem s tím něco začala dělat ne úplně šťastně. Naposled se ptala pani, co se nestydí vzít si za svoje muzicírování pěníze, kde jsem přišla k takovýmu hlasu. Na svoji odpověď jsem fakt pyšná. Jsem jednou byla na houbách... (Ale nikdo mi nikdy neřek´, že když budu ťukat do klavíru, tak noty pochopím snáz než nad sešitem z hudební nauky.) 

Jestli jsem totiž letos zjistila něco novýho, tak že hluboký přátelství se daj navazovat i před třicítkou. Protože před spřízněnou duší neutečeš. 

Epilog (17. 12.)

Zapomněla jsem, jak se píše, ale troufám si opravovat slohovky. Končím před koncem. Je toho ještě spousta, něco v poznámkách v telefonu, něco na twitteru, něco v hlavě. Někdy zase budou, nový slova.

středa 7. září 2022

7. září 2022

Všichni jsou už v Mexiku, buenos dias, já taky jdu. Řekl si náš velkej šéf, šumavskej parez, před víc než dvěma týdny a odešel.  

Dneska je ti devadesát, dědo, a my neslavíme. Ale tam nahoře ti určitě hrajou pěknou muziku, Růži z Texasu a Ruty šuty pěkně od podlahy. 

Tak spánembohem!

pondělí 29. srpna 2022

Kupuju vám dárek do novýho bytu, úplně náhodou jsem ho potkala v obchodě, a v tu chvíli mě znova objímáš na rozloučenou a nevíš, že já vím, žes mě nikdy tak nezklamal a nenasral zároveň. Nenafackovala jsem ti jenom proto, že jsem pěknej sobec. Kdybych nebyla, vzala bych si na to stoličku, blbečku.

Öresundsbron

Jsem Kodaň a ty 
můj most do Malmö
vyslovuje se to
jako když chceš dát někomu pusu
jenže ty se tak strašně nerad líbáš.

čtvrtek 26. května 2022

Nikomu to neříkej


Někdy bych zase chtěla
ucítit
vůni tvýho těla.

Někdy bych chtěla ještě
uprostřed (jarního) deště
pod deštníkem stát
a
ochutnat tvoje sliny
(bez pocitu viny).

Někdy bych konečně chtěla
vpíjet (konečky prstů)
strukturu tvý kůže
(jestli se to může).

Někdy bych chtěla zas
(aspoň v hlavě) uslyšet
tvůj hlas.

Někdy bych chtěla říct:
Asi tě-
(dál už nic).

pondělí 24. ledna 2022

Mám teď takový období

 Byl to jako by slavnostní den. Vstala jsem brzy, zapletla si cop, po dlouhý době, na kopci jsem se podívala do protějších kopců, zhluboka se nadechla, rozjela, chvilku byla úplně volná a pak mi ruplo v koleni. Ruptura od slova rupnout. Naštěstí jsem vyrostla na Ordinaci v růžový zahradě, kde řešili rupturu sleziny po každé bouračce, tedy v každém druhém díle, tudíž vím, co to znamená. (Jen kloubní pouzdro si představuju úplně jinak. Asi jsem spíš měla koukat na Nemocnici na kraji města.) Jednoduše - začínám být mistr v umění komplikovat si život. Všichni kolem mě se konečně našli, já jsem se sama sobě docela ztratila. 

Novej rok je logická startovní čára pro jinej začátek, o berlích sotva lezu, startuju z polohy ležmo. Jakž takž to jde, ale ta paralýzy, blok, nebo co to je, trvá. Mám strašně malou kapacitu. Když dojdu na její hranici, vypínám se. Ráno začnu znova a když vyčerpám kapacitu, vypnu se. Ve tři, v šest, v půl osmý. Vypnu. Nefunguju. Rytmus. Udržet se v klidu. Tep taky. Občas nezvládnu. Řvu v autě, slzy tečou snad za poslední rok. Nepamatuju se, kdy naposled. Úplně obyčejný věci, automatický, jsou to, co dělá život životem. Třeba kdybych sjela ten kopec a nespadla. Nebo bych ho nesjížděla a byla s tebou. Nebo bych šla na procházku a rozsekala se na náledí. Celý dětství mi říkali: kdyby nebylo kdyby, nebyly by chyby. Hned jak budu moct vylezu na horu a do uší si pustím Šumavský otčenáš. 

Pochybuju a minimálně dvakrát denně nevím, co mám dělat. Když mi bylo pět, mamka v mým věku věděla a uměla úplně všechno. Seberu veškerou svojí odvahu a poprvý v životě postavím na plotnu papiňák. Séře mě (to se u nás doma říká a není to sprostý) princip celýho světa. Osm let jsem při fyzice dosazovala do vzorečků, který jsem se šprtala nazpaměť a nechápala, co jsem vypočítala, ostatně to nikdo ani nechtěl, šlo jen o správný výsledek. Kapitolu o tlaku jsem nepochopila, návod k tomu hrnci jo. Když zjistím, že se děti v osmičce učí vytvářet rozpočet, moje srdce plesá, protože já se sice ve škole našprtala definici ekonomiky, ekonomie, měny a peněz, dostala jedničku, ale co mám dělat, když mi přijde výplata netuším. O daňovým přiznání nemluvě, co je to kontokorent a akontace mi zůstává utajeno. Telefonování mě děsí tím víc, čím jsou lidi na druhý straně protivnější. Ale vy k nám nepatříte, tak co prudíte? - Ale paní, nic jako spádovou nemocnici podle mě dostupných informací český zákon minimálně 30 let nezná, tak mi neříkejte, kam patřím nebo nepatřím, a buďte ráda, že chci k vám. (Jsem samozřejmě neřekla, slušně poděkovala a omluvila se za půlminutový zdržení.) Česko - země 21. století. Máme Vojtu Dyka, ale slavíkem je s velkou pompou Marek Ztracený. Umcacataráda, je to paráda.

Nepatřím nikam. Existuju ve svým vlastním vzduchoprázdnu, tváříš se někdy, že nepatřím ani k tobě. Mám tak zažitý stereotypy, že chci patřit tobě, být tvová. Jsem jenom tvoje, jenže ty jsi solitér, kdybys to dopustil, budu ti překážet jak koule u nohy. V některých věcech vlastně nejsme moc kompatibilní. Když odjedeš, jako první uklidím stůl, konečně jsem zde člověkem, ale rozhodně před sebou nemám čistý stůl. Letos první víkend ne doma, nebudu mít klid a nic nepřečtu. Potřebuju příběhy. Hltám jeden za druhým a nemůžu přestat. V pátek ráno vstanu a v sobotu ráno jdu spát. Noc mezi svými. Pátek má 24 hodin, tak je sobotní odpoledne krásně líný. Jdu na první opatrnou procházku a dvacet minut nemyslím na nic jinýho než jak střídat nohy. Taková samozřejmost jako chůze, takže si jí začneš vážit, až když přes tři týdny pořádně chodit nemůžeš. Nejradši bych nemyslela. Mám teď takový období. V diáři poctivě odškrtávám, eviduju všechno, co jde. Režim, rytmus. Zachovat klid. Vydržet. Přečkat.

středa 5. ledna 2022

Kdybych ti letos psala vzkaz na fotku, napsala bych, že

s tebou chci každej večer do konce léta u ohně sedět u ohně a zpívat Včelín. Že s tebou chci každej večer do konce léta u ohně zpívat. Máš takovejch lidí jako já v životě x, já mám jenom tebe. Kradu tě ostatním, užívám si, jak se na sebe musíme napojit, sehrát se, mrkáš a jenom já vím, co to znamená. 

Mám pro tebe slabost, když se podíváš tím pohledem, je to jako když na mě valí oči zlobivej desetiletej Kryštof. 

Děkuju, žes mi kdysi řekl, že mám hezký prsa, protože když jsi mi v další větě řekl, že krásně zpívám, konečně jsem tomu uvěřila, protože jsem měla stoprocentní jistotu, že nelžeš. Jak jsou velký ovšem vědět nepotřebuješ, tak už se smiř s tím, že ti to neřeknu. 

Těžko se mi definuje vztah, kterej k tobě mám, protože je speciální, ale není to ani skoro jako brácha, ani obyčejnej kamarád, ani nejlepší kamarád. Jsi jeden z mých velmi oblíbených lidí. Mám velmi málo velmi oblíbených lidí. Jsi jedinej člověk na světě, kterýmu jsem řekla mamtěráda

Měl jsi pravdu. Plujeme každej na jiný lodi. Jednou za rok se sejdeme v přístavu a pak každej plujeme svým směrem. Jedinej důvod, proč se na to těším, je možná mamutí objetí. Nedokázala jsem se soustředit na to, co tancujem, dokud jsem si nevzpomněla, že jsou to Poletíme? Celej rok mi chybíš. 

