I.
Tak tedy jela. Bára Poláková k tomu zpívala "jsem kráva" a bylo to
to jediné, co v tu chvíli byla pravda. Dívala se na cestu, stromy se
zelenaly nejvíc z celého roku a jí bylo na nic.
Tak tedy jela. Jen ona, kytara položená na zadní sedačce a v kufru nákup pro celou rodinu na celý víkend. Jely.
Známou
cestou, kterou by mohla projet poslepu. Do téhle esíčkovité zatáčky
podřadit a pak tam zpátky kopnout čtyřku, ať to sviští.
Podívat se
doprava, jak nad městem vzdáleným vzdušnou čarou 6 kilometrů zapadá
slunce, ucítit známé píchnutí někde u srdce a jet dál.
(vrcholné jaro)
II.
Mám dojem, že žiji život stejně jako běhám. Amatérsky.
Zapomínám
pravidelně dýchat, tak mě za chvíli začne píchat v boku. Neumím běhat z
kopce a když doběhnu na kopec, čekám nahoře na plíce, které mají
zpoždění. Paralelní kompoziční postup.
Jenže co když to tak je. Zapomínám žít stejně jako běhat, když jsem přes zimu zalezlá v teple a netuším, kde mám botasky, a musím se to znova a znova učit. Jako když pak na jaře poprvé vyběhnu, zalapám po dechu a budu proklínat svou kondici. A do podzimu to třeba zase vytáhnu na osm kilometrů (vzpomínáte, jak jsem psala, že chci uběhnout víc než pět? Fakt jsem zvládla osm. Podle mě je to největší úspěch tohohle roku. Mnohem větší než ten dvoupísmenkový titul, který teď mohu používat a nepoužívám). A opravdu. Tak, jak běhám a běhám, až uběhnu pro mě neuvěřitelné číslo, tak žiju a žiju, až se mi i můj vlastní život zdá neuvěřitelný.
(jaro neznámo jaké a dnešní komentář)
III.
Ne každý den začíná obligátním dobrým ránem. Včerejšek třeba
začal mými slovy: "Máme čtvrtek, čtrnáctého července, výročí pádu Bastily."
Nebo dnešek. Taky moje slova: "Zase Francie...?" Další z rán do řady těch, na které jen
tak nezapomenu.
(netřeba datovat)
IV.
A mezitím (už nevím čím) si odskočím podepisovat sliby, o kterých netuším, zda jsem schopná je splnit a vyplňovat dotazníky, do kterých nevím, co vyplnit.
Proč jste se rozhodli pro naši fakultu?
a...
b...
c...
d...
Jiné: Protože narozdíl od mého předchozího akademického působiště tady máte v kabinkách na záchodech háčky.
Zaškrtla jsem prestiž univerzity a do jiného napsala nabízený obor. Vlastně je to pravda, ale stejně si nejsem ničím jistá. Pochybuju.
(babí léto)
sobota 31. prosince 2016
Co se sem v roce 2016 nevešlo, ale nechci o to své věrné čtenáře ochudit: Dopis do nebe
O tom, kolik lidí letos opustilo tenhle svět toho bylo napsáno mnoho. A nebyli všichni slavní. Někteří za sebou nechali život trvající téměř celé století, hromadu dětí, vnoučat a pravnoučat, dům s velkou zahradou a vzpomínky v pamětech ostatních lidí, i v té mé. Jiní celý tenhle život měli před sebou. Bylo jim o rok víc než mně, nebo o pět let méně, a nestihli zažít ani opojný pocit z oslavy osmnáctin nebo z převzetí diplomu.
Vím, že je silvestr, že se má slavit, vítat nový rok, ten starý házet za hlavu, ale slavit to pořád ještě neumím a nemohla bych ho za hlavu hodit, dokud budu mít v šuplíku resty. Třeba neodeslaný dopis. Jenže v nebi nemají adresy...
Dobrý den,
tak jak se vám tam nahoře líbí? Já věřím, že moc. Nohy už vás asi nebolí, že? To je dobře. Stejně jako to, že jste nemarodil moc dlouho. A umřel jste tou nejkrásnější smrtí, umřel jste, když jste spal. Co se vám asi zdálo?
Říká se, že pámbů dává život za život. Prý jste svoji pravnučku stihl vidět ten poslední den, ještě před tím, než vás odvezli do nemocnice, abyste tam usnul navždy. Dostala krásné jméno.
