čtvrtek 31. prosince 2015

Dva tisíce 15.

Začíná poslední noc roku 2015 a já začínám psát článek, ve kterém se chci nad tímhle, právě končícím rokem zamyslet. Nepíšu ho proto, že se to sluší, nebo proto, že to tak dělají všichni. Píšu ho proto, že mi přijde, že je to pár týdnů, co jsem seděla a přemýšlela, kam se poděl rok 2014. Ve skutečnosti je to přesně 365 dní a já teď přemýšlím, kam se poděl rok 2015. Vůbec nevím, jestli tenhle článek dopíšu ještě dneska, třicátého, nebo to stihnu během zítřka, nebo vyjde až v příštím roce.

Ještě před pár dny jsem byla přesvědčená, že 2015 byl celkem mizerný, nic moc rok. Opravdu se stalo pár věcí, na které nechci vzpomínat nebo které bych dokonce nejraději ze svého života vymazala. A pak se mi postupně začalo vybavovat TO hezké. A že toho nebylo málo. Stačí trochu optimističtější pohled a touha se z toho špatného poučit a brát věci tak, jak jsou. Najednou zjišťuju

2015 byl rok bohatý na zkušenosti, zážitky, hudbu, litaraturu, poznatky, poznatečky a poznání. Taky na probdělé noci a noci, které jsem prospala jako nemluvně.

2015 byl plný překvapení, zklamání, zábavy i smutku, ztracených iluzí a lámání srdce i ztracených předsudků.

2015 přinesl několik nových přátelství a kamarádství, některá starší ještě posílil, naopak pár kamarádství smetl ze stolu jako by nikdy neexistovala.

2015 mi taky ukázal moje limity. Ve všech oblastech. Hranice, za které když se dostanu, je z toho pořádný malér.


2015 mě do 2016 vyplivne úplně jinou, než jsem do něj byla vplivnuta 2014 a přece v něčem pořád stejnou, neponaučitelnou. Jako bych se ani ponaučit nechtěla. Chci. Co těch tři sta šedesát něco dní dokáže, že? Jsem chudší o několik iluzí, po letech  s ofinou (cítím se znovu na 16) a plná odhodlání prožít následující rok naplno.

Naplno? Sama nevím, co to znamená, protože mi přijde, že za každý den, týden, období, které naplno prožiju a cítím se šťastná, platím daň stejně dlouhé doby, kdy nejsem schopná se přinutit ani dočíst knížku, kterou mám druhý týden rozečtenou, splnit, co jsem slíbila, nebo třeba napsat článek na blog. Jako bych vždycky z vrcholu spadla na dno a z něho se zase pomalu, po krůčkách na ten vrchol měla vyškrábat, občas uklouznout, zakopnout, přijít při tom o většinu sil. Pak si chvíli užívat výsluní a zase rychlý sešup.

Tak tedy co nejvíc naplno to půjde. A co nejlépe. Bez zbytečných překážek, které si po cestě na ten vrchol dokážu sama stavět před sebe, bez komplikací, které si dokáže můj mozek vymyslet.


Člověk má tendenci vnímat tu hranici, která se vytvoří mezi dvěma roky, když se zrovna střídají u moci, brát jako hranici. Dělicí čáru. Zeď. Kéž by to tak bylo a do nového roku se dalo vstoupit s čistým štítem a několika předsevzetími načmáranými na dlani. Ne ne, vlečeme si sebou do nového roku jako železnou kouli na noze všechny problémy, které jsme nevyřešili do 31. prosince, všechno, co nás trápilo a nepřestalo do silvestra trápit a budeme muset udělat všechny úkoly, které jsme odkládali a doufali, že se snad udělají samy. Ale stejně tak si sebou třeba v kufru neseme spoustu vzpomínek, radostí, fotek a drobných blbůstek, které mají co dočinění s právě končícím rokem.

