26. 12. 2020

Venku je bílá pohádka, na kopci jsme potkali kluka, vypadal jako Vladimír Polívka, na koni, měla jsem strach, že ho splašíme, tak jsme uhnuli, říkal mýmu psovi, že je fešák, mně neříkal nic, za ním jel kluk asi osmiletej na malým koni, poník to nebyl. Tím ovšem sociální interakce nekončily, na Štěpána si vždycky musím od toho, co mě vůbec nezná poslechnout, jak mám žít, poslouchám ho jenom proto, že máme společnou krev a příjmení. 

Kdo má mindráky, protože svůj život přežívá, tomu leží úspěch druhých v žaludku. Ale já jsem na svý bráchy nejpyšnější! Rozumíš? Tak si nech řeči příště pro sebe, protože já je budu bránit tak, že to nechceš zažít. Ztrácím tam čas, vlečou se všichni vycházkovým tempem, mrznou mi nohy, teprve když můžu utéct do Divin, je mi teplo, nebe je šmolkově modrý a nad obzorem růžový, je tak krásný světlo, že mám mobil v kapse a jenom si ho vtiskávám do hlavy, abych si ho pamatovala, až zas bude obloha šedivá. 

Je jedno, co je za den, všechny jsou stejně příjemně otupělé, nic se nemusí, jen se je. Mastí se karty, pije horká čokoláda, ven chodím sama, na čtení se nesoustředím, povídám. Smějeme se, blbneme, po třetí skleničcce vína o co, že si ho nepřidáš do přátel, udělala bych to i střízlivá, je to logický. Facebook už podle mě stejně dávno tuší, že tě miluju. S čerty nejsou žerty.

25. 12. 2020

Kdybys tu byl, řekla bych ti, jak jsem ráda, že mám všechny nejbližší lidi pohromadě. Viděl bys, jak se mi rozmazala řasenka, když kluci rozbalili ty mikiny, a že je celej večer nesundali. Smál by ses s námi do jedné do rána a do dvou probíral vážné věci. Jirka by ti dal taky jedno zbrusu nové bezdrátové sluchátko a do něj pouštěl legraci z google překladače. Je docela těžký soustředit se při poslouchání na hru. Babuška je přesvědčená, že nám radí, kdo má jaké karty. Sice jsem cítila štědrověčerní atmosféru asi jen v tu chvíli, kdy jsme se načančaní sešli v kuchyni před večeří, ale stejně si neumím představit, že bychom byli spolu sami, nebo se nějak střídali. Zatím to má být takhle.

Vánoce byly až dneska ráno při pohledu z okna. Divila jsem se sněhu jako malý dítě a pak hned vyrazila nahoru na kopec, víš kam. Venku je pohádka a ty tu se mnou nejsi.

Léto

Léto.

Bála jsem se, že bude poslední, celé pozdní jaro. Ne, že bych se bála vědomě, ale někde uvnitř mě ten strach byl. Až když jsem si v duchu odžila všechno, co se mohlo stát, jsem se objednala. Pak jsem odjela tam, kde lesy mají čísla.

Dokázala jsem to vytěsňovat, užít si to tam naplno. Dělat si legraci jako normálně. Smát se, až bolí břicho a pusa. Málem se platonicky zamilovat.

Sedmnáctiletej kluk říkal, že mám dobrej zadek, takže mi kdyžtak zbyde aspoň něco dobrýho. Jsem cynicky pozitivní.

Dolehlo to na mě, až když se začalo mluvit o odjezdu, protože ten znamenal sono. Najednou to nebylo až přijedu, ale pozítří, zítra. Měla jsem pocit, že se nebojím. Mořský čarodějnici jsem řekla, že nejvíc na světě se bojím toho, že jsem už některý věci propásla a některý už nikdy nezažiju. Jinak jsem nikomu neřekla nic. Musím jet dřív. Tečka.

Annu K. jsem si na cestu vybrala záměrně. Chtěla jsem slyšet Píseň o slzách. Chtěla jsem se hlavou opřít o okýnko, zavřít oči. Slzy jsou dobrý. Chtěla jsem kluka, co mě do mamocentra odveze. Vůbec nevím, jak jsem to odřídila. Křižovatka, kde hrála tahle písnička a pak až, kde zaparkuju?