Mrzí mě, že jsem vás tak dlouho neviděla. Naposledy loni v létě. Přišel jste mi otevřít branku a říkal jste, že z cuket je výborná polívka a ty rajčata nechte ještě pár dní na okně, ať dostanou barvu. Ani ve snu by mě nenapadlo, že je to naposled, co k vám na kole jedu pro zeleninu, 35 stupňů, pod kopcem za minutu, nahoře za půl hodiny. Že než to příští rok stihnu, než vůbec stihne ta zelenina dozrát, půjdu do květinářství a budu prosit smuteční, tady z těch chryzantém. Ano, dejte, prosím, černou stuhu. Nikoho to nenapadlo. Vždyť jste měl naplánovanou oslavu devadesátin. A pořád jste kolem nás jezdil ve svém červeném autíčku, jednou jste se zastavil a vyprávěl nám ve stínu ořešáku na naší zahradě, jak k vám do hospody za totáče, jó holka, to ty nemůžeš pamatovat, chodili vojáci a zrubali se tak, že pro ně ze základny museli přijet.
Z nějakého důvodu vás mám za hrozně moudrého člověka, a to jsme nikdy nemluvili o ničem moc moudrém. Salát je nejlepší s octem a my nejsme moc polívkový, děláme z cukety vošouchy. Snad vám ta moudrost koukala z očí, snad jste si prožil svoje a věděl o světě tolik, že se vám to do těch očí vepsalo. A kromě moudrosti vám z těch očí koukala taky lidskost. Svítily v nich malé plamínky, které patřily klukovi, který před sedmdesáti lety protáčel holky u muziky a našel mezi nimi tu, se kterou oslavil diamantovou svatbu.
Nevím, jestli do vaší zahrady ještě někdy pojedu pro salát. Snad vaše děti a vnoučata sklidí letošní úrodu, kterou jste zasel a zasázel ještě vy, a pak třeba rozeberou skleník a radši místo něj zasadí túji anebo vykopou pískoviště pro děti.
Tak mi v tom nebi všechny pozdravujte, jo?
Naschledanou
(6. 6. 2016)
Vím, že je silvestr, že se má slavit, vítat nový rok, ten starý házet za hlavu, ale slavit to pořád ještě neumím a nemohla bych ho za hlavu hodit, dokud budu mít v šuplíku resty. Třeba neodeslaný dopis. Jenže v nebi nemají adresy...
Dobrý den,
tak jak se vám tam nahoře líbí? Já věřím, že moc. Nohy už vás asi nebolí, že? To je dobře. Stejně jako to, že jste nemarodil moc dlouho. A umřel jste tou nejkrásnější smrtí, umřel jste, když jste spal. Co se vám asi zdálo?
Říká se, že pámbů dává život za život. Prý jste svoji pravnučku stihl vidět ten poslední den, ještě před tím, než vás odvezli do nemocnice, abyste tam usnul navždy. Dostala krásné jméno.
Mrzí mě, že jsem vás tak dlouho neviděla. Naposledy loni v létě. Přišel jste mi otevřít branku a říkal jste, že z cuket je výborná polívka a ty rajčata nechte ještě pár dní na okně, ať dostanou barvu. Ani ve snu by mě nenapadlo, že je to naposled, co k vám na kole jedu pro zeleninu, 35 stupňů, pod kopcem za minutu, nahoře za půl hodiny. Že než to příští rok stihnu, než vůbec stihne ta zelenina dozrát, půjdu do květinářství a budu prosit smuteční, tady z těch chryzantém. Ano, dejte, prosím, černou stuhu. Nikoho to nenapadlo. Vždyť jste měl naplánovanou oslavu devadesátin. A pořád jste kolem nás jezdil ve svém červeném autíčku, jednou jste se zastavil a vyprávěl nám ve stínu ořešáku na naší zahradě, jak k vám do hospody za totáče, jó holka, to ty nemůžeš pamatovat, chodili vojáci a zrubali se tak, že pro ně ze základny museli přijet.
Z nějakého důvodu vás mám za hrozně moudrého člověka, a to jsme nikdy nemluvili o ničem moc moudrém. Salát je nejlepší s octem a my nejsme moc polívkový, děláme z cukety vošouchy. Snad vám ta moudrost koukala z očí, snad jste si prožil svoje a věděl o světě tolik, že se vám to do těch očí vepsalo. A kromě moudrosti vám z těch očí koukala taky lidskost. Svítily v nich malé plamínky, které patřily klukovi, který před sedmdesáti lety protáčel holky u muziky a našel mezi nimi tu, se kterou oslavil diamantovou svatbu.