2016 bude rokem významným. Možná přinese spoustu změn a všechno se otočí o 360 anebo se nezmění vůbec nic a můj život pojede pořád ve stejných kolejích. Bude plný rozhodnutí, kterých se bojím už teď, protože rozhodnutí jsou těžká. Nic překvapivého, ale jak mám vědět, jestli jít doprava nebo doleva. Co když se vydám jedním směrem a pak zjistím, že to byla chyba? A naopak taky. Čas se vracet nedá, protože všechny obraceče času Harry, Ron, Ginny, Lenka Hermiona a Neville na ministerstvu rozbili. Pak nezbývá nic jiného, než přijímat rozhodnutí jako trvalá a naučit se neřešit co by bylo kdyby. Snažit se, aby ta rozhodnutí byla ta nesprávnější, která v dané chvíli můžu učinit.

Už je silvestrovský večer a já už jsem asi napsala všechno, co jsem chtěla. Nějak se mi to vymklo z rukou a mám dojem, že článek je příliš dlouhý, příliš zvláštní a nepříliš ucelený. Kdo ho zvládne přečíst až sem, má u mě bonbon. A přání, ať si užije dnešní noc podle svých představ a hlavně - pravou.

pondělí 28. prosince 2015

V příštím životě

Poslední dobou mě často napadá, že v příštím životě...Co?

  • Chci být asi zase holka, i když nevím, možná to ty chlapi mají v něčem snazší.
  • Ovšem co se povahy týče, raději bych byla tvorem společenským, výřečným a optimistickým.
  • Chtěla bych potkat ty samé lidi, které v tomhle, ale některé bych zase ráda vymazala.
  • Až si budu v příštím životě volit své budoucí povolání, zvážím možnosti jako testovač postelí, ochutnavač čokolády, ochutnavač zmrzliny či kosmonaut.
  • Taky budu poslouchat srdce, ne rozum, jsou z toho jenom problémy. Myslím, že když člověk dělá věci tak, jak je cítí, všechno je mnohem jasnější.
  • Nebudu se snažit zaparkovat auto do garáže s ještě nezaschlým razítkem na řidičáku.
  • V mladším školním věku se nebudu bát míče. Budu královna vybíjené!
  • Budu se těšit do tanečních a pořádně si je užiju.
  • Nebudu se nikdy snažit porozumět smyslu života, nedá se na něj přijít.
  •   A nebudu přemýšlet o takových blbostech, jako co chci nebo nechci v příštím životě.

O čtení | Knižní tag

 Tenhle tag jsem objevila u Iris, zaujal mě, a protože jsem zrovna měla na práci spoustu věcí do školy, někdy začátkem prosince jsem ho vyplnila a zapomněla uveřejnit.

1. Oblíbená kniha z dětství
Úplně první knížka, kterou jsem sama přečetla, Mirka s Jirkou (anebo Jirka s Mirkou) sami doma. Pak Lucka s partou na putovním táboře, Děti z Bulerbynu.

2. Co právě čteš?
K dnešnímu dni mám rozečtené tři knížky, to už se mi dlouho nestalo. Minulý týden jsem ve vlaku cestou domů začala číst Markétu Lazarovou, skončila jsem asi v polovině. Jenže doma jsem začala číst Harryho Pottera a Fénixův řád, těšila jsem se do Bradavic celý týden. Ale víkend mi na něj nestačil (když jsem ho četla úplně poprvé, zvládla jsem ho za jeden den!) a jak známo, je to celkem bichle a mně se nechtělo ji na týden vézt do Plzně. Aspoň jsem odložila Siriusovu smrt. No a dnes jsem začala číst Čapkovy Hovory s TGM. Dívala jsem se na ně v baviččině knohovně od malička, a teď se mi hodí do školy, tak jsem to spojila.

3. Máš nějakou rezervaci v knihovně?
Mám, na jednu odbornou monografii, kterou potřebuju do školy. Beletrii si poslední dobou v knihovně moc nepůjčuju, dost knížek se mi nahromadilo doma.