Vlastně vůbec nejsem zvyklá chodit k doktoru. U zubařky to znám, na gynekologii taky, a nikam jinam nepotřebuju. Najednou jsem stála pod cedulí a hledala, kam jít. Labyrint. U okýnka, kde nechám pětistovku, vím, že jsem správně. Jdu na řadu dřív, protože jsem přišla dřív. To se mi uleví.

Šero. Kdyby to nebylo buď, anebo, bylo by to na vtipnou historku, jak mě doktor šteloval, jak se správně položit na lehátko. Uzliny jsou čistý, jinak mu přes roušku moc nerozumím. Jenom se mi uleví.

Celou tu dobu byl největší můj strach z toho, že je to trest za to, jak jsem ta prsa neměla ráda. A on není. Jenže pak když čekám pro jistotu na mamograf, mi stejně do krku spadne knedlík. Myslím na fotku, co mám v tašce a na vzkaz na její druhý straně, co mě ráno rozbrečel, to je jenom pár hodin? Jsem úplně jinde. Na úplně jiný lodi. Polykám slzy, kolem mě chodí samý starší ženský, všechny sem chodí jak já k zubaři, protože jim to platí pojišťovna, jsem tu jediná pod padesát, a divně na mě koukaj, protože ten strach je na mě vidět, oči musím mít zamžený. Mamograf je na další vtipnou historku, ale strašně rychlej, a pak mi najednou mladej doktor vysvětluje, co je to fibroadenom, já už to ale dávno vím, protože jsem se teoreticky připravila na všechny varianty. Venku si přečtu zprávu a jeho jméno.

Petrové jsou moji andělové.

Nemusela bych tímhle začínat, jenže tohle celé moje léto určilo (a ještě teda Jananas). Užila jsem si ho jinak. Najednou jsem zase měla zpátky život na dobu neurčitou a věděla jsem, že to není samozřejmost. V noci jsem si dokola četla ty vzkazy na fotkách a brečela štěstím, i když jsme spolu skoro tři dny skoro nemluvili, protože jsem strašná úča a proto jsme každej někdy na jiný lodi, štěstím, že ještě můžu cítit (strach, bolest, štěstí, tvoje ruce na svým těle), štěstím, že se můžu ještě neurčitě krát platonicky zamilovat a odmilovat, štěstím, že to včera nebyl můj poslední táborák v životě, štěstím, že stihnu přečíst tu hromadu knížek a můžu si kupovat další, štěstím.

Když další den stojíme u stánku se sukněma, ani na vteřinu neváhám, jestli si mám tu nejhezčí koupit. Žádný příští léto, kdy ji taky ještě unosím, ještě včera nemuselo být a teď je. Tady a teď žiju ještě asi další týden, pak zakopnu nohama zase o rovnou zem.

Ty fotky ti samozřejmě ukazuju a ty jsi zase strašně diskrétní a vzkazy na druhý straně si nepřečteš. Prohlížíš si obličeje a říkáš, že tenhle je nějakej divnej. Náhodou, má moc pěknej nos, řeknu jenom, protože se dost blbě popisuje, jak mě mrazilo v zádech, když mě v roli vzal jemně za zápěstí. Ten nos jsem tajně pozorovala celejch deset dní, doufám teda, že tajně. Mám zvláštní štěstí na motýly a on si přisedne na schod pode mnou s harmonikou a hraje tak, že bych té písničce nejradši připsala ještě aspoň nekonečně slok. Takový chvíle nemají končit. Hezky zpívám, díky. Improvizuje se mnou takhle každej večer, většinu těch písniček ani nezná, v kostkovaný košili, co nosí pořád. Už třetí den vyjde najevo, že je v roli padouch, v duchu si dávám facepalm. Mýho zápěstí by se bez toho nikdy nedotknul. Taky se začne ukazovat, že je vlastně docela protivnej. Navíc dřív chodil s ------, takže by nepřicházel v úvahu. Takže v zádech už mě zamrazí jen na diskotéce, když tančí salsu tak, že jen na sucho polknu a couvám. Vidím ho od tý doby před očima pokaždý, když hraje Despacito.

Jste každej úplně jinej, má to, co ty ne, a ty máš to, co nemá on, ale největší rozdíl je v tom, že on tu je a ty tu nejsi. Tábornice ve mně by si nejspíš vybrala úplně jinýho kluka. Mám strach, že když tábornici ve mně neznáš, neznáš mě celou.