Nevím, jestli do vaší zahrady ještě někdy pojedu pro salát. Snad vaše děti a vnoučata sklidí letošní úrodu, kterou jste zasel a zasázel ještě vy, a pak třeba rozeberou skleník a radši místo něj zasadí túji anebo vykopou pískoviště pro děti.
Tak mi v tom nebi všechny pozdravujte, jo?
Naschledanou
(6. 6. 2016)
čtvrtek 29. prosince 2016
Co se sem v roce 2016 nevešlo, ale nechci o to své věrné čtenáře ochudit: Čtenářský deník
Bývaly doby, kdy jsem se sem snažila zaznamenávat knihy, které jsem přečetla. Jsou dávno pryč. Tak jsem alespoň vybrala něco jako "the best of" tohohle roku.
Už nevím, kde jsem četla sousloví trojlístek z Violy, ale přesně tenhle trojlístek jsem letos přečetla a přesně tenhle trojlístek se mi zaryl do srdce i paměti. Inka Machulková, Vladimíra Čerepková, Václav Hrabě. V tomto pořadí. Zamkni les a pojď byla úplně první kniha tohohle roku, kterou jsem přečetla. Potom postupně Zimní derviš, Nabíledni prázdno, a pak teprve Blues pro bláznivou holku. Dávala jsem si s ním načas celý život. Protože nejdřív jsem věděla, že to bude krásné, ale že bych se nejdřív měla naučit číst poezii. Pak už jsem sice věděla, že něco jako umět číst poezii je kravina (můj osobní poznatek), ale zase jsem měla protivnou vyučující teorie literatury, která ty Hrabětovy nádherné verše používala k rozvíjení našich asociačních schopností a nejspíš jí vadilo, že myslím jako on. Nebo že mám takové asociace jako on. (Moc to zobecňuju). Jo a Horečka je taky úžasná. Pak jsem během roku ještě četla Probuzené hráče a Barvy. A zrovna mám půjčený Neúplný čas mokré trávy, ale šetřím si ho a čtu životopis Vladimíry Čerepkové, beatnické femme fatale od Alice Horáčkové, který mi přinesl Ježíšek. (Už nikdy si pod stroměčkem nesmím říct, že si přečtu fakt jenom prolog).
(...)
Kolik je té chryzantémě?-
dívčí pokoj, zatížený na smutek,
se ptá.
Okolo křehký svět,
ve kterém se stárne.
Jen očití svědkové přicházejí
a odcházejí,
někteří beze slov.
Zkoušková období přejí krátkým knihám. Třeba Tracyho tygrovi. Napsala jsem si: krásná kniha, kterou pochopíš na konci.
Únor patřil dvěma románům Petry Soukupové - K moři a Zmizet, syrové, věcné, krátké věty a skvělá psychologie postav, a Do tmy od Anny Bolavé. Skutečně bolavá kniha, která mě na začátku vcucla a na konci vyplivla. Myslím, že letos byla jediná.
Píchne mě u srdce. Najednou je mi to líto. Vím, že to byla chyba. Celý náš vztah, každá naše věta, úplně všechno od samého začátku. A nejhorší je, že bych to asi udělala zase.
Anna Bolavá, Do tmy
Jaro a podzim, to bylo dovzdělávání se v díle Milana Kundery. Ještě nejsem úplný vzdělanec. Pořád si v knihovně, na dně štosu toho, co chci přečíst, syslím Nesmrtelnost a Ptákovinu a na seznamu tajných přání Život je jinde, a netuším, co budu dělat, až poprvé přečtu i je. Podruhé už to nebude ono. Každopádně letos jsem přečetla Valčík na rozloučenou, podruhé Směšné lásky, ale narozdíl od poprvé nezůstaly nepochopeny (proklínám povinnou četbu na gymplu) a Monology. Ty mě mile překvapily.
Nevěděla. Byla až po okraj naplněna nevědomím. Nebyla nic než nevědění. Nevěděla ani, kam jde.