4. Knižní zlozvyk?
Nepoužívám záložky. Snažím se o to, ale stejně ji čas od času vyndám a snažím se (marně) si zapamatovat stránku, na které jsem skončila.

5. Co máš právě půjčené z knihovny?
Cca 15 knížek, které potřebuju ke studiu.

6. Máš čtečku?
Mám. Přála jsem si ji vloni k Vánocům hlavně kvůli těm neustálým přesunům z domova do školy, kdy už tak vozím dost věcí. Nevyužívám ji ale tak moc, jak jsem si představovala. Čas od času ji vytáhnu, přečtu na ní dvě tři knížky a zase se vrátím ke klasice.

7. Preferuješ číst jen jednu knihu nebo víc knih najednou?
Téměř vždy čtu jen jednu, víc jich rozečtu výjimečně (jako třeba teď).

8. Změnily se tvé čtenářské návyky od té doby, co jsi začala blogovat?
Spíš bych řekla, že se mé čtenářské zvyky změnily od té doby, co jsem začala číst knižní blogy. Vždycky mě strašně nakopne třeba Bětka z Listárny, když se ve svém měsíčním shrnutí pochlubí množstvím přečtených knih.

9. Nejhorší kniha, co jsi tento rok četla?
Nečtu špatné knihy. Buď si vybírám opravdové jistoty, o kterých vím, že se mi budou líbit, nebo i když je ta knížka špatně napsaná, líbí se mi děj a naopak.

10. Oblíbená kniha, kterou jsi tento rok četla?
Bezpochyby Harry Potter, jinak bych ho, myslím, popáté nečetla. A Andělé všedního dne od Michala Viewegha. Doporučuju i pokud ho jinak nemáte rádi.

11. Jak často čteš knohy mimo svůj oblíbený žánr?
Téměř vůbec. Občas spolu s Harrym zabloudím do světa fantasy, ale to pravé fantasy mi uniká úplně.

12. Čteš někdy tu samou knihu vícekrát?
Mám pár takových stálic, viz bod 10. Pak třeba ještě Saturnin a jedna knížka, kterou mi mamka koupila asi k 12. narozeninám, jmenuje se Už neposlouchám za dveřmi. Ale jinak se snažím číst pořád další a další. Mám dojem, že kdybych četla dokola své oblíbené knížky, unikne mi spousta dalších, krásných.

13. Dokážeš číst v autobuse?
Pokouším se o to, ale většinou knížku musím zavřít tak po třech minutách, začít zhluboka dýchat a dívat se z okýnka. Ale vyřešila jsem tento problém audioknihami. Naopak ve vlaku mi čtení nedělá problém, naštěstí.

14. Oblíbené místo ke čtení?
Postel, houpací křeslo, kavárna a občas taky podlaha. Jsem takový podlahový člověk, prostě si sednu uprostřed místnosti, čtu si, učím se...

15. Zásady při půjčování knih?
Už si ani nepamatuju, kdy jsem někomu půjčila nebo si od někoho půjčila knížku. Ale předpokládám, že nad ní nebudeme svačit, ohýbat jí stránky, nedejbože v ní podtrhávat.

16. Děláš knihám oslí uši?
Ne!

17. Píšeš si na okraje stran poznámky?
Ne!

18. A do učebnic?
Ne!

19. Ve kterém jazyce čteš nejraději? V kolika dohromady to zvládáš?
V češtině, je to krásný jazyk. V angličtině čtu hlavně kvůli zdokonalení se v ní. A v němčině si na čtení netroufám.

20.  Co musí kniha mít, aby sis ji zamilovala?
Zajímavý příběh, skvělý jazyk a něco nepopsatelného navíc.

21. Co musí kniha mít, abys ji doporučila dále?
Musí se mi líbit.

22. Oblíbený žánr?
Ach jo, tohle škatulkování. Spíš bych napsala "neoblíbené" žánry: fantasy, sci-fi, horor, úplně ta nejčervenější knihovna.