Tvoje holka není takovou, jakou se zdála být. A jsem ráda, že jezdí s náma. 

Děkuju svýmu minulýmu já, že tenkrát moc nepřemýšlelo a řeklo jo a že se tě přestalo bát. O hodně bych přišla. 

Na tu fotku by se mi to nevešlo. Jednou ti to třeba všechno řeknu.

léto - zima 2021

středa 14. července 2021

Plakaly by moje oči

jako samo nebe,

plakaly by moje oči,

naštěstí mám tebe.

středa 17. března 2021

17. 3. 2021

Pracovní porada offline mi nahradila potřebu patřit do skupiny. Nikdy by mě nenapadlo, že odtamtud budu někdy odcházet naplněná. Vlna motivace.

Vidíš mě ještě někdy jako dřív? Jsi mou kresbou barevnou. Zanikáme v realitě až moc všedních dní, ale pak mi dáš pusu za ucho.

Babička dneska řekla: "Je to ztracenej rok. A nejhorší je to pro nás starý lidi, my už ho nedoženeme."


Sedla bych si k ohni a zpívala Mezi náma dvouma láska nejstálejší a ta musí trvat do smrti nejdelší.

pátek 12. března 2021

Čtvrté kolo

Je to úplně stejný, jako když kluci na gymplu zlobili a matikářka nám dala test za trest. Já dostala pětku, protože ten příklad byl nějakej chyták, a oni jedničku, protože dneska jsou z nich inženýři. 

Poslední únorový večer se rozloučíme a nevíme, kdy se zase uvidíme. 

Naděje na návrat deváťáků aspoň patnáctého března zase padla.

Všechno je dobrý, ale pak jeden den, když odučím, koukám z okna, najednou nemůžu popadnout dech, slzy mě pálí, ale netečou, pod hrudní kostí něco tlačí. Psycholog by tomu řekl úzkost, já tomu řekla půjdu ven a nadechnu se (natajno).

Jinak mám ale spíš jen na nic náladu a tu zajídám. Celkem úspěšně.

Jednotlivé dny paradoxně docela rychle ubíhají. Už jen devět. Jen devět dní, za který ale zase nevíme, co bude. Můžeme doufat.

Jediný, co bych teď mohla, je jít (ne úplně) nutně pečovat o babičku. Nechala bych se zase antigenně otestovat, ale nejsou teď ty termíny, že jo.

Čtu si příspěvky lidí z první linie, sleduju rozhovory se všemi, a dost dobře nechápu, jak je možný, že sám nejvyšší Agroman si dělá volební kampaň u maturantů. Bezmoc. A vztek.

Je mi krajně proti srsti, že někdo bude kontrolovat, proč a kam jdu nebo jedu. Jsem už rok maximálně zodpovědná, nedokázala bych žít s tím, že jsem někoho ohrozila. A nemůžu za to, že ne všichni to tak mají. Při matice jsem se taky vždycky maximálně soustředila, nechtěla jsem propadnout.

Včera večer brečím u fotky z příbramské nemocnice. Přesto byly poslední dva dny nejnormálnější za poslední dobu. Pozitivní stres. Radost, když se online kafe přesune v rámci zachování duševního zdraví do offlinu. Někam muset. A muset ještě někam jinam. Něco zařídit. Lehká nervozita a taky těšení.

Světlo na konci tunelu ale pořád ještě nikdo nerozsvítil.

sobota 6. února 2021

Třetí kolo

 

Jarní karanténa zní jako všechna alba Davida Stypky, kterýho jsem si poslechla, až když jsem přečetla rozhovor v lednovým Reportérovi, a pak už jsem ho poslouchala pořád.

Když to všechno začalo, nevěděla jsem, co si s tím počít. Můžu domů? Nebo nesmím? Bojím se jít i nakoupit, skoro tři kilometry pěšky do Alberta chodím v roušce, i když za celou dobu nikoho nepotkám. Ale mohla bych potkat policajty a dostat pokutu. Strašně se mi potí obličej. Pak si zas ťukám na čelo, co blbnu. 

Každej se naučil péct domácí chleba, já hrát trsátkem tak, abych se ho týden nemusela snažit vylovit z kytary, protože struny mám skoro nový.

S hrůzou zjišťuju, že můj život v karanténě se od toho běžného až tak moc neliší, a že bych s tím měla něco udělat.

Říkám si: udělej si režim, a tak začnu každý den cvičit, na konci května jsem fit, fabulous and stronger. Strongest nejsem, protože koncem května se svět obrací v normál. Dokonce budou i tábory, to mě uklidní. Už bude všechno jako dřív. Nikomu nad náma sice nevěřím, že věděj, co dělaj, ale když děti (ani dvě, co spolu bydlí ve stanu) nemusí nosit roušky, začnu to brát tak, že covid šel do háje. Chřipková epidemie je přece každou zimu taky jen pár tejdnů. 

Z toho normálního léta žiju ještě teď.

Do škol se nastoupí normálně, tak paráda, za tejden už sice dětem nevidím do obličeje, ale pořád jsem přesvědčená, že už nás nezavřou, to není dlouhodobě možný, jaro stačilo, budeme dodržovat všechno, ale budeme žít normálně - ráno vstát, jet do práce, být v práci a tam pracovat, doma si odpoledne dělat, co chci. V pátek na kytaru (přesně třikrát). Fixa u Zacha - narozeninový dárek, co nepropadl.

Volby. Distanční výuka vol 2. Definitivně jsem si přestěhovala kytaru, ordinuju si půl hodinu zpívání vždycky po obědě, výhody home vyučování. Ministři se mění jak figurky na orloji, s babičkou se smějeme, že ten poslední vypadá jako Hurvínek a taky tak jedná.

Pak můžou děti do škol na střídačku a opatrně plánujeme silvestr, jestli PES dovolí. Prosinec ve skoro normálním režimu, slintám si při hodinách do roušky a pletu si, kterou třídu zrovna učím prezenčně a kterou distančně, a sotva si zvyknu, vymění se. Po odpoledních peču cukroví.

Když silvestr odpískáme, málem to obrečím, tak strašně jsem se těšila, že po čtyřech měsících budu mluvit s někým, kdo není učitel, žák, nebo rodina. Je to možná povrchní, ale chybí mi obyčejný tlachání, blbý vtipy, od srdce se zasmát. Komorní verze nakonec přesně naplní moje představy, tak jsem spokojená. Mezitím se ještě 23. někde mezi zdobením stromku a zabíjením kaprů vztekám, že nás po Vánocích do školy zase nepustí.

Na rozdíl od jara, kdy jsem se toho v Praze fakt bála a chtěla jezdit domů, chodím teď co nejvíc ven, skoro denně, mobil mi počítá kroky. Hlavně nebýt mezi čtyřma stěnama. 

Mám první návštěvu v prvním bytě, hromadná akce dvou osob bez roušek. Ale to je na jiný vypravování.

Zemřel David Stypka, strašně jsem ho chtěla slyšet naživo. Jeho hlas mi rve srdce. Tak proto asi musel zpívat s takovou naléhavostí.

Distanční výuka mě prudí, ale už mám svůj systém, vztekám se, že někdo mým dětem napařil na vysvědčení klidně čtyřky, ty vole, kde na ty známky jako přišly? S napětím sleduju každou tiskovku, kde se jedná o návratu do škol, až si přečtu, že ministr doufá, že distanční výuka nebude celej rok. 

Dělám si srandu, že moje nejlepší kámoška je teď Andy, po sedmi měsících jedinej cizí člověk, kterýho vidím skoro denně. Na cvičebním videu.

Zpívám si Nezmary sama a chybí mi druhý hlasy. Učím se nový písničky, některý rytmy mi s trsátkem stejně nejdou a vůbec, zní to s ním nějak blbě, asi si zase budu obrušovat nehty, sotva se mi po deseti letech podařilo vrátit jim díky hraní trsátkem normální tvar.

Pak mají obyvatelé Slunečné karaoke večer a já se rozbrečím závistí. Chybí mi společnost, chybí mi patřit do party, chtěla bych se zase jednou zasmát, až mi potečou slzy, a až je osuším, rozesmát se znova. Chtěla bych pocit v břiše, když jdeš jednou za půl roku z koncertu nebo  jednou za dva tři měsíce z táborové schůzky. Když jdu kolem kavárny, dostat nápad, že bych si mohla na půl hodiny sednout dovnitř. Každej pátek zpívat dvojhlasy. A taky se nebát vídat lidi, co mám ráda, abych je potenciálně nenakazila. Nemyslím, že je toho tolik. Jo, vlastně ještě, aby to tady řídil někdo, kdo ví, co dělá.