Valčík na rozloučenou
Nesnášela jsem Dannyho Smiřického. Fakt. Měla jsem dojem, že snad ani v reálném světě neznám protivnějšího člověka. Pak jsem viděla Rytmus v patách, chudáka Dannyho tam hrál Vojta Dyk a vůbec ne špatně. Tak jsem si přečetla scénář, který byl předlouhou tohohle filmu, Malou pražskou mataháru. A vzala Dannyho na milost. Pak jsem četla ještě Sedmiramenný svícen, ten je výborný, a nakonec i Prima sezónu. Že mi Dannyho na konci bude ještě líto, by mě na začátku té knížky vážně nenapadlo. A četla jsem letos znovu Legendu Emöke. Novelka na hodinu a něco do vlaku. Ale tak nádherná! A s nádherným začátkem a koncem:
Příběh se stává a zapadá a nikdo jej nevypráví. Potom někde žije člověk, odpoledne jsou horká a marná a přijdou vánoce a člověk umírá a na hřbitov přibude nová deska se jménem. Dva, tři, muž, bratr, matka nosí ještě několik roků to světlo, tu legendu v hlavě, a potom také umřou. Pro děti je to už jenom starý film, nezaostřená aura rozlité tváře. Vnuci nevědí nic. A ostatní lidé zapomenou. Po člověku není už ani jméno, ani vzpomínka, ani prázdno. Nic.
první odstavec Legendy Emöke
Tak se stává příběh, legenda, a nikdo ji nevypráví. A přece někde žije člověk, odpoledne jsou horká a marná, a člověk stárne, je opuštěn, umírá. Zbývá jen deska, jméno. Možná ani deska, ani jméno. Ten příběh, tu legendu nosí ještě několik let někdo jiný v hlavě, a pak také umírá. A ostatní lidé nevědí nic, jako nikdy, nikdy, nikdy nevěděli nic. Jméno zaniká. I příběh, legenda. A po člověku není už ani jméno, ani vzpomínka, ani prázdno. Nic. Ale snad někde přece zůstává alespoň otisk, alespoň stopa slzy, té krásy, té líbeznosti, toho člověka, toho snu, té legendy, Emöke.
Nevím, nevím, nevím.
poslední odstavec Legendy Emöke
Jednou jsem v knihkupectví zkoumala oddělení poezie a narazila na výbor z díla ruské básnířky a spisovatelky Anny Barkovové Osm hlav šílenství. Je skvělý. Po přečtení pochopíte, proč strávila roky v gulazích. Víc o té knize asi říct nedokážu, to je k ničemu, pokud si ji nepřetete.
Mámivá lyrika milostné písně
nás nepřežije ani zdaleka.
My jen bublinky plovoucí jsme
na hladině zvířených vod života.
Je vám už docela dost let. Ve stáří chtějí lidé žít, v mládí usilují o poznání. Váš vývoj je jaksi obrácený. Je načase, abyste se v poznání zklamala.
Mám strašně ráda topoly. Topoly jsou stromy mého dětství. Když jsem na podzim z vlaku pozorovala, jak jim padá listí, usoudila jsem, že bych si konečně měla přečíst něco od Topolů. Zatím jsem zvládla jen V úterý bude válka. Dostala mě. Válka. Nebo poezie Jáchyma Topola.
Tvůj úsměv
poslouží jako námět k tetování
na kůži bude drak tvůj úsměv
tu bude dřív než dav najde vůdce
a než vůdce odhalí nepřítele
tvůj úsměv tu bude na mučidlech
až zlosyn konečně kápne božskou
a bude tu i když se zahradník už dávno doznal
bude tu přes černou zlobu a démona vyskakovacího nože
a nehtového démona a čerta strachu ze skalpelu bude tu
protože tu prostě něco musí být
v plamenech a v chaosu
...
Jo, abych nezapomněla, od jara existuju tady. Protože když máte dojem, že se vám život sype pod rukama, neexistuje nic účinnějšího, než dvě hodiny sedět a vzpomínat, co všechno jste přečetli (a stejně si zdaleka nevzpomenout na všechno).
Už nevím, kde jsem četla sousloví trojlístek z Violy, ale přesně tenhle trojlístek jsem letos přečetla a přesně tenhle trojlístek se mi zaryl do srdce i paměti. Inka Machulková, Vladimíra Čerepková, Václav Hrabě. V tomto pořadí. Zamkni les a pojď byla úplně první kniha tohohle roku, kterou jsem přečetla. Potom postupně Zimní derviš, Nabíledni prázdno, a pak teprve Blues pro bláznivou holku. Dávala jsem si s ním načas celý život. Protože nejdřív jsem věděla, že to bude krásné, ale že bych se nejdřív měla naučit číst poezii. Pak už jsem sice věděla, že něco jako umět číst poezii je kravina (můj osobní poznatek), ale zase jsem měla protivnou vyučující teorie literatury, která ty Hrabětovy nádherné verše používala k rozvíjení našich asociačních schopností a nejspíš jí vadilo, že myslím jako on. Nebo že mám takové asociace jako on. (Moc to zobecňuju). Jo a Horečka je taky úžasná. Pak jsem během roku ještě četla Probuzené hráče a Barvy. A zrovna mám půjčený Neúplný čas mokré trávy, ale šetřím si ho a čtu životopis Vladimíry Čerepkové, beatnické femme fatale od Alice Horáčkové, který mi přinesl Ježíšek. (Už nikdy si pod stroměčkem nesmím říct, že si přečtu fakt jenom prolog).