23. Žánr, který čteš nejméně, ale chtěla bys více?
Zase to fantasy. Já bych ho četla, zkoušela jsem to nesčetněkrát, ale mě to prostě nechytne.

24. Nejvíce inspirativní kniha, kterou jsi letos četla?
Šťastná kniha a Jak jsem sebrala odvahu, Havel, Moje pařížská revoluce, Vezměte s sebou květinu.

25. Oblíbená svačinka ke čtení?
 Káva.

26. Jak často vybíráš knihy podle obálky?
Když jsem chodívala co měsíc do knihovny, vybírala jsem zásadně podle obálky a názvu. Posledních pár let si doma střádám vlastní knihovnu, tam už vybírám spíš podle kvality. I když k Vánocům jsem si koupila Do tmy od Anny Bolavé jen na základě překrásné obálky.

27. Jak často souhlasíš s negativní knižní kritikou?
Spíš mě většinou podnítí k tomu si knížku přečíst, abych si udělala vlastní názor.

28. Co psaní negativních recenzí?
Na všem se přece nechá najít něco hezkého.

29. Kdybys mohla číst v dalším cizím jazyce, který by sis vybrala?
Francouzštinu. Je to jazyk básníků a já bych si ráda přečetla to, co Milan Kundera napsal jen ve francouzštině.

30. Největší knižní výzva?
Asi jediná do jaké jsem se kdy zapojila byl den nepřečtených knih. A pak je tu moje osobní výzva přečíst všechny knížky, které mám doma, která je ale nerealizovatelná, protože pořád přibývají.

31. Největší knižní výzva, do které se bojíš jít?
To by byla asi ta, kterou bych si sama vytvořila. Stanovila bych si nějaká čísla, která by byla nereálná a já bych akorát byla ve stresu, že ji nesplním.

32. Oblíbený básník?
Poezii moc nečtu, to ale neznamená, že vůbec. Rozhodně se nedá říct, že bych měla oblíbeného básníka. Moc se mi líbila Ohnice Jiřího Ortena. Nebo blues Josefa Kainara. Láká mě Vladimíra Čerepková nebo třeba Václav Hrabě, ale zatím jsem se k nim nepročetla.

33. Kolik knih si obvykle půjčuješ z knihovny?
Kolem pěti.

34. Vrátila jsi už knihu do knihovny bez toho, abys ji přečetla?
A kolikrát.

35. Oblíbená knižní postava?
Ginny Weasleyová, Margo Roth Spiegelman, Saturnin, Tom z Vybíjené.

36. Oblíbený knižní záporák?
Teta Kateřina a Milouš, Smrt ze Zlodějky knih.

37. Knihy, které si obyčejně bereš na prázdniny?
Ty, na které během školního roku nebyl čas, někdy jsou to ještě ty, které jsem dostala k Vánocům.

38. Nejdelší doba, kterou jsi nečetla?
Kolem maturity a po ní. Tedy, četla jsem, ale povinnou četbu. A všichni víme, jak je povinná četba skvělá. Ona je, ale ten přívlastek povinná je děsivý. Takže celý čtvrťák na gymplu a pak než jsem se během prváku na VŠ vzpamatovala.

39. Kniha, kterou jsi nedokázala/nemohla přečíst?
Cokoli od Tolkiena. Strašně moc bych chtěla objevit tajemství Středozemě, rozečetla jsem Hobita i Pána prstenů, ale nedočetla. Obě krásně napsané, ale já se do nich nedokázala začíst.

40. Co tě dokáže při čtení vyrušit?
Když na mě začne někdo mluvit. Nikdy na mě nemluvte, když si čtu. Já taky nemluvím na ostatní čtenáře.

