O čtení | Tip na čtení o státním svátku

Zítra máme 17. listopadu, to znamená volno celý den, skoro uprostřed týdne. Pokud nevíte z jakého důvodu, snad ani nepokračujte ve čtení.  Samozřejmě pokračujte i pokud to nevíte, chci se s vámi totiž podělit o tip na dvě knížky, které se týkají 17. listopadu 1989, takže máte šanci se to dozvědět.

Obě vyšly loni na podzim u příležitosti 25letého výročí Sametové revoluce. To není jediná věc, kteráje spojuje. Obě vydalo nakladatelství Prostor. Obě napsaly ženy, které se dokonce přátelily/přátelí. Obě jsou psány formou deníku a na obálkách obou z nich je autorka na dobové fotografii.

Obě se týkají jak Paříže tak Prahy, a navíc, autorky se v obou knihách potkávají.
Měly jak společný okruh přátel, tak de facto rodinné vztahy. S trochou nadsázky byla Andrea Sedláčková macechou Moniky Pajerové. Nějakou dobu žila s jejím otcem, fotografem Otou Pajerem. (To neznamená, že jsem nějaká drbna, všechno vím z obou knih.)

Přesto se v pár věcech i liší. Každá je psaná trochu jinak, jinak graficky koncipovaná. Obě jsem je četla už v lednu (dostala jsem je k Vánocům) a obě se mi, každá svým způsobem, moc líbily.

První z nich, Moje pařížská revoluce, je o emigraci Andrey Sedláčkové pár měsíců před Sametovou revolucí do Paříže. Že vám její jméno nic neříká? Vzpomeňte na filmy Musím tě svést, Rytmus v patách nebo Fair Play.

Léto 1989. Andree je dvaadvacet, studuje FAMU, schází se s přáteli v kavárně Slavie, píše do studentských časopisů a stojí před rozhodnutím, zda zůstat v nesvobodné zemi nebo emigrovat. Touží po rozletu, láká ji Paříž. Bez znalosti jazyka, zázemí začíná nový život. Má sice v Paříži spoustu známých, přátel, ale u nikoho nemůže zůstat natrvalo. Začíná od nuly, chodí do jazykovky, poznává město, lidi, žádá o azyl. Dostane ho 17. listopadu. Na průběh revoluce v Praze, kterou si tak toužebně přála, se chodí dívat v Paříži do výlohy obchodu s televizemi. A co teď? Má se vrátit? Nebude to zbabělost?

Vy se v téhle době ocitnete spolu s ní, prostřednictvím jejích deníkových zápisků. Poskytne vám i svůj dnešní pohled na věc a navíc díky dopisům, které jsou knihou protkané, poznáte i její nejbližší.

Druhá z knih, Vezměte s sebou květinu, jejíž autorkou je Monika MacDonagh-Pajerová, vás zavede už do roku 1980.  Její jméno vám je možná ještě méně povědomé, než jméno Andrey Sedláčkové. Stačí, když vám řeknu, že je sestrou Kateřiny Jacques a její dcera (to vám je asi jasné už podle obálky) je Emma Smetana?

Kniha je tedy záznamem deníků od roku 1980 až do začátku roku 1990. Z dospívající dívenky, která vyrůstá v intelektuálním prostředí se stává studentka filozofické fakulty, která se, už jako matka, stává mluvčí studentů během listopadových událostí.

Musím říct, že obě tyhle ženy obdivuji za to, jaká osobní i rodinná tajemství v knihách odkrývají. Díky tomu pro mě obě knížky nabírají úplně jiný rozměr. Konkrétně jde u Andrey Sedláčkové o jejího otce, který zastával zcela opačné názory než ona a víc se dozvíte v knížce. A u Moniky Pajerové jak o vztah s rodiči, tak s otcem její dcery. Dost otevřeně popisuje rozpory, hádky, své pocity ohledně nich.

Tahle osobní stránka dodává oběma knihám na autentičnosti. Kromě toho jsou svědectvím o životě emigranta i o české emigrantské komunitě v Paříži (Moje pařížská revoluce) a životu, studiu, vztazích v 80. letech a průběhu Sametové revoluce z trochu jiného pohledu (Vezměte s sebou květinu).

O čtení | Čtenářský deník; říjen

Na to, že byl říjen už celý školní měsíc, byl ze čtenářského hlediska velice úspěšný. Dost mu nahrávalo pravé podzimní počasí a taky moje prokrastinování. A co jsem tedy četla?

Harry Potter a Tajemná komnata /J. K. Rowling/

Do kouzelnického světa jsem zavítala už na konci září a zůstala v něm i na začátku nového měsíce. Tajemná komnata byl vždycky můj nejméně oblíbený díl. Nechápu proč! Je úplně stejně kouzelná jako ostatní díly.