Když jsme poprvé slavili tvoje narozeniny, díval jsi se na mě přes světlo svíčky a říkal, že u ohně musím být nádherná. Jenže u toho ohně jsi se mnou nikdy neseděl a letos tam zrovna navíc seděl pohlednej kluk s hezkým nosem, co se párkrát dotkl hřbetu mý ruky, protože jsem byla kronikář. K. jsem pak jenom řekla, že jsem nikdy neuměla poznat, že mě kluk balí, ale že mám dva dny starej důkaz jsem se jí nepochlubila. Nemám na to prostě senzory. Proto jsem potřebovala, abys řekl můžu tě obejmout? a abys mi oznámil, že vedle mě jenom tak nepůjdeš a chytil mě za ruku. Proto jsi můj jedinej kluk. Náznaky jsem buď nepochopila, nebo je viděla tam, kde nebyly, jako naposled. Mezi tyhle dvě možnosti ses vešel jen ty, chytil mě za ruku a vedeš mě tím velkým světem, abych se neztratila, a na deset dní mě vždycky pustíš do mýho jinýho světa, kterej asi nechceš poznat.

Zbytek léta sestavujeme nábytek, realizuju svoje sny o konečně začneme žít normální život, ne provizorní. Samozřejmě nechám se realizovat i své selské já, to, co běhá za krávama po loukách a prázdní oves, který ho štípe do nohou, čuchá seno. Suší se ještě na konci července, dávno po začátku žní. Táta říká, že bůh nemůže existovat, protože by nedopustil, aby nemohl usušit.

Já ale vím, že bůh nemůže existovat, protože kdyby jo, nedopustil by, aby umírali rodiče malých dětí. Je červenec a dva lidi, co nám ještě o Vánocích na koncertě tleskali, už tady nejsou. A pak mi naskočí v messengeru zpráva od toho, co umřel skoro před rokem, na vteřinu se mi srdce zastaví. Máte výročí přátelství, nechceš mu napsat? Ráda bych, pořád mu dlužím za tu pizzu, ale nevím, kam. Nikdy nezapomenu poslední věc, co mi řekl. Taková banální pravda!

Dostanu kolo po bráchovi a nechápu, jak jsem mohla tak dlouho pořádně nikam nejet. Jela bych na konec světa! Dávno už vím, že úplně stejně potřebuju chodit. Jít dokud můžu, nezastavovat.

Poslední víkend prázdnin se vlastně docela dost opiju, zpíváme do rána, já dost falešně, pak jdeme kilometr doprovodit ještě po tmě malou holku, která už je dospělá, a když za sebou v neděli večer zabouchneme dveře bytu, ze kterýho jsme přes léto dokázali udělat doma, rozbrečím se ti na rameni. Tak moc se novýho začátku bojím. A taky jsem po těch pár hodinách spánku dost unavená.

Poslední záchvěv léta zažiju v půlce září. Kašperky jsou boží! Ve vzduchu je sice cítit podzim, ale parta je letní. Ve tři dorazíme na oběd a O. se při čekání na něj ptá, komu z nás už to tiká, mě jmenovitě. Tiká, už pár let, odpovím. Poprvé v životě piju gin s tonicem a nechápu, jak je to možný. Zpívám zase do rána a druhej den ti z toho na instagramu pouštím storýčka. Dají se storýčka cizích lidí nějak uložit? Nevím to, takže nemám tu památku jako ti, co nehráli. Atmosféra vystižena na 150%. Je to nejlepší závěr tohohle léta, co bylo tak opravdový, jak má léto být, i když bylo bez výletů a dovolený, bylo v něm všechno, co být má. Jenom si myslím, že bylo úplně jiný, než to tvoje, a je mi líto, že jsme se tak minuli, že jsme společně vlastně jenom skládali další a další kusy nábytku.

Když pak v týdnu jedu z práce, do autobusu nastoupí malej kluk. Vlasy mu nad čelem rostou úplně stejně jako tobě. Celej prostě vypadá, jako kdyby si tvoje devítiletý já odskočilo z tý fotky, co máš vystavenou v pokoji. Pere se s rouškou, která se mu zamotala do poněženky a klíčů, co mu visí na krku. Je tak roztomilej, že se málem rozbrečím a v tu chvíli mi dojde, že mi to netiká, ale buší. 

Pak už začne podzim a tak se poplácávám po rameni, že jsem léto shrnula dřív, než skončí.