Co si stěžuju, že jo? Mám práci, ráno si můžu přispat, pak si tři hodiny popovídat s obrazovkou, pak do ní ještě pár hodin zírat, a pak si můžu dělat, co chci. Když nebudu chtít, nemusím ani číst zprávy a pak se rozčilovat, že situaci v chebský nemocnici vyřeší tři doktoři navíc. (Hurvínek si je asi vytáhne z rukávu.) Riziku nákazy jsem byla poprvé za ten skoro rok vystavena až tenhle týden. 

Měla bych sklapnout, jenže to, že nevidím světlo na konci tunelu, mi to nedovolí. Kdybych věděla, že musím vydržet ještě měsíc, dva, nebo půl roku, srovnala bych se s tím. Ale takhle každý týden napjatě čekám, co teda na tiskovce zase řeknou, upnu se k naději, že po Vánocíh už nás potřetí znovu nezavřou, ale zavřou, upnu se k naději, že od února se mi vrátí aspoň deváťáci, ale nevrátí, upnu se k naději, že do jara budeme všichni naočkovaní, aha, dobře, ne, tak do léta, a pak sleduju to fiasko, argument premiéra, který řekne, že je za očkování zodpovědný, zní a to mám naočkovat všechny osobně? Je mi pak ještě smutnějc, nakonec vlastně ani mezi ty lidi, ty vole každej třetí ho volil, nechci. Volám domů, Kalousek složil mandát, táta to ještě neví, no nekecej, a je mi ještě o něco víc smutnějc, protože už nám nezbyla žádná osobnost, jenom ty, co choděj do sněmovny v triku a maskáčích. 

Naprosto regulérně se začínám smiřovat s tím, že letos v létě lesy nespočítám, tak si aspoň topinku ve vajíčku natřu kečupem a pobrukuju si Hlídače krav.

Kromě beznaděje je tady ještě naštvání. Do 31. prosince jsem neporušila žádný nařízení ani doporučení. Pak jsme oslavili v šesti lidech novej rok, špetka naděje, nakonec to vlastně ani nebylo zakázaný. A taky jsem měla tu návštěvu nerodinnýho příslušníka v případě, kterej nebyl nutnej, prostě jsme si chtěly po půl roce popovídat. Jinak nic. Jsem nastavená tak, že když budu dodržovat, co se má, k něčemu to bude. Ale ono to k ničemu není, naději na uvolnění to nepřináší. Tak jsem vzteklá. A tak pořád dokola.

úterý 19. ledna 2021

Život se nehraje

Sedlo mi něco do břicha, když jsi po skončení Naprostých cizinců říkal, že by muselo být dobrý si to zahrát. Řekla jsem jen, že to bych teda nechtěla, ne kvůli sobě nebo tobě, ale protože ostatním tak nevěřím.

Až když jsem si druhý den ráno čistila zuby, vzpomněla jsem si, co mi to v tom břiše sedí. Znáš ty chvíle, kdy se na někoho otočíš, že mu něco řekneš, ale zjistíš, že kouká do telefonu a tebe nevnímá? Všimneš si, že scrolluje instagram, nebo tam má messenger. Jednou jsem se takhle nadechla ve společence, že mu řeknu něco organizačního, asi že už bysme jim měli dát svačinu nebo něco podobnýho, a v tom zlomku vteřiny, kterej se snad nedá ani změřit, smazal konverzaci od neuloženýho čísla, jedna přijatá, jedna odeslaná. 

Kdybych ten film nikdy neviděla, zůstala by ta vzpomínka zapomenutá. Vidět jsem to neměla, a číst už vůbec ne, takže jsem to neviděla. Strašně jsem si o něm chtěla nechat aspoň nějaký iluze. Věřit aspoň, že když chodí s holkou, kterou tak strašně miluje, je přímej. Kluci, co maj přes dva metry, by měli být nejpřímější.

Takže jsem si s vyčištěnýma zubama třikrát pustila Cizince /hraješ na mě hru, ale já zas prohrávám, mám k tobě city, i když ti je nedávám/, kdybych uměla psát písničky, napsala bych přesně tuhle ještě dřív než Tereza Balonová, a šla online učit a říkala si, že ti to odpoledne povím, ale nepověděla jsem, a tak to píšu sem. Že nemám iluze o svých přátelích, ani o těch, co jsou nejlepší třeba jenom týden v roce, a dál s nima budu hrát bojovky a Activity a Krycí jména, ale nic jinýho ne.

neděle 27. prosince 2020

26. 12. 2020

Venku je bílá pohádka, na kopci jsme potkali kluka, vypadal jako Vladimír Polívka, na koni, měla jsem strach, že ho splašíme, tak jsme uhnuli, říkal mýmu psovi, že je fešák, mně neříkal nic, za ním jel kluk asi osmiletej na malým koni, poník to nebyl. Tím ovšem sociální interakce nekončily, na Štěpána si vždycky musím od toho, co mě vůbec nezná poslechnout, jak mám žít, poslouchám ho jenom proto, že máme společnou krev a příjmení. 

Kdo má mindráky, protože svůj život přežívá, tomu leží úspěch druhých v žaludku. Ale já jsem na svý bráchy nejpyšnější! Rozumíš? Tak si nech řeči příště pro sebe, protože já je budu bránit tak, že to nechceš zažít. Ztrácím tam čas, vlečou se všichni vycházkovým tempem, mrznou mi nohy, teprve když můžu utéct do Divin, je mi teplo, nebe je šmolkově modrý a nad obzorem růžový, je tak krásný světlo, že mám mobil v kapse a jenom si ho vtiskávám do hlavy, abych si ho pamatovala, až zas bude obloha šedivá. 

Je jedno, co je za den, všechny jsou stejně příjemně otupělé, nic se nemusí, jen se je. Mastí se karty, pije horká čokoláda, ven chodím sama, na čtení se nesoustředím, povídám. Smějeme se, blbneme, po třetí skleničcce vína o co, že si ho nepřidáš do přátel, udělala bych to i střízlivá, je to logický. Facebook už podle mě stejně dávno tuší, že tě miluju. S čerty nejsou žerty.

pátek 25. prosince 2020

25. 12. 2020

Kdybys tu byl, řekla bych ti, jak jsem ráda, že mám všechny nejbližší lidi pohromadě. Viděl bys, jak se mi rozmazala řasenka, když kluci rozbalili ty mikiny, a že je celej večer nesundali. Smál by ses s námi do jedné do rána a do dvou probíral vážné věci. Jirka by ti dal taky jedno zbrusu nové bezdrátové sluchátko a do něj pouštěl legraci z google překladače. Je docela těžký soustředit se při poslouchání na hru. Babuška je přesvědčená, že nám radí, kdo má jaké karty. Sice jsem cítila štědrověčerní atmosféru asi jen v tu chvíli, kdy jsme se načančaní sešli v kuchyni před večeří, ale stejně si neumím představit, že bychom byli spolu sami, nebo se nějak střídali. Zatím to má být takhle.

Vánoce byly až dneska ráno při pohledu z okna. Divila jsem se sněhu jako malý dítě a pak hned vyrazila nahoru na kopec, víš kam. Venku je pohádka a ty tu se mnou nejsi.

úterý 8. prosince 2020

Léto

Léto.

Bála jsem se, že bude poslední, celé pozdní jaro. Ne, že bych se bála vědomě, ale někde uvnitř mě ten strach byl. Až když jsem si v duchu odžila všechno, co se mohlo stát, jsem se objednala. Pak jsem odjela tam, kde lesy mají čísla.

Dokázala jsem to vytěsňovat, užít si to tam naplno. Dělat si legraci jako normálně. Smát se, až bolí břicho a pusa. Málem se platonicky zamilovat.

Sedmnáctiletej kluk říkal, že mám dobrej zadek, takže mi kdyžtak zbyde aspoň něco dobrýho. Jsem cynicky pozitivní.

Dolehlo to na mě, až když se začalo mluvit o odjezdu, protože ten znamenal sono. Najednou to nebylo až přijedu, ale pozítří, zítra. Měla jsem pocit, že se nebojím. Mořský čarodějnici jsem řekla, že nejvíc na světě se bojím toho, že jsem už některý věci propásla a některý už nikdy nezažiju. Jinak jsem nikomu neřekla nic. Musím jet dřív. Tečka.

Annu K. jsem si na cestu vybrala záměrně. Chtěla jsem slyšet Píseň o slzách. Chtěla jsem se hlavou opřít o okýnko, zavřít oči. Slzy jsou dobrý. Chtěla jsem kluka, co mě do mamocentra odveze. Vůbec nevím, jak jsem to odřídila. Křižovatka, kde hrála tahle písnička a pak až, kde zaparkuju?

Vlastně vůbec nejsem zvyklá chodit k doktoru. U zubařky to znám, na gynekologii taky, a nikam jinam nepotřebuju. Najednou jsem stála pod cedulí a hledala, kam jít. Labyrint. U okýnka, kde nechám pětistovku, vím, že jsem správně. Jdu na řadu dřív, protože jsem přišla dřív. To se mi uleví.