"O tom, jací doopravdy jsme, Harry, mnohem vííc, než naše schopnosti vypovídá to, co si sami zvolíme." Albus Brumbál

Nana /Émile Zola/

K Naně mám zvláštní vztah. Začala jsem ji číst vloni touhle dobou, zasekla se asi šedesát stran před koncem a nemohla se prokousat dál. Odložila jsem ji a nedočetla. Pořád mě lákala z poličky s knížkami na přečtení, tak jsem po ní sáhla. Četla se mi zase celkem obtížně, zvlášť proto, že francouzština je pro mě španělská vesnice, a tak jsem netušila, jestli Fauchery je Fóčery, Fóšery a nějak mě to, že těm jménům nerozumím rušilo. Navíc tím, jak pro mě byla neznámá, hodně se mi pletla. Jenom od F se jmenovalo několik postav, takže jsem místy měla v hlavě pěkný guláš. Ale podařilo se mi ho občas zamíchat, takže se nepřipálil a já si vychutnala zejména krásný jazyk i Nanin příběh.

Harry Potter a vězeň z Azkabanu /J. K. Rowling/

Přece nemůžu číst pořád jen Harryho, říkala jsem si. Tak jsem třetí díl pro jistotu přečetla za jeden den, abych neměla výčitky.

Želary /Květa Legátová/
Jozova Hanule /Květa Legátová/

Želary je jeden z mých oblíbených filmů, a tak jsem se na jeho knižní předlohy chytala už delší dobu. Začala jsem povídkovým souborem Želary, který vypráví příběhy lidí žijících v Želarech, jednotlivé povídky jsou střípky, které do sebe po přečtení zapadnou. Takže když se do Želar podíváte znovu s Jozovou Hanulí, znáte už tuhle svéráznou horskou vesnici, její obyvatele, tamní poměry. Krásné čtení.

Poslední aristokratka /Evžen Boček/

Po dlouhé době audiokniha. Veronika Kubařová jako Marie Kostková z Kostky je naprosto perfektní. Navíc i ta knížka je jako stvořená pro audioverzi. Nepříliš složitá, vtipná, skvělá. Těším se na Aristokratku ve varu.

Čekání

Čekám na den,
kdy všechny malichernosti
začnou být malichernostmi.

Čekám na den,
kdy ráno vyjde Slunce
a večer nezapadne.

Čekám na den,
kdy si lidé přiznají,
že ne vždy mají pravdu.

Čekám na den,
kdy krásné věci
nebudou končit.

Čekám na den,
kdy život začne mít
ten opravdový smysl.

Čekám na den,
kdy nepromarním
jedinou jeho minutu.

Čekám na den,
kdy přijde člověk,
který se nesmazatelně vryje
do mého...čeho?

Čekám na den,
kdy nebudu
čekat na nic.

Jaký je život bez chytrého telefonu

První placaté telefony se v mém okolí začaly objevovat řekněme před pěti lety. Zírala jsem na ně jako blázen, kde jako mají tu klávesnici a zírám dodnes. Vlastním tlačítkovou Nokii, která umí psát esemesky, telefonovat, nastavit budíka, má stopky, kalendář a kalkulačku, a dokonce fotoaparát o 3,2 MPx. Jo a taky slot na paměťovku, vstup pro sluchátka a hudební přehrávač. Co víc obyčejný smrtelník potřebuje ke štěstí?

To už teď vím. Triliony aplikací, přední foťák na selfíčka, připojení k internetu vždy a všude... a to je tak všechno. Jsem důkazem, že i bez toho všeho se dá celkem plnohodnotně žít.

Občas ale narazím. Zhruba před rokem jsem se v zahraničí dostala do kolektivu, kde se mě všichni ptali, jestli mám Whatsapp. Ehm, ne? Všichni tuhle aplikaci měli a odmítali mi psát normální esemesky, protože za ty musí platit.

On stačí i den, který trávím od rána do večera ve škole. Kolem poledne někdo vykřikne: "Už jsou vypsaný termíny na doplň předmět!" A já vím, že půjdu na ten první, protože se prostě zapíšu až doma v sedm večer.

Nedávno jsem autem vyjela na neznámé místo, vytiskla jsem si mapu, pečlivě si v ní vyznačila trasu, a pak si tu mapu s sebou zapomněla vzít. Bloudila jsem po vesnicích, kde nebylo živáčka a netušila, kudy tam, kam chci. Proklínala jsem se v tu chvíli, že u sebe nemám telefon s nějakou chytrou mapa aplikací, která by mě navigovala.

I přes těch pár menších útrap mi za to ten život bez chytrého telefonu stojí. Po ulicích chodím s hlavou zdviženou a ne zabořenou v displeji a tak mi neunikají takové ty maličké krásy života, s přáteli se pořád ještě scházím raději na kafi a popovídáme si, než abychom si spolu psali, a když si povídáme, tak u toho nešmejdím po internetu.

Sice nepřidám fotku na instagram, protože to můj mobil prostě neumí a tweet, který mě odpoledne napadne, večer občas nedonesu v hlavě domů, zato si v trolejbusu cestou domů místo zkontrolování facebooku přečtu pár stránek knížky, při odepisování na zprávu mi nehrozí srážka s pouliční lampou a šetřím si nervy, když ve škole nefunguje wifi (nevěřili byste, co ti lidi dělají, když se jim nedaří připojit). Navíc mi stačí mobil nabít jednou za týden až deset dní, zatímco třeba spolužáci se rvou o jedinou zásuvku ve třídě, aby si ho ten den už podruhé dobili. Jo, a když mi telefon náhodou spadne, nehrozí, že by se mu po displeji roztáhla pavučina.