41. Oblíbená filmová adaptace?
Pokud se mi nějaká knížka hodně líbí, většinou se na film natočený podle ní vůbec nepodívám. Naopak se mi stává, že se podívám na film a až pak zjistím, že byl natočený podle knížky. Moc se mi líbil třeba Jeden den. Naopak jsem se po zhlédnutí Hřebejkových komedií s nadšením vrhla na jednu knížku Petra Šabacha a nebyla nic moc.

42. Adaptace, která tě totálně zkalamala?
Možná by zklamala, takže jsem se na ni raději nepodívala.

43. Jak často čteš spoilery?
Vůbec.

44. Nejvíc peněz kolik jsi najednou utratila v knihkupectví?
Kolem tisícovky.

45. Jak často knihu před čtením prolistuješ?
Prolistovávám spíš až během čtení.

46. Důvod, pro který bys knihu v polovině čtení vzdala?
Čtení vzdávám, pokud se do knížky nezačtu, nedokážu se vžít do děje, hledám důvody, proč nečíst.

47. Máš knihy ráda uspořádané?
Ano.

48. Skladuješ knihy doma, nebo je po přečtení posouváš dál?
Jak jsem psala, snažím se si vytvořit vlastní knihovnu, takže si kupuju opravdu jen knížky, o které stojím a které nechci nikomu dát.

49. Jsou knihy, kterým se vyhýbáš?
Asi sci-fi, horor, červená knihovna.  A celkově brak. Neříkám, že občas není třeba přečíst si něco lehčího, ale to nutně neznamená špatného.

50. Kniha, která tě rozesmála?
Těch je. Saturnin, Poslední aristokratka, Vybíjená, například.

51. Kniha, která tě rozhněvala?
Takovou neznám.

52. Kniha, která tě rozplakala?
Vím přesně, o čem byla, četla jsem ji asi ve čtrnácti, ale nepamatuju si název ani autora. No a pak postupně od čtvrtého dílu pláču, když umírají postavy v Harrym Potterovi. Poměrně čerstvá zkušenost - u Ohnivého poháru jsem brečela, že umře Cedric už když začal třetí úkol.

53.  Kniha, od které jsi neměla žádná očekávání a nakonec se ti líbila?
Zrovna Harry Potter, když už je o něm řeč. Nebo Memento.

54. Kniha, od které jsi očekávala moc, ale nakonec se ti nelíbila?
Takovou neznám.

55. Oblíbené čtení na odreagování?
Jakékoli. Oreaguji se čtením.






neděle 27. prosince 2015

Podzim 2015

Je po Vánocích, za oknem jaro, tak proč si nezavzpomínat, jaký byl podzim? (Dřív jsem to nestihla).

Podzim přišel přesně se začátkem zimního semestru, nezačal tedy nijak vesele. Nesouviselo to jen se školou. Navíc podle mě začátku podzimu strašně chybělo babí léto. A správně podzimní byl až konec října a začátek listopadu. Jenže stejně jako letos chybí Vánocům vánoční atmosféra, chyběla podzimu podzimní atmosféra.

Byl hudebně bohatý. Objevila jsem takových interpretů! Nejprve Calm Season. Pak jsem dva týdny nedokázala poslouchat nic jiného než Muchu. Pak zase Kieslowski. Ty vystřídala Radůza. Nová alba Báry Polákové a Kláry Vytiskové mě bavila natolik, že mi je přinesl Ježíšek.

Ještě v říjnu jsem si držela prázdninové čtecí tempo, s narůstajícími povinnostmi ve škole jsem ho ztratila, ale Harryho Pottera jsem četla a čtu průběžně a pořád. Až dnes jsem se zasekla v Princi dvojí krve, protože Harry zrovna začal chodit s Ginny a blíží se Brumbálova smrt.