Šero. Kdyby to nebylo buď, anebo, bylo by to na vtipnou historku, jak mě doktor šteloval, jak se správně položit na lehátko. Uzliny jsou čistý, jinak mu přes roušku moc nerozumím. Jenom se mi uleví.

Celou tu dobu byl největší můj strach z toho, že je to trest za to, jak jsem ta prsa neměla ráda. A on není. Jenže pak když čekám pro jistotu na mamograf, mi stejně do krku spadne knedlík. Myslím na fotku, co mám v tašce a na vzkaz na její druhý straně, co mě ráno rozbrečel, to je jenom pár hodin? Jsem úplně jinde. Na úplně jiný lodi. Polykám slzy, kolem mě chodí samý starší ženský, všechny sem chodí jak já k zubaři, protože jim to platí pojišťovna, jsem tu jediná pod padesát, a divně na mě koukaj, protože ten strach je na mě vidět, oči musím mít zamžený. Mamograf je na další vtipnou historku, ale strašně rychlej, a pak mi najednou mladej doktor vysvětluje, co je to fibroadenom, já už to ale dávno vím, protože jsem se teoreticky připravila na všechny varianty. Venku si přečtu zprávu a jeho jméno.

Petrové jsou moji andělové.

Nemusela bych tímhle začínat, jenže tohle celé moje léto určilo (a ještě teda Jananas). Užila jsem si ho jinak. Najednou jsem zase měla zpátky život na dobu neurčitou a věděla jsem, že to není samozřejmost. V noci jsem si dokola četla ty vzkazy na fotkách a brečela štěstím, i když jsme spolu skoro tři dny skoro nemluvili, protože jsem strašná úča a proto jsme každej někdy na jiný lodi, štěstím, že ještě můžu cítit (strach, bolest, štěstí, tvoje ruce na svým těle), štěstím, že se můžu ještě neurčitě krát platonicky zamilovat a odmilovat, štěstím, že to včera nebyl můj poslední táborák v životě, štěstím, že stihnu přečíst tu hromadu knížek a můžu si kupovat další, štěstím.

Když další den stojíme u stánku se sukněma, ani na vteřinu neváhám, jestli si mám tu nejhezčí koupit. Žádný příští léto, kdy ji taky ještě unosím, ještě včera nemuselo být a teď je. Tady a teď žiju ještě asi další týden, pak zakopnu nohama zase o rovnou zem.

Ty fotky ti samozřejmě ukazuju a ty jsi zase strašně diskrétní a vzkazy na druhý straně si nepřečteš. Prohlížíš si obličeje a říkáš, že tenhle je nějakej divnej. Náhodou, má moc pěknej nos, řeknu jenom, protože se dost blbě popisuje, jak mě mrazilo v zádech, když mě v roli vzal jemně za zápěstí. Ten nos jsem tajně pozorovala celejch deset dní, doufám teda, že tajně. Mám zvláštní štěstí na motýly a on si přisedne na schod pode mnou s harmonikou a hraje tak, že bych té písničce nejradši připsala ještě aspoň nekonečně slok. Takový chvíle nemají končit. Hezky zpívám, díky. Improvizuje se mnou takhle každej večer, většinu těch písniček ani nezná, v kostkovaný košili, co nosí pořád. Už třetí den vyjde najevo, že je v roli padouch, v duchu si dávám facepalm. Mýho zápěstí by se bez toho nikdy nedotknul. Taky se začne ukazovat, že je vlastně docela protivnej. Navíc dřív chodil s ------, takže by nepřicházel v úvahu. Takže v zádech už mě zamrazí jen na diskotéce, když tančí salsu tak, že jen na sucho polknu a couvám. Vidím ho od tý doby před očima pokaždý, když hraje Despacito.

Jste každej úplně jinej, má to, co ty ne, a ty máš to, co nemá on, ale největší rozdíl je v tom, že on tu je a ty tu nejsi. Tábornice ve mně by si nejspíš vybrala úplně jinýho kluka. Mám strach, že když tábornici ve mně neznáš, neznáš mě celou.

Když jsme poprvé slavili tvoje narozeniny, díval jsi se na mě přes světlo svíčky a říkal, že u ohně musím být nádherná. Jenže u toho ohně jsi se mnou nikdy neseděl a letos tam zrovna navíc seděl pohlednej kluk s hezkým nosem, co se párkrát dotkl hřbetu mý ruky, protože jsem byla kronikář. K. jsem pak jenom řekla, že jsem nikdy neuměla poznat, že mě kluk balí, ale že mám dva dny starej důkaz jsem se jí nepochlubila. Nemám na to prostě senzory. Proto jsem potřebovala, abys řekl můžu tě obejmout? a abys mi oznámil, že vedle mě jenom tak nepůjdeš a chytil mě za ruku. Proto jsi můj jedinej kluk. Náznaky jsem buď nepochopila, nebo je viděla tam, kde nebyly, jako naposled. Mezi tyhle dvě možnosti ses vešel jen ty, chytil mě za ruku a vedeš mě tím velkým světem, abych se neztratila, a na deset dní mě vždycky pustíš do mýho jinýho světa, kterej asi nechceš poznat.

Zbytek léta sestavujeme nábytek, realizuju svoje sny o konečně začneme žít normální život, ne provizorní. Samozřejmě nechám se realizovat i své selské já, to, co běhá za krávama po loukách a prázdní oves, který ho štípe do nohou, čuchá seno. Suší se ještě na konci července, dávno po začátku žní. Táta říká, že bůh nemůže existovat, protože by nedopustil, aby nemohl usušit.

Já ale vím, že bůh nemůže existovat, protože kdyby jo, nedopustil by, aby umírali rodiče malých dětí. Je červenec a dva lidi, co nám ještě o Vánocích na koncertě tleskali, už tady nejsou. A pak mi naskočí v messengeru zpráva od toho, co umřel skoro před rokem, na vteřinu se mi srdce zastaví. Máte výročí přátelství, nechceš mu napsat? Ráda bych, pořád mu dlužím za tu pizzu, ale nevím, kam. Nikdy nezapomenu poslední věc, co mi řekl. Taková banální pravda!

Dostanu kolo po bráchovi a nechápu, jak jsem mohla tak dlouho pořádně nikam nejet. Jela bych na konec světa! Dávno už vím, že úplně stejně potřebuju chodit. Jít dokud můžu, nezastavovat.

Poslední víkend prázdnin se vlastně docela dost opiju, zpíváme do rána, já dost falešně, pak jdeme kilometr doprovodit ještě po tmě malou holku, která už je dospělá, a když za sebou v neděli večer zabouchneme dveře bytu, ze kterýho jsme přes léto dokázali udělat doma, rozbrečím se ti na rameni. Tak moc se novýho začátku bojím. A taky jsem po těch pár hodinách spánku dost unavená.

Poslední záchvěv léta zažiju v půlce září. Kašperky jsou boží! Ve vzduchu je sice cítit podzim, ale parta je letní. Ve tři dorazíme na oběd a O. se při čekání na něj ptá, komu z nás už to tiká, mě jmenovitě. Tiká, už pár let, odpovím. Poprvé v životě piju gin s tonicem a nechápu, jak je to možný. Zpívám zase do rána a druhej den ti z toho na instagramu pouštím storýčka. Dají se storýčka cizích lidí nějak uložit? Nevím to, takže nemám tu památku jako ti, co nehráli. Atmosféra vystižena na 150%. Je to nejlepší závěr tohohle léta, co bylo tak opravdový, jak má léto být, i když bylo bez výletů a dovolený, bylo v něm všechno, co být má. Jenom si myslím, že bylo úplně jiný, než to tvoje, a je mi líto, že jsme se tak minuli, že jsme společně vlastně jenom skládali další a další kusy nábytku.

Když pak v týdnu jedu z práce, do autobusu nastoupí malej kluk. Vlasy mu nad čelem rostou úplně stejně jako tobě. Celej prostě vypadá, jako kdyby si tvoje devítiletý já odskočilo z tý fotky, co máš vystavenou v pokoji. Pere se s rouškou, která se mu zamotala do poněženky a klíčů, co mu visí na krku. Je tak roztomilej, že se málem rozbrečím a v tu chvíli mi dojde, že mi to netiká, ale buší. 

Pak už začne podzim a tak se poplácávám po rameni, že jsem léto shrnula dřív, než skončí.

středa 15. července 2020

Vztahový propletenec III

Pokračování pokračování jedné mýdlové opery.

Slečna A pochopila, že mladý muž M je kretén, kterému není rovno, a již delší dobu je ve vztahu s mladým mužem N. Když se na něj dívá, jihne.

Mladý muž B se v tichosti oženil se slečnou L. Líbání nejspíš nepatří mezi jeho priority. Slečna A zažívá pocit, jež každý může zažít maximálně jednou (tedy za předpokladu, že se vám první láska neožení víckrát).

Mladý muž D a slečna G ve spokojeném vztahu spokojeně kynou. Spolu. Zdá se, že mladý muž D je definitivně usazen.

Mladý muž F se stal otcem. Víme z doslechu.

Slečna E je nyní ve vztahu s mladým mužem O, který ji přebral mladému muži, jemuž nenáleželo označení, ještě předtím, než stihl zasáhnout do děje.

Mladý muž H z děje definitivně vypadl.

Mladý muž J a slečna K se konečně rozhodli, kde budou žít, a začali tím, že si v novém bytě sestavili skříň.


neděle 12. dubna 2020

Čekáš, co bude

V úterý, týden po jarnách prázdninách nabalíš dětem všechny učebnice a sešity, ne, čítanku nepotřebují, a řekneš jim na shledanou co nejdřív. Některé tě přijdou obejmout, kdyby to viděl Adam Vojtěch! Další dva dny jdeš normálně do práce, uklidíš ve třídě, co jde, a pak sedíš za katedrou, koukáš na zvednuté židle a je to smutek.

O víkendu ještě předstíráš, že se nic neděje, pak čekáš na čtvrteční poradu, která se zruší. A co teď? Jistě, pracuješ, zjišťuješ, jak fungují videokonference, ale říkáš si, že do konce března se to nějak zvládne, no dobře, tak možná do Velikonoc, ale na delší dobu to určitě nebude. Domů určitě nepojedeš, chvíli to vydržíš. Mamka tě zásobuje fotkami čerstvě narozených telat (naučila se WhatsApp) a statistikou narozené/zbývající.

Čekáš, co bude. Už vedeš s dětmi webináře, proměnila jsi způsob zadávání, čteš kvanta článků o tom, jak učit na dálku. V ruce šiješ roušky z kostkovaného ubrusu z chaty. Když přijde e-mail, že predikce je květen/červen a shání se dobrovolníci, kteří budou v případě potřeby hlídat děti záchranářů, dojde ti, že ty se nepřihlásíš, protože by to znamenalo, že ta telata uvidíš až na pastvě.

Čekáš, co bude. V pokoji o pár metrech čtverečních, cesta na záchod a do kuchyně je jako výlet. Cvičíš, někdy i dvakrát denně. Čteš. Prokrastinuješ. Posloucháš Davida Stypku (hudební megatip!) Máš dělat všechno to, na co normálně není čas, ale tvůj život se krom toho, že nejdeš do práce a z práce, nijak nezměnil. Vyhovuje ti to(?) Jednou až dvakrát týdně přineseš velký nákup. Když jde tvůj kluk do práce, máš úplně jiný režim. Neměla bys nosit jídlo seniorům? Neměla bys jet darovat krev? Všechno vyhodnotíš jako riziko. Tak ty nejedeš nakoupit vlastní babičce, abys ji potenciálně nenakazila, ale půjdeš potenciálně nakazit cizí lidi?

Čekáš, co bude. Internet je plnej inspirativních tipů, co dělat v karanténě. Jak být produktivní v karanténě. Jak využít čas v karanténě. Nejvíce času strávíš tím, že je všechny přečteš. Zprávy čteš padesátkrát denně, navzdory doporučením, jak zůstat v karanténě pozitivní. Haha. Doufáš, že jsi negativní. (Půlka školy byla o járňákách v Itálii). Počítáš nakažené, máš pocit, že musíš být co nejopatrnější, to znamená, že domů nepojedeš - k čemu by bylo, že jsi za poslední týden byla jednou v Lidlu, když pak sedneš do metra a vlaku? Táta musí do Berouna. Honzík pojede s ním, tak by tě přivezli. Já myslela až tak v pátek, už ve středu? Tak jo.

Honza profrčí Prahu jako by popaměti. Za dvě hodiny pes málem přeskočí vrata, když tě vidí. Pozná tě i přes roušku. Koronáč přijel. Ne, jasně, že k dědovi s babi nepůjdeš, moc dobře víš, že narozeni ve 30. letech jsou nejrizikovější skupina, zítra půjdou odpoledne ven, ty vezmeš psa, budeš stát na metry. Ticho a vzduch. Než si vydrhneš ruce, děda se opírá o futra vchodových dvěří. Kočko! A co to máš za hadr přes hubu? Jéje! Vypadá vesele, slzí radostí. Vysvětluješ mu co, proč, jak. Nic se nezměnilo.

Druhý den ti vypráví, že to stojí za hovno. Do osmdesáti to jde, do pětaosmdesáti se to dá vydržet, nad pětaosmdesát už člověk neni k ničemu, jenom se plouží, to by měla bejt povolená ta anastázie. Směješ se a odmítneš mu říct, jak je to slovo správně.

Před půlnocí jdeš zkontrolovat krávy a jsi to ty, kdo objeví nejdřív tele, ještě mokré, a pak i jeho mámu s výhřezem dělohy. Voláš domů, volejte doktora. Kdepak, tady jsi teď nejužitečnější. Na to se totiž zapomíná, že zemědělec nedostane home office, a je taky v první linii. Doktor, co objede celej okres, nemá roušku, jenom igelitový rukáv jako vždycky.

Za pár dní jdeš k dědovi, pořád s rouškou, čteš mu, on na oplátku dvě hodiny vzpomíná. Ještě před měsícem došel do kravína podívat se na telátka. Teď už ne. Už nechodí ven tak často jako dřív. Usadí se u křížku hned ten první den, co vypadá jako jarní (včera zimní bunda, dneska tričko). Nenechá si vysvětlit, že ofoukne, a druhý den naříká, že neměl nikam chodit. Každý den mu chodíš číst z Povídek malostranských a nabádáš, že nesmí ven na tak dlouho.

Ve čtvrtek vstaneš, děda sedí s tátou v kuchyni. Na roušku jsi zapomněla. Doma jsi týden, tak snad. A jak hospodaří ti ze sousední vsi? - Hospodaří? To  bys měl vidět, jaký jsou to hospodáři. Igelity z balíků roztrhaný po celý louce a normálně ji zvláčeli. Petruška tě tam odveze autem, ať to vidíš. - Tak jo, tak jo. 

Do auta to jde nad tvoje očekávání. Pak stojíte na kopci, nevystoupíte, koukáte do krajiny a na ty igelity, prasata. Nu, co, pojedeme, my jim to uklízet nebudem! zavelí děda. Ale vezmeš mě ještě na telátka!

Zastavíš až před vraty, pomůžeš dědovi ven. Levou rukou se přidržuje zábrany, v pravé má hůlku. Nejde. Šoupe nohama vždycky o půl chodidla, po deseti takových krocích zastaví a nabírá dech. U šestého kotce si nesedne, ale spadne na lavičku. Sedíš tam s ním dobře půl hodiny, já mam tak silný nohy, jako špalky, a voni mě neunesou, pak dědu za ruku vytáhneš z lavičky a nevíš, jak dojde zpátky, protože teď se nemá vlevo čeho chytit. Kupodivu tě nechá chytit ho v podpaží, pomalu ho vedeš, časté pauzy, do auta mu pravou nohu naložíš málem násilím. Nedokáže ji zvednout. Chce se ti brečet, nemůžeš. Před pěti lety sám otelil krávu, před čtyřmi nakrmil 60 bejků, před rokem sem došel, když měl horší den, tak s hůlkou. Ještě před dvěma měsíci by se nenechal vést ani si pomoct do auta.

U vrat neprotestuje, když řekneš seď, odvezu tě do dvora. Zajedeš tři kroky ke schodům před vchodem. Děda si otevře, myslí si, že se zvedne o hůl. Nejde to. Pomoct nechce, jen podat klacek opřený u studny. Nejde to. Obejmeš ho a zvedneš. Visí na tobě plnou vahou a říká ještě. Teprve teď si všimneš, že má kolena pořád pokrčená. Vytáhneš ho ještě výš. Pomalu, ty dva schody ke dveřím ti připadají jako osmitisícovka. Děda se opře o zeď, vydýchává se, pak se vydá ke schodům. Místo, aby je vyšel, ztěžka dosedne na první z nich, protože na zápraží leží pes. Ten se lekne a uteče. Alíčku, já myslel, že tu budeme spolu. Znovu ho zvědáš jako z auta, tentokrát rovnou nahoru. Hlavu ti přimáčkne na prsa. Děkuju holčičko. Schody zvládne a nahoře řekne. Přijdeš mě zejtra ostříhat? - To víš, že jo. 

Kdyby se tě pak mamka neptala, proč jsi ho vezla až ke vchodu, nemusela bys to říct nahlas, a obešlo by se to bez slz. Nic se nezměnilo, to jsi jen zapomněla, že na svých bratrech a rodičích měsíc nepoznáš, ale na dědovi jo. Nejhorší pro něj je, že má hlavu dobrou, jenom ty nohy ho zradily. To vždycky říkal, že je nejhorší, co se lidem může stát.

Večer mu čteš, poprvé v ložnici, leží už v šest. Dobrou noc, ať tě blechy štípou celou noc.

V pátek ho ostříháš, v sobotu jde zase ke křížku, na chvíli, zjistit, jak roste oves, dneska, v neděli, na Boží hod, po obědě nasadíš ve dveřích jistej a veselej tón. Děda sedí na gauči jako vždycky, ale kouká, nespí. Tak spustíš. Tak co dědo? Jak to dneska jde? Co kačena? Byla, byla? Sedáš si na židli. Zkusíš to hlasitěji. Měli jste kachnu, dědo? My jo, já jsem nacpaná, dobrota! Babi otevírá dveře. Máš tu návštěvu! - Kohopa? Petru? Dál tě vnímá, prý spal, za deset minut mu zase padají víčka. Ven nechce, tak ať odpočívá, nanavečer zase přijdeš.

Sedíš na zahradě, píšeš, ačkoli jsi tu chtěla pracovat, čekáš, co bude a máš strach, protože jak jsi ty Nerudovy povídky četla napřeskáčku podle délky, tak už ti chybí jen Pan Ryšánek a pan Schlegl a Svatováclavská mše, a protože nenavrhuješ nakopávací injekci jako někteří po telefonu, ale jsi přesvědčená, že nejlepší by bylo, kdyby přišla ta Anastázie. Beztak měla, Stázička, tenkrát u muziky květovaný modrý šaty a celá hospoda se za ní otáčela!

úterý 18. února 2020

Asi dobrej mejdan

Pod Trojským mostem,
na schodech,
si někdo zapomněl
dvě lahve od vína,
pár plechovek
a jedno hrdlo.

neděle 2. února 2020

(Ne)vyznání

Píšu další článek už pár měsíců. Píšu ho v hlavě ráno cestou na tramvaj, dopoledne, když koukám na děti, jak píšou test, píšu ho, když procházím uličkama Albertu a večer, než usnu. Ale pořád jsem z něj nenapsala ani čárku, a tak je pořád červenec vždycky krátkej měsíc. Prosinec taky, protože trvá jenom do 20., pak už jsou Vánoce. Problém s dalším článkem je v tom, dostat ho z hlavy sem do toho okýnka, co se jmenuje Příspěvek.

Když už mám to okýnko otevřený a napsanej ten úvodní odstavec a začíná to vypadat slibně, stejně se do něj všechno, na co se ptá facebook pokaždý, když ho otevřeš, nevejde. A bude to zmatený.

Je mi 25 let


Je mi 25 let. Ve 13 jsem si myslela, že budu mít titul, vlastní bydlení, manžela a dvě děti. Sklony mít všechno dokonale naplánovaný jsem měla vždycky. Už čtyři měsíce mi prádlo nepere maminka.

Život funguje jinak než plány mýho třináctiletýho já. Je mi 25 let a kromě toho, že chci mít titul, vlastní bydlení, manžela a dvě děti, chci taky chodit do jazykovky, na irský tance, jet na road trip na jih a až tam dojedu, rozhodnout se, jestli dál pojedu na východ, nebo na západ. Logicky bych to měla stihnout třeba dřív než zakládání rodiny, ale ten pocit, co mám, když potkám kočárek nebo těhotnou osobu nebo dokonce chovám úplně novorozený miminko, kterej je jinej, než býval dřív, to nějak nechce pochopit. Chtěl by to všechno hned. Prý mám ještě čas, ale to si nemyslím. Svoje nejplodnější roky jsem nestrávila zvracením v prvním trimestru, ale na konci každého semestru. Takže ještě nemám ani ten titul. Měla bych předtím ještě dát svoje tělo do kupy, nestresovat se, začít cvičit jógu a vyrobit si břišní svaly, jet na roadtrip, protože to pak 20 let nepůjde, chodit do jazykovky, protože na to pak 20 let nebude čas...

Nejdřív je stejně důležitější se usadit. Když už se rozhodnu kde, zbyde na mě ráno v přetopené tramvaji místo jenom mezi dvěřma, nemám se čeho držet, nemůžu si ani sundat čepici z hlavy, po zádech mi do tří minut tečou potoky potu, a to rozhodnutí teče pryč s ním. Tohle odmítám celej život podstupovat. Ve svý podstatě nejsem stvořená pro život ve městě, ale to už se opakuju.

Aktuálně mám pocit, že si ještě musím užít a vynahradit všechno to, co jsem nestihla během vysokoškolských let, ale mám na to jenom dobu určitou, a o to jsem v těch věcech naléhavější.

Ticho


Ticho nesnesu. Když jsem sama, poslouchám cokoli, koukám na cokoli, jen abych nemusela slyšet nic. Když usínám sama, poslouchám cokoli na uspání. Nejraději rozhovory nebo záznamy z autorských čtení s Jiřím Hájíčkem. Často mluví o tom, jak se vylidňují vesnice. Toužím po tichu.

Když přijedu domů, nepouštím si před spaním nic. Poslouchám absolutní ticho a sleduju absolutní tmu. Když jdu pak ráno krmit, jediný, co slyším cestou do kravína, jsou moje kroky a vítr a směju se pak jako Ronja jenom proto, že ticho je.

Ze sna


Nedávno se mi zdálo o klukovi ze sna. Víš, kterýho myslím? Bylo to ten den, co jsme měli vánoční  koncert, tys tu nebyl, ale v tom snu jsi byl taky. Vypadal jako ten Němec, který si po prohlídce v Guinnessu se svým pivem sednul k nám s Charline, společně nás vyfotil a strašně se divil, že jsem z Česka a nechutná mi pivo, a ona mi pak celou cestu zpátky svojí lámanou angličtinou a legračníma grimasama vysvětlovala, že se mnou flirtoval. Ne s ní, okouzlující Francouzkou, ale se mnou, oplácanou Češkou v divně žlutým tričku.

Ten kluk ze sna- byl to divnej pocit. Jako kdybych celý den čekala, kdy se objeví. "Nepotřebuješ odvézt?" nebo "To tvoje sólo bylo bezvadný!" Nebo beze slova, jako v těch snech. Neukázal se. Nemohl.

Říkal jsi, že ty to nejsi. Jenže to není pravda. Víš, co se mi zdá snů?  Už vím, jak jsi na to přišel. Kluk ze sna totiž není to stejný jako dokonalý kluk. Dokonalý nemůže být nikdo. Já taky nejsem. (A možná nejsem ani ze sna.) Dokonalý kluk by měl z každýho kluka ze sna to nejlepší. Tehdy jsem ti to vysvětlit nemohla, teď musím.

Holka


Říkal jsi taky, že vypadám jako žena, ale uvnitř jsem malá naivní holka. Je to pořád
pravda.

Jsem kus ženský, a proto vypadám, že všechno zvládnu. Mám krásný velký prsa, nekomentuju to, (příště mu ten popruh rovnou povolím), ale už to vím. Kdyby mi před pěti lety někdo řekl, že si tohle fakt o sobě budu myslet, řekla bych mu, že za pět let budu mít krásný prsa jenom pokud si je nechám zmenšit. Teď mám krásný velký prsa a už se za ně nestydím.

Chci být strašně moc jako já, ale tetelím se blahem, když vypadám jako ta holka z Občanskýho průkazu. Vypadat jako Jenovéfa Boková je prostě víc než být originál.

Taky mám v sobě pořád touhu svýho náctiletýho já ohromit kluka třeba když povezu kolečko s hnojem, nebo budu sekat křovinořezem. Jako třeba ten pozdrav a pohled, když jsme na jaře sbírali kamen. Jako pohádka o Popelce, víš.


Pořád jsem víc holka. Žena budu teprve, až ty budeš chtít. Já vím., někdy se tvářím strašně samostatně. Všechno vím a jsem nejsilnější na světě. A pak na to najednou nemám sílu. Nemám sílu být silná... Jsi jedinej člověk na světě, kterej ví, že nejsem jenom kus ženský, ale taky křehká holka, která se světa bojí tak moc, že se ti chce jenom stulit do náruče, zavřít oči a nechat se hladit po vlasech.

Naše světy


Ze Zlodějů zelených koní jsem si vypsala jenom tohle:

"Víš, Karolíno, chtěl bych ti ukázat místa, co mám rád. A v týhle krajině jsem vyrůstal a hrozně moc pro mě znamená, že se tu teď procházím, a s tebou. Je to zvláštní pocit, kterej se mi vždycky vrací, když se dívám na lesy a na stráně kolem, na řeku a dejchám ten vítr ze stromů. Já jsem vždycky chtěl bejt lepší, kvůli tý krajině, že tu žiju a tak, že je to taková mírná a vlastně chudá, kamenitá zem... A když jsem s tebou, tak to je to samý, chci bejt lepší kvůli tobě, že s tebou můžu bejt, že jsi, že jsme se našli, že jsi taková, jaká jsi... Chtěl bych bejt lepší, že ty jsi jako něco nade mnou, jako když chodím tady kolem řeky a dívám se do nebe..."

"Pavle!"

"Já bych ti chtěl přesně vysvětlit, jak bysme měli  žít, víš, jak to cítím. Chci, abys byla šťastná, a pak i já budu šťastnej... Já myslím, že my dva můžeme žít ve vlastním světě, kde budou věci a lidi, který máme rádi, a tahle krajina, a nebude tam nic, co nám otravuje život, a že se můžeme vykašlat na to, co chtějí jiný, když to nechceme my. (...) Chci žít ve svým světě. (...) Jenže já chci svět, kterej je čistej, a středobodem jsi ty a kolem ostatní čistý věci, láska je čistá, kameny a jejich moc, příběhy a myšlenky, který někdo sepsal a kterejm věřím, čistý věci a myšlenky a geologickej čas a přírodní zákony..."

Rozumíš? Já jsem jako Pavel a ty jsi jako Karolína. Se stejnou naléhavostí jako on se ti usilovně už tři roky snažím ukázat celej svůj svět a všechno, co do něj patří. Vůbec mi to nejde. Jako kdybys z toho svého světa nechtěl vystrčit ani nos.

Seděla jsem v čajovně bylo mi strašně fajn, ale měla jsem neodbytnej pocit, že něco má být jinak. Pak jsem na to přišla - nebyl jsi tam ty.

Kořeny


Asi je to jeden z důvodů, proč mi na tom všem tak záleží. Kdysi jsem si zapsala: Už jsem dávno přesazená, ale zakořeněná jsem pořád hluboce doma.

Teď jsem začala zpracovávat odpověď na otázku, jak dlouho už v naší chalupě bydlí naše jméno. Moje prapraprapraprababička se jmenovala Anna a narodila se pravděpodobně v roce 1770.

(Nikdy jsem nezažila takový flow jako při pročítání matrik na portafontium.)


Nejkratší měsíc je vždycky únor.
Jo, a na začátku jsem tě vůbec nechtěla oslovovat.

úterý 20. srpna 2019

Červenec je vždycky krátkej měsíc


Vystoupím z vlaku a ovane mě horký vzduch. Po dlouhé rozvaze dovezu kufr do úschovny; za pár hodin se sem vrátím a budu v cestě pokračovat, lenost ho s sebou vézt zvítězí. Když vylezu z metra, zastávka autobusu zeje prázdnotou, takže je mi jasný, že si počkám. Autobus mi ujel před třema minutama a interval už je dvacet. Rozhlídnu se; čekat se mi tady vážně nechce. Nacpu pytel s chráničema do batohu, o kterém jsem myslela, že už má vyčerpanou kapacitu, odepnu z něj helmu a rozložím kolobrndu. Aspoň z toho, že na ní budu po Praze jezdit nebudou jenom planý řeči. Vjedu do teplý letní noci – těm už jsem odvykla – u Cross clubu je cítit tráva, ne ta co se poseče, a tam se taky naposledy vyhýbám lidem, pak už jsem královna celýho chodníku.

Je to taková bilanční jízda. Loni jsem takhle jednou odpoledne sedla na kolo a ujela trasu, o který jsem myslela, že už ji nikdy neušlápnu, a vyříkala si to sama se sebou všechno; dvakrát velkou kofolu do půllitru i tu noc po mých dvaadvacátých narozeninách a vůbec celý to léto plný Honzů a Tomášů.

Definovat lásku. Kačenka jednou řekla, že jsem zaláskovaná, to je nejpřesnější pojmenování toho stavu. Jsem pořád, nepřestanu být jen proto, že už se to nepředpokládá, protože jsme spolu skoro tři roky. „A pořád dobrý?“ A proč by jako nemělo? Předpokládá se, že mi spadly růžový brejle a už je to špatný. Nový vztahy jsou jako nový kabelky. Po dvou letech se ošoupou a je třeba je vyměnit, jsem mezi holkama za exota, protože mě můj kluk pořád baví.

Líbí se mi, jak to funguje v angličtině. Jak se do lásky spadne. Jeden den nic a druhej den jsi v lásce. To je ta definice. Nebo „když přijel, běžela jsem dolů a proběhla kuchyní, kde stál, tak rychle ven, že jsem si ho nevšimla.“ Kdybys přijel ty, měla bych to stejně. Jo, jednou jsem z těch stejných schodů úplně normálně šla dolů, ten rok to byla strašná ponorka, on najednou stál pod nimi „ahoj, miláčku“ a já mu ze šestýho schodu spadla přímo do náruče. Vím to tak přesně, protože to bylo ze schodu, nad kterým visí ta fotka, na kterou jsem se nemohla dívat, protože mu to na ní tak sluší. Je rozdíl mezi láskou a touhou někoho vidět. Tehdy jsem ještě nevěděla, že budu mít kluka, kterej za mnou na tábor nebude chtít přijet, a já nebudu chápat proč.

Láska je říkat o tom, co tehdy stál v kuchyni i víc než dvacet let po je ho smrti můj. Pokaždý mě to bolí taky, už od tý chvíle, kdy mi řekla, že cestou od holiče kontrolovala svůj novej účes v zrcátku, který spadlo na chodník, přesně vím, na který ulici, a za dva dny se to stalo. Pokaždý, když řekne manžel mě napadne, jaký to je, s tím celý život žít. Vědět, že to celý mohlo bejt jinak. Podobný jako když jsem četla Dešťovou hůl a modlila se, abych nikdy tohle nezažila, abychom vzpomínky měli pro sebe pořád společně.

Bolí mě, když někdo, i ty, bere to, co mezi námi je, na lehkou váhu. To posvátný pouto, který se vůbec nemuselo vytvořit, nebýt pár náhod. Proto je mi tak vzácný. Nedokážu tě milovat míň jenom proto, že jsme spolu dva a tři čtvrtě roku, takže už to nemůže bejt jako na začátku. Může. Miluju tě pořád přesně takovýho, jakej jsi, i v tý chvíli, kdy nadávám, že si muchláš trika přehozený přes opěradlo židle, na který sedíš, nebo když stojím deset minut připravená k odchodu a ty se vracíš pro peněženku, vyčistit zuby, pro mobil. I v tý, kdy s tebou nemluvím, protože jsi rozhodl, že to pití je moc drahý. Jednou jedinkrát jsem usínala na krajíčku postele, protože jsem nechtěla být s tebou, nechápala jsem, co jsi mi zrovna řekl, ale byla vděčná, že nemáme gauč, na který bych si přelehla. I když mi nikdy nebudeš zpívat pod oknem, protože si myslíš, že to neumíš, nenapíšeš mi básničku, protože budeš přesvědčenej, že pořád není dost dobrá, neřekneš mi, že pro mě sneseš modrý z nebe, protože to prostě není možný, a přestože si nejsem jistá, jakej máš vztah k dětem. Protože takový jsi a to je láska. Mrzí mě, že už mi nepíšeš tak jako dřív, už to nejsou dopisy, proto ti radši volám, abych tě slyšela a fakt věděla, že tě mám.

Jedu v autě, Zrní Dva a neměla jsem si tehdy pouštět ten rozhovor, ve kterým se vysvětluje, o čem ta písnička je. Kdokoli se mě zeptá, věřím-li na lásku, tak řeknu jo. Jenže mám silnici zamženou, protože nevím, co ty. Třeba ti stačí spolu se držíme a držet se budeme. Proto mám o nás vždycky největší strach, když spolu nejme, když nevidím pohledy a necítím pohlazení. Nepotřebuju slova a ujištění, potřebuju tebe.

Navzdory tomu zase odjíždím, hned první den vyřešíme znamení zvěrokruhu – kdyby tentokrát přijel taky, řekl by, že jsem změnila kritérium pro výběr spoluoddíláka z výšky na znamení. Celej tejden sleduju, jak jsou stejní a fascinuje mě, jak to umí s dětma. Takovej pedagogickej typ. Tam, kde mě dochází trpělivost, zasahuje s největší empatií. Já jsem typ domácí, taková máma - asi nejvyšší čas, abych toho nechala, ani jsem nebrečela při zatloukání napínáčků.Vždycky se budeme znát.

Zatím nevím, kdy zase profrčím Holešovice na koloběžce, protože se ještě nechci vzdát svýho šumavskýho já. Zase nevím, co bude za deset měsíců, možná začne úplně jinej život. Na to, co bude za týden, nemyslím.

Červenec utekl tak rychle, že než jsem to napsala, už bude konec srpna.

neděle 31. března 2019

Můj svět

Nechtěla jsem, abys to nepochopil. Jenom to neumím pojmenovat, ty rozdíly.

Vadí mi povrchnost a vadí mi malichernosti. Nedává to tady pro mě smysl.

Pocity, co tady mám, se strašně špatně vysvětlujou. Dají se vztáhnout na všechny ty každodenní věci, co se kolem dějou, na těch se to pokouším dokola popsat.

Protože lidi tady mají úplně jinou mentalitu než já, protože já jsem z úplně jinýho světa, kterej oni neznají.

Nikdy jsem o tom nikde nemluvila. Říkáš, že jsem chytrá holka a očividně jsem byla chytrá holka už v útlém věku, protože jsem rychle  pochopila, že maminka prodává Němcům sádrový trpaslíky u silnice je normální povolání, ale tatínek je soukromý zemědělec, jak mě to doma pěkně naučili, je být za exota.

Nesnášela jsem předpřítomnej čas, protože I have never been to Croatia. I have never swam in the see. I have never been abroad. Jenom Mirka, co měla tátu nezaměstnanýho alkoholika a  mámu učitelku ve zvláštní škole odpovídala stejně jako já. Později jsem nesnášela Was hast du am Wochenende gemacht, protože jsem si musela vymýšlet, že Ich habe gelernt und ich habe das Buch gelesen. Nejenom proto, že bych německy neuměla to, co jsem o víkendu skutečně dělala.

Můj opravdovej svět je úplně na opačným pólu, než ten normální, ve kterém žijeme. O tom to mělo být, víš. Tam jsou kořeny a podstata všeho. Kdyby to tak nebylo, nemám blog ani tebe. Celý život mezi tím hledám balanc, snažím se to srovnat, a nejradši mám jasný hranice. Dlouhý přejezdy ze světa do světa slouží k přepnutí a přijíždím jiná.

V pátek večer přijedu z kytary a najdu mamku s Honzíkem v kravíně, sedí na plastový lavičce a hlídají. Už měla vodu, ale ještě neukázala nožičky a netlačí. Táta by možná chtěl dokoukat zprávy, ale jenom dojí večeři a přijde taky. Už je to tři hodiny, musíme ho vytáhnout, aby se neulilo. Mám nejlehčí úkol, držím ocas. Za dvacet čtyři hodin budu sedět v Národním, dojde mi a řeknu to nahlas. Honza protočí panenky. Ty vole, to dělala dycky.

Má pravdu. Ráda takhle přepočítávám a s tímhle je to neodmyslitelně spojený. Když jsem ve čtyři ráno odcházela po celý noci z drůběžárny, počítala jsem, že za čtyři hodiny začne zemák, protože chybět jeden den je divný a nevolnost i rodinný důvody by byly lež. Jít na ples po krmení: zout červený gumáky, sprcha, řasenka, šaty a červený lodičky. Dvě hodiny od opření vidlí o zeď jsem si dávala kabát do šatny.

Ale než jsem tohle zvládla taky hysterickej záchvat, že večer do drůbežárny nepůjdu, že když jsem s Vaškem, cítím ze sebe její smrad, nebo argument kdybys byl doktor nebo právník, taky bysme ti nemohli v práci pomáhat.

Nejsem vesničanka, ani vidlák. Jsem selka. Ve svý hluboký podstatě přes všechnu svoji manuální nezručnost a nelogický uvažování. Mám to v genech. Jsem z hospodářství s několikasetletou historií. Někdy z toho mám strach. Protože potřebuju k životu svůj kus půdy. Protože někdy mě přepadaj pocity, že jsem užitečnější, když nakrmím 80 krav, než když 20 dětí naučím skloňování přídavných jmen.

Lidem z druhýho světa, který rozumí úplně všemu, donekončna vysvětluju nutnost dotací, jak se chovají kuřata a jak se krávě dělá císařskej řez. Jsem alergická na vegetariány, co neví, jak se pozná kráva od býka, ale strašně rozumí utrpení těch zvířat, ale ne tomu, že se chovají přesně proto, že člověk je všežravec. Na ty, co jim chcípnul i kaktus, ale jí jenom bioeko. Ale taky na lidi, co si myslí, že žijou v sepětí spřírodou, když choděj bosí mezi vajglama, žvejkačkama a psíma hromádkama po asfaltovanjch chodníkách.

Zároveň jsem ráda, že jsem dcera zemědělce. Kterej má i syny. Protože jsem měla na výběr. V pátý třídě samý jedničky, takže gympl, takže chci být učitelka. Nikdy si nevezmu zemědělce. Chci jednou svoje děti o víkendu moct vzít na výlet anebo s nima hrát člobrdo. Chci si s nima večer povídat o tom, co zažili, a ne padat únavou. Chci je v létě moct vzít na koupaliště.

Jenže z toho mám i strach. Jak se žije normální život? Vždycky jsem to, co je u nás doma považovala za vymykající se normě. Co se dělá, když se ve čtyři přijde z práce a nemáš ještě děti? Jaký to je, když už je máš, je jim deset, v jednu skončí ve škole, a než ty přijdeš z práce, jsou doma samy? Jaký to je, když se ráno nemusí dohadovat, kdo nakrmí? Jaký to je, když se nemusí dohadovat, kdo nakrmí na Štědrej den ráno? Jaký to je jíst pokaždý celá rodina pohromadě a nemuset svýmu muži nebo synovi vozit oběd na pole?

Samý otázky, na který zatím neumím odpovědět. Můj svět v mý hlavě jsi ty. Dneska poprvý v životě vědomě zažiju změnu času. Ve dvě půjdu zkontrolovat naše rodičky a díky tý změně času tě už za jedenáct hodin obejmu ve stanici Praha hlavní nádraží na zatím neznámém nástupišti. V pondělí v osm nadiktuju diktát, který jsem si prozíravě připravila už ve čtvrtek. A budu doufat, že se mě nikdo v kabinetu nezeptá, co jsem dělala o víkendu. Proč se jako na poli sbírá  kamen?

pondělí 25. února 2019

Opravdový svět

Z tůtoho světa pocházím. Tůto je moje přirozené prostředí.

Když do něj přijíždím, koukám z okýnka vlaku na pohlednici od Lady.

Někdy nevím, jak tu atmosféru tady vyjádřit, ale ještě v tom vlaku mi začne hrát Fixa
 
Tady to někde je, tady to musí být.
Break point nebo nic.
Prchavý okamžik.
A cítím, že to mám
a můžu si to vzít, jen nevím, jak to říct.
Prostě klid a mír a ticho.

a vyjádří to za mě.  Úplně přesně. Tempem, zvukem, náladou, vším.

Kopec se tam sjíždí v režimu snow, i když už v jiném světě po sněhu není ani památky.

Jedu do nejbližšího města na po dlouhé době kafe. V tom městě je večer koncert, ale na ten nejdu, protože v tomhle městě, kde už o mně určitě slyšela i klika od  toho novýho klubu, kde ten koncert je, se na koncert nedá jít samostatně, protože totady vypadá divně. Tak sedím na tom kafi, a vedle u stolu svoje kafe pijou dva ze čtyř Honzů, to je lepší než jejich koncert, nikdo jinej v týhle kavárně, nejhipsterštější v tomhle městě, ale zrovna tu sedí  lidi, co pak půjdou na výstavu Milana Knížáka, takže nejsou hipsteři, určitě jim ji poradili v tom klubu, nebo Lukáš Hejlík, kterej ji nepochybně doporučuje na svý gastromapě, kterou jsem nikdy neviděla, jenom o ní mám povědomí, nejspíš neví, kdo jsou.

V opravdovým světě můžu věřit, že "budeš Šklíba, ale musíš se celej tábor takhle usmívat" je myšleno úplně upřímně.

Do kopce se jede v režimu snow a lock a při zavírání vrat se kontroluje, že Velkej vůz je ještě pořád na obloze. Fakt mě to udivilo, nevěděla jsem, proč se od srpna schovával.

Spí se v naprostý tmě. Naprostý. A v naprostým tichu. Naprostým.

Chodí se v trávě a bahně a nevadí to, protože pak se rohožka vyklepe k ořechu.

Měla jsem strašnou chuť jít druhej den sáňkovat, ale skoro všechno roztálo, tak jsem jenom se psem vylezla na hromadu odhrnutýhho sněhu, ležela na zádech, koukala do korun ořechů a na nebe, celej dvůr je odsud úplně jinej, a pak kutálela sudy dolů a to moudrý zvíře sedělo nahoře a koukalo, co to jako ty lidi jsou schopný provádět.

Ve čtyři ráno jezdím na koloběžce.

Na procházce se psem zpívám a za pět kilometrů nepotkám nikoho. Ani auto.

Nehrajou se tady hry, můžu bejt všechny moje já najednou a nemusím nic schovávat, předstírat, hrát.

Protože tůto je můj opravdovej svět.