(...)
Kolik je té chryzantémě?-
dívčí pokoj, zatížený na smutek,
se ptá.
Okolo křehký svět,
ve kterém se stárne.
Jen očití svědkové přicházejí
a odcházejí,
někteří beze slov.
Inka Machulková, Oslovení (Zamkni les a pojď)
K čemu mě to navádíš
zašeptal písař
a vtiskl si kloubouk
hlouběji do čela
Snad měla chtít víc
I. M., Nemilostná (Probuzení hráči)
Únor patřil dvěma románům Petry Soukupové - K moři a Zmizet, syrové, věcné, krátké věty a skvělá psychologie postav, a Do tmy od Anny Bolavé. Skutečně bolavá kniha, která mě na začátku vcucla a na konci vyplivla. Myslím, že letos byla jediná.
Píchne mě u srdce. Najednou je mi to líto. Vím, že to byla chyba. Celý náš vztah, každá naše věta, úplně všechno od samého začátku. A nejhorší je, že bych to asi udělala zase.
Anna Bolavá, Do tmy
Jaro a podzim, to bylo dovzdělávání se v díle Milana Kundery. Ještě nejsem úplný vzdělanec. Pořád si v knihovně, na dně štosu toho, co chci přečíst, syslím Nesmrtelnost a Ptákovinu a na seznamu tajných přání Život je jinde, a netuším, co budu dělat, až poprvé přečtu i je. Podruhé už to nebude ono. Každopádně letos jsem přečetla Valčík na rozloučenou, podruhé Směšné lásky, ale narozdíl od poprvé nezůstaly nepochopeny (proklínám povinnou četbu na gymplu) a Monology. Ty mě mile překvapily.
Nevěděla. Byla až po okraj naplněna nevědomím. Nebyla nic než nevědění. Nevěděla ani, kam jde.
Valčík na rozloučenou
Nesnášela jsem Dannyho Smiřického. Fakt. Měla jsem dojem, že snad ani v reálném světě neznám protivnějšího člověka. Pak jsem viděla Rytmus v patách, chudáka Dannyho tam hrál Vojta Dyk a vůbec ne špatně. Tak jsem si přečetla scénář, který byl předlouhou tohohle filmu, Malou pražskou mataháru. A vzala Dannyho na milost. Pak jsem četla ještě Sedmiramenný svícen, ten je výborný, a nakonec i Prima sezónu. Že mi Dannyho na konci bude ještě líto, by mě na začátku té knížky vážně nenapadlo. A četla jsem letos znovu Legendu Emöke. Novelka na hodinu a něco do vlaku. Ale tak nádherná! A s nádherným začátkem a koncem:
Příběh se stává a zapadá a nikdo jej nevypráví. Potom někde žije člověk, odpoledne jsou horká a marná a přijdou vánoce a člověk umírá a na hřbitov přibude nová deska se jménem. Dva, tři, muž, bratr, matka nosí ještě několik roků to světlo, tu legendu v hlavě, a potom také umřou. Pro děti je to už jenom starý film, nezaostřená aura rozlité tváře. Vnuci nevědí nic. A ostatní lidé zapomenou. Po člověku není už ani jméno, ani vzpomínka, ani prázdno. Nic.
první odstavec Legendy Emöke
Tak se stává příběh, legenda, a nikdo ji nevypráví. A přece někde žije člověk, odpoledne jsou horká a marná, a člověk stárne, je opuštěn, umírá. Zbývá jen deska, jméno. Možná ani deska, ani jméno. Ten příběh, tu legendu nosí ještě několik let někdo jiný v hlavě, a pak také umírá. A ostatní lidé nevědí nic, jako nikdy, nikdy, nikdy nevěděli nic. Jméno zaniká. I příběh, legenda. A po člověku není už ani jméno, ani vzpomínka, ani prázdno. Nic. Ale snad někde přece zůstává alespoň otisk, alespoň stopa slzy, té krásy, té líbeznosti, toho člověka, toho snu, té legendy, Emöke.