Prosinec byl skvělý. To jsem pro změnu nasadila vysoké tempo "socializační". Těch akcí, setkání. A všechny se vždycyk musí konat před Vánoci. Vynahradím si tak všechen čas během roku, kdy nikam nechodím. Připočtěme k tomu zápočty a už se nedivím, že jsem minulý víkend de facto prospala. A už týden si užívám klidu domova. Jenže už ne podzimního.

Kdybych měla letošní podzim shrnout, řekla bych, že byl trochu nostalgický, trochu veselý, trochu osamocený a trochu společenský, vůbec nebyl čajový ale spíš kávový, spíš upršený než slunečný, trochu klidný i trochu uspěchaný, ale byl prožitý.


pátek 18. prosince 2015

#kratkekalhoty 18.12.2015 - průběžná reportáž

Letos poprvé jsem vyhrnula kalhoty. 18. prosince, k připomenutí Václava Havla. Každý rok jsem tuhle akci sledovala, ale znáte to, jednou jsem byla nemocná, jednou celý den trávila doma, až letos to vyšlo. Navíc mi rok od roku přijde důležitější připomenout si, že v čele státu může stát člověk důstojný, hodný úcty. Václav Havel takový byl a my bychom na to neměli zapomínat.



Proč ale tenhle článek? Je poledne a já od rána nekoukám lidem do očí jako obvykle, ale na kotníky. Provádím vlastně takový průzkum, tak se o něj s vámi podělím.

6:45 Stojím před zrcadlem a vymýšlím, jak kalhoty co nejlépe ohrnout. Schválně jsem si nevzala ty úplně obtažené, ale rovné, jenže ohrnout úzce nebo široce? Něco mezi. Zapomněla jsem si přivézt oxfordky, aby to mělo styl, takže nezbývá než obout zimní kotníkové boty a hurá na trolejbus.

7:00 Čekám na zastávce, kolem prochází několik lidí, žádný kolega, později v trolejbusu taky ne.

7: 15 V centru přesedám na tramvaj, říkám si, že možná tady. Ale zase jsem jediná ohrnutá. Určitě ve škole, jsme humanisté, někdo se najde.

7:20 Ve škole taky nikdo. Aha.

7:25 Hurá, jedna ze spolužaček, kterou znám spíš jen od vidění!

8:15 Zápočet za námi, děj se vůle boží, směr knihovna. Zase nikdo.

8:35 Poprvé za pět semestrů jsem místo přednášky v hospodě. Respektive kavárně. A poprvé ve slavném plzeňském Andělu (vlastně nevím, proč jsem tam nikdy nezašla). Jo a Plzeňáci, dnes večer tam hrajou Květy, takže pokud už nemáte naplánovanou jinou akci v místě svého bydliště jako já, vyražte a dejte mi vědět, jací byli. Každopádně za dvě hodiny v Andělu nikdo s ohrnutou nohavicí.

11:15 Jedu si na byt pro věci, na Vánoce domů. Zas nikdo. Zato já už si na to, jak se mi kalhoty vlní někde nad kotníky, zvykla.

12:45 Kupuju si lístek na vlak, nádraží plné lidí, ale nikdo nemá ohrnuté kalhoty.

12:55 Ve vlaku taky ne. Čtu Antikódy, které jsem si ráno půjčila v knihovně.

14:30 Přijíždím domů, pozastavuji se nad tím, že se nikdo nepozastavuje nad mými nohavicemi.

17:45 Objevuji se v Klatovech, kde během následujících několika hodin žádné jiné vyhrnuté kalhoty než ty své nespatřím.

Tak snad to za nás maloměšťáky dneska vytáhla pražská kavárna!


Den Václava Havla můžete sledovat na Twitteru, Facebooku i Instagramu, nebo si o něm přečíst u Brabikate, která se podílí na jeho organizaci.

A víte jak. Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Musí.

Na Lidovkách můžete napsat vzkaz Václavu Havlovi.

úterý 15. prosince 2015