Nevím, nevím, nevím.
poslední odstavec Legendy Emöke
Jednou jsem v knihkupectví zkoumala oddělení poezie a narazila na výbor z díla ruské básnířky a spisovatelky Anny Barkovové Osm hlav šílenství. Je skvělý. Po přečtení pochopíte, proč strávila roky v gulazích. Víc o té knize asi říct nedokážu, to je k ničemu, pokud si ji nepřetete.
Mámivá lyrika milostné písně
nás nepřežije ani zdaleka.
My jen bublinky plovoucí jsme
na hladině zvířených vod života.
Je vám už docela dost let. Ve stáří chtějí lidé žít, v mládí usilují o poznání. Váš vývoj je jaksi obrácený. Je načase, abyste se v poznání zklamala.
Mám strašně ráda topoly. Topoly jsou stromy mého dětství. Když jsem na podzim z vlaku pozorovala, jak jim padá listí, usoudila jsem, že bych si konečně měla přečíst něco od Topolů. Zatím jsem zvládla jen V úterý bude válka. Dostala mě. Válka. Nebo poezie Jáchyma Topola.
ale to už tu asi bylo
někde jinde
v nějakém jiném městě
nemám to v paměti
ale nebojím se
Viděl jsem armády svtěta
Tvůj úsměv
poslouží jako námět k tetování
na kůži bude drak tvůj úsměv
tu bude dřív než dav najde vůdce
a než vůdce odhalí nepřítele
tvůj úsměv tu bude na mučidlech
až zlosyn konečně kápne božskou
a bude tu i když se zahradník už dávno doznal
bude tu přes černou zlobu a démona vyskakovacího nože
a nehtového démona a čerta strachu ze skalpelu bude tu
protože tu prostě něco musí být
v plamenech a v chaosu
...
Jo, abych nezapomněla, od jara existuju tady. Protože když máte dojem, že se vám život sype pod rukama, neexistuje nic účinnějšího, než dvě hodiny sedět a vzpomínat, co všechno jste přečetli (a stejně si zdaleka nevzpomenout na všechno).
úterý 27. prosince 2016
Co se sem v roce 2016 nevešlo, ale nechci o to své věrné čtenáře ochudit: P jako píseň
Přišel okamžik, na který jsem čekala snad celý život. Zjistila jsem, že Petry mají svoji písničku.
Představovala jsem si, jaká bude. Upřímná jako Lenka, naléhavá jako Tereza, pravdivá jako Marie, úderná jako Lucie, táhlá jako Daniela, smutná jako Markétka i Markétka, z hlavy nevyhnatelná jako Klára anebo kouzelně vtipná jako Klárka a Katka, živelná jako Magdaléna, či snad srdceryvná jako Sára? Dnes dodávám, že mohla být klidně i jako Bára, protože si u ní už asi vždycky vzpomenu na maturitní sólo naší třídy.
Ano. Mohla být jako kterákoli ze jmenných písní zmíněných i těch, které neznám. Mohlo pro ni existovat více či méně přívlastků, které by ji vystihly. Ale to ona ne. Píseň o Petře, pro Petry nebo ji nazvěte, jak chcete, je slovy nepopsatelná.
Za sebe říkám, tohle jsem si snad nezasloužila.
Za všechny Petry světa říkám, tohle jsme si snad nezasloužily.
Teď nezbývá, než zase čekat. Jestli někdo nenapíše další. Snažně prosím.
(červen 2016)
Představovala jsem si, jaká bude. Upřímná jako Lenka, naléhavá jako Tereza, pravdivá jako Marie, úderná jako Lucie, táhlá jako Daniela, smutná jako Markétka i Markétka, z hlavy nevyhnatelná jako Klára anebo kouzelně vtipná jako Klárka a Katka, živelná jako Magdaléna, či snad srdceryvná jako Sára? Dnes dodávám, že mohla být klidně i jako Bára, protože si u ní už asi vždycky vzpomenu na maturitní sólo naší třídy.
Ano. Mohla být jako kterákoli ze jmenných písní zmíněných i těch, které neznám. Mohlo pro ni existovat více či méně přívlastků, které by ji vystihly. Ale to ona ne. Píseň o Petře, pro Petry nebo ji nazvěte, jak chcete, je slovy nepopsatelná.
Za sebe říkám, tohle jsem si snad nezasloužila.
Za všechny Petry světa říkám, tohle jsme si snad nezasloužily.
Teď nezbývá, než zase čekat. Jestli někdo nenapíše další. Snažně prosím.
(červen 2